Katarův dům

Jen jsem se zarazil když jsem chtěl odpovědět, toho si mohla všimnout, přesto jsem tentokrát nic nedokázal říct. Stále se mi nedařilo se vymanit z jejích spárů a pomalu ztrácel naději, že bych se zachránil. Jestli mi ho sebere tak to bude pro klan Terumi katastrofa a pro mě ještě větší. Stále na mě seděla a citlivými částmi a intimnímy zónami taktéž. Proto se dělo to co se dělo.

Pomalu jsem se vzdávala. Tohle bylo k ničemu. Nedostanu poklad, když budu takhle pokračovat. A navíc mi neodpovídal. Pak mě ale napadla spásná myšlenka.
"Mám nápad," rozzářila jsem se. "Co kdybych neuloupila poklad, ale tebe se vším všudy?"
Pak budu mít poklad. A ještě k tomu bude jako bonus člověk, který ho umí zvětšovat, aniž by cokoli udělal. Byla jsem nadšená a tak jsem nadhodila ten nejroztomilejší úsměv.
"Můžu si tě nechat?"
I s tvým pokladem?

Měl jsem kliku když přestala, ale pak odpověděla otázku, která mi vyhovovala když se mi Kaori vlastně svým způsobem líbila. Sice to bylo třeštidlo, ale měla své kouzlo. " Hm, o tom by se dalo diskutovat " Nechal jsem chvilku prostoru a pak pověděl. " Samozřejmě že ano. Ale víš, že se tím tvoří vztah že jo? " Šel jsem rovnou k věci, byl sem už takový.

Tvoří se tím vztah. S tím bych se dokázala smířit.
"Přijímám," dodala jsem s okouzlujícím úsměvem.
Pustila jsem jeho ruce a svýma jsem se opřela o jeho hruď, abych se k němu mohla naklonit blíž. Znovu jsem se naprosto smyslně prohnula. Lépe řečeno jsem se po chvíli ztrnulého držení jeho rukou potřebovala protáhnout.
"Slibuju, že tě budu pravidelně krmit a venčit," dodala jsem potom.
Tady asi šlo o chybu rodičů. Když jsem byla malá, řekli mi, že musím mít ke svému prvnímu psovi velmi kladný vztah. Moc se mi to tenkrát nedařilo, brzy totiž chcípnul. Ale alespoň jsem teď správně pochopila, co po mě Kataro chce.

Pravděpodobně to Kaori tak moc dobře nepochopila, ale věřil jsem, že se o takových vztazích naučí něco více v budoucnu. " No tak dobrá "  Ona se zatím protahovala na mé hrudi, což bylo i celkem příjemné. Ten dole  se však stále nechtěl stáhnout. Kdyby se Kaori prohla víc dozadu, možná by o něj i zavadila, čehož jsem se bál. Protože by to byl zvláštní pocit jak pro mě tak pro ni.

Samozřejmě jsem se protáhla ještě víc dozadu. A zavadila o něj. Objevil se další vítězoslavný pohled na mé jasnozřivé, nádherné tváři.
"Vidíš?" rozzářila jsem se. "Taky souhlasí!"
Sice jsem měla spíš pocit, že tam má schovaného něco zlatého nebo možná dokonce platinového! A to, že to roste, bude mít na naši novou finanční situaci určitě velký a pozitivní vliv. Ne, že bych ale přestala loupit.
Všimla jsem si, že má kapku zrychlený dech. Přece jen jsem měla dlaně na jeho hrudi, tedy i na srdci. A taky docela hřál. Možná byl nemocný, ale zatím jsem nevěděla jak.
"Je ti dobře?" zeptala jsem se a z mého tónu zazněla starost.
Teď by neměl umřít. Přišla bych o svůj poklad i o svůj vztah.

Byl jsem zadýchaný kvůli nervům aby se ho nedotkla. Ona i tak z části učinila. " Jsem v pořádku, neměj strach " Usmál jsem se a přestal se zadýchávat. Avšak kdybych se snažil posadit tak ona by vzápětí na něj naskočila vzhledem ke gravitaci a směru jejího pádu z mé hrudi. Nevadilo mi však, že na mě leží žena, ale ta zem začala být celkem nepohodlná a tak jsem se i přesto snažil zvednout.

Nebudeme to dlouho rozepisovat, stalo se přesně to, co řekl. Já možná trochu zčervenala, ale jinak jsem si z toho nedělala těžkou hlavou. Proč bych měla? Bylo to příjemné. Nemínila jsem se ovšem zvednout, zůstala jsem mu sedět na klíně a spokojeně jsem si opřela hlavu o jeho hruď. Tohle byla ještě lepší poloha než to zápasení předtím.

Sice jsem stále na sobě cítil jakýsi tlak, ale lhal bych kdybych řekl, že to, že seděla na mém klíně nebylo příjemné. Trochu jsem zčervenal když se to stalo a ona se nakonec znova na mě položila. Vypadali jsme jak milenecký pár v pokročilejší fázi. Bylo to pro mě něco úplně nového s čím jsem si nevěděl rady, ale čekal jsem, že Kaori něco bude vědět, jelikož dívky to maj v sobě zakódované. Jen jsemsvou pravou rukou hladil Kaori po vlasech.

Docela se jí to líbilo. Rozhodně to tedy nebylo nepříjemné. Spokojeně se mu stulila do náruče a nechala si tu péči o její dlouhé, blankytné vlasy líbit. Zavřela jsem oči a spokojeně vrněla. Víc jsem neměla zapotřebí. Spíš jsem si připadala, že brzy spokojeně usnu. Takhle se pečuje o národního hrdinu! Přesně tak. A za ještě podrbat za ouškem.
"Mít vztah je výhodné," zavrněla jsem mu do oblečení, ve kterém jsem měla zabořenou hlavu. Přesně tak. Asi se toho už nevzdám.

Usmál jsem se a nadhodil úšklebek. Taktéž se mi to líbilo a kolem nás byla jakási zvláštní atmosféra. Připadalo mi jako bych mohl s ní takto strávit věčnost. Pohladil jsem ji znovu jemně po vlasech, přičemž druhou rukou jsem sklouzl něžně na její pravé rameno. Když jsem se jí dotýkal, měl jsem takový příjemný pocit, kterého jsem se nechtěl vzdát. " Máš pravdu " Odpověděl jsem ji i na její slova a dál pokračoval v činnosti.

Hbitě jsem vyskočila na nohy. Mohl za to pohled na věci a fakt, že jako velice často v naší vesnici začalo pršet.
"Budeme žít u tebe, ano?" pousmála jsem se a znalecky jsem si prohlédla jeho dům.
"Vejde se sem všechno," zamručela jsem nadšeně sama pro sebe.
Samozřejmě jsem tím myslela všechno, co jsem si uloupila... nebo co si chci uloupit. Tady bych mohla mít i babiččin nábytek a taky ten klavír, který jsem jednou viděla u jednoho ze svých nadřízených. S tím bude trochu složité pořízení, protože je to samozřejmě shinobi a taky dobře slyší, ale když mi Kataro pomůže, určitě budeme úspěšní.
"Budeme celé dny v posteli a budeme se cpát sladkým," zářily mi oči. "A taky chci být máma."
Otočila jsem se k němu a naklonila hlavu na stranu.
"Víš co?" rozzářila jsem se ještě víc. "Pojďme dělat děti teď hned!"
Nebo až přenosíme věci ze stanu zpátky do domu? Ale to bude trvat dlouho! Možná by bylo praktičtější nějak přenést celý rozložený stan. Rozhodla jsem se od Katara zjistit, jestli by to šlo, protože jsem měla příliš časově náročné plány na to, abychom si čas na ně zkracovali přenášením uloupených věcí do doupěte. Doupět! Skvělé pojmenování pro náš dům.

Docela mě šokovala čím dál víc. Na mou povahu to bylo celkem rychlé. Až moc rychlé, sám jsem na to nebyl snad ještě připraven. " Není na takové věci ještě brzy? Známé se teprve chvilku a začali jsme s naším vztahem teprve před pár minutami " Pouze jsem se snažil získat čas. I když to nevypadalo, tak jsem byl celkem citlivá osoba, která si nevěděla rady. Nikdy to nedělala a neměla s tím zkušenosti, navíc tuto dívku jsem potkal teprve nedávno a vypadalo to, že tento vztah by mohl vyjít a ona hned děti. " Nejdřív vylezeme a já sbalím věci " Mluvil jsem celkem nervózně což mohla poznat. Jakmile jsme vylezli, sbalil jsem věci do svitku abych ušetřil trochu času a dřiny.

Překvapivě rychle jsem zkrotla. Protože jsem z toho byla smutná! Kolem mě se rozvířil oblak deprese. Všechny květiny v mých očích zvadly a všechno ostatní jen ztratilo svůj lesk a přestalo mě to zajímat.
"Dobře," kývla jsem až neskutečně depresivním hlasem.
Všechno měl uklizené během chvíle. V jediném svitku. Nechápala jsem to. A naštvalo mě to ještě víc. Všechno, co jsem sem natahala (a že mi to zabralo spoustu času!) bylo najednou pryč. Popotáhla jsem a vyklouzla jsem ze stanu. Měla jsem v plánu jít domů. Přehodnotila jsem svůj pohled a jako mazlíček se mi nelíbil.

Viděl jsem výsledky svého rozhodnutí což mě celkem zklamalo, že to brala takto. Ale přeci jen jsme na to nemohli hupsnout jak králíci. Co kdyby vztah v budoucnu nevydržel a já musel platit alimenty. Nejdřív to chtělo nějakou tu romantiku, blíže se poznat, vyjít si spolu třeba. Později by se se mnou loučila při odchodu na mise a tak dále. Tohle bylo na mě až moc rychlé. Normální chlap by neváhal a hned po ní skočil dokud je štěstí blbý, ale já jsem asi tak normální nebyl, bohužel. Podíval jsem se na ni a omluvil se ji. " Omlouvám se, že jsem tě zklamal, ale na mě je to celkem moc rychlé " Chytil jsem se za hlavu.

Když se chytil za hlavu, logicky se nemohl bránit. A vlastně mi najednou přišel skutečně roztomilý. A i proto jsem zamířila blíž k němu a vzala jsem ho za ruce. Položila jsem si je kolem pasu. Svoje obtočila jemu kolem krku. A pak jsem se mu zadívala do očí, načež jsem ho doslova zhypnotizovala pohledem, když jsem se blížila svými rty k jeho, než jsem je spojila v dlouhém polibku. Rukama jsem sklouzla z jeho týlu na jeho ramena potom hruď. Už jsme tu byli dlouho, byla noc. Musela jsem ho zkoumat rukama. Nevěřila jsem, že by byl schopný mě teď odstrčit. To chlap přece neudělá, když pozná chuť ženy! Slíbila jsem veškerý strach z neznámého z jeho rtů. Zaměstnala jsem jeho jazyk tím svým, aby nemohl nic říct. Vedla jsem jeho ruce stejnou cestou, kterou jen o chvíli dřív putovaly ty mé. Jediným rozdílem bylo, že on měl na mém vyspělém těle ještě víc co obdivovat. A osahávat. Nečekaně jsem ho chytila za pásek a pomalu jsem couvala dozadu. Do stanu. Sklonila jsem se a aniž bych ho pustila, chtěla jsem ho tam vedle sebe. Hned jak se sklonil, nenechala jsem ho mluvit. Byl příliš hodný, protestoval by. A to bylo v této chvíli naprosto nežádoucí. 

Před chvílí to vypadalo, že ho stáhnu i z kůže. Ukradla jsem mu všechno, co se jen dalo. Teď mi ale úplně stačilo stáhnout z něj oblečení a ani jsem nepřemýšlela o možnosti si ho nechat. Stačilo mi zajímat se o něj. O jeho tělo, které rozhodně neprojevovalo odpor proti čemukoli, co jsem mohla udělat. Takže jsem logicky mohla udělat cokoli, naprosto cokoli mi jen přišlo na mysl. A rozhodně by se dalo říct, že moje mysl už je nevázanými léty více než zkažená a hříšná. S o to větší láskyplnou péčí jsem se pak ale věnovala člověku, kterého si osoba jako já ani zdaleka nezaslouží. 

Tu noc nejspíš zažil něco, co ještě nikdy. Vlastně určitě. Ale nedalo se říct, že by v tom nebyl dobrý. Spíš byl příliš nesmělý a musel své skryté vlohy pro tuhle činnost ještě objevit s někým, koho bude skutečně milovat. To jsem ale nebyla já. Vynahradila jsem jeho nezkušenost svojí divokou, nezkrotnou povahou. Možná jsem si s ním jen hrála, ale nakonec bylo jasné, že si nic z jeho věcí nevezmu. Snad kromě panictví. A to už mu rozhodně nikdy nikdo nevrátí. A rozhodně jsem po konci akce měla pocit, že lépe to skončit nemohlo. 

Počkala jsem, až usne a vyklouzla jsem ze stanu. Oblékla jsem se a potichu jako kočka jsem zamířila pryč. Při cestě jsem přemýšlela nad svou povahou. Bylo to tím, jak jsem vyrostla. A přesto jsem se stále cítila jako vyvrhel. Říkala jsem si, že se snažím, ale kradla jsem a lhala bez mrknutí oka. Chovala jsem se jako blázen. Uvažovala jsem jako špatný člověk. A jistě to budu dělat i dál. Byla jsem proto o to raději, že v mém životě je od nynějška alespoň jedna jediná noc, která proběhla bez přetvářky, krádeží a lží. Jediná noc, ve které jsem mohla být upřímná. Tou to ale končí. Když jsem zmizela z okolí Katarova domu, byla jsem rozhodnutá se nikdy nevrátit. 

//Přesun

Vcelku dlouho poté, když už Tsuchikage byl poražen a válka se tak dostala do úplně jiného období, když už Kataro určitě nečekal, že by se s modrovláskou ještě někdy setkal, objevil u svých dveří nečekaný dárek. Jednou v noci totiž zazvonil zvonek. Bylo pozdě. Nejspíš se mu ani nechtělo vstát. Když ale otevřel dveře, zjistil, že jde o vcelku nepovedený vtip. V úrovni jeho očí se totiž nenacházel nikdo. V dálce ale zahlédl mizet modrovlasé známé stvoření. Chtěl vykročit a dohonit ji, ale málem v té chvíli o něco zakopl. Před jeho dveřmi stál obrovský koš na prádlo. A v něm se tetelily tři uzlíčky štěstí. Dvě dívky a jeden chlapec, zřejmě se sotva narodili. Když si všimli, kdo nad nimi stojí, začali křičet. O to víc jim zřejmě vadilo nečekané světlo zpoza dveří. Křičeli a bylo to jako oslava života. Když se na ně pak podíval pozorněji, mohl si být jistý, že stoprocentně minimálně jedno má jeho oči, druhé jeho nos a to třetí... no, to bylo úplně jako jeho dvojče. Nebylo pochyb. Ty děti byly jeho. A jak se o ně postará, to už je jen na něm.

//Těhotenství zde trvá jeden měsíc a přesně to bylo také účelem této postavy. Jelikož ale neplánovaně končí (a i tento post píše pouze hráč zaskakující za jejího autora), rozhodli jsme se její postup herně urychlit. Pokud to bereme tak, že s Katarem strávila jediný den, tak to mohlo být 12. července. Kataro má dále uvedenou nepřítomnost do 15. srpna. To znamená, že s menší úpravou je doba, kterou strávil s Kaori, delší než měsíc a proto je tento posun s nenadálým těhotenstvím (i díky ohleduplné výjimce vzhledem ke konci postavy) možný. Všichni, kdo hráli nějakou roli v této minihře, jsou za možnost ji ukončit vděční všem, kteří to umožnili. Děkujeme za pozornost a žijte blaze!

Bylo to opravdu tak byl večer když jsem si dával šlofíka a někdy zazvonil u dveří. Probudilo mě to a já se ospalý táhnul ke dveřím. Po cestě jsemvzal z kuchyně kafe, které už bylo bohužel studené, což mi však moc nevadilo. Vypil jsem si ho a hrnek položil na botník u dveří, které jsem po krátké chvíli otevřel. Díky tomu, že jsem rozsvítil předtím tak jsem viděl co je předemnou, ale nejdřív mé oči postřehli modrovlasou krásku mizející v daleké mlze. Zaručeně jsem věděl o koho se jedná, ale nevěděl jsem co se děje. Po té noci kdy si zahrála s mými pocity a mnou samotným jsem ji neviděl. Nechoval jsem však k ni zášť nebo něco podobného. Byl jsem spíše zmaten a o to víc jsem ji chtěl vidět, jelikož za tu dobu mi začala velmi chybět. Ona si mohla myslet, že to skončilo jednou nocí, ale já si své city uvědomoval. Když jsem za ní chtěl vyrazit tak mé reflexy ihned zareagovaly abych nekopl do košíku umístěného hned u mojich vlastních nohou. Můj pohled se přemístil níže na maličká stvoření, která začala plakat. Byly celkem tři. Šlo jasně rozeznat, že se jedna o novorozeňata. Dvě dívky a jeden chlapec. Chlapec měl stříbrné vlasy, přičemž ty dvě princezničky měly jedna azurově modré vlásky a druhá zase rudé vlasy jako oheň nebo specifičtější k našemu klanu jako láva. Náhle mi však vše došlo, že z onehdé noci to všechno vzešlo. Nedal jsem si pozor a takto to dopadlo. Skončil jsem sám s třemi novorozeňaty. Někdo by se hněval a proklínal všechno a hlavně sebe. U mě to bylo trochu naopak. Nevěděl jsem co mám dělat, ale jedna věc byla jasná. Že jsem příspěl k něčemu většímu v mém životě. Dal jsem život společně s Kaori nové generaci. Byl jsem však velice mlád abych se o ně postaral sám. Navíc jsem něco málo věděl a tak mi došlo, že někde  budu muset sehnat mateřské mléko pro trojčata. Napadla mě však jediná možnost. Nechtělo se mi vracet krátce poté co jsem se osamostatnil. Nevěděl jsem zdali budou rádi nebo dostanu pěstí mezi dveřmi. Nedalo se však nic dělat. Vzal jsem trojčata ještě v košíku dovnitř a snažil se je ukolébat. Poté jsem se přemístil do ložnice kde jsem na sebe hodil své věci, dal si svůj meč na záda a pokračoval zpět k dětem. Chytil jsem koš oběma rukama a nohou za sebou zavřel dveře, ale tak abych neprobudil malé. Čekalo mě teď něco jiného co budu muset vyřešit. Znovu vkročit na území našeho klanu. (přesun)

Doma u Katara byla tma. Asi zrovna před chvíli někam odešel. Nevěděla jsem, že Kataro tu už nebydlí. Tanaki pravděpodobně taky ne. Ledaže by s Katarem byl v nějakém pravidelně udržovaném kontaktu. Dům byl však pořád v Kiri psán na jeho jméno. Takže kdepak vězí?
"Tma." Řekla jsem Tanakimu. Bylo to stručné a jistě si toho, že tam je tma, taky všiml. Neřekla jsem mu to ale proto, že by si zhasnutých světel v domě nevšiml. "Zajdu se podívat blíž." Tanaki mohl se mnou. Možná byl na děti také zvědavý. Pomalu jsem se začala plížit k jednomu z oken. Snad si mě nikdo nesplete se zlodějem. To by mi tak ještě scházelo.

V plížení jsem byla vážně opatrná. Napadlo mě použít Kirigakure no jutsu, ale to by bylo příliš. Už tak jsem vypadala komicky, což potvrdil Tanakiho úšklebek. Informoval mě o tom, že se Kataro dočasně přestěhoval. Zajímalo mě, jestli se šklebil kvůli mé nevědomosti, a nebo kvůli toho plížení. Odvahu se zeptat jsem ale neměla.
Zastavila jsem se a podívala se na Tanakiho překvapeně. Věděl toho o Katarovi až podezřele hodně. Něco mi tu nesedělo. "Sídlo klanu Terumi." Zopakovala jsem "nadšeně". Toto mi opravdu hodně věcí ulehčovalo. Do sídla klanu Terumi se nepochybně nepozorovaně zvládnu dostat. Při tom všem ruchu, co tam vždy je. Teď ale vesnice čelí útoku, takže by se mi to mohlo povést.
Beze slov jsem se otočila a zamířila do ulic klanu Terumi. Však já ty děti najdu, ať to stojí, co to stojí. Kvůli sebe, ale také kvůli Tanakimu. Ještě by náhodou měl šanci si někde zdřímnout po tolika namáhavých dnech. Jistě se na trénink se mnou těší.