Údoli před Iwou

"Možná bychom se mohli nějak dostat přs řeku a více se rozprostřít. Pokud jednoho chytí, ostatní mohou pokračovat v misi, zatímco jeden bude bojovat. Způsobí rozruch a druzí dva mají lepší podmínky." řekl jsem. Já byl připraven padnout za vyšší cíle. Oni...nemám ponětí, jestli vůbec viděli správný souboj.

Nakonec jsem to byl já, kdo přebrodil řeku a šel po druhém břehu. Zezačátku to šlo dobře, ale blíže k prameni řeky se údolí stávalo neprůchodnější a jednou jsem zjistili, že jsem několik desítek metrů za úrovní, na které jsme se měli setkat, musel jsem tedy zrychlit. Snažil jsem se o tichý pohyb, i když mezi větvemi a keři to moc nešlo.

Konečně jsem trošku popoběhl a mohl odpovědět gestem těm dvěma přes řeku. Ta se ztenčovala a už z ní byla jen taková bystřina. Nakonec jsme došli ke skalám, ve kterých by mohl být začátek a tudíž místo naší mise. Přikrčil jsem se a podíval se okolo, jestli jsou zde nějaké stopy. Vysoká tráva toho dost zakrývala, ale za poslední dva dny tu nikdo nešel, soudě podle toho, že nepršelo a tráva nebyla polehaná. Naznačil jsem gestem a značně pomaleji jsem pokračoval dál.

Hneď ako som vyšiel na viditeľné miesto, zazrel som, ako kýva Ken.
*Hurááá máme to.
Pomyslel som si a prebehol som k nemu. Samozrejme som kývol aj na Takeshiho, aby šiel. Hneď potom ako zas vyšiel z tej väčšej trávy a toho lesíka a podobného porastu, ktorý tu rástol.
"Dobrá práca Ken."
Povedal som a čakal, kým ma zavedie k tomu prameňu.

Na nic jsem nečekal a obezřetně jsem došel k nim. "Tak nebudeme na nic čekat, ne?" řekl jsem a vyndal váček s práškem. Ještě jednou jsem se rozhlédl a vysypal ho do řeky.

Když Konožští přidali ještě svou látku, věděl jsem, že je hotovo. "Rád jsem vás poznal. Vyřiďte vašemu kagemu pozdravy ze Suny a těším se na další spolupráci." odpověděl jsem a vydal se už svou cestou zpět do Suny.

//přesun

Odchádzal som od brány Iwy, a išiel som tak dlho, až kým nepadla na údolie tma. Išiel som mimo cesty tak, aby som mal čo najväčšie súkromie. Nachádzal som sa ďaleko od územia Iwy a preto som dúfal, že ma tu snáď nikto nezastihne. Zložil som si z chrbta batoh, položil ho na zem a v duchu ďakoval, že boli posledné dni suché, a na zemi nieje blato. Vybral som si pár instantných jedál, no neodvažoval som sa zakladať oheň, aby ma niekto nezbadal. Takto som sa až dosýta najedol sardiniek, a podobných hlúpostí, ak sa z toho teda dosýta najesť vôbec dá, a pomaly som si v mysli rozobral svoj plán. Kedže som bol blízko Iwy a mal som čas poriadne si prezrieť hradby, vedel som presne čo spravím...Prázdnu plechovku od jedla som položil na zem vedľa seba a s pomocou oceľového drôtu som si spravil provizorný bezpečnostný systém. Ak by niekto narazil do lanka, ktorého tu bolo veľa, plechovka by spadla a zobudila ma. Samozrejme som do nej nezabudol dať malé kamienky, aby vytvorila nejaký hluk. Následne som si na zem rozprestrel malú deku a pokúsil sa čo najrýchlejšie zaspať.

Zobudil som sa skoro ráno a aj keď som toho veľa nenaspal, necítil som sa unavený. Možno to bolo z nervozity, ktorú som pociťoval odkedy sme vyrazili smerom k Iwe. Ale na tú som si už dávno zvykol. Vybalil som si ďalšiu kozervu a s dobrým pocitom, že som si nezabudol zobrať aspoň tento pokrm, som zbalil všetky veci, čo po mne zostali a zahladil stopy. Teraz som potreboval už len čakať..Čakal som, oddychoval som, nudil som sa, premýšľal som o misii, až nakoniec prišiel ten správny čas. Včera som si pri bráne všimol, že sa stráže striedajú o tretej hodine. Vtedy ich pozornosť poľaví najviac a ja tak mám šancu dostať sa do Iwagakure. Ďalšia vec, ktorú som si všimol bola, že Iwa bola obohnaná len hrubými hradbami. Nezbadal som nič, čo by aspoň vzdialene pripomínalo bariéru a to som mal v oblasti ninjutsu veľa znalostí. Keď sa pomaly blížila tretia hodina postavil som sa a vyrazil smerom k Iwe. Išiel som približne hodinu, až som došiel na miesto, odkiaľ už bol dohľad na obrovské hradby Iwy. V mysli som si predstavil rozlohu Iwy a modlil sa, aby som sa trafil. Zašiel som za najväčší krík, aký som v oblasti videl a pomaly, aby som nezlomil nejaké vetvičky som sa k nemu pritlačil. Spravil som pár pečatí,"Doton: Moguragakure no jutsu..." Potichu som zašepkal techniku a pomaly som sa prepadol do zeme ako do tekutého piesku. Moja zásoba čakry bola pomerne veľká a preto som sa odvážil cestovať aj na takú veľkú vzdialenosť. Zahĺbil som sa hlbšie pod zem, aby ma neprekvapili nejaké základy obrovských hradieb. Takto ukrytý pod zemou som sa preryl ako krtko až do Iwy. Ako som správne odhadol, nezabránila mi v tom žiadna bariéra. Pod zemou sa veľmi ťažko odhadovala vzdialenosť, ktorú som už urazil, ale vedel som, že čoskoro by som sa mal nachádzať niekde v strede Iwagakure. V tomto domnení som  pomaly začal stúpať k "hladine". Táto technika bola veľmi šikovná. Žiadna špina sa na mňa nenalepila a pohyboval som sa úplne nehlučne. No nechcel som tu stráviť veľa času, aby ma náhodou niekto nezahliadol. Keď som sa blížil k povrchu a naozaj, že bol už blízko, začul som hlasy, pravdepodobne vesničanov. Odišiel som od nich na pár metrov, na miesto kde bolo ticho a dokonale prezlečený za žoldáka som nepotreboval ani používať Henge. Podobne ako na začiatku cesty som vynoril zo zeme hlavu a uistil sa, že som za nejakou budovou. Potom som už len vyšiel celý, zrušil techinku a otrepal sa od kúskov zeminy...
//presun

https://www.youtube.com/watch?v=Q2aM5btBLVU

Faito Dansaku

Pomalu jsem se probouzel a mé oči si zvykaly na temnotu.
"Faito!" zněl mi v uších hlas a tělo mělo pocit, jako by se mělo rozervat.
"Faito probuď se!"
Znovu a znovu se ozýval ženský hlas v mé hlavě. Místnost se rozzářila a já jsem zjistil, že jsem připoután mocnými pečetěmi do kleku a před sebou mám... sebe samého?
Hleděl jsem na svůj protějšek a přemýšlel jsem, co to má znamenat.
"Tolik lidí jsi poslal na smrt, Faito. Vůbec ses nezměnil..." Promluvil ženský hlas a já si pomalu začal vzpomínat, komu patří. Chtěl jsem promluvit, ale náhubek z tmavé kůže mi to nedovolil.
"Jsi slaboch, Faito! Tvrdíš, jak chceš pomáhat a přitom ti jde jen o vlastní slávu!"
Kývl jsem. Bylo to tak. Dnes jsem nechal zemřít spoustu nevinných, protože jsem cítil zradu jednoho člověka, který ani nebyl z té vesnice, která už nade mnou nejspíš tiše hoří.
Můj protějšek otevřel oči. Ty jeho byly podlité krví. Ty jeho měly v sobě zášť, nenávist, zlobu, pohrdání. Pohled, kterým jsem se vždy chtěl dívat na své nepřátele, ale nikdy jsem nemohl. Vždy jsem se musel schovávat za maskou nečitelnosti a přetvářky. Přede mnou sedělo mé vnitřní já. Dokonalý obraz mého srdce.
Jeho oči začaly zářit a mé srdce pojala neskutečná agonie. Taková, které se nemůže rovnat nic pozemského. Navenek jsem se nehýbal, uvnitř jsem sse ale svíjel v bolestech.
Před očima se mi míhaly obrazy z mého života. Cítil jsem, že i přes techniku zmrtvýchvstání jsem na pokraji života. Že balancuji nad temnou řekou a stačí jediný chybný krok, jediné popostrčení, abych navždy zmizel v hlubinách...
"Faito! Ty nejsi zlý. Všichni to vědí. Mír už je na dosah a ty to víš! Víš, co musíš udělat, aby byl alespoň chvíli klid! Musíš  porazit toho, koho se všichni bojí..."
Cítil jsem její dech na svém krku a při každém slově mě spaloval neutuchající žár.
Nemohu ho porazit! Neznám ho! Neviděl jsem ho, záznamů je málo! snažil jsem se myslet na tato slova.
"Tak ho neporážej. Zab ho! Zab ho, jako jsi to udělal s tou d*vkou Kanou! Podřízni ho jako podsvinče, ale tentokrát neudělej žádnou chybu. Řeknu ti, jak na to. Pomůžu ti zesílit na tento jediný okamžik. Na okamžik, který změní život tobě i ostatním. A ty mě pak budeš milovat do konce života. Usedneš k mému hrobu a zůstaneš se mnou na věky věků..."
Zarazil jsem se. Byla to velká daň.
Skutečně to dokážeš?
Hltal jsem svůj protějšek pohledem a v mých očích bylo vidět odhodlání.
...Dobrá. Život za život. Odčiním tak vše, co jsem odčinit měl. Ukážu světu, že legendy nejsou jen v historických svitcích. Pomoz mi, Nanami... Pomoz mi...

Od té doby jsem prožíval neuvěřitelná muka. Mé vnitřní já mě spalovalo za každou myšlenku, za každý vjem. Společně jsme plánovali cestu k němu. Společně jsme skládali krok za krokem jeho likvidaci a to, co bude pak. Přišlo mi to jako deset tisíc let. Mé tělo bylo rozpraskané a staré, každá má kost byla rozdrcena alespoň stotisíckrát, mé vnitřnosti se pálily a mé oči krvácely. A budou krvácet dál, dokud...
Dokud někdo nepřijde a nevzbudí mě z noční múry, ve které jsem se ocitl...

https://www.youtube.com/watch?v=X8j9H7h89is

Faito

Znovu jsem se probral. Přede mnou stál Madara. Ve jeho očích zářil Rinnegan, ale hlas Nanami mě ujišťoval, že jsem stále vězněn.
"Pamatuj, cos četl o sférách Rinneganu, Faito. Věc první: Madara nesmí zjistit, že mu jdeš po krku. Nesmí tě prozradit jediná myšlenka, jediný pohyb, jediná grimasa či jen jiskra v oku. NIC na tobě nesmí být poznat... Teď se mu podívej zblízka do očí a řekni, že ho nejdeš zabít..."
Díval jsem se na Madaru. Hlavou mi probleskla myšlenka, ale vykřiknout jsem ji nemohl.
Zato jsem pocítil ohromnou bolest na hrudi.
"Špatně! Madara nesmí vědět, co je v tvé hlavě. Když k němu přijdeš, musíš být úplně bez emocí a bez myšlenek. Tvá myšlenka na zabití musí přijít vteřinu potom, co mu setneš hlavu, ne dřív! Pamatuj si to, má lásko..."
Chtěl jsem kývnout, ale nešlo to. Chtěl jsem se na ni otočit a alespoň jednou ji spatřit... Nešlo to.
Ponořil jsem se tedy do prázdnoty a zadíval se Madarovi přímo do očí.
Kolem mě se začaly promítat obrazy mého života. Krásné i strašné.
Slyšel jsem radostný smích matky, když jsem složil chuuninské zkoušky. Slyšel jsem brekot malých dětí, které byly masakrovány při útoku na Kiri. Slyšel jsem poslední slova Mizukageho, kterému jsem vrážel katanu do srdce a cítil jsem na rtech polibek Reiny, než mne nadobro zavrhla, slyšel jsem laškování Mikomi Hyuugy v mé kanceláři.
Já si toho ale nevšímal. Nesměl jsem pomyslet na jedinou věc. Byla to ta nejtěžší zkouška, kterou jsem v životě podstoupil, a já ji musel zvládnout, abych ve světě nastolil mír...