Yoko Ayme

pro **Yoko Ayme** Tue Mar 29, 2016 9:41 pm

°Jméno a příjmení°

Yoko Ayme, / Arya Yatoshi
°Hodnost°
Genin, Chunnin, Jounin (Ichibi no Jinchuuriky)/ Potulný Shinobi, Chunnin
°Věk°
24 / 24
°Narození°
2. 2. / 15. 4.
°Pohlaví°
Žena
°Klan°
Ayme / Yatoshi
°Sensei°
~~Assasin Senju~~, Akasuna no PiliKKa / ---
°Podstata chakry°
Fuuton, Doton / Fuuton
°Vesnice°
Sunagakure no Satto

°Sen a cíl°

~~Stát se Velitelkou ANBU jednotek a ochránit celou svou rodinu~~
Zjistit, kdo vlastně teď doopravdy je a chránit Sunu/ Nemá cíl ani sen, jen jakési nutkání ochraňovat Sunagakure Sato za jakoukoliv cenu.

°Vzhled°

Yoko vypadá poměrně jako každá jiná normální dívka v jejím věku. Je poměrně vysoká, měří okolo 172 cm, štíhlá, váží něco okolo 56 kg. Její postava je takový průměr. Nenajdete na ní nic zvláštního. Leda tak dlouhé blonďaté vlasy spadající jí až k bokům a blankytně modré, věčně jiskřící oči, které zdědila po otci. Pokaždé v nich naleznete dobrosrdečnost, laskavost a radost. Stejně tak, když se na ní podíváte, jen málokdy na ní tváři neuvidíte úsměv.
Arya, o té se toho moc neví. Má dlouhé sněhově bílé vlasy po pas a černé oči. Tak tmavé jako ta nejčernější noc.

°Styl boje°

Yoko bývala Ichibi no JInchuuriki, ale ztratila veškeré spojení s Shukakem i ovládání písku. Teď je vázaná na jiné tělo, na tělo Aryi, která je nositelkou obávaného Kekkei Genkai, Satetsu – železný písek. Obě dvě tedy umí to stejné. Preferuje především boj na velké a střední vzdálenost. Občas používá i její jediný element Fuuton, se kterým umí základní techniky.
Ninjutsu – 3,5
Ninjutsu je věc, na kterou se Yoko nyní specializuje. Ninjutsu je její prioritou. Umí ho ovládat skoro dokonale, no, nejlépe jak je na její dosavadní hodnost možné. Dále je její specializací vyrábění jedů, dle svých vlastních nápadů a zkušeností, jimiž napouští svůj Satetsu.
Taijutsu – 2,5
Taijutsu, ačkoliv jí železný písek umožňuje ho skoro nevyužívat, potřebuje se i tak umět bránit i jinak. Proto je doteď Taijutsu druhá věc, na kterou se Yo specializuje a to hlavně na rychlost. Sílu ani tolik ne, naučila se sice bojovat na blízko s Katanou, ale to jen ve výjimečných případech.
Genjutsu - 2
Tak tady je kámen úrazu. Na Genjutsu se Yoko nespecializuje ani nikdy specializovat nebude. A to samé i Arya. Proti uživatelům Genjutsu nemá šanci, umí jen základní zrušení – Kai.
Chakra – 3
Takový ten průměr, má jí dostatečně, ale ne nijak nadbytek. Umí s ní dobře hospodařit a manipulovat.
Síla – 2
V síle dost pokulháváme, ale nikdy se nedostane k nepříteli tak blízko a v tváří v tvář, aby ho mohla udeřit přímo. Rána od ní teda moc nezabolí, ale snaží se to vynahrazovat jinde.
Ruční pečetě – 2,5
Nikdy je moc nevyužívá, ale když už ano, její rychlost s nimi je středně velká, nic zajímavého.
Inteligence – 3
Nevypadá na to, ale je velmi inteligentní. Jak jsem už zmiňovala, ráda experimentuje a vytváří různé jedy i protijedy. Hodně se proto zajímá o medika, ale jen z tohohle hlediska.
Rychlost – 2,5
To samé jako síla, snaží se to zlepšovat, ale jde to hodně pomalu. Boji na blízko by neustála moc dlouho.

°Zbraně a vybavení°

⦁ 1x katana
⦁ ZVN
⦁ 15 x výbušné lístky
⦁ 10 x jehlice s jedem

°Oblíbené°

Yoko má ráda skoro všechno. Ale mezi její fakt oblíbené věci, na které nedá dopustit je Rámen. Ochutnala ho poprvé, když byla v Konohagakure a od té doby na něj nedá dopustit, zvlášť na ten Konožský ne. I když, ani Suna v tomto nezaostává, ale Rámen se stal její závislostí. Dejte jí rámen a udělá cokoliv.
To samé platí o sladkých barevných knedlíčcích. Jistě všichni víte, o čem je řeč.. o Dango! Tohle blonďaté stvoření Dango miluje a není se čemu divit, že lednička v jejich vilce je jím narvaná k prasknutí!
Jak je to teď s Yo to nikdo neví.. Ani ona sama.. Nikdo neví, jak moc se změnila, ale jídlem nepohrdne nikdy!

°Charakter

Yoko byla vždycky člověkem plným energie. Plná nadšením, vířícím úsměvem a optimismem, který rozdávala všem kdykoliv. Lidé ji měli rádi a ona měla je. Za své přátele by dala život a stejně tak i za svou vesnici. Udělala by to zas a znova bez váhání. Je hrozně obětavá, upovídaná a milá. Bývala dosti naivní. To se teď ale dost změnilo. Sama neustále hledá a hledat bude, jak moc se změnila, ale nikdy se člověk nezmění úplně. Jen si své úsměvy, laskavost, upřímnost v očích a pravou lásku nechává pro ty, co jí jsou k srdci nejblíž.
O Arye toho známo není moc. Není moc upovídaná, je to takový introvert, nejčastěji vyhledává samotu. Je hodně zlomyslná, když už přijde na to, že by měla promluvit. Nepředvídatelná a málo čitelná. Není toho známo moc o ní, ani její minulosti. Ráda si hraje na andílka, ale nenechte se zmást.

°Životopis°

Den jako každý jiný.. Přesné poledne.. Slunce stálo vysoko nad obzorem. Horko by se dalo krájet, jak sálalo z rozpáleného písku. A sluneční paprsky se neúprosně sápaly na každého opovážlivce, co jen vystrčil nos ven ze dveří. V tuhle dobu byli všichni zalezlí v pohodlí domova a nebylo se čemu divit, jen blázen by v těchto teplotách vyšel ven. Vždyť rtuť teploměru vystoupala na neuvěřitelné stupně. Takovéto počasí bylo vražedné, ale v Suně dost obvyklé..
A právě v tenhle parný den se z jednoho pokoje ozval hlasitý křik právě narozeného miminka. Minako Ayme, bývalá Akasuna, právě na svět přivedla holčičku. Holčičku, jejíž vlasy měly barvu právě oněch slunečních paprsků. Tak zlaté, tak zářivé a s očima barvy přesné té samé modré oblohy za okny. Ano, byla jsem to já. Po prvním děsivém pláči a křiku, jsem měla potom na rtech úsměv, když jsem spočinula v náruči své matky a můj hrdý otec mě hladil po vláskách. Byl to můj první a rozhodně ne poslední úsměv.
Pro celou rodinu to byla obrovská radostná zpráva, dlouho se slavilo, protože nový potomek je vždycky velká radost a zvlášť ten první.

Rok za rokem ubíhal. Měla jsem všechno jsem co chtěla. Měla jsem milující rodinu, měla spoustu přátel, nikdy jsem si nemohla na nic stěžovat. A jako malá jsem rostla a rostla, vyvíjela se a bavila se. Malé zvídavé dítko, co chtělo poznávat svět. Malá užvatlaná holčička, co se už tak brzo postavila na nohy. První kroky, první odřená kolena, a také první pády, první zvedání na nohy a první odměny.. Všechno jsem poznávala,

všechno chtěla znát. Stále někde běhala. Veselé aktivní pako, které všem, co zahlédlo, přinášelo úsměv na rty.
Když rodiče neměli čas, trávila jsem všechen svůj volný čas u babičky Veiry se svou sestřenicí Akasunou no PiliKKou. Tehdy jsem netušila, co pro mě všechno bude v životě znamenat. A znamená. Moje nejlepší přítelkyně, skoro sestra.. Protože kromě babičky jsme měli už jen jedna druhou..
Ano, v mém jinak poklidném dětství nastal zlomový okamžik. Stalo se tak rok před mým nástupem na Akademii, v době mých pěti let. Má matka Minako, jakožto vysoce postavený člen klanu Akasuna. Jakožto uznávaný a silný Shinobi šla s mým strýčkem, otcem PiliKKy na misi. Bohužel už se z ní nikdy nevrátili, ani jeden.. Minako mi tak nikdy nestačila předat to, co znala a já se nikdy tajemství klanu Akasuna nedozvěděla. Ale nijak mi to nevadilo do budoucna, naučila jsem se jinak využívat svou sílu, ale o tom až později..
V ten den totiž osušila malá blonďatá holčička svoje slzy a vydala se vstříc novému osudu.. Vstříc Akademii.

Na Akademii jsem přesto nastoupila až o rok později. Proč? Jednoduše, musela jsem se vzpamatovat ze ztráty blízké osoby. Navíc, táta byl zarmoucen ze ztráty manželky, proto se s mým nástupem tahalo spoustu věcí. Upřímně, ani jsem to nepostřehla. Strach, že otec ztratí i mě, nejistota, co bude dál. Ale přesto jsem nakonec nastoupila na Akademii. Akademie pro mě byla hračka, vždycky jsem si rychle našla spoustu přátel,

neměla problém se seznamováním. Byla jsem prostě milá a snaživá holka, co chtěla být jednou tak silná, jako její rodiče a sestřenka. Nechtěla jsem být pozadu, nikdy. PiliKKa pro mě vždycky byla obrovský vzor a já se jí vždycky chtěla vyrovnat. A proto jsem Akademii prošla úspěšně po několika letech, získala úspěšně čelenku Genina, kterou jsem si zasloužila právem. A udělala první, tak důležitý krok vpřed. Zapomněla jsem na minulost a naučila se hledět jen vpřed. Jenže to jsem netušila, jaké další překážky mi osud do cesty přinese.
Jak už to tak bývalo, trávila jsem víc času u babičky než s otcem. Protože ten byl věčně na misích, aby dostal dost peněz. Nikdy jsem si nestěžovala, babičku a sestřenku jsem milovala a byla s nimi ráda, jenže tátu to začalo štvát. Proto dobrovolně kandidoval na post Kazekageho, schopnosti na to měl. Díky tomu, že tehdejší Kazekage onemocněl, musel se volit nový. Otec měl velké naděje, u lidí měl vysoké sympatie, i jeho síla byla nezměrná. Ačkoliv neměl Kekkei Genkai, byl obávaný uživatel Fuutonu, živlu, který si osvojil naprosto dokonale, že to vypadalo, jako kdyby s ním byl propojený. Ovšem to nečekal, že při jednom sezení ho ostatní z rady otráví a on tak ztratí veškeré naděje. A to byla další rána do mého života, díky které, jsem v budoucnosti učinila rozhodnutí, které navždy změnilo můj život.. Neměla už jsem nikoho kromě PiliKKy a babičky. Nevěděla jsem, proč musí být život tak nespravedlivý, ale bohužel byl.. A to ani já sama to nemohla změnit..

Díky smrti otce se začalo mě stranit okolí, nevím proč. Namísto toho, abych dostala tým a senseie, mě učila babička a PiliKKa. Začala pomalu, ale jistě osvojovat živel Fuuton, stejně jako můj otec. Chtěla jsem být jako on. Klan Akasuna a jeho umění s loutkami jsem nikdy nepoznala, nezkoušela a ani neměla potřebu to umět. Nikdy jsem k tomu neměla velkou náklonnost. Stále jsem totiž tak nějak bloudila životem, neměla cíl, spíš jen.. Chtěla se zlepšovat, proto jsem se i po pár letech dobrovolně přihlásila na zkoušky chunninů, které jsem úspěšně složila. V té době jsem i poznala člověka, který můj i Piličin život udělal ještě lepším. Sabaku no Hideo.. Člověk, ktrému doteď dlužím hodně. Vždycky byl malé střelené pako, které jsme se s Pli snažili společně nějak vychovávat, ale vždycky to by on ten, co nám do života vnášel energii, sílu a radost. Byl to ten věčný snílek, co všechno chtěl znát a hned vědět. Trénovala jsem společně s ním, protože se nám stále chtěl yrovnat. Myslím, že kdybych ho viděla teď, řekla bych, že alespoň mě ve svém umění rozhodně předčil.. Ale to bych předbíhala..

Stalo se pár okamžiků, který můj život posunuli na úplně jinou kolej.. Byl zrovna horký večer v Suně, což je na večer zde neobvyklé a já trénovala s Hideem na cvičišti. Když v tom to přišlo.. Něco, co změnilo můj život od začátku..
Právě v den, kdy jsem hrdě slavila své 15 narozeniny a byla na zkouškách chunninů se na úplně jiném místě pečetilo. Pečetil se Shukaku do nového hostitele. Bohužel se pečetění nepovedlo, jak by mělo. Hostitel zemřel a Ichibi se uvolnil… A začal ničit všechno okolo. Nabyl obrovské velikosti a ničil naprosto všechno. V uličkách vypukl chaos, lidé utíkali pryč, jen aby unikli zkáze. Odvážní Shinobi se postavili tomu monstru do cesty, ale nic nezabíralo, padali jeden po druhém. Suna se ocitla v troskách, všechno co jsem milovala, se mi hroutilo před očima. Celá Suna. A ačkoliv to dnes měl být radostný den, přinesl spíš smutek a strach, který jsem zahlédla ve tvářích vesničanů. Neměli šanci se tomu monstru ubránit, jediná šance ho byla zapečetit.
Tehdy jsem se objevila přímo ve středu dění, u PiliKKy. Okolo ní pobíhali vesničané i Shinobi, zahlédla jsem skupinku ANBU okolo, zaslechla, jak se dohadují, hledali nového hostitele. Všude kolem zuřil boj a oni

potřebovali někoho na pečetění. Nejlépe někoho mladého, někoho s potenciálem, někoho, kdo by dokázal Shukaka v sobě udržet. Kdo ví, co mě to v ten den napadlo. Ale když jsem viděla Sunagakure zničenou, když jsem viděla lidi okolo ní zbytečně umírat, když jsem viděla tolik smutku a bolesti na jednom místě, rozhodla jsem se. Rodiče by na mě byli pyšní. Doopravdy jsem se v ten den rozhodla, že se sama stanu hostitelem jednoocasého. Z toho dne už moc nepamatuji. Pamatuji si jen na bolest, obrovskou, pamatuji si na ostrý a nepřátelský hlas, který se mi vkradl do mysli. Byl plný nenávisti, obrovské nenávisti k celému světu a teď k ní. Ten den mě ale nikdy nezměnil úplně, nikdy nemohl.
Nikdy jsem nebyla jako ostatní jinchuuriky. Nebyla jsem vesnicí nenáviděná. Ne, díky Pilice a Kazekagemu jsem byla prohlášená za hrdinku. Ačkoliv se našli lidi, kteří mě rádi neměli, ostatní ke mě vzhlíželi. A jen díky Pilice, díky babičce a všem, kteří mě podporovali, se ze mě nestalo vraždící monstrum bez přátel. Naučila jsem se s tím vyrovnat jinak.
Ale jak už to tak bývá, Shukaku tropil problémy. Bijuu jsou strašně houževnatá stvoření. Nechtějí se podvolovat, nechtějí být spoutáni, milují svobodu, která jim ale byla násilně odepřena. Proto se chovají ke svým hostitelům tak. Nikomu z nás by se nelíbilo být spoután, a i přes spoustu neprospaných nocí jsem se tenhle fakt snažila pochopit. Nikdy jsem nikoho nenapadla, nenechala se ovládnout, protože jsem u sebe měla lidi, kteří mě drželi nad vodou. Moc dobře jsem si uvědomovala, co je Ichibi zač. Sice nebyl nejsilnější, ale byl považován za toho nejkrvelačnějšího démona. Za toho nejhoršího a nejzlomyslnějšího v tomto ohledu.
Ve chvílích, kdy jsem nemohla spát, seděla jsem ve svém pokoji, u okna a pozorovala hvězdy. Jen tak jsem dočista nezešílela. Snažila jsem se ignorovat noční můry a představy, které mi Shukaku vkrádal do mysli a pod víčka, kdykoliv jsem jen přivřela oči.
Ale přesto všechno jsem se ho snažila pochopit, přesto všechno jsem se s ním snažila mluvit, snažila se přijít na to, jaký je, protože všechno musí mít nějaký důvod. Vždycky jsem byla moc hodná a nápomocná a blbá. Chtěla jsem pomoct i svému démonovi, který ale o pomoc zjevně nestál.. Denně jsem trénovala, přišla na ovládání písku, ale ani se nepokoušela dotknout se Ichibiho chakry, věděla jsem, že by toho využil a posednul mě. A to jsem nechtěla.. Přesto jsem však neztrácela úsměv na rtech, přesto jsem si stále užívala života. Do doby, než si Kazekage i PiliKKa všimli mých kruhů pod očima a rozhodli se pro radikální řešení. Ne, nechtěli mě využít jako zbraň, chtěli, abych Ichibiho plně ovládla a on mi i vesnici dal pokoj. A tak jsem se dostala do

Konohy, kde začal můj další životní příběh. Dostala jsem se za Assasinem Senju. Jeho schopnosti o krocení bijuu byly světoznámé! A protože měly vesnice vždycky přátelské vztahy, opustila jsem Sunu a dostala se rukou svého nového senseie, Assasina. Kterému doteď vděčím za všechno. Právě díky němu a tvrdému několika co měsíčnímu, dokonce i ročnímu tréninku jsem se dostala až k úplnému ovládnutí Ichibiho. Víte, bijuu nemůžete poutat. Nalezla jsem si k němu cestu skrz vzájemný respekt. Ale ta cesta byla dlouhá, vodopád pravdy, několikadenní tréninky, ale rozepisovat tohle všechno by bylo na dlouho a život plynul dál. Ale hrozně se mi stýskalo, po Suně a domovu, taky jsem se tam hned potom brzo vrátila.
V 17-ti letech jsem opět stanula před branami Suny, své rodné vesnice, jako plnohodnotný jinchuuriky s cílem předávat Assasinovo učení dál a pomáhat všem jinchuuriky, kteří budou mít problém s ovládnutím svého bijuu.

Život ubíhal rychle, ale velmi poklidně. Procestovala jsem skoro celý Shinobi svět, když jsem pomáhala ostatním Jinchuuriki smířit se s tím, kdo jsou. Učila se, bavila se, žila se svou milovanou sestřenicí, Hideem a našimi domácími mazlíčky, kteří v mém životě byli ti nejdůležitější.

Zažívala jsem také první lásky, ano, poznala jsem člověka, co pro mě znamenal svět. Díky shodě náhod, kdy jsem byla pomoc v Konožské nemocnici a srazila se s ním na chodbě. Jeho modré oči mě uchvátily hned. Moje první a poslední opravdová životní láska. Jmenoval se Raiken Namikaze. Raiken byl obávaný Shinobi, uživatel Hiraishinu. Dokonalý blonďák. S ním jsem zažila všechno, první polibek, první životní pouto. Znamenal pro mě víc, než si sám myslel. Byl tu pro mě, když mi bylo nejhůř, chtěla jsem s ním strávit celý zbytek svého života, dělal můj život ještě lepším než doposud byl.. Byla jsem šťastná, pokud se to vůbec dá říct ve světě, ve kterém žijeme. Ve světě Shinobi.. Poznala jsem , jak umí být krutý, když jsem viděla v Piličiných očích bolest, kolik ran musela zažít, než konečně bude i ona šťastná? Milovala jsem její děti, Rukiho i Amayu, kéž bych tehdy mohla všechno změnit..
Moje štěstí bohužel netrvalo dlouho.. Válka klepala na dveře, blížila se rychleji. než jsme kdokoliv čekal, než se sem vřítila jako velká vlna. Nedokázali jsme se bránit, připravit.. Pamatuji si na Konohu, tak velkou a honosnou. Můj druhý domov, jak stejně

jako Suna hoří v popelech. Pamatuji si doslova úplně všechno, ale jako kdyby to nebyly mé vzpomínky, jen jsem se na to dívala z velké dálky. Na všechnu tu smrt a chaos.

Bojovala jsem statečně po boku své milované Pili, Hideo mi kryl záda, vždycky jsme byly spolu, už odmalička, v dobrém i ve zlém, vždycky si kryly záda. Pili byla pro mě neuvěřitelný vzor, už od malička mi dávala naději, že vše bude dobré. Když jsme přišli o rodiče, o všechno.. Vždycky jsem věděla, že budu mít člověka, který tu pro mě bude. Stejně tak i Hideo, můj nejlepší přítel. Ale všechno zmizelo v prach.. Viděla jsem Piličin úsměv na rtech, než se mi ztratila.. Navždycky se mi ztratili, všechno zmizelo....
Nepřátelští Shinobi. Bylo jich tolik.. Tak moc, a já byla sama, odstřižená v zapadlé uličce. Viděla jsem v bitvě i Raikena, který se ke mně snažil probojovat, ale ani on to nezvládl. Měla jsem tehdy vědět, že to byla past. Že po mě šli schválně. Byla jsem donucena použít Shukakovu chakru a použít finální fázi. Zničila jsem polovinu vesnice, ale stejně to nestačilo. Něco na mě použili, zvláštní techniku, už si nic nepamatuji, v hlavě mám černo..
Probudila jsem se uprostřed zvláštní místnosti. Chtěla jsem použít písek, chtěla jsem utéct. Kde jsou všichni? Co se stalo? Nezajímalo mě nic víc než vědět, že jsou všichni v pořádku. Ale písek mě neposlouchal, cítila jsem se zvláštně vláčně, omámeně. Kolem mě se neustále míhali cizí tváře, tlumené hlasy, ničemu jsem nerozuměla.. Došlo mi to až ve chvíli, kdy mě obklopila Shukakova chakra.. Byla jsem unesena, chtěli ze mě Shukaka vytáhnout.. Jejich smích byl všude kolem, bránila jsem se, i když jsem neměla jak.. Na ten smích nikdy nezapomenu..
Pili..
By jlasem tu tak sama, čekala na záchranu, doufala v zázrak.. Chtěla jsem, aby mi někdo řekl, že všechno zase bude dobrý. Do posledního okamžiku se držela vzpomínek na mé přátele, lásku, vesnici.. a doufala, že tam venku jsou naživu. Že to všechno zvládli, chtěla jsem jen vědět, že budou v pořádku..
A pak to přišlo, odebírání chakry. Neskutečná bolest, co se mi rozlila po těle. Jako kdyby někdo trhal každou část mého těla i duše na malé kousíčky. A bolest přetrvávala, nic neustávalo. Dostávala jsem se do transu, kolísala mezi vědomím a mdloby, chtěla jsem, ať už přestanou a zároveň jim Shukaka nechtěla dát. Nemohla jsem ale nic dělat..
Raiken..
Všechno najednou otupovalo, celý svět se mi slíval jen do barevných šmouh, cítila jsem se slabá, tak šíleně slabá, ale rozhodně ne sama. Vzpomínala jsem na celý svůj život, promítal se mi před očima jako vtipný černobílý film. Je pravda, že jsem měla vážně krásný život. Měla jsem přátele a lásku. Jejich láska a odvaha mi dodávala zbytečky síly a neutichající naděje.. Že mě zachrání...Asi už ale pro mě bylo pozdě..
Hideo..
Člověk si říká, že je připraven zemřít, že je ochoten všechno riskovat. Ale najednou jsem si přišla tak zranitelná, tak osamocená, neslyšela jsem už ani Shukakovo hlas, necítila jsem už ani jeho chakru a ani bolest.. Zmizel.. Vážně byl pryč.. Byl tohle vážně můj konec? Bála jsem se, že jsem přišla o všechno.. O všechny..
Nikdy nejsme pevně připraveni čelit tomu, co přijde. Nikdo vás na to nemůže připravit. Smrt není krásná, jak se říká.. Není to vysvobození.. je jako chladný had, co vás obmotává, kousek po kousíčku, až z vás nezbude nic. Přála jsem si jen znovu vidět to hvězdné nebe v Suně.. Ale ve skutečnosti tu už nebylo nic, vůbec nic. Jen tma.. A nic víc..

….
Spasení, mír, nalezení útěchy, cesta na onen svět.. Nic z toho jsem ale nikdy nenašla, nevím, co se stalo, nebo co se děje, ani jak jsem se ocitla zpátky.

Cítím se teď zvláštně.. Jen jako duše lapená v pasti.. Co teď bude dál? Nevím, těžko vůbec vím, kdo vlastně jsem nebo kým jsem vůbec bývala..

O Arye toho taky není moc vědět..
Nepamatuje si na rodiče ani na nic podobného ze své minulosti. Nějakou dobu se jen potulovala, hledala smysl svého života.. Ví jen, že byla unesena, zavřena v cele, potom i ve zkumavce a byly na ní prováděny různé pokusy. Neví jaké, vzpomíná si jen na útržky, nic neříkající útržky. Jediné co ví je, že Suna je důležitá. Proč? To sama netuší..

Techniky:

Satetsu Tato - B
Fuuton: Kazekiri - C
Fuuton: Kamaitachi - C
Fuuton: Reppuushou – C
Shunshin no Jutsu - D
Základní - E rank

pro **Hideo Hatake** Fri Apr 01, 2016 5:07 pm

Povolené.

Yoko Ayme

Yoko Ayme

Re: Yoko Ayme