Hyuuga Amaru

Jméno a příjmení:
Amaru Hyuuga
Hodnost:
Chuunin
Vesnice:
Konohagakure no Sato
Věk:
17
Narození:
22.8.
Pohlaví:
Žena

Klan:
Hyuuga Ichizoku (Vedlejší rodinná větev)
Kekkei genkai:
Byakugan

Sensei:
---

Charakter:
Povaha Amaru je dost složitá. Chová se jinak v různých situacích. Jinak se chová ve společnosti, jinak mezi přáteli a na bojišti úplně odlišně. Většinu času se snaží být vstřícná a přátelská, občas jí ale rupnou nervy a je drzá, nepříjemná a cholerická. Dostává-li se například do styku s někým vysoce postaveným, chová se slušně, je tichá, zatímco uvnitř sebe hrozně zmatkuje, aby něco nepokazila. Na bojišti je hodně nejistá, není moc dobrý taktik a většinou se do soubojů vrhá po hlavě - bez delšího uvažování. Když neví, jak se v dané situaci zachovat, řídí se lidmi v jejím okolí.

Životopis:
„Jistě všichni znáte všelijaké legendy, historky a povídky o klanu Hyuuga. Povídku, kterou uslyšíte dnes, vám nikdo jiný vyprávět nebude. Možná nebude tak zajímavá, jako jiné, ale doufám, že si ji alespoň maličko oblíbíte. Bude se jednat o část mého života – mou minulost.“

„Klan Hyuuga se již od pradávna dělí na hlavní a vedlejší rodinnou větev, o tom vám jistě vyprávět nemusím. Já měla to (ne)štěstí, že jsem se narodila do té vedlejší. Porod proběhl v pořádku, všichni byli zdraví, byla to taková idylka. Alespoň prozatím. O tom, jak mě moje matka kojila, vám tu vážně vyprávět nehodlám. Ani si to sama nepamatuji… Naštěstí!“

(Teprve tady se počítá těch 20 řádků, to nahoře je jenom takový... počítat to můžete ale je to divný Very Happy ... A od živoťáku nic moc neočekávejte, chtěla sem to pojmout trochu zvláštně, takže je to jako byste s Amaru hovořili -.-" )

„A teď konečně přejděme k tomu, jak se vlastně rozvíjel můj život. Zezačátku to byla klasika, kterou nemusím ani moc rozpitvávat. Matka mi vyprávěla, že první co jsem se naučila, bylo mluvení, a proto jsem někdy tak hrozně ukecaná. Naučit se chodit taky nebyl moc velký zádrhel, problémem byl nočník. Nechtěla jsem s ním prý mít nic společného... Ne nenosila jsem plíny do sedmi! … No dobře možná nosila, ale o tom se tu nechci bavit! Takže dál… Ve svém raném dětství jsem musela obdržet pečeť. Moc o tom nechci mluvit, takže nějaký podrobný popis vynechám. Nebylo to příjemné. Ale připadalo mi to normální. Měla to i moje matka, dokonce i otec a všichni, které jsem potkávala. Pak jsem ale potkala děvče, které nic takového nemělo. (Opravdu se jedná o Antru, snad nevadí, že jsem ji sem takto zapojila. O žádné interakce se však jednat nebude.) Nechápala jsem to, do té doby jsem si vždycky myslela, že to má každý. To víte, tehdy jsem si já blbá myslela, že to je označení našeho klanu. No a právě po tomhle setkání jsem se okamžitě šla zeptat rodičů, co to má znamenat. Nejdřív mi říkali, že jsem na to ještě malá, že bych to jen tak nepochopila. Věřila jsem jim. O pár let později jsem ale viděla tu slečnu znovu. A nejen ji. A tak mi to rodiče už museli říct. Jsem hrdá na to, čím jsem – dodnes. Ale to už zas přecházíme trochu do přítomnosti…“
„Začínala jsem růst, vyvíjet se (Konec s plínama Very Happy) a zajímat se ještě víc o věci okolo sebe. Učení, učení, učení… Bylo toho moc. Kromě akademie jsme trénovali doma – hodně často. Nevadilo mi to, chtěla jsem být silná, abych dokázala ochránit všechny mně blízké lidi, ale i členy hlavní rodinné větve. Pořád jsem ale nebyla moc vyrostlá. Na akademii se mi pár lidí smálo. Nezajímali mě. Pečeť jsem neskrývala, neměla jsem tu potřebu se za ni stydět. Neměla jsem žádné přátele, jen mojí rodinu. Ani mi to moc nevadilo, alespoň do doby, než jsem dostudovala akademii. Geninské testy byly pro mě katastrofa. Bylo to dost těsné, málem jsem je neudělala. Při předávání ochranné čelenky jsem se cítila úžasně. Byl to nádherný pocit. Připadala jsem si tak dospělá, a přitom jsem byla pořád malé dítě. Ani dnes nejsem dospělá. Dostala jsem se do týmu s těmi nejhoršími. Uráželi mě a posmívali se, ale můj tehdejší sensei mě vždy podporoval a říkal, že jednoho dne dokážu veliké věci. Byl to celkem fešák. Jenže krátce před chuuninskými zkouškami zemřel na misi. To mi dodalo odvahu. Třeba se na mě tehdy díval zeshora... Chuuninské zkoušky jsem zvládla mnohem lépe, než Geninské testy. To je zhruba pět měsíců zpátky. Teď jen čekám, do jakého týmu se dostanu. Teď jsem chuuninem. Téměř samostatná kunoichi odhodlaná vyplnit svůj osud...“

(Berte to s rezervou, jsem vadná )

Avatar:

Vzhled:

Body:

POVOLENO