Ryuujin Sarutobi

pro **Ryuujin Sarutobi** Tue Mar 08, 2016 11:09 pm

I'm still breathing..
I'm alive..

Jméno: Ryuujin Sarutobi
Hodnost: Jonin
Vesnice: Konoha
Věk: 25 let
Pohlaví: Muž
Kekkei genkai: /
Datum narození: 22. 1.

VZHLED:

Ryuujin je průměrný mladý muž. Měří okolo 180 cm, a váží 70 kg.
Svou postavou patří k těm vypracovanějším, ačkoliv se tím skoro vůbec nechlubí. Nejvíc vás na něm však zaujmou jeho oči. Jasná modř, tak hluboká, že se v ní člověk lehce ztratí. V jeho očích nenajdete odraz jeho, ale samy sebe. Jak pronikavé jsou, jako kdyby o vás jedním pohledem věděl naprosto všechno. Neodráží se v nich jeho emoce, je to jen jako zrcadlo. Už z celého jeho postoje, věčně zaražených rukou v kapsách je jasné, že ho nic nezajímá a nerozhází. Mohly by kolem padat trakaře a on se bude tvářit stále stejně. Jediné co ho zajímá, je možná jen on sám. Jas jeho očí není tou jedinou zvláštností. Už od narození mu jeho oči lemují krvavě rudé čáry, v jeho klanu tomu říkali znamení. Ryuujin tomu říká spíš špatný vtip.
Jeho tvář vůbec není jemná, ačkoliv by se to kvůli jeho světlé pleti mohlo zdát, výrazné lícní kosti, malý nos a rty, které většinou zahlédnete v jakémsi úšklebku, koutky lehce pozvednuté nahoru. Kdo ví, co si o vás myslí.

CHARAKTER:

Jak už bylo naznačeno výše, Ryuujin je beznadějný flegmouš. Může se zdát, že si hraje na chladného mstitele, ve skutečnosti by ho snad ani ta pomsta nezajímala. Celým svým životem spíš jen tak bezcílně proplouvá, snaží se vůbec zjistit smysl své vlastní existence. Věčně zahloubaný ve svých vlastních myšlenkách. Ve světě Shinobi na žebříčku se posouvá, ani neví jak. Možná svým jménem, jako tomu tak bylo vždy. Nic ho nerozhází, vždy s ledovým klidem. Všechno si předem promyslí, vykalkuluje a potom až jedná. Což mu už pomohlo ve spoustě bojích. Dříve nebýval takový, ale věděl, že kdyby zůstal stále naivní, jednou by ho to stálo i život. Když se mu něco nelíbí, tak to prostě nedělá. Ale když ho něco nadchne, a že to už vážně musí být něco, nepustí se toho. Nikdy. Jediný, s kým se umí odvázat, je s jeho opicí a jediným přítelem Kibo. Ta ho umí rozesmát a pěkně naštvat. Což je moc často nevidí. Trpělivost, to je jeho další výhodou. Má spoustu špatných vlastností, hrozně rád si dělá srandu z ostatních, rozčiluje je svým nezájmem, ale najde se v něm i těch pár dobrých. Jen na ně musíte někdy přijít sami.

OBLÍBENÉ A NEOBLÍBENÉ:

U jeho neoblíbených věcí je to jednoduchý. Ryuujin nemá rád skoro nic. Všechno ho nudí, všechno mu přijde zbytečné. U těch oblíbených už to bude složitější. Jeho chutě jsou proměnlivé jako počasí, jednou se mu líbí to a podruhé to. Co ale doopravdy miluje, jsou ženy, když ho teda zrovna nenutí dělat věci, co nemá rád. Dále potom boj. Miluje mise a souboje. U něj je vážně těžký poznat, co má rád. Natož vůbec poznat, kdo vlastně je. To neví ani on sám.

ŽIVOTOPIS:

All my past was just black and white..
I was born in a thunder storm
I grew up overnight

Ahoj, jmenuji se Ryuujin Sarutobi a ve zkratce vám povím něco o svém životě. Nevím proč, je divný a nudný mluvit sám o sobě. Předem upozorňuji, že to není moc záživný.. Ale když to musí být..

Čím začít, asi narozením. Tak dobře…
Narodil jsem se 21. ledna. Počasí bylo pěkně pod psa, mráz se vkrádal všude, kam mohl, venku se děti koulovaly ve sněhu, rodiče se snažili doklouzat domů po zledovatělé cestě a Shinobi na stráži se chumlali do teplých kabátů. Moc jsem jim teda nezáviděl. Já jsem se narodil ale docela do tepla, v Konožské nemocnici. Narodil jsem se mladému páru, který mě zahrnoval láskou už od narození. Hlavně teda máma, lepší jsem si vážně nemohl přát. Narodil jsem se, jak jsem se později dozvěděl, do klanu Sarutobi. Tehdy klanu s neuvěřitelnou minulostí, ještě lepší přítomností a nadějnou budoucností. Pojmenovali mě Ryuujin, po nějakém prapra dědovi z pátého kolene. Nevím teda, čím byl tak důležitý.

Když jsem byl mimino, moc se toho po mě nechtělo. Všichni se na mě usmívali, slavili mé první krůčky, má první slova. Měl jsem všechno, co jsem chtěl. I v době, kdy jsem nastupoval na Akademii. V dětství jsem byl pěkný rebel, co jsem slyšel. Utíkal jsem, protestoval, snažil si vydupat svou. Klasický rozmazlený synátor. Otce jsem moc neviděl, častokrát byl na misi, všechno se mnou prožívala máma. Byla tu pro mě vždycky, když jsem upadl, když jsem nevěděl. Vždy věděla, jak mě rozveselit. A já ji miloval, tak, jak dítě může jen milovat svoje rodiče. Na Akademii jsem si našel přátele hned, byl jsem docela akční dítě a ani nevím sám jak, trochu i talentu jsem podědil. Prolézal jsem, jak jen to šlo. První technika! První zkoušky! Vážně jsem se stal Geninem?

Měl jsem to nejkrásnější dětství, jaké dítě mohlo mít. Se jménem Sarutobi, které jsem hrdě se vztyčenou hlavou nosil, ke mně vzhlíželi. Ale to se jedním dnem všechno změnilo. Kéž bych to mohl změnit..

Alone in the dark
Hole in my heart
But the world won't stop
And all I got is your ghost

Stále jsem rostl, léta ubíhala, stále jsem se rád učil novým věcem a byl spokojený. Čekala mě skvělá budoucnost. Ale každé štěstí musí být jednou rozbořeno. Ale netušil jsem, že až tak moc. Můžete si mě nazývat maminčiným mazánkem, možná jsem byl. Ale ona byla to jediné, co jsem měl. Jednou jsem s ní seděl před naším sídlem v rozlehlé zahradě. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale máma vypadala jinak. Ustaraněji, v jejích očích nezářil ten jas. Nebylo tam najednou nic. Říkala, že mi musí něco říct. Říkala, že musí odejít. Kam? Vrátí se? Zasypával jsem jí tisíci otázkami, ale jen mě objala a neodpověděla mi. Kéž bych tak věděl, že tím chtěla tehdy říct sbohem. Ale já tomu jen nechtěl uvěřit.
Dalších pár dní už jsem mámu neviděl. Vlastně už jsem ji od té doby neviděl nikdy. Táta se znenadání vrátil, vídával jsem ho jen párkrát. Nebyl jako máma, byl přísný, chladný, vlastně jsem k němu necítil nic. A já pro něj evidentně taky nebyl nic. Jakoby nic mi u oběda oznámil, že má máma zemřela. Bylo mi tehdy 11, čekalo mě přiřazení do týmu, cesta k chunninovi. Oznámil to jako počasí, a já to nedokázal pochopit. Když jsem se ho ptal, odpověděl mi jen, že byla nemocná a nikdo jí už nedokázal pomoct. Vztek, bolest, utrpení.. Nezbylo mi nic, můj anděl strážný prostě zmizel a já nevěděl, jak to prázdné místo v srdci zalepit. Už jsem ani nevěděl, kdo jsem. Už jsem nechtěl nic, než být zavřený ve svém pokoji a přemýšlet. Začal jsem se stranit svých přátel, svého okolí a víc a víc se uzavíral do sebe. Nakonec jsem zjistil, co se mámě stalo. Měla dlouhodobou nemoc, kterou medici jen mírnily, ale nemohly jejímu procesu zabránit. A ona mi to neřekla.. Stále se snažila být silná..
S nikým jsem nekomunikoval, snažil jsem se to pochopit. Snažil jsem se přesto přenést, ale ta ztráta byla moc velká. A nikdo mě nenechal truchlit, on mě nenechal. On, co měl stát při mně. Můj otec. Ne, on chtěl víc. On chtěl mít ze mě hrdého nástupce klanu Sarutobi. Nezdolného, tvrdého, bezcitného. Stejně jako byl on. Ne trosku schovanou v pokoji. Začal jsem ho nesnášet, ale ani to mi nepomohlo. Nastaly mi krušné chvíle.

Od doby, co se otec vrátil, na mě tlačil. Musel jsem okamžitě nastoupit k týmu. Neříkám, že nebyli milí. Ale já jsem s nimi nedokázal komunikovat. Spolupracoval jsem, učil se, ale nechtělo se mi. Proč mě nenechali být?
Vrátil jsem se z tréninku domů a tam to pokračovalo, neměl jsem čas myslet. A díra v mém srdci stále rostla. Nechtěl jsem být někdo, něchtěl jsem být ten nejlepší. Rázem jsem chtěl jen, ať mi všichni dají pokoj. Nějakým zázrakem jsem se stal chunninem. Vidělas to mami? Táta mě nepochválil, jen zkritizoval, proč jsem to nedal na 100%. Denně jsem trénoval, kontrola chakry, kontrola chakry. Tisíce pečetí, abych si zapamatoval, jak jdou po sobě. Zasvěcoval mě do technik našeho klanu, učil mě zacházet s mou objevenou Dotonovou elementární podstatou. Ale když mě večer nechal být, neřekl nic. Postupem času jsem se naučil všechno ignorovat. Všechno pouštět stranou pryč..

I found solace in the strangest place
Way in the back of my mind
I saw my life in a strangers face
And it was mine

Nastal zvláštní den, pár dní potom, co jsem se stal chunninem mě otec zavolal k sobě. Předal mi prázdný svitek, byl zvláštní. Díval jsem se na něj, jednou mi ho ukazovala i máma a říkala, že jednou ho budu potřebovat. Otec mi řekl, ať použiju ty pečetě, co mě učil. Udělal jsem přesně, co chtěl, kousl se do prstu a na svitek psal věci mou krví, šlo to z mé hlavy, úplně samo. Přesně jsem věděl, co dělám.
„Kuchiyose no Jutsu!“ Přivolávací technika, překvapil mě šedý dým, a když opadl, stanula přede mnou ona. Černá opice, o dvě hlavy větší jak já. Z očí jí nejdříve sršely blesky, když pohlédla na otce, ale když viděla mě, její pohled zněžněl. Po celém jejím těle byly připevněny Katany a jednu mi zrovna nabízela s pokrčeným kolenem. Řekla mi, že se jmenuje Kibo (naděje). A že v dávné minulosti patřila mé mámě. A teď, že je má. A že mi bude pomáhat a bude při mně stát. Nechápal jsem, zprvu odmítal, ale nakonec její Katanu přijal. To, co jsem tím dnem získal, mě posunulo dál tím správným směrem.

Začal jsem s Kibo trénovat, učil se mnohem více technik, jen s ní zlepšoval své Taijutsu, které bylo doteď na bodě mrazu. Byla neúprosná, učila mě všemu. Ale ve chvílích volna, se stala mým přítelem. Vyslechla mě, když jsem měl problém, byla tu pro mě, rozesmívala mě. A mé prázdné místo v srdci se pomalu zalepovalo. Vždycky si musíte najít důvod, proč žít.

I knew what I wanted, I went out and got it
I did all the things
That you said that I wouldn’t
I told you that I would never be forgotten

Nemám sny, cíle, touhu po pomstě nebo snad sebezdokonalování. Jedinou mou povinností je prostě žít. Jakkoliv, ale žít. A já začal dělat otci naschvály. Chtěl trénovat? Já neměl čas. Častokrát mě za to ztrestal, ale jen ať pokračoval. V té době se má osobnost zocelila. Naučil jsem se ho zcela ignorovat, stejně tak jako celé své okolí. Naučil jsem se, jak nevnímat, naučil jsem se, jak tiše pozorovat. Od té doby mě moc věcí nerozházelo, stal jsem se prostě flegmatikem. Stal jsem se člověkem, co přestal řešit malichernosti. Stanovil jsem si své priority, ale nic víc. Chtěl jsem se stát Jouninem jen proto, aby už mi konečně dal pokoj. Je pravda, že s Kibo jsem si na to věřil. Na Jounina jsem se přihlásil až ve svých 20-ti letech, jelikož dříve jsem si myslel, že na to prostě nemám a ani jsem neměl důvod na ně chodit. Ale teď mě pohánělo něco jiného. Zkoušky byly opravdu těžké, vyvázli jsme tak tak a to jen z důvodu, že jsem se naučil ovládat zpočátku senzibilství. Celé hodiny jsem ho studoval nad svitky za pomoci Kibo. Zkombinoval jsem to s Katanami a prošel i skrz zkoušku na Genjutsu, ze které jsem měl největší strach. Zvládl jsem to.. úspěšně. Mami, byla bys na mě hrdá?

Musím říct, že jsem se úspěšně přes všechno přenesl. Své problémy jsem se prostě rozhodl neřešit, naučil jsem se všechno přehlížet, všechno řešit v klidu. Teď musím říct, že jsem v celku spokojený. A víte vy proč? Protože jsem se od otce odstěhoval. On pro mě nikdy nebyl tím, kým být měl. Žiju teď sám a je mi naprosto skvěle. Co jsem se dozvěděl, otce to ani nezarmoutilo a už si našel jinou manželku, se kterou čeká dalšího potomka. Přál bych mu holku, to by ho asi kleplo. Já byl vždycky v jeho očích taková ta černá ovce, byl rád, že se mě zbavil a já jeho. Jméno Sarutobi už nenosím tak hrdě jako dřív, připomíná mi spíš jen bolest. Ale jak jsem řekl, snažím se žít, nějak tenhle svět přežívat. Plnil jsem mise, co mi zadali, ale i to mě nebavilo. Jediné, co jsem chtěl dělat, bylo ležet ve svitcích nebo pozorovat modrou oblohu. Možná to, ovlivnilo moje pozdější rozhodnutí.

Teď je mi 25 let, během těch posledních pár let jsem šel za Hokagem a poprosil ho, jestli bych nemohl na pár let opustit vesnici. Nechtěl jsem se stát potulným ani nukeninem, potřeboval jsem jen klid. Povolil mi to, i když v téhle rušné době nedobrovolně. Ne nadarmo jsem se stal jedním z velmi dobrých senzibilů v Konoze. Odebral jsem se na pár let do Lesů za Konohou s Kibo, kde jsem denně studoval a piloval pečetící techniky. Zdokonaloval jsem se, v přírodě jsem našel klid, pokoušel jsem se najít sám sebe. Pravděpodobně se mi to nepovedlo, ale nyní se do vesnice vracím vyrovnaněji a klidněji než kdy dřív. S jasnější myslí a novými znalostmi. Ale mé plány a budoucí nic nedělání nebudou doufám překaženy. Protože doufám, že Hokageho nenapadne mi jako Jouninovi přidělit tým plný malých zvrácených parchantů. Nemám rád děti, vlastně nemám rád nic a už vůbec nechci nikoho nic učit. Doufám, že tahle noční můra nenastane. A pokud ano? Tak touhle kapitolou života snad jen znova nějak bez úhony propluju..

SCHOPNOSTI A STYL BOJE:

Ryuujin se jako každý člen klanu Sarutobi specializuje hlavně na Ninjutsu. Je to věc, na kterou spoléhá a nejčastěji ji využívá. Jeho primární zaměření je boj na střední až velké vzdálenosti. Rád kombinuje techniky, vymýšlí své vlastní a neustále je zdokonaluje. S tím souvisí i Kuchiyose, jejich klan už hodně dávno podepsal smlouvu s opicemi a jak Ryuujin rostl, i k němu byla jedna přidělená – Kibō [Naděje]. Hrozně energická opice, která je úplným opakem flegmatického Ryuujina a pěkně mu proto leze na nervy. Ale jen díky němu se nebojí střetu na blízko a dokázal si vypilovat Taijutsu, ale ne na tak velkou úroveň, jak by chtěl. Díky svému summonovi ovládá bravurně i Kenjutsu, umění s meči. Vždycky ho uvidíte, jak si hraje s nějakou zbraní, nenajde se žádná, kterou by nezvládl. A rád kombinuje Nintaijutsu. Hodně se soustředí na rychlost, čímž automaticky začíná poklesávat v síle. Není extrémně rychlý, ale utéct by vám dokázal. Další věcí, ve které se dá říct, že hodně vyniká je senzibilství a jeho živel Katon. Dokáže vnímat chakru citlivěji než kdokoliv jiný, rozpoznat jí a identifikovat i na velké vzdálenosti. Dříve bylo její největší slabinou Genjutsu, ale díky tomu, že má sebou svou opici, už ne. Neumí Genjutsu vytvářet, ale rušit ho a rozpoznávat už ano.

Jako správný člen klanu Sarutobi oplývá velkou inteligencí. Nedává to najevo, ale je to vždy on, kdo tiše promýšlí strategie a nevrhá se do boje svéhlavě. A co se týká zásoby chakry? Jeho techniky spotřebovávají obrovské množství chakry, proto jeho zásoba není zrovna nejmenší. Umí s ní hospodařit a nakládat, proto nehrozí, že by to přehnal.

Styl boje. Každý Shinobi, ať chce nebo ne, má styl boje odlišný. Ryuujin jako mladý dost v Taijutsu pokulhával, ale po příchodu Kibo ho začal pilovat a namísto pěstí a kopů přišel na chuť Katanám. Jeho styl boje spočívá hlavně v kombinování technik a útoků. Dá se předvídat, ale ne zase tak lehce. Spíš to je on, kdo předvídá druhé.

BODY::

Ninjutsu – 5
Taijutsu – 3,5
Genjutsu – 3,5
Inteligence - 4
Síla - 3
Rychlost - 4
Chakra - 4
Ruční pečetě - 3
Celkem - 30 bodů

ELEMENTÁRNÍ PODSTATA:

Klan Sarutobi je známý ovládáním více živlů najednou. Ryuujin má zatím jen dvě základní. Jeho primárním živlem je Katon. Umí s ním nejvíce technik, je s ním spjatý odmalička. Hned potom Doton, aby dokázal kombinovat techniky. V budoucnu pokud toho bude schopný, chtěl by ovládat i Suiton, ale to už je hodně dopředu.

ZBRANĚ A VYBAVENÍ:

Ryuujin dokáže ovládat v podstatě jakoukoliv zbraň, co mu přijde pod ruku. Ale nejvíce si oblíbil Katany, které ovládá i jeho summon. Většinou nosí u sebe dvě a jedno Tanto.
Potom už jen ZVN a nějaké chakrové pilulky.

TECHNIKY:

Katon: Gōka Mekkyaku - S
Chakra Sensing Technique – A
Katon: Karyuu Endan – B
Doton: Doryudan – B
Doton: Doryuheki – B
Doton: Doryu Taiga - B
Kuchiyose no Jutsu (Opice) – C
Katon: Gōkakyū no Jutsu - C
Doton: Shinju Zanshu no Jutsu – D

pro **Goku** Wed Mar 09, 2016 1:00 pm

Povolené. Vitaj xD

Ryuujin Sarutobi

Ryuujin Sarutobi

Re: Ryuujin Sarutobi