Hřbitov

V Kirigakure jsou pohřbené pouze památky zesnulých a jejich popel. Těla Kirigakure no shinobi i obyčejných vesničanů jsou pálena. I po smrti je možné získat informace o vesnici a toho se snaží Kiri vyvarovat. Stejně tak můžeme ochránit údaje o zesnulých (DNA,...).

Nervózne som si hryzla do pery a zanadávala som. Tse, mohla som si uvedomiť že moje sídlo bude v prachu a postavia sa na ňom iné sídla. Kso, mám maximálne veľkú chuť... na dango... nie! Idem trénovať! Potom do knižnice alebo kde a potom musím nejako oznámiť Hitomi že sa idem pozrieť ako sa darí Konohe. Premýšľala som a nervózne som sa prechádzala po skalnatom chodníku.
Ale nemala by som jej to radšej povedať do očí? Tse a čo by som jej povedala? 'Zdravím Mizukage-sama, ďakujem za ponuku a miesto vo vašich rankoch ale rada by som zostala tuláčkou aj naďalej'?! Teraz som si pre zmenu nervózne začala hrýzť do palca, dávala som si ale pozor na svoje nechty. Tse, to som si našla úplne dokonalé miesto na premýšľanie, pokľaknúť pred hrobku ľudí ktorých som ani poriadne nepoznala. Našla som hrobku na ktorej bolo vyryté slovo 'Botan' a šla som k nej teda pokľaknúť a vyznať úctu. Ako som tak kľačala, unudene som začala čítať všetky mená ktoré tam boli a že ich bolo riadne veľa.
Povzdychla som si a zdvihla som sa.
No nič, musím cestovať ďalej, nohy ma ťahajú preč. Pomyslela som si a vytiahla som si z plášťa notes a pero. Do neho som naškrabala odkaz pre Hitomi a potom som si kusla do prsta. Privolala som Karasua - môjho poštovného havrana, dala som mu do zobáka správu a potom som z tohto pochmúrneho miesta zmizla smerom k bráne.

(Presun)

Faito

Dorazili jsme na hřbitov. Ohromná mramorová kobka klanu Yamada byla pokrytá jinovatkou, leč dobře udržovaná. Na dveřích kobky byli zlatým písmem nadepsáni všichni zkonalí členové klanu Yamada a jako poslední bylo i Hitomiino jméno.
"Nechte nás o samotě." řekl jsem Oininům a sám jsem vykročil dopředu s Reinou. Oinini nás celou dobu pozorovali a byli připraveni zakročit.

Pohled na hrobku mi připomněl, jak moc mi chyběla Sněžná vesnice. Ovšem jména na ní mi vybavila vzpomínku, kdy jsem se dozvěděla aférku mezi klane Yamada a klanem Kana. Opravdu musíme být všude. Pomyslela jsem si a s menším zpožděním jsem vyrazila za Faitem

Faito

"Nechám tě tu o samotě..." řekl jsem.
"Ale Reino... nemysli si, že jsem hlupák. Nic nezkoušej." dodal jsem mnohem chladnějším hlasem a poodstoupil, aby mohla Reina rozjímat.

Mlčela jsem, jestli si o mě myslel, že bych něco zkoušela i tady na hřbitově, tak mě po smrti neznal. Vytáhla jsem kytici. Krystalické růže odráželi světla svíček. Položila jsem kytici na volné místo a zapálila jednu vyhaslou svíčku. Pak jsem se opět postavila a vzpomínala jsem na naše společné akce. Třeba kdy se mi pokusila uříznout hlavu. Kdy jsem napadla vesnici za účelem si s ní potrénovat. Nebo když jsem si změnila podobu na jejího otce. Boje s ní byly vždycky zážitek. Až na Naomi mi nikdy nikdo nebyl tak dobrým rivalem jako byla ona. Nenávist až za hrob. Škoda, že jsme si to nestihly urovnat dřív. Moje úcta tu vydrží, i když živé růže opadají a uschnou. Teď jak jsem tu stála mě dost věcí zamrzelo. Včetně toho jak jsme dopadli já a Faito. Oba polomrtví. Komická situace.

Faito

Stál jsem před kobkou a mlčel. Bylo mi trochu líto těch růží. Všechno z krystalu bylo moc krásné, ale nemůžu si dovolit riskovat. Růže budou zničeny a rozprášeny do jezera hned jak odejde. Přemýšlel jsem o tom, co se momentálně děje, a došel k názoru, že si ti hlupáci už jistě myslí, že se na něco chystám, protože jsem začal zbrojit. Banda idiotů... pomyslel jsem si a dál čekal, až Reina vyjde.

"Promiň princezno Himi." šeptla jsem nakonec a vyšla z hrobky ven, kde na mě čekalo to garde. Všechny jsem obdařila prázdným pohledem a pomalu vycházela ven ze hřbitova. Už tak to tady bylo dost depresivní.

Faito

"Upřímnou soustrast..." řekl jsem potichu a snad i trochu smutně.
"Doufám, že jsi spokojená. Poslední dobou jsou tu jisté...nepříjemnosti, takže máš celkem štěstí. Potřebuješ ještě něco?"

"Nikdy nebudu spokojená, a nemusíš se tvářit, že ti to je líto. Dala ti toho hodně." řekla jsem na mou náladu i normálně.

Faito

No jistě, spokojená ženská, co jsem si to zase mohl myslet za blbost... pomyslel jsem si, ale neříkal nic. Čekal jsem, dokud se ona nerozhodne jít pryč, a když tomu tak bylo, doprovodil jsem ji k bráně.

Prošla jsem až k bráně hřbitova, když mě něco zarazilo. Prudce jsem se zastavila a naklonila jsem hlavu na stranu. Tobiru to nemohl být. Není tak silný. Otočila jsem se na Faita.
"Ty tu máš někoho o kom bych měla vědět?" zeptala jsem se ho napůl zoufale na půl dost překvapeně.

Faito

Když položila dost podivný dotaz, svraštěl jsem obočí.
"Ne...proč se ptáš?" zeptal jsem se.

"Já tu ....někoho cítím. Ne přímo tady ale, v Kiri ano." zadívala jsem se na cestu. Další shoton. Vydala jsem se přímo po cestě, kdo další tu má shoton? To se mi moc nelíbilo.

Faito

"Teď je v Kiri člověk z Konohy. Hlídáme ho na cvičišti a v hotelu, neřekl nám jméno ani schopnosti, jen víme, že je celkem silný...o nikom jiném nevím."

"Já ti řeknu úplně přesně kdo to je. A až ho uvidím řeknu ti i jméno." byla jsem si jistá, že je to někdo z klanu Kana a jestli Konoha schovávala přede mnou někoho z mého klanu, nedopadne to pro ni dobře. Co mě oživili tak mě všichni jenom klamou. Já aspoň s každým jednala přímo. Vařila se ve mě krev při pomyšlení, že sem ještě dobrovolně jdu.

Faito

"No dobře... měl by být na cvičišti." řekl jsem. Viděl jsem její rozhořčení a musel jsem rychle kalkulovat. Buď naštvu Konohu nebo Otogakure. Každopádně to bude zajímavé.

//přesun

Zamířila jsem hned na cvičiště za ním.

(přesun)

Po složení pečetí u brány se krystalické květy rozrostly a začaly se šířit a spojovat se po celém hrobu klanu Yamada. Během minuty byla celá kobka pokryta krystalickým obalem jak zvenčí tak zevnitř. Jen živé růže zůstaly ležet na místě přesně tam, kam je Reina položila.

Věděla jsem, že se tady něco stane, ale že to bude až takové. Ty emoce. Shuuketsu za to nejmíň zabiju. Ne Shuuketsu. Sora no Sena. Připomněl mi Shoa. Připomněl mi jaké to bylo být milovaná. Tatsuya to nemyslel zle, věděla jsem to. Jen jsem se nemohla vzpamatovat z toho návalu vzpomínek. Ani jsem nevěděla jaké pohlaví to mělo být.
Došla jsem až ke hrobu mé největší rivalky.
"Ach Hitomi, dokud jsme spolu soupeřily, svět byl klidný a to zlo bylo jen mezi námi, i když jsme byly rodina, pořád to bylo jen zdravé rivalství." povzdychla jsem si. Ona měla to štěstí založit si rodinu. Užívala jsem si okamžik, kdy jsem mohla být tady. Za normálních okolností by mě do Kiri na hřbitov nepustili. A taky byla jen otázka času, než mě tu někdo vyšmejdí. Musela jsem si jen srovnat myšlenky. Až přijdu do Oto bude to zase ten stereotyp. Zaměstnávat se natolik, abych na tyhle věci nemyslela.

Po nějaké době

Dost vzpomínek, jdeme se bavit, ještě jsme to tu pořádně nerozjeli.
"Měj se Hitomi, snad se někdy setkáme." pousmála jsem se a vydala se zase zpět do sálu zase s klidnou myslí.

(pčesun)