Cvičisko 1

Ani vlastně nevím kdy nebo jak jsem zabloudil vůbec sem. Obvykle jsem se tady moc nevyskytoval, když už tak spící na nějaké větvi nebo pozorující geniny, jak se statečně perou a trénují.
Jo, vzpomínal jsem na časy, kdy jsem býval stejně horlivý jako oni. Kdy jsem trénoval denně jako osel, abych se alespoň někomu zavděčil. V mém případě to ale nemělo absolutně žádný smysl. Přestal jsem už dávno rozjímat nad ztraceným smyslem své vlastní existence a zahozeným mládím a jen tak se s lehkým pohvizdováním procházel. Na cvičišti v tuhle hodinu moc lidí nebylo, zaujal mě jen jeden člověk. Genin, chunnin, kdo ví? Nikdy jsem neměl dobrý odhad. Zastavil jsem se pár metrů od něho a vzhlédl přesně vě chvíli, kdy vyhodil kunaie. Každý šel ale úplně někam jinam. Krátce jsem se uchechtl a pokračoval ve své cestě dál. Že bych mu pomohl? Ale prosím vás, učení Geninu je to poslední, co bych chtěl dělat. To bych se radši nechal rozkrájet a dát do drtičky masa na koláčky.
"Nechci nic říkat, ale takhle to asi nepůjde.."
Konstatoval jsem, no své jízlivé poznámky jsem si prostě nemohl ani v případě Genina odpustit. Byl jsem už takový, koho to zajímá?

Chtěl jsem pokračovat v cestě dál, ale trhl jsem sebou a otočil se. Vážně, lanka se natáhla a kunaie byli přesně ve středu. Povytáhl jsem obočí..
Noo Ryuu, dostla tě malej harant, fakt boduješ..
Abych se nenechal zahanbit úplně, jen jsem jakože uznaně pokýval hlavou, jako kdybych čekal, že to udělá a jen ho hecoval, což samozřejmě nebyla pravda. Prohlédl jsem si kluka víc, talent evidentně měl a ten vzhled.. Někoho mi připomínal, někoho fakt známýho! Zamyšleně jsem se zadíval na hlavy Hokagů na monumentech přímo přede mnou a zpátky na kluka a .. A stejně mi nic nedošlo, klasicky.
Ta jeho poznámka mě dostala, tak ono to na mě ještě bude drzý? Ts. Ušklíbl jsem se a přešel k němu blíž. Místo nějakýho představování jsem si vedle něj sedl do tureckého sedu, utrhl stéblo trávy, strčil si ho do pusy a pak pronesl:
"Tak mi dokaž, že to nebyla náhoda. Nebo pokus... Omyl.. " Evidentně mě začalo bavit ho tady štvát, rád jsem rušil cizí klídeček, mě ho taky někdo neustále rušil, tak co! Ať se předvede vejtaha.

Přetočil jsem na něj pohled, i když jsem se tvářil nezaujatě, ve skutečnosti jsem tentokrát zaujatý vážně byl. Snad proto jsem ho i hecoval, buď mi přeskočilo nebo jsem hledal zábavu na dnešní večer a tenhle kluk mi jí jasně poskytl. Možná jsem mu byl i vděčný. Nikdy jsem nedělal rozdíly v síle, když se nejednalo o nepřátele. Když už jste se jednou vydali na cestu Shinobi, nikdo s vámi už nebude jednat v rukavičkách. To mi bylo jasné už hned.. Jen jsem obdivně hvízdl a ušklíbl se. Neuměl jsem v lidech budit respekt ani jsem ho nevyžadoval, takže jsem na vykání jen pozvedl obočí.
"Říkej mi Ryuu.. " Vstal jsem, oprášil si zadek a natáhl k němu ruku. Když ji on natáhl ke mě, jen jsem uhnul a znovu se na něj zašklebil.
"Jé.. uplavala.." Dělal jsem si z něj jen srandu, vážně mě bavilo štvát koholiv a to, že byl dítě? To mě vážně nezajímalo. Možná proto bych nemohl dělat senseie, nedokázal bych své studenty přinutit něco dělat.. Já v nich uměl vzbuzovat jen chuť to dělat sami pro sebe, ne pro mě, ne pro rodiče, ale pro sebe sama. A v tomhle klukovi jsem jasně viděl potenciál a houževnatost. V jeho očích bylo něco, co jsem nedokázal popsat.. Z ničeho nic jsem od něj ustoupil, šáhl do brašničky a vedle jeho hlavy se do stromu zapíchl kunai. Nebyl to žádný trik, nebo vytahování. Krátce jsem se na něj ušklíbl.. Byla to výzva.. Zkusí to na Jounina?
"Taijutsu.." Jediné, co jsem řekl.

Upřímně jsem se vážně hlasitě zasmál, když jsem viděl jak se při uhnutí ruky nafouknul jako bublina. Viděl jsem v něm něco, co mi připomínalo minulost. Stejného snaživého kluka kterým jsem dřív sám býval. Stejně jako on jsem sám trénoval a marně doufal v uznání. Já to tehdy vzdal, protože jsem byl slaboch, on ale vypadal, že tak lehké to mít nechce. Pro sebe jsem se ušklíbl, sledoval jak jeho výraz potemněl a odhodlaně se chopil kunaie. Kousl jsem se do prstu a složil už tak známé pečetě..
Kuchiyose..
Jindy by se bývala klasicky objevila moje milovaná opice, pronesla by něco v tom smyslu, že jsem se snížil až k tomu si vybíjet ego na nevinných Geninech a ještě víc by mě potápěla. Naštěstí se nezjevila, poslední dobou byla dost protivná a náladová, něco se u nich prý dělo, tak to tam musela řešit, zjevovala se jen, když měla zrovna čas. Prostě oddaný summon. Nebral jsem ji ale jako summona, nýbrž jako nejlepšího přítele. A těch jsem vážně neměl zrovna moc..
Každopádně jsem z její říše přivolal akorát její zbraň, velkou dřevěnou tyč. K boji jsem toho už moc jiného nepotřeboval. Přikrčil jsem se, rozkročil nohy a připravil jsem se na Seijiho, odhodlanost mu doslova hořela v očích. A ta mě fascinovala.
Nechal jsem ho zaútočit prvního, jeho ráně se vyhnul, převrátil tyč v rukou a druhým koncem ho šťouchl do zad.
"Zkoušej to dál, přece nejsi zas tak malej.."
Už mě baví dělat si srandu i z dítěte? Někdo by se nad tím pohoršoval, já se jen smál! Vždyť i já sám jsem v duši byl ještě dítě..

Sám jsem věděl, jak moc je pozornost důležitá! Když se vám někdo věnuje a nemusíte večně a dokola opakovat to samé. Je pravda, že u nikoho jiného bych si asi takhle dobrovolně nezatrénoval. Ale nevím proč, něco mě k tomu teď nutilo. Pocit, že můžu pomoct.. A já nikdy ale nápomocný nebyl.
Bylo mi jedno kolikrát ho uhodím, kolikrát spadne na zem. Záleželo mi jen na tom, kolikrát bude schopen se zvednout. V tomhle mém tréninku nebylo žádné poučování, které jsem jako malý nesnášel. Žádné rozkazy. Byl jsem prostě jiný.. Bral jsem věci trochu jinak nž druzí. Nebyl to můj student, byl to jen Shinobi. Bojoval jsem s ním s úsměvem a viděl jsem, že se mi to vyplácí. Že stále pokračuje i přesto, že věděl, že to má marné.
Zajímavej mrňous.
Salva jeho útoků přicházela naprosto nečekaně. Dával do toho úplně všechno a právě ta jeho nepředvídatelnost bude v budoucnu jeho výhodou. Rány přicházeli odevšad, tyčí jsem se jen bránil, neútočil jsem. Vyčkal jsem si jen na okamžik, kdy mi skočí na jediné mé nestřežené místo, pravý bok, který jsem si schválně nechránil. Ve chvíli, kdyby na něj zaútočil, podrazil bych mu nohy a znovu by skončil na zemi..
Ani nevím, jak dlouho jsme se takhle přetahovali. Ale i já už cítil, jak i na mě se žene únava. Co teprve na Seijiho, takový zápřah na jeden den. Obdivoval jsem ho.. Nemínil to vzdát, za žádnou cenu. Jako kdyby mě chtěl alespoň jednou zasáhout. Ušklíbl jsem se a vyplivl stéblo trávy, které mi doteď trčelo z úst.
Poslední rána, stačí, aby mě překvapil. Nikdy jsem nebyl mistr Taijutsu, trénovala se mnou jen Kibo. Ona mě všemu naučila.. Na chvíli jsem se ztratil ve vzpomínkách a ztratil koncentraci..