SÍDLO KAGAYAKI ICHIZOKU

First topic message reminder :

Dům Rin je laděn do černé a zelené. Díky tradičnímu Kuchiyose a nutnosti vlhka pro hady je pod domem spousta podzemí a i po horních chodbách se stále plazí nějaký ten plaz.I díky tomu jsou to již desetiletí, co se sídlo nikdo nepokusil vykrást. Kdokoli vejde, aniž by byl zván, skončí s uštknutím. Děti se tomuto místu za vesnicí vyhýbají, protože se vypráví, že tam straší a že každý, kdo vejde, zemře. I to, že vyrůstala v domě klanu Kagayaki Rin pomohlo získat autoritu hned po nástupu do funkce. Když se k ní navíc nastěhovala Atsuka, které přezdívají Kumogakure no Akuma, nepřiblížil se už k nikdo ani k zahradě.

Dům má přízemí, patro a dvě úrovně sklepů. Úplně vespod se skladuje ovoce a zelenina, těsně pod domem jsou pak laboratoře. V prvním patře jsou místnosti jako kuchyně, obývák nebo jídelna. Ve druhém patře jsou vcelku komfortní ložnice. V současnosti dům udržují tři venkovani a Rin v něm s Atsukou žije sama. Zbytek klanu pobývá ve vedlejších domech, které obklopují zahradu domu čehosi, čemu by se dalo říkat "hlavní rodina."

"Venku na vás někdo čeká," zavrčel stařec, když odcházeli.
Žena už se s nimi rozloučila rychle a šla umýt čajové šálky.

Mezitím jsem se ovšem u domu objevila já, respektive můj klon, který běžel po misi vše zkontrolovat, a zůstala jsem překvapeně stát.
"Konbanwa."
Nestávalo se mi příliš často, abych měla někoho v domě, natož aby z něj vycházely dvě děti a před ním stála žena, kterou jsem snad v životě neviděla.
Na vesničanku nevypadá, takže jistě kunoichi. Buď génius, který rychle povýšil za dobu, co jsem byla v komatu nebo ANBU.
"Je tu nějaká sešlost, o které bych měla vědět?" pozvedla jsem obočí a těkala pohledem z jednoho na druhého.

Vyšli jsme před dům. A čekala tam nějaká ženská... Co nám chtěla to nevím. A pak se objevila Rin... Uklonila jsem se tak padesát na padesát. Dobrý večer, Rin-sama, pozdravím slušně. Nechala jsem mluvit někoho jiného. Mluvila jsem víc než dost...

Vyšel jsem za Michiyo a zahlédl jsem Yunu. Konbanwa, Yuna-san. Dlouho jsme se neviděli. Kývl jsem jejím směrem hlavou, když jsem zahlédl Rin. Tentokrát jsem se uklonil i tělem. Konbanwa, Rin-sama. Vlastně jsme měli pár otázek. Ta nejdůležitější byla, jestli byste nás náhodou nevzala do týmu.

Mise mi náladu zrovna nezlepšila. Skoro jsem měla chuť puberťácky vyhrknout něco v tom smyslu, že já tu nerozhoduji, že jsem jen klon, ale raději jsem si to nechala pro sebe.
"Vidím, že z tohohle místa strach nemáte. Ani z Kumogakure no Akumy?" pousmála jsem se.
Líbili se mi. Měli odvahu.
I když příliš odvahy škodí...
"Pokud se budete líbit Atsuce a pokud Hachidaime Raikage svolí, pak myslím, že nebudu proti a snad bych vás i měla co naučit."

Strach? Z tohohle sídla? Nikdy. Zbožňuju hady! řekla jsem spokojeně. A co se týče Kumogakure no akuma... na tu si vytvořím názor sama. Dělat zbytečné předsudky je otrava. zamručela jsem. Když začala mluvit o tom, že by to možná šlo tak jsem roztáhla rty do úsměvu.
To zní skvěle, děkujeme. řeknu a ukloním se. Pak se otočím na tu ženu, kterou Taiki dle všeho znal a uvažovala, co tu potřebuje ona... A co chce zrovna po nás...

Sám pro sebe jsem se pousmál. Ono, když máte v těle draka, tak jen tak z něčeho strach nemáte. Eleuni se zasmál a během Michiyini řeči jsem jen přikyvoval. A stejně jako Michiyo jsem se obrátil k Yuně.

Vyslechl jsem Yunu a jemně se usmál. Mise? Když o tom tak přemýšlím, vy jste Jounin, že? To budete vést náš tým? V očích mi zaplál menší oheň. A cesta do Konohy se nezdála jako až tak náročná mise. Na druhou stranu....uvidíme. Podíval jsem se na Rin, jestli nás propustí.

Pozvedla jsem obočí.
"ANBU obyčejně nemívají týmy," odpověděla jsem za Yunu. "Na druhou stranu nevíme, čím nás Raikage může překvapit, takže to necháme na něm. Navrhnu mu to, hned jak se vrátím do Kumogakure."
Zvedla jsem dlaň k rychlému mávnutí a nadhodila úsměv.
"Džana!"
A pak můj klon vybuchl. Samozřejmě by to někoho ovlivnilo, jen kdyby stál hned vedle mě a na to jsem si dala pozor. Když jsem ho v boji vytvářela, bála jsem se, že tento efekt Bunshin Daibakuha bude potřeba. Nebyl. Spíš to byla taková příjemná tečka za koncem dne. Jakmile se rozplynul dým, nebylo po mě ani stopy.

Výlet do Konohy... ale to je moc daleko... a mě se chodit nechce... frfňala jsem v duchu a místo toho se jen uklonila, když se bunshin rozplynul. Trochu to bouchlo... trochu moc. Podrbala jsem se v uchu a předvedla otrávený výraz. Hlučný... potom jsem se otočila na tu kočenu, která s námi měla jít na misi.
Vyrážíme rovnou, nebo jak? zeptala jsem se.

Zmateně jsem se podíval na Yunu. Vy jste ANBU? Přeběhl jsem ji pohledem. A, začíná dávat smysl, jak to, že má přístup ke složkám všech ve vesnici. Nemáš se za co stydět Taiki. I já jsem si nebyl jistý, co je vlastně zač. A nezlob se na ni, že ti lhala. Je to přeci jen úděl ANBU. Promluvil ke mně Eleuni. Jen jsem strnule přikývl a poté vyrazil i já za Yunou, směr brána.
//Přesun

Po chvíli jsem si uvědomila co se to vlastně řeklo. A pak že já bych vyzradila i datum kdy šlověk umře... řekla jsem nevzrušeně a poslouchala ANBU. Meh. Kdybychom to někomu řekli tak jsou z toho jenom problémy... nemám problémy ráda... zamručela jsem a pak se kousek za nimi vydala k bráně.
//PŘESUN

Prostor, ke kterému Taiki cizince dovedl, se skládal z jednoho domu obklopenému hrstkou menších. Některé měly dvě patra, jiné pouze přízemí, ale nebylo jich mnoho. Navíc tu byl klid, vše bylo skryto v malé skulině mezi horami, což poskytovalo místu neustálé přítmí. Bylo tu ale i teplo a trochu dusno, snad díky horké podzemí vodě pod domy i kolem nich, zkrátka ve skalách. Daly by se tu postavit lázně, kdyby někdo chtěl.
Taiki zamířil k hlavnímu domu. Raikage zřejmě chtěla mít cizince zcela pod kontrolou, dokud se nerozhodne, co dál a zvolila dům hlavní rodiny, ve kterém žila se svou schovankou sama. Podal papír mladší dívce, snad sloužící, která o chvíli později s cizincem osaměla.
"Dobrý den, pane," pousmála se. "Jídlo vám donesu ihned, jen mi řekněte, jaké chcete oblečení a jakou velikost. Sehnala bych starší uniformy Kumogakure, ale o ty asi nebudete stát. Pro cokoli jiného dojdu do vesnice, ale budu zpátky během půl hodiny.
Zatím ho dovedla do patra.
"Tady je pokoj pro hosty," ukázala. "A hned vedle si můžete dát sprchu. Vrátím se dřív, než skončíte, oblečení vám pak nechám přede dveřmi."
Na to, že jí mohlo být nanejvýš čtrnáct let, se zdála samostatná a chytrá. A teď nejspíš čekala, jestli dostane nějaké další pokyny.
"Budete si přát ještě něco?"

Dovedli mě do pokoje a zacházeli se mnou jako s králem. Usmál jsem se na tu ochotnou dívku.
"Stačí mi kimono, pokud nemáte, stačí jakákoli košile a kalhoty. K jídlu stačí voda a rýže, prosím. Opravdu nerad bych vás zatěžoval. Měl bych ale jednu velkou prosbu. Potřebuji hadr, kartáč a tuk- sádlo nejlépe, nebo lampový olej. Děkuji, tohle máte za své trable..." řekl jsem a podal jí měšec s ryo. Mělo by to stačit na nákup a něco málo pro ni. Moc jsem toho nepobral.

Došel jsem do sprchy, byl to osvěžující pocit. Smyl jsem ze sebe paniku a strach stejně dobře jako písek.
Najedl jsem se, napil a pak jsem během půlminuty usnul. Několik dní na cestách, neřekl bych, že mě během několika následujícíh hodin něco vzbudí.
--------------------------------------------------
Edit:

Když jsem se probral, bylo vše na místě. Podíval sjem se na hodiny a vida, že mám ještě trochu času (vlastně nemám žádný pevný čas), vzal jsem hadr a tuk a začal pěkně kus po kusu čistit zbroj.
Nakonec jsem se umyl a oblékl jsem si kimono. Vše ostatní jsem nechal doma, jediné, co jsem si vzal, bylo wakizashi, které jsem skoro nikdy nesundaval, a utáhl jsem ho vzadu za opaskem.
Upravený, s tradičním účesem, se symbolem svatým pro každého samuraje a s vyrovnaným úsměvem jsem se vydal zpět k Raikage.

//přesun

Pro dívku nebylo těžké vše sehnat, jen jeho další požadavky si raději zapsala, aby na nic nezapomněla. Peníze si ale nevzala, měla rozkaz se o něj postarat a tohle pro Raikage nebyly prakticky žádné výdaje. Byla zpátky až když usnul. Po špičkách se proplížila do jeho pokoje. Zdálo se, že ho nevzbudí ani rána z děla, přesto si však dávala pozor. Přehodila kimono přes židli a další věci jsem položila na stůl. Stejně tiše jako jsem přišla jsem se pak vytratila.

Ráno přišla do práce v době, kdy už byl pokoj prázdný. Raikage si nepřála, aby zde byla ráno, měla ráda svůj klid. Možná ale měla přijít dřív, když tu byla návštěva. Nebyla si jistá. Teď otevřela v samurajově pokoji okna, aby vyvětrala a dovolila si vzít jeho staré oblečení. Nevěděla, co s ním a tak ho zatím jen poskládala. Někteří měli k oblečení vztah, byť bylo třeba zakrvácené od hlavy a v patě. A tak nevěděla, jestli ho může vyprat. Místo toho tedy ustlala postel. Jelikož bylo teplo, nechala jedno okno otevřené a šla se pustit do svých dalších povinností ve zbytku domu.

Dorazila jsem do svého sídla, připravila jsem si ještě něco malého k jídlu a s knihou jsem se usadila v pohodlném křesle. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že můj klon je ještě aktivní. Ještě jsem ho musela chvíli udržet a potom se konečně vyspím. Zatím jsem si alespoň mohla číst a přitom mlsat čerstvé, právě nakrájené ovoce. Spokojenost nade vše, luxusní chvíle, kterou jsem si asi neměla dovolovat, v neklidné době.

Konečně se můj klon rozplynul a já měla možnost usnout. Můj odpočinek čítal několik hodin, můj spánek ještě necelých šest dalších. To mi vcelku stačilo. A ani jsem nemohla chtít víc, protože mě vzbudil zvonek u dveří. Objevil se tu strážný, který zřejmě požadoval, abych šla do nemocnice.
Takže Reie našli...
Souhlasila jsem. Jen si budu muset ještě něco vzít z kanceláře. Zkontroluji, jestli Kaiji neposlal první zprávu, už mohl dorazit do Amegakure, na cestu měl času dost.
Oblékla jsem se do obvyklého, milovaného kimona a zamířila jsem ke svému druhému "domovu."

//Přesun