Reina vs Itachi

First topic message reminder :

Legendární souboj mezi legendárními Shinobi!

Jedná se o mapu na které je rozsáhlá louka,je rozdělena větší říčkou. Žádné stromy, kameny, skály, nic. Jen louka a voda.

"Ale proč? Proč ti to společnost vzala?" zastavil jsem se před stěnou a rozpadl se na vrány. Složil jsem se za ní a kráčel k ní. V ruce jsem měl kunai a hodil ho do stěny. "Jak jsem řekl Reino, svět ti může odpustit, všichni ti můžeme odpustit, můžeš získat všechno, co jsi ztratila. Vzdej se tvé cesty zkázy, nenávisti a utrpení, které kolem rozséváš. Nechystám se tě zabít, snažím se ti pomoct," začal jsem s technikou od chvíle, kdy jsem se zastavil před stěnou a rozpadl na vrány.

"Ano vážně? Ani já nejsem tak naivní, abych věřila tomu, že mi všichni odpustí. Jdu svou vlastní cestou. Mohli jste mít pokoj, kdyby jste mě neoživovali. A všechno co jsem ztratila .... už mi nemůžeš vrátit zpátky." Stěna se rozpadla, protože jsem před ním opět couvala. Jeho kunai spadl na zem. Kupodivu mi ztekla jedna slza. Z oka, ve které jsem neměla rinegan. 
"Přestaň s těma řečma!" křikla jsem už na něj, a jakmile jsem vykřikla černý krystal na mě začal reagovat a všude kolem nás začali vzrůstat krystaly menší velikosti.

"Je to zbytečné, techniky ti nepomůžou, tvůj osud je v mých rukách," bylo mi ji vážně docela líto.
"Jsme si podobní," opakoval jsem. "Já sám sebe klamal tím, že není možné věřit v sílu v jiných lidí, u tebe to je jiné. Ty věříš, že síla jiných lidí, je tvá vlastní. Oba nás semlely války a pravidla světa shinobi. Nenechali nás spát a umřít v klidu. Nedokázali jsme si odpustit a přiznat, kdo jsme. Pravdou je, že to, co děláš je špatné, ale je taky špatné házet vinu jen na tebe. Chci, aby sis to uvědomila alespoň po své smrti, stejně jako já. Na světě neexistuje dokonalá věc sama o sobě, proto jsme se narodili se schopností vstřebávat události kolem nás. Srovnáváním sebe sama s jinými budeme snad schopni pomalu zamířit správným směre.." když krystaly vzrůstali, rozpadl jsem se na vrány, objevil se zase za ní a hodil kunaiem. Byla tam zase ta stěna! Jak jen to bylo možné?

"Můj osud je...?" zastavila jsem se a rázně vykročila k němu a na ruce se mi objevila čepel a já proti němu vyrazila s čepelí. 

Jestli jsem byla v genjutsu nic mu tím neudělám. Opakoval tu větu, já kurai shoton nemohla ovládat, co se týkalo mích emocí. 
"Všichni lidé jsou stejní, jen někteří jsou víc temperamentní a dají najevo svoje city a někteří si je nechají pro sebe, aby nedělali problémy. Tím že jsem dala najevo svou nenávist jsem způsobovala problémy. Ptal se mě někdo jestli chci mít v sobě démona? Ptal se mě někdo, jestli bych chtěla vládnout Otogakure? Ptal se mě někdo jestli jsem v pořádku? Ne všichni si mysleli, že toho ustojím hodně, víš jak dlouho mi trvalo, než jsem se dostala z deprese, že jsem zabila své sourozence? A hned na to mě Kabuto postavil před démona." křičela jsem na něj už naštvaně

"Proto říkám, že jsme oba stejní, semlel nás stejný osud, ale stále není pozdě na to, aby ses změnila!" utíkal jsem k ní a v ruce držel kunai. "Tvůj osud je Izanami!" Světlo z pravého oka zmizelo. Opět jsem stál proti Reině, byla tam ta shoutonová stěna, rozpadl jsem se na vrány a hodil kunai a záměrně jsem minul.

 "Sevřel si mě zase v genjtusu jak hrdinné. Tak ses aspoň dozvěděl něco málo." pousmála jsem se a sebrala jeho kunai.
Zavřela jsem oči a pak je po nádechu zase otevřela. Nešlo to zrušit. Ani rinnegan to nezrušil. 
"Jak dlouho mě tu budeš držet, dokud neoslepneš?" opřela jsem se zády o svou vlastní stěnu.