Katarův dům

Stalo se něco skutečně neočekávaného. Kataro se totiž najednou probudil. Skutečnosti, že to vše byl sen, nasvědčoval především fakt, že jeho dům stál bez větších známek poškození. Podivnější už byla bolest hlavy a boule na spánku a to, že ležel jednou polovinou těla ve stanu, druhou byl venku. Zdálo se, že se dovnitř nevešel. Vnitřek stanu byl totiž k prasknutí přeplněný jeho věcmi. Věcmi, které rozhodně měly být v jeho domě a ne tady. Zvedl hlavu a střetl se s pohledem dívky rozhodně třímající jakousi trubku. Pravděpodobně kus jeho okapu. Rána na čele tím získala své odůvodnění. Pomalu si začal uvědomovat, co se stalo. Potkal dívku ve svém domě. Kradla. Potom ucítil bolest na spánku. Chvíli si s ním povídala a v nestřeženou chvíli ho pořádně praštila. V tom případě ale nemohl tušit, proč je jeho sen svým způsobem skutečným. Ten stan tu neměl být. Musel být náměsíčný a dělat to, co se mu zdálo! V tom případě ale také mluvil ze spaní. Dívala se na něj, jako kdyby ho chtěla praštit znovu. Možná, že řekl něco nevhodného. Pak se její pohled změnil.
"Ty... ty máš..." naklonila hlavu na stranu.

"Ty máš překvapivě roztomilé oči!"
Pustila kus okapu na zem a trochu se k němu přiblížila.
"Hm, Kataro, proč jsi vlastně stavěl ten stan? Myslela jsem, že spíš, ale najednou ses zvedl a odešel. A pak jsi se vrátil a začal stavět tohle," zamyšleně jsem pokrčila rameny. "Je to pro mě, že jo? A odkdy jsi vlastně náměsíčný?"
Chrlila jsem na něj s úsměvem jednu otázku za druhou. Každopádně pokud postavil ten stan pro mě, získal si tím mou náklonnost. Konečně někdo, kdo dokáže ocenit mou úlohu ochránce světového míru a odhaduje mé potřeby a touhy, aniž bych řekla jediné slovo. Je to jasné, nechám si ho.

Najednou jsem se probudil ze snu a byl totálně zmaten, než jsem se stihl rozkoukat dostal jsem trubkou po hlavě. Absolutně nechápavě jsem se vzbudil po druhé a první co jsem uviděl byla nakloněná Kaori. Automaticky jsem odpověděl ještě když jsem neměl zcela otevřené oči. " Díky, ty tvé taky. " Když jsem je však otevřel úplně tak jsem ji viděl dost jasně a byla dost blízko. Mé tělo tímto překvapivým, ale celkem krásným šokem na chvíli ztuhlo a barva v mém obličeji se taktéž změnila. Viděl jsem ji totiž najednou v jiném světle. " Uhm, ten stan jsem ti přeci slíbil. Ale já už ho postavil? " Ještě jsem nevykukoval ze stanu a tudíž jsem nevěděl že barák ještě stojí. " Náměsíčnej? O čem to mluvíš? Dyť se mi zhroutil dům, a proto stanujeme " Řekl jsem nechápavě.

Zamyšleně jsem mu položila dlaň na čelo.
"Asi jsem tě praštila nějak moc," zamručela jsem tiše. "Nic jsi mi neslíbil a to, že jsem si půjčila pár věcí přece neznamená, že už nemáš dům. Zůstal ti příliš těžký nábytek i věci, které se mi nevešly do stanu."
Byla jsem naprosto upřímná. Změny barvy v jeho obličeji jsem si nevšimla, protože jsem byla příliš zaměstnaná boulí na jeho čele. Skoro mi ho bylo líto, měla bych mu to ošetřit. Natáhla jsem se za sebe a vyhrabala lékárničku. Tu jsem si od něj taky půjčila. Měla jsem v plánu ho ošetřit, i když jsem neměla ponětí, jak se to dělá.

" Aha, v tom případě bychom ale měli ty věci vrátit do domu. Není tu místo " Zdůraznil jsem očividný fakt. Boule mě celkem bolela, ale nic co bych nevydržel, oproti té zlomené ruce. Ještě jsem se však nezvedal, vypadalo to že se Kaori na něco chystá tak jsem byl zvědav s čím přijde. Ta však vzala lékarničku a já začal přemýšlet o tom zdali ví něco o léčení. " To není potřeba, se zahojí samo " Trochu nervozně jsem odpověděl. Byl jsem však stále zmaten z toho všeho.

Zamračila jsem se. Rozhodně jsem mu jeho věci vracet nechtěla. Byly krásné. Třeba jeho hodiny se mi moc líbily. Musela jsem uznat, že má dobrý vkus. Nejraději bych si nechala celý jeho dům.
"Nezahojí," rozhodla jsem si vést svou alespoň v tomto. "Ošetřím ti to."
Vytáhla jsem z lékárničky vše, co v ní bylo a rozložila jsem to v trávě před sebe. Zamyšleně jsem těkala pohledem od jednoho předmětu k druhému. Rozhodně tím bylo jasné, že k lékárničce jsem se v životě nepřiblížila. Jak jsem v takovém případě mohla přežít život kunoichi bylo záhadou, ale nutno dodat, že ten soustředěný pohled v zájmu jeho zdraví byl v mém podání skutečně roztomilý. 
"Nehýbej se," instruovala jsem ho a vzala pudr. 
Zasypávala se jím zranění, aby přestala krvácet. Na ránu nebyl potřeba. Když se mi podařilo mu ho dostatek nasypat do očí a minimum na místo boule, vzala jsem do ruky nůžky a obvaz. Použít náplasti by bylo moc jednoduché! Měla jsem raději výzvy. Obmotala jsem mu obvazem celou hlavu. Koukaly mu jen oči a nos s ústy. Pak jsem obvaz ustřihla a konec přelepila náplastí, aby se mé umělecké dílo zase nerozmotalo. 
"Yatta!" oznámila jsem vesele. "Hotovo. Takhle neumřeš."
Samozřejmě díky mě. Zachránila jsem mu život.

Začal jsem celkem vyvádět kvůli tomu co Kaori dělala a ještě víc když mi nasypala pudr do očí. "Aaaa, moje oči. Nevidím " vypadalo to dost zábavně a histericky, ale kdo by se mi divil v této situaci. Když však skončila tak jsem se zvedl a měl zafáčovanou hlavu. " Vypadám jak mumie. Mumifikace! " Tohle mě ale nakonec rozesmálo, takže jsem se hlasitě rozesmál. Pak jsem se snažil usmát ve tváři, jenže nvm jak to vypadalo když jsem byl obvázanej. " Tak tedy děkuji, teď už se mi díky tobě nic nestane " Musel jsem ji nějak poděkovat a ne hned kritizovat.

Spokojeně jsem přikývla.
"Hai, hai, ale bude to platit jenom pokud si ty obvazy už nikdy nesundáš."
Mluvila jsem naprosto vážně. A usmívala jsem se. Zvláštní. Ještě jsem přemýšlela nad tím, že bych mu na ty obvazy mohla něco napsat nebo nakreslit. Určitě by to vypadalo úžasně!

" Uvidíme, každopádně až se zraním tak ti zavolám " Usmál jsem se a cítil jsem se zvláštně takto zavázán, ale vypadala teď straně mile a krásně. Viděl jsem v její tváři nádherný úsměv až jsem se chvíli zahleděl což se mi tedy často nestávalo, pokud to však uviděla tak nemám vůbec tušení jak by se zachovala. Momentálně jsem nic neříkal.

Převalovala jsem novou informaci na jazyku a přemýšlela jsem o ní jako o něčem, s čím jsem se nemohla spokojit.
"Ale nesundáš si to, že ne?" ujišťovala jsem se.
Mezitím jsem do ruky vzala jeho hodiny. Opravdu se mi líbily. Sledovala jsem je a začala jsem se kývat ze strany na stranu podle vteřinovky.
Tik tak, tik tak, tik, tak...

Na chvíli mě napadlo co jí mám říct, ale řekl jsem si jak si to veme, aby to nevzala nějak špatně. " Ale se zavázanou hlavou tě moc dobře neuvidím, a to by byla škoda tě nevidět " Usmál jsem se, připadal jsem si jak v nějaké romantické manze, ale s tím rozdílem, že mě to moc nešlo. Každopádně jsem měl pořád na hlavě ten obvaz a snažil se usmívat.

Přestala jsem se kývat. Měl pravdu. Takhle mě neuvidí. A když neuvidí mě, tak ani nic jiného a to je pro shinobi nebezpečné. Napadlo mě řešení. Odložila jsem hodiny, vzala jeho ruce do svých a položila jsem si je na tváře.
"Vidíš," zamumlala jsem potom. "Svět si můžeš i osahat. Vidíš ho rukama."
Spokojeně jsem se zašklebila.
"Řešení je na světě!"
Teď může mít obvaz a zároveň vidět. Jsem génius.

Stále jsme nevyřešili problém s mým viděním, ale když jsem se dotkl její tváře, projel mnou neznámý pocit, který jsem ještě necítil. Neubránil jsem se tomu a jemné ji přejel prsty po tváři až k jejím krásným dlouhým vlasům kde jsem svými prsty zajel do jejích konečků. Ten pocit se stupňoval a zrovna jsem nepomyslel jak se cítí, ale tomuto pocitu jsem se neubránil a pokračoval v činnosti. " Máš pravdu, krása "

Jeho ruce se pohybovaly. Viděl mě rukama. Přesně, jak jsem mu řekla. Líbilo se mi to, bylo to příjemné. Lechtal mě konečky prstů, mazlil se s mými vlasy a bylo vidět, že se mu v očích stupňuje jakýsi zvláštní pocit, který mu procházel celým tělem. Byla jsem zvědavá, co ten pocit vyjadřuje a tak jsem si ho celého znovu prohlédla. Nijak zvlášť se nezměnil. Zvláštní pocit v očích, zvláštní styl doteků, ale nemohla jsem najít žádnou fyzickou změnu. Až když jsem se podívala trochu níž. Naklonila jsem překvapeně hlavu na stranu a pohledem zakotvila. Tohle tam určitě ještě před chvíli nebylo!
"Kataro-kun?" zvědavě jsem k němu zvedla pohled.
Pak jsem s očima těkala mezi danou oblastí jeho těla/kalhot a jeho mumifikovaným obličejem. Přemýšlela jsem, čím to je. Možná, že když se mě dotýká, tak trochu přibírá. Ale proč jen na tak nepravděpodobném místě?

Najednou se ozvala Kaori a oslovila mě s -kun. Bylo to velice zvláštní. " Ano? " zeptal jsem se jí nevědíc co se děje když jsem uslyšel jakýsi hlas v sobě. Volal si mě? A já reagoval trochu tiše aby mě neslyšela Kaori, ale ten dole jo. " Ne! " Jasně jsem mu dal najevo ať se stáhne. V takové situaci se rozhodne před dámou povstat. No to snad nemohl myslet vážně, moje tělo si dělalo co chtělo. Taková romantická scéna a on ji totálně pohřbil. On se začal stahovat.

Bylo to pryč. Trochu mě to zklamalo. Nezdálo se mi, že bych to dostatečně prozkoumala. Ale pořád jsem se mohla zeptat na podrobnosti.
"Co to... bylo?"
Zvědavýma, zcela nevinnýma očima jsem mapovala jeho zafačovanou tvář. Nejvíce patrný v ní bylo jedno: Naprosto nepokrytý zájem o vyřešení záhady, která se přede mnou naskytla.
"Pokud to je nebezpečné, já tě ochráním," dodala jsem ještě, vytáhla z kapsy nůž a ukázala mu nablýskanou čepel.

// xDDDDDDDDD

Zamával jsem trochu před ní rukama. " To je můj poklad" Znělo to poněkud vtipně, ale poklad to byl určitě. Ten generační. " Ono ti to v jistým ohledu může způsobit bolest i potěšení " Pak jsem se ale musel v duchu zasmát totálním smíchem. Na venek to nešlo vidět, ale té větě jsem se tak smál uvnitř, že staří popostrčení a dal bych v reálu výtlem. Ale to co jsem jistým způsobem řekl byla čistá pravda.

Poklad! Já zbožňovala poklady. Ostatně proto jsem u něj loupila. Loupila, ne kradla, ale ten rozdíl jsem mu už vysvětlila. Naklonila jsem se k němu s toužebným pohledem.
"Ukážeš mi svůj poklad?"
Měla jsem vcelku jasný plán. Počkat, až mi to ukáže, sebrat to a zdrhnout.

Trochu mě překvapila když ho chtěla ukázat. Bál jsem se, že mě zažaluje za sexuální obtěžování. To by moje pověst utrpěla víc jak moje kariéra. Tak jsem vyzkoušel jinou variantu. " Ten si musíš zasloužit " Pousmál jsem se nad tím. Tu větu jsem prostě musel říct. " Ale, můj poklad nemůžu ukázat jen tak někomu. " Bylo jasné, že pro tu pravou, ale to by ona mohla vše předstírat aby ho viděla. " Šetřím si ho pro tu, která bude v Zemi zdejší, v mých očích ze všech nejkrásnější. " Bylo to řečeno tak, že nejkrásnější osoba je ta do které se člověk zamiluje.

Naklonila jsem hlavu na stranu.
"A jak to mám udělat, abych byla v zemi zdejší nejkrásnější?"
Připomínalo mi to jednu pohádku. Zalezla jsem do stanu a hledala jednu důležitou věc. Byla jsem si jistá, že jsem ji uloupila! A pak jsem to našla. Vylezla jsem i se zrcadlem ven, zaujala pozici tureckého sedu a držela jsem zrcátko před obličejem.
"Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi..."
Nedokončila jsem. Skoro jako kdybych zapomněla, co tam má být dál.
"Kataro-kun?" otočila jsem se na něj. "Co když to zrcadlo neřekne moje jméno? Půjdeš za někým jiným a ukážeš mu svůj poklad?"
Zatvářila jsem se neskutečně zklamaně. Ne, to by určitě nešlo. Jeho poklad jsem mohla uloupit než já. Vždyť už jsem mu stejně uloupila i všechno ostatní!

Zamyslel jsem se na chvilku a pak jí odpověděl. " Kdo ví, zdali je to zrcadlo kouzelné." Zase jsem se usmál, když tuto frázi nepochopila. Ale jak jinak bych jí to měl už říct? Vrtalo mi hlavou a začal dál přemýšlet. " Kam bych chodil, když už jsem ji našel? " Musel jsem si sundat obvaz i když se jí to nemuselo líbit. Kdyby mi ten obvaz zůstal na hlavě tak by atmosféra vypadala otřesně. Nevěděl jsem zda říkám správné věci, ale momentálně sem se snažil ji dvořit.

Zaraženě jsem na něj hleděla jako kdyby mi právě došla neskutečně důležitá věc.
"Tak to bych ji ráda poznala," zavrčela jsem tiše.
A potom bych ji taky ráda vykuchala. Jako mrtvá totiž nebude moct uplatnit nároky na jeho poklad. Ten jsem chtěla já. Jelikož jsem se rozhodla, že si své přání musím splnit za každou cenu, vzápětí jsem se na něj doslova vrhla s úmyslem si vstup k jeho pokladu vybojovat. Chtěla jsem mu chytit ruce a držet mu je za hlavou, zatímco bych dostala přístup k jeho pokladu. Zip bych musela rozepnout ústy, když rukama bych ho musela držet na místě, ale určitě bych to nějak zvládla!

Najednou se stalo něco nečekaného, že jsem ani neměl jak se bránit. V takové chvíli jsem se sice snažil vymanit, ale ženská síla byla momentálně větší než moje a tím, že mě povalila na zem měla výhodu, že byla nahoře. " Co to děláš? " Zeptal jsem se naléhavě. Nebyl jsem tvrďák a v takových věcech jsem nebyl proškolen. Mise to jo, ale něco takového opravdu ne, a proto jsem byl s ní v koncích, ale snažil jsem se nějak bránit.

"Cha chá!" zaznělo ode mě vítězně a kapku udýchaně.
Vzápětí můj výraz zvážněl. Mohla za to jeho otázka.
"Loupím tvůj poklad," oznámila jsem mu spokojeně.
Tohle asi nečekal, ale nemohl se mi divit. Byla jsem zvědavá. A zasloužila jsem si to. Jako budoucí hrdina své vesnice jsem si to zasloužila víc než kterákoli jiná. Držela jsem mu ruce výš za hlavou a sklonila jsem se níž, abych mu rozepnula zip zuby. Pak jsem zjistila, že je to při jeho výšce, respektive délce jeho trupu, naprosto neproveditelné. Zamračila jsem se a přemýšlela, co udělám. Pohodlněji jsem se usadila na jeho těle. Když mě zatlačila žebra, posunula jsem se trochu níž, zavrtěla jsem se, abych si našla pohodlnou polohu pro přemýšlení a naklonila hlavu na stranu. Byla to dobrá stimulace myšlení. A já potřebovala vymyslet, jak se dostat k jeho pokladu, aniž bych pustila jeho ruce, protože to by mě pak nenechal ho uloupit.

Stále jsem se snažil vymanit, když mi řekla, že mi ho chce uloupit. Můj drahocenný generační pokládek. Když se začala vrtět zadkem po mém těle tak bych kecal, kdybych přiznal, že se to mému tělu nelíbilo a tak zareagovalo podle toho. " Volal jsi mě? " ozval se ten dole. Tentokrát jsem však nemohl skoro ani přemýšlet a tak jsem ani neodpověděl, zatímco on povstal před dámou, celkem vysoko.

Ucítila jsem pod sebou jeho poklad a spokojeně jsem se usmála. Vypadalo to slibně.
"Vidíš? On chce, abych ho uloupila!" pochvalovala jsem si.
Zarazila jsem se a trochu jsem se posunula, abych se ujistila.
"Kataro-kun? Není větší než předtím?"
Byla jsem překvapená. Tohle jsem nečekala. On dokázal svůj poklad zvětšovat, aniž by uloupil něco dalšího... To tajemství mi musí prozradit!