SÍDLO KAGAYAKI ICHIZOKU

Dům Rin je laděn do černé a zelené. Díky tradičnímu Kuchiyose a nutnosti vlhka pro hady je pod domem spousta podzemí a i po horních chodbách se stále plazí nějaký ten plaz.I díky tomu jsou to již desetiletí, co se sídlo nikdo nepokusil vykrást. Kdokoli vejde, aniž by byl zván, skončí s uštknutím. Děti se tomuto místu za vesnicí vyhýbají, protože se vypráví, že tam straší a že každý, kdo vejde, zemře. I to, že vyrůstala v domě klanu Kagayaki Rin pomohlo získat autoritu hned po nástupu do funkce. Když se k ní navíc nastěhovala Atsuka, které přezdívají Kumogakure no Akuma, nepřiblížil se už k nikdo ani k zahradě.

Dům má přízemí, patro a dvě úrovně sklepů. Úplně vespod se skladuje ovoce a zelenina, těsně pod domem jsou pak laboratoře. V prvním patře jsou místnosti jako kuchyně, obývák nebo jídelna. Ve druhém patře jsou vcelku komfortní ložnice. V současnosti dům udržují tři venkovani a Rin v něm s Atsukou žije sama. Zbytek klanu pobývá ve vedlejších domech, které obklopují zahradu domu čehosi, čemu by se dalo říkat "hlavní rodina."

Po nějaké době se nám podařilo dostat se až do sídla Kagayaki ichizoku. Klepeš. Oznámil jsem Michiyo a opřel se o stěnu.

Cestou jsem zpravila Taikiho částečně o tom, co mám v plánu... Opřel se o stěnu a neměl se ke klepání. Asi to bylo na mě, když jsem ho sem dotáhla. Pokrčila jsem rameny a zaklepala... nebo spíš polozabušila...

Z některého z domů, které byly součástí sídla klanu, občas vykoukl jeden z jeho členů. Noví příchozí pro ně byli takovou malou atrakcí, nikdo nečekal, že někdo zamíří k domu hlavní rodiny. O tu by ani tak nešlo, ale Kumogakure no Akumu tu neměli rádi a mnozí stále nepřenesli přes srdce, že zde žije. Do okolního ovzduší se vkradla ponurá a tísnivá atmosféra. Jediné, co se kromě nich pohybovalo byl had, který se Kohaku Michiyo proplazil pod nohama. 

Po zaklepání se ozvaly pomalé, šoupavé kroky ke dveřím. Jeden. Druhý. Třetí. Člověk za nimi si dával na čas. Když se pak otevřely, vykoukl starší muž, jeden ze tří vesničanů, kteří se o dům a jeho nejbližší okolí starali. Přesněji řečeno to byl zahradník, což se dalo poznat i podle ustrojení.
"Dobrej večer," změřil si je nijak příjemným pohledem.
Vše, co připomínalo "dítě," jakým byla Atsuka, by momentálně nejraději prohodil oknem.
"Co chcete? Jestli jste přišli něco nabízet nebo shánět, tak nic nekupujeme a neprodáváme. Zmizte."
Mávl do neurčita rukou a chystal se jim zabouchnout před nosem.

Asi jsme nějaká místní kuriozita,  když nás tak se zájmem sledují... Odfrkla jsem si čekala až někdo otevře. Mezitím jsem sledovala to rozkošné  tentononc co mi prolezlo pod nohama. Otevřeli se dveře vykoukl zahradník. Dobrý podvečer, řekla jsem a skočila mu tak do započatého uražení mojí a Taikiho osoby.  Můžu mluvit s Rin- sama?  zeptala jsem se zdvořile a pro jistotu se připravila na to, že budu muset zarazit svou nohu do dveří.

Ignoroval jsem pohledy a čekal, až nám někdo otevře. Otevřel nám zahradník. Postavil jsem se vedle Michiyo a založil si ruce. Jak milý člověk. Povzdechl jsem si. Na poměry Kumo to je ještě vstřícný svatý muž. Odpověděl mi Eleuni. Oba jsme se v duchu mírně zasmáli, zatímco jsme čekali na zahradníkovu reakci.

Zahradník pozvedl jedno husté černé dlouhé obočí, ve kterém by se klidně mohlo uhnízdit stádo blech a bůh ví čeho ještě. Zamračil se.
"A proč by takoví dva špunti měli mít právo sjednávat si osobní schůzky s Nanadaime Raikage, hm?"

"Ehm... my si ji nesjednáváme... jen jsme si chtěla něco ověřit... je tedy doma nebo ne?" usmála jsem se andělsky- což pro mě nebylo ani tak nemožné jako neobvyklé.

V duchu jsem ustanovil Michiyo našim mluvčím, a tak jsem jen stál vedle ní a tvářil se co možná nejneutrálněji. Mimovolně jsem položil ruku na Kotowari a čekal jsem na zahradníkovu reakci.

"Není!"
Vyštěkl stařec.
"A běda vám, jestli vás tu po návratu uvidí Kumogakure no Akuma!"
Vyhrožoval a vyhrožoval, když mu na rameno položila ruku asi třicetiletá žena, nejspíše jeho dcera, protože měla úplně stejné oči, jen o něco jiskřivější a přívětivější.
"Pojďte si dát čaj," navrhla jim. "Než se Rin-san vrátí."
Muž spolkl jedovatou poznámku a zamumlal něco o tom, že je to na její zodpovědnost, načež neochotně pootevřel dveře.

Zamrkala jsem a poslouchala ho dál. Zhluboka jsem se nadechla, že ho utnu, jenže po chvíli mu někdo položil ruku na rameno. Asi dcera...
Ach... děkujeme na víc se nezmůžu a projdu kolem zahradníka.

Už už jsem se otáčel k odchodu, když jsem zaslechl ženský hlas. Znova jsem se soustředil na scénu ve dveřích. Vešel jsem za Michiyo. Arigato. A omlouvám se, že obtěžujeme. Mírně jsem se uklonil. Úklona byla směrována spíš na ženu.

Žena je zavedla do čehosi, čemu se dalo říkat obývací pokoje. Zařízení bylo strohé, spíše chladně laděné do stříbrné a zelené, ale oheň z krbu vrhal na bílé zdi pěkné odlesky a nakonec dokázal vytvořit příjemnou atmosféru. Po chvíli, co vás tam nechala sedět o samotě, přinesla čaj a posadila se k vám, zatímco menší smaragdový hádek se jí obtočil kolem ruky a zdálo se, že se chystá spát, zatímco prstem mechanicky přejížděla po jeho kůži. Další, velice podobné barvy, ale trošku větší, se totéž pokusil provést Taikimu.
"Smím vědět, na co se chcete zeptat Rin?" pousmála se žena. "Málokdo se sem odváží, dokonce i když byla Raikage, stále je to dům klanu, který přivolává hady a ve kterém s ní v jedné posteli spí démon."
Zřejmě ji zcela ovládla zvědavost. Možná i trochu obdivovala jejich odvahu.

Přešla jsem chuť si uvolněně sednout, tak jak jsem to měla ráda a stále uvloněně, ale narovnaná s nohama u sebe a hlavou na stranu čekala až se žena vrátí. Poněkud schlíple jsem sledovala jak si had všímá Taikiho... Nebylo to fér... Povzdechla jsem se věnovala svému hrnku čaje... Mňami... moc dobrý. pomyslela jsem si a z uvažování nad jeho příchutí mě až vytrhla otázka té ženy...
Mnah... já mám hady ráda... a démoni taky nejsou zase tak hrozní... zamručela jsem polohlasně spíš pro sebe a šilhala po tom, kterého měla omotaného kolem ruky. Já osobně nic proti Raikagemu nemám, ale když mě viděl naposledy... ehm prostě by to asi neskončilo dobře. Slyšela jsem, že tu žije s Kumogakure no akuma... a vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli už uvažovala o tom, že by se stala oficiálně ninjou... začala jsem zlehka. Měla jsem v hlavě takoví menší plán... a moc by se mi líbilo, kdyby se uskutečnil.

Posadil jsem se a opřel. Po chvíli se mi jakýsi had začal třít o ruku a zjevně se ji snažil obtočit. Myslíš, že tě ve mně může cítit? Zeptal jsem se Eleuniho. Nevím...možnost tu je, ale říct ti to jasně nedovedu. Odpověděl mi zaujetým hlasem můj dračí společník. Nechal jsem hada být. Proti plazům jsem nic neměl.
Na její otázku jsem se jemně usmál. Můj otec vždy říkal, že není ani tak důležité co má člověk vevnitř, či jak vypadá. Co je důležité jsou jeho činy. Pokrčím rameny. Tak nějak se tím řídím i já. Podíval jsem se zkoumavě na ženu. A, omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Alespoň myslím. Jsem Taiki Nobu, genin. Představil jsem se a upil čaje.

"Kumogakure no Akuma zabila stovky lidí," zareagovala žena vážně. "Stalo se to, když jste ještě nebyli na světě. A pochybuji, že by se proto mohla stát ninjou. Nebýt nynějšího Raikage a toho, že předtím byla na tom postu Rin-san, nejspíš by seděla Atsuka zavřená ve vězení."
Povzdechla. Zřejmě měla sentimentální náladu.
"Myslela jsem, že alespoň část toho příběhu zná každý."
Natáhla ruku k Michiyo, načež had zvedl hlavu a zadíval se jí přímo do očí.
"Vezmi si ho, jestli máš odvahu," dodala k její zálibě v plazech. "Uvidíme, jestli se mu budeš líbit. Jestli ano, bude se mu tvé teplo líbit stejně jako to moje."

Hai hai. Ten příběh samozřejmě znám. Jestli ho zná Taiki to nevím... ale myslím, že ani Rin-sama v ní nevidí démona. A já jsem vždycky měla opačný názor než moji rodiče... I tak by mě zajímalo, jestli by to nechtěla zkusit. když mi nabídne hada zamrkám a pohlédnu mu do očí. Potom k němu pomalu natáhnu ruku. Ne, protože bych se bála, ale protože nechci, aby se vyděsil on. Nechám ho ať se rozhodne jestli mi na ruku vyleze nebo ne. On-je-tak-hezkéééj mručela jsem v duchu.

Zamyšleně jsem přikývl. Část toho příběhu znám. Potvrdil jsem. Na to si vzpomínám...váhy tenkrát dělaly zajímavý věci. Informoval mě Eleuni a já bezmyšlenkovitě znova přikývl. Poté jsem pozoroval výměnu hada. Samotného mě zajímalo, jak to dopadne.

"Co je část?" zeptala se žena energicky Taikiho. "Zkuste mi ten příběh převyprávět, doplním prázdné části pro vysvětlení toho, proč Atsuka nemůže být kunoichi."
Michiyo zatím natáhla ruku, aby si vzala hada. Samozřejmě na ni pomalu přelezl a vcelku pevně se okolo ní obtočil, ale nevypadlo to, že by jí měl v plánu přerušit tok krve nebo něco takového, spíš se prostě snažil vyrazit z nové příležitosti co nejvíce tepla.

Skrze okno zavolala dovnitř jakási žena a prstem ukázala do místnosti, do které bylo dalšími otevřenými okny vidět. Jednoduše proto, že v ní okna nebyla. Dočkala se jen toho, že jí nerudný starý zahradník zabouchl okenice před nosem.
"Ti mladí," zavrčel si pro sebe. "Neumí ani klepat."
Vzhledem k tomu, že stála před domem, o kterém čtvrtina Kumogakure odmítala i mluvit a zbylé tři se mu vyhýbaly jako čert kříži, bylo to zvláštní. Přes nohu se jí pokusil obmotat malý, zřejmě neškodný, zelený had. Když se rozhlédla, mohla ji spatřit vyhřívat se na sluníčku mnohem víc. Ostatně je tento klan přivolával. To nebyl ale jediný důvod, proč se ho lidé báli, tím byla Kumogakure no Akuma, Démon z Kumogakure, která tu žila spolu s Nanadaime Raikage. Zakřičet si tedy jen tak do okna a ještě dovnitř ukazovat bylo to nejhorší, co mohla udělat, vzhledem k "přátelské" povaze správce domu.

S poněkud zasněným výrazem jsem sledovala jak se mi had obtočil kolem předloktí. Awwww zakňučela jsem v duchu a sledovala Taikiho. Byl zticha... moc dlouho... moc moc dlouho. Takže než stačil vypustit z pusy jediné slovo tak jsem otevřela pusu já.
Nuž... všichni co o ní něco vědí, říkají, že je nesmrtelná... pozabíjela pár lidí... a samozřejmě i svůj klan, ze kterého si udělala chodící loutky a když byla Rin-sama Raikage tak jí dala za uši a vzala ji pod svou ochranu... usrkla jsem z hrnku a polohlasně pochválila čaj. Bez velkého zájmu jsem pohlédnla na zabouchlé okenice. Muahaha byli jsme tu první-tak do fronty.
A když dovolíte, tak jsme tu výhradně kvůli tomu, že pravděpodobnost, že Rin-sama bude naše sensei je více než vysoká. Další v úvahu připadá tak akorát Atashi Naoki... a pakliže je Kumogakure no akuma opravdu tak... závislá na Rin-sama tak mi přijde opravdu jedině logické, se zeptat, jestli by se nechtěla stát součástí týmu... myslím, že čistě teoreticky by to šlo i neoficiálně... řekla jsem odhodlaně.

Co se týče příběhu, nechal jsem Michiyo ho převyprávět. Tak nějak jsem to slyšel i já. Přikývl jsem a znova upil čaje. Mohl konkurovat s mým, což se o moc čajích říci nedalo. Pak jsem se zaposlouchal do Michiyina plánu. Tak tohle měla za lubem... Vyjádřil Eleuni i moje myšlenky. Zachoval jsem si svůj oblíbený neprostupný neutrální výraz a sledoval reakci zatím-bezejmenné ženy.

Žena se zamyslela.
"Obávám se, že Atsuka není stavěná na delší mise, proto není shinobi. Její síla je spíše psychického rázu, ale nikdo jí není schopný kontrolovat a jediný, kdo ji drží na uzdě je Rin."
Těkala jsem mezi nimi pohledem. Had se mezitím Michiyo zabydlel pod mikinou, protože tam to přece jen hřálo trochu víc.
"Ale při trénincích a domácích misí byste s ní samozřejmě přišli do styku. Kumogakure no Akuma se od své Raikage nikdy nehnula ani na krok. Když byla Rin-san po boji s Reinou na kraji smrti, to Atsuka jí z toho dostala. Nehnula se od její postele ani na krok a právě ona jako její neoficiální parťačka je, mezi námi, důvod, proč nemá tým. Nikdo nechce být v týmu, jehož součástí je démon," zamyslela se. "Tedy až na vás dva."
Nakonec jen povzdechla.
"Pokud už na paní domu nebudete čekat, vyřídím vaše přání a uvidíme, jestli se splní."

"Hai hai... chápu. I přesto to tak možná ve finále dopadne... řeknu spíš sama k sobě. To, že není fyzicky zdatná by nebylo zase tak hrozné... Tentokrát promluvím nahlas.
Chápu. Nikdy jsem neměla ráda předsudky. Názor si na ni vytvořím sama. řekla jsem. Pak se zvednu a začnu hledat pod mikinou hada. I když bych si ho ráda nechala... Ukloním se. Děkujeme za váš čas a ochotu... Zvednu hlavu a podívám se na Taikiho jestli nemá něco na srdci a pak se vydám k odchodu.

Pousmál jsem se, zvedl se a spolu s Michiyo se uklonil. Omlouváme se za vyrušení. Někdy snad nashledanou. Vydal jsem se za Michiyo.
Tak vida, tým možná bude. Řekl potěšeně Eleuni a já se jen usmál. To ano...ve svém současném stavu bych pro rovnováhu nic moc nezmohl, že?