Hřbitov

Jediné místo které jsem považovala za nejlepší pro informační schůzku. Bylo vidět široko daleko a měla jsem jistotu, že tu jen tak někdo nebude. Došla jsem až nakonec hřbitova, kde bylo malé prostranství bez kamenných náhrobků a opřela se o zeď která celý hřbitov obklopovala a počkala na ostatní.

"Dobrá otázka Rokuro, ano nebudu riskovat vaši identitu, půjdete jako moje ochranka ze Sora no kuni." vytáhla jsem z kapsičky dvě čelenky s naším znakem a podala jim je.
"Ve zkratce Rokuro už trošku ví. Naši vesnici napadli dva muži. Jeden je prý známí pod jménem Hebi a je to sennin. Zabili mi dva jouniny. Patří pod Iwu a jejich Tsuchikage po mě chce techniku, která mu umožní posílit jeho tělo a získat nadlidskou sílu. Dám mu ji ale v tom případě, že bude souhlasit s pečetí, která má jeho techniku potlačit, pokud napadne Soru nebo jí bude chtít použít proti mě. Můžu potom udělat ochranu i na KOnohu. Za žádnou cenu se nesmí Tsuchikage dozvědět pravou podstatu pečetě. Má 4 fáze. První se kreslí, druhá se odříkává samotná technika, třetí se zamyká do těla spolu s mou chakrou, která pak umožní se techniku rychleji naučit. A čtvrtá odpočinek a následná aktivace. Tsuchiakge bude potřebovat hodinu na odpočinek než jeho tělo vstřebá mou pečeť. Oproti tomu já budu mít problém, já se pravděpodobně dostanu do komatu. Pokud se tak stane jen zkontrolujte zda mám pulz měla bych být jen vyčerpaná. Tsuchikageho je pak třeba také zkontrolovat pokud bude mít bolest hlavy nebo svědění či pálení beder, je třeba ho začít v těchto oblastech léčit. Budete všude se mnou. Obzvláště při pečení nesmím s ním být sama. Budu hodně oslabená rozumíme si?" podívala jsem se na ně vážně

"Vemte si ale své masky. Je to pro vaši ochranu, zítra v deset hodin sraz u brány a vyrážíme do Iwy. Dobře se vyspěte." věnovala jsem jim úsměv a tímto je propustila.

Masku jsem sice nevlastnil, ale do zítřejšího rána bylo možné ji bez problému sehnat.
"Nashle ráno," rozloučil jsem se s oběma a zamířil se vyspat do hotelu v ulicích.

Přesun

Pták dorazil na místo, kde byl hřbitov. Pořád se ještě neodvažoval přiblížit k bariéře, kterou mohl Nagato vidět rinneganem. Seskočil jsem seshora a už mě mohl tým udržující bariéru pocítit. Měl jsem několik vteřin. Dopadl jsem a začal hledat hrob jednoho z nejslavnějších ninjů. Chvíli to trvalo, přivolal jsem tedy klubko hadů a ti začali hledat. Našel jsem ho sám. Položil ruce k zemi a hadi se dostali k rakvi, prokousli dřevo a do svých tlam získali část DNA. Použil jsem Shunshin a opět se objevil na ptákovi. Cesta zpět započala.

Šel jsem zamyšleně na místo, na kterém jsem už dlouho nebyl.Potřeboval bych udělat nejmíň sto klonů, abych obešel všechny hroby svých známých.
Neuro...Tsukiko..Sensei.. Prošel jsem okolo jejich hrobu, byli vedle sebe. Tsukiko tu měla prázdný hrob, udělala jí ho její rodina, když se ztratila. Neuro také..Uklonil jsem se a šel dále. K části, která byla poměrně velká. Celý klan Senju. Šel jsem přímo k hrobu svých rodičů, cestou jsem míjel také hrob svého strýce, Kosuke Senju. Byl to velmi moudrý a silný muž. Obdivoval jsem ho.
"Mami, tati.." klekl jsem si. Pravda byla taková, že díky Hikaru jsem si na ně vzpomněl. Připomněl mi je. Poskládal jsem pečeť a nechal jejich hrob zarůst růžemi. Květiny jsem zapomněl přinést, jako vždy.
"Ach, chybíte mi...Ani nevíte jak. Zemřeli jste tak mladí, dnes mám třicet tři. Jsem Hokage s obrovským bříměm. Starám se o rodinu, o klan o vesnici. O svět..Pořád je něco, chtěli jste vytvořit svět, bezpečný pro nás, ale teď tu nejste. Proč? mluvil jsem s nimi nahlas, cítil jsem, jako kdyby byli skutečně za mnou. Chvíli jsem tam seděl a hleděl na jejich náhrobky. Nic víc, než jen kámen. Pak jsem vstal a zachmuřeně odešel.

Přišel jsem na hřbitov, k čerstvě vyhrabanému hrobu. Něco takového, jak? Proč? Byl jsem ve tváři bledý a se zakrvácenýma očima jsem se postavil na určené místo. V ruce jsem držel bílou růži.
Shijin-sensei..

Pomalým krokem jsem přišel k hřbitovu. Měl jsem na sobě celé černé oblečení. Rozhlédl jsem se. Byl tu nějaký Uchiha, kterého jsem už někde viděl a pak bratránek Tobiru. Přišel jsem k nim. "Hoj, Tobriu." pozdravil jsem ho tichým hlasem. V ruce jsem měl bílou růži. Sice jsem tu pani neznal, ale hodně jsem o ni slyšel. Asi byla pro Konohu hodně důležitá.

Došel jsem na hřbitov se smutečním průvodem, který už spustil ponurou melodii.
Takže...Další dítě Konohy padlo.
Zastavil jsem se před dírou do které byla ponořena uhlově černá rakev.
Zakašlal jsem a pohlédl po tváři všech přítomných. (je Vás tu hodně)
"Začneme...dnes večer se rozloučíme s jednou silnou kunoichi, Shijin Hyuuga. Zemřela dřív, než stihla obdařit svého otce vnoučaty. Zemřela jako opravdový Shinobi. Pamatuji si, den, kdy nastoupila svůj zápas v chuuninských zkouškách proti vlastní sestře. Opravdu vyrovnaný boj. Celý život se snažila a bojovala, byla hrdou členkou Hyuuga klanu. Byla velmi talentovaná a vymyslela i vlastní techniky. I přesto všechno byla laskavá ke svým bližním a byla ochotna za ně položit život. Nechť její život je pro Vás připomínkou, že když se budete snažit a nevzdáte se, dokážete cokoliv. Tak jako v nás ostatních i v ní planula do poslední chvíle ohnivá vůle. Doprovází naši vesnici od úplného počátku.

Tam, kde tančí listy a hoří oheň..
Stín od ohně se mihotá po vesnici...
A listy znovu vyrostou...

" odrecitoval jsem a její hrob pohltily plameny. Byly to opravdové plameny? Ne..Jen vizuální efekt pohřebního jutsu jednoho shinobi. Hrob byl uhlazený a měl i svůj náhrobek na kterém bylo napsáno..
"Shijin Hyuuga, jednou se opět setkáme." složil jsem ruční pečeť a její náhrobek zarostl růžemi s trny.

"Ahoj Raiki," opětoval jsem pozdrav a sklopil oči. Poslouchal jsem tátu. Jako vždy se dokázal i teď dostat do srdcích ostatních. Při jeho slovech jsem si vzpomněl na první okamžik, kdy mi bylo oznámeno, že mám senseie. Na to, jak mě naučila Shunshin, na naše mise, na naši poslední misi a super kombinování technik.
"Sensei..Sayonora," šel jsem k jejímu hrobu a položil na zem bílou růži. Bylo to krásné, po mé tváři stékaly slzy, velké jako dva hrachy. Šel jsem znovu k Raikimu.
"Proč? Proč musíme přihlížet jak naši drazí odcházejí?"

Díval jsem se na rakev a poslouchal strejdovi slova. Bylo mi celkem líto že jsem ji neznal. I když jsem ji neznal, bylo mi smutno. Pocházela také z Konohy, takže to byla součást té naší velké rodiny. Cítil jsem se, jako by mi v srdci něco scházelo. Bylo to zvláštní. Škoda že ji už nikdy nepoznám. Na ostatních bylo vidět, že jim skutečně moc chybí.
Na Tobirovi otázku jsem neznal odpověď. "Já...nevím." řekl jsem nakonec. Také jsem to nechápal. Bylo to tak neférové. Svět je tak krutý.
Nyní jsem byl na řadě já, kdo šel dát růži na její hrob. Položil jsem ji tam a chvíli tam nečinně stál. Pak jsem se otočil a přišel zpět k Tobirovi. "Ona byla tvůj sensei?" zeptal jsem se ho. Zaslechl jsem ho, jak něco takového říkal když k jejímu hrobu šel.

Už nikdy neuvidíte, jak Vás překonám.Pomyslel jsem si smutný fakt.
"No, ano byla. Náš tým se rozpadl, zůstal jsem jen já a ona jako Sensei..Naučila mě spoustu věcí a spoustu jsme toho zažili."

"Aha" řekl jsem a sledoval hrob. Neuměl jsem si představit kdyby umřel strejda-sensei. To se ale snad nestane, on je přece Hokage. Bylo mi Tobira i všech ostatních líto. Proč se to muselo stát.
Podíval jsem se na nebe. "Teď tam asi někde a dívá se na nás. Určitě je jí tam dobře." řekl jsem a zavřel jsem oči. Bylo zvláštní že tu moc lidí není. Obzvlášť Hyuugů. Pak se na to Fuu musim zeptat.

Sledoval jsem hosty a pak zaslechl i debatu mezi Tobirem a Raikim. Šel jsem k nim a položil jim oboum ruku na rameno. Možná by to potřeboval i Rokuro. Kývl jsem na něj.
"Když někdo zemře, zmizí navždy. Se svou minulostí, budoucností i s tím jak žil. Během lidí ve válkách nebo během svých misích zemřou velmi lehce. Až překvapivě snadno. Ti, co zemřeli, měli své cíle a sny. Ale každý z nás v sobě nosí něco důležitého, stejně jako oni..Rodiče..sourozenci..přátele..lásky. Ty, kteří jsou pro nás důležití. Věří a pomáhají jeden druhému. Když se jednou mezi lidmi zrodí pouto...vlákno, které vás k sobě poutá zesílí, jak jde čas stále dál. Vymyká se to lidskému rozumu...ale dokud oba chtějí, nikdo na světě není schopen vlákno přetrhnout. Protože je to důležité.." v takových chvílich jsem si připadal strašně starý.