Hřbitov

First topic message reminder :


V Kirigakure jsou pohřbené pouze památky zesnulých a jejich popel. Těla Kirigakure no shinobi i obyčejných vesničanů jsou pálena. I po smrti je možné získat informace o vesnici a toho se snaží Kiri vyvarovat. Stejně tak můžeme ochránit údaje o zesnulých (DNA,...).

Musela som sa usmievať. Každého poteší, keď ho niekto pochváli. Nezmohla som sa však na iné, než na také zubaté a tento krát už široké usmievanie. 
"Neboj.. nejak by sme ho uhasili.." Bolo síce trocha zvláštne to jej popoháňanie, ako keby ma chcela uniesť. No na druhú stranu to bolo celkom kawai takže cajk!.
"Tak dobre Hirin.. už idem idem.. neboj." Chytila som ju za ruku, ktorú mi podávala a následne sme obe z cintorína odišli. Teda ona viedla.. pochopiteľne.
(presun)

Procházela jsem se mezi náhrobky a usrkávala brčkem vodu z kelímku. Zastavila jsem se u nového náhrobku a strčila rovnou ruku do kapsy. Nezaujatě jsem přejížděla pohledem po náhrobku a začala se usmívat. Nakonec jsem si sedla na zem a opřela se o druhý náhrobek. "Takhle tě mám radši." Prohodila jsem a začala si hrát s brčkem. "Sice jsem doufala, že zemřeš pod mým dohledem ale co se dá dělat." Pokrčila jsem rameny a znova se pousmála. "Představ si co bude teď s nimi. Nechal jsi je tu samotné stejně jako mě kdysi...už je nikdo přede mnou neochrání." Dál jsem mluvila k novému náhrobku jako by mě zesnulý mohl slyšet. "Doufám, že máš v pekle telku aby jsi to mohl vidět. Ale neboj, udělám jim vlastně laskavost. Kdo by chtěl žít s tvojí krví v žilách?!" Zamračila jsem se a sjela pohledem na ruku, kde pod bledou kůži vystupovaly žíly. Odložila jsem kelímek a přejela si palcem po kůži na zápěstí. Proč? Hořce jsem se pousmála. Proč tati? Zavřela jsem oči a povzdechla si. Byl to člověk, kterého jsem nenáviděla ale zároveň milovala i když mi ublížil...a teď byl pryč. Navždycky.

Ničeho jsem si nevšimla, nebyla jsem zrovna v rozpoložení kdy bych si uvědomila, že se vůbec na hřbitově objevil natož, že jsem byla v genjutsu. Takže jsem dál měla zavřené oči jako před tím. Jakmile se za mnou ozval nějaký muž trhla jsem sebou a polekaně se otočila. Mě obvykle nebylo snadné nějak rozhodit nebo vylekat, ale když má člověk slabou chvilku může se stát cokoliv. Přimhouřila jsem oči do tmy a zamračila se. "Uctít?" Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. "Ani ne." Odpověděla jsem mu a když mi podal růži nedůvěřivě jsem nadzvedla obočí. Po chvíli jsem k ní natáhla ruku a vzala si jí. "Mm děkuju." Zamumlala jsem a odvrátila od něj hlavu. Pomalu jsem přejela prstem po stonku a narazila na trn. Lehce jsem se pousmála a olízla si krev. Jestli bych se měla někdy přirovnat ke květině, byla by to právě růže. Krása obehnána trny co přináší bolest. "Kvůli komu tady jste?" Prohodila jsem a nechala další kapku spadnout na bílí květ.

Nemohla jsem mu v jeho plánu nijak zabránit. Možná by mě mohla zachránit nevinná tvářička, kterou jsem měla když jsem spala ale vzhledem k tomu, že se chtěl asi opravdu pomstít bych na to nespoléhala.
Potichu jsem ho poslouchala ale nic z toho co řekl mě moc nebralo. "Jistě." Prohodila jsem a ucukla rukou pryč když se mi pokusil stisknout ránu. V druhé ruce jsem držela růži a mlčky pozorovala náhrobní kámen přede mnou. Po chvíli jsem před něj růži upustila a zůstala dál opřená. Nechtělo se mi jít pryč a vůbec! Byla jsem tu první, doufala jsem, že se ten člověk brzo vypaří domů.

Muž konečně odešel jinam a já zůstala sama. Povzdechla jsem si a líně natočila hlavu směrem, kterým odešel. Nezvedla jsme se, bylo mi jedno co tam dělá. Kdyby tam vyvolával třeba samotného satana nehnula bych se...prostě se mi nechtělo. "Tak." Vrátila jsem se k náhrobku svého otce. "Zase jen my dva hm?" Prohrábla jsem si vlasy a koukla se na hodinky. Vlastně jsem se na ně koukala většinou jen ze zvyku. Nikam jsem nepospíchala a ani na mě nikdo nečekal.

Hodinky na které jsem koukala zmizely a stejně tak vše okolo mě. Cuknutím jsem se probrala ze tmy, která pak nastala a otevřela oči. Zmateně jsme se rozhlídla a zamračeně se snažila přijít co se stalo. Usnula jsem? Koukla jsem se na ruku a hledala ránu na prstu. Nebyla tam ačkoliv bolest, kterou jsem cítila před tím byla až moc skutečná. Vše z toho "snu" jsem si pamatovala až moc dobře, což se u snů nestává. Jakmile se probudíte už většinou nevíte co se vám zdálo. Povzdechla jsem si a zůstala sedět opřená a náhrobek. Tak jo...logicky. buď jsem magor a nebo to bylo genjutsu. Kdo a proč by si dovolil to na mě zkusit? Mohla to být ta mrcha Shirui...nedivila bych se ani kdyby to byl ten její zajíček Kiseki. Jestli to byl někdo z nich nestačilo by jim jen to, že jsem byla v genjutsu. Zkontrolovala jsem si jestli mám všechno, nic nechybělo. Pak jsem si vzpomněla na mé vtípky a z hrůzou zatajila dech. "Ne...to-snad-NE!" Vytáhla jsem si s kapsičky malinkaté zrcátko a hledala na čele nějakou sprostou malůvku. Nebyla tam...ale níž bylo něco horšího, možná bych byla radši za tu sprostotu než za tohle. Zrudla jsem a nevěděla co mám dělat. "Ok...tohle je dětinský!" Křikla jsem protože jsem si byla jistá, že každý vtipálek vždy čeká na reakci své oběti. Vyhoupla jsem se na nohy a letmo se rozhlédla. "Vylez ať se můžeš na své dílo podívat pořádně.." Založila jsem si ruce na prsou a nemohla se zbavit červených tváří. Co kdybych to nezjistila?! Šla bych takhle přes půlku vesnice...to bych se už asi fakt studem zabila a nebo zabila všechny co by to viděli.

Po tom co se objevil a pronesl svůj "vtípek" jsem zrudla ještě víc a probodla ho pohledem. Takže to byl on. Otočila jsem se k němu zády aby už dál nemohl obdivovat své dílo a očima hledala něco co bych po něm mohla mrsknout. "Vtipné." Prohodila jsem a přemýšlela co bych mu za to měla provést já. Ano bylo to dětinské se takhle mstít ale on si začal! Přiložila jsem si studené dlaně na tvář a snažila se tak shladit. Doufala jsem, že ta červená zmizí co nejdříve. Po chvíli jsem se k němu otočila a s rukama v kapsách šla k němu. "Takže jsme si kvit?" Nadzvedla jsem obočí a sledovala jak je rudý od smíchu.

"Hmh.." Zastavila jsem se u něj a pokrčila rameny. Vytáhla jsem ruku a chytla tu jeho. Trhnutím jsem ho dostala z náhrobního kamene, na kterém stál. Předpokládala jsem, že to ustojí a nezřítí se na zem jako hruška. Bylo mu kolik vlastně? Skoro 15? Plus byl Anbu takže jsem si z toho vyvodila, že neměl moc času na to se "socializovat". Jakmile byl na zemi dál jsem ho držela za zápěstí a druhou rukou mu zajela na zátylek. Pomocí toho jsem si ho přitáhla blíž a ukradla mu...snad...jeho první polibek. "Teď jsme si kvit." Pronesla jsem. Udělala jsem to co se prostě nedělá...ale taková jsem byla.

Spokojená s tím, že jsem to vyrovnala jsem se pousmála. Ovšem pak mi to oplatil. "Čhe." Uniklo mi po tom co mi oznámil, že si teda kvit zase nejsme. Nepouštěla jsem ho a přejela mu rty po tváři až k uchu. "Aspoň to nebyla moje první." Zašeptala jsem. "A už na mě nikdy...nezkoušej genjutsu." Kousla jsem ho jemně do lalůčku a pustila ho. Ustoupila jsem s lehce zlomyslným úsměvem a sledovala ho. Bože jak já jsem měla ráda provokování lidí!