Údolí Kukuřice

First topic message reminder :

Ohromné údolí, které skrývá spoustu tajemství.

Odrazil všechny mé údery a pak se opět dostal do bezpečné vzdálenosti. Ještě než začal mluvit, tak můj pohled upoutalo nebe. Měl jsem takový pocit, že na dnešek hlásili jasno a místy polojasno. Tohle ale odpovídalo spíše na oblačno s občasným deštěm. Počasí je ale nevyzpytatelné. Pokrčil jsem rameny a zase sledoval Seita.
,,Co jsi to říkal?!!" Jeho slova se do mně zabodly a mi málem pukla hlava vztekem. ,,Teď zemřeš!" Vytáhl jsem skoro všechny shurikeny, co jsem měl u sebe a začal je po něm házet. Spíše jsem byl teď poháněn zlostí a vztekem, takže shurikeny letěly velikou rychlostí. Ať už chtěl uhnout kamkoliv, vždycky tam letěly další dávky.
V jeden moment jsem však vytáhl svoji katanu a provedl následující útok. Hiraishingiri. Tuhle techniku provedl na začátku i Seito, ale nesetkal se s úspěchem. Měl na sobě moji značku. Teď když musel neustále uhýbat, tak moment překvapení hrál pro mě.

Zachoval se přesně tak, jak jsem očekával. Začal zuřit a i na tu dálku jsem viděl, že je hodně vzteklý. Můj plán tedy vyšel. Itama teď bude poháněn jen zlostí a možná nechá některá místa odkrytá.
Svoji náladu mi taky hned ukázal. Když totiž vytáhl obrovské množství shurikenů a začal je po mně házet. Rozeběhl jsem se po vodě a pohybem začal opisovat kružnici. Byl jsem od něj vzdálen, takže mi to zatím stačilo. Žádný shuriken mě dostatečně neohrozil a z mraků začal pomalu padat déšť. Ze začátku to bylo jen pár kapek.
Pak se ale stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Když jsem se vyhýbal všem těm shurikenům, tak Itama využil moment překvapení a použil techniku, kterou jsem použil na začátku i já. Věděl jsem o tom, že mám na pravém boku jeho značku.
V dalším momentě jsem ucítil, jak mi bokem projela jeho katana. Bolest mě poslala k zemi a já se málem ani neudržel na vodní hladině. Cítil jsem, jak se mi z toho místa valí krev. Taky to poznala moje vesta, která byla brzo na boku zbarvená rudou barvou.
Z mraků však začalo hustě pršet, takže to trochu moji bolest otupilo. Nějak jsem se vyškrábal zpátky na nohy a podíval se na Itamu. Vyhrával. Už jsem od něj inkasoval tři zásahy a já ho zatím ani neškrábl. Teď jsem to chtěl však změnit. Vytáhl jsem jeden kunai a pohled přesunul k obloze. Na chvíli jsem si vychutnával to, jak mi kapky přistávaly na tváři a pomalu stékaly dolů. Pomalu se blíží finále souboje. Takhle jsem to alespoň cítil. Musím překousnout tu bolest a jít za hranice svých možností.
Déšť už byl opravdu hustý a technika Ame no mai byla připravena. Podíval jsem se zpátky na Itamu a na mé tváři byl úsměv.
Najednou jsem zmizel. Tohle ale nebyl Hiraishin. Mohl jsem se objevit všude, kde sahal déšť. V dalším momentě jsem stál před Itamou a kunaiem, co jsem měl v ruce, mu mířil na srdce. Sotva jsem se však k srdci přiblížil a byl jsem zase pryč. Teď jsem byl za ním a mířil mu na záda. Takhle jsem to opakoval pořád dokola, pokaždé jsem však mířil na jinou část těla a vždycky se objevil někde jinde. Itama teď nemohl vědět, kde přijde další útok. Současná situace mu ani neumožňovala přístup k úniku, protože při každém náznaku, jsem se u něho objevil já a útočil.

Můj útočný tah vyšel a já zasáhl Seita. Stál jsem nad ním a vychutnával si ten pocit. Pohled na krvácejícího Seita mě dostatečně naplňoval a přitom jsem se usmíval. Člověk by řekl, při pohledu na mě, že už mi v hlavě opravdu střelilo. To mě ale nezajímalo, protože za mě mluvily výsledky.
Za chvíli se však opět vzchopil a stál znovu na nohách. Co se taky dalo čekat? Já i on jsme z klanu Senju, takže nějakou tu fyzickou bolest vydržíme. Teď však musel bolest překousnout on, protože já byl zatím v pohodě.
Mezitím začalo pršet, což se mi vůbec nelíbilo. Nemám rád déšť, protože pak jsem většinou mokrý. A už vůbec nemám rád mokré věci. Co mě však zarazilo, byl ten jeho pohled na mě a následný úsměv. Něco bylo špatně. Ten pohled se mi totiž vůbec nelíbil a můj předpoklad se naplnil.
V dalším momentě stál přede mnou a mířil mi na srdce. Automaticky jsem chtěl jeho ruku zastavit, ale sotva jsem udělal nějaký pohyb, už byl zase pryč. Najednou jsem ucítil škrábnutí na zádech. Jak je to možné? Tohle není Hiraishin... Tak co to je? Ptal jsem se sám sebe, ale pak mi to došlo. Za to počasí může on! To je ta jeho technika a teď může být asi všude.
Chtěl jsem použít Kamui, ale jakmile jsem s tím začal, hned byl u mě a prostě mi to nedovolil. Zkoušel jsem uniknout i jinak, ale nic nevycházelo. Místo toho jsem obdržel mnoho dalších ran. Zmohl jsem se jenom na to, abych si kryl důležité životní orgány. Jestli jsem do této doby vyhrával, tak teď se to celé otočilo a najednou začal mít Seito převahu, protože těch ran, co jsem obdržel, bylo mnohem více.
Při některé z nich se mi dokonce podlomily kolena a já padl na hladinu, ale dokázal jsem se na ní udržet. Těžce se mi dýchalo a já každou sekundou doufal, že ta technika skončí a já to nějakým způsobem přežiju.

Několikrát jsem ho zasáhl. Nepodařilo se mi však ani jednou zasáhnout nějaký důležitý orgán. Teď měl však Itama mnohem více obdržených ran než já. To může být v závěru souboje rozhodující.
A proč jsem stále nepokračoval v útočení? Odpověď byla jednoduchá. Už jsem totiž nemohl dále udržet tuto techniku. Netušil jsem, že technika bude tak složitá a vyčerpávající. Proto jsem se v jistou chvíli teleportoval dále od Itamy a techniku zrušil. Mraky ustoupily mnohem rychleji, než se tvořily, a za chvíli na bojiště opět svítilo slunce.
Já si teď taky musel kleknout na jedno koleno a chytnout dech. Díval jsem se na Itamu a oba jsme vypadali, že už toho máme dost. Oba jsme ale zatím měli stejné šance na vítězství. Šlo jen o to, kolik toho ještě zvládneme.
Nechtěl jsem už déle čekat, ale konečně to ukončit. Složil jsem tedy pečeť a vytvořil jen jednoho vodního klona. Ten oběhl Itamu a zastavil za ním, takže Itama byl teď mezi námi. Zatím tam ale jen stál a nic nedělal. Mohlo se zdát, že jsem ho vytvořil pro to, aby sledoval souboj a pokud by to se mnou nevypadalo dobře, tak by mohl poslat zprávu do Konohy.
Ještě jsem vytáhl jeden kunai a použil techniku na jeho prodloužení. Fūton: Shinkūjin. Ať o vítězi rozhodne přesnost. Postavil jsem se odhodlaně proti Itamovi. ,,Je čas." Určitě chápal, co tím myslím, takže jsem jen čekal, až se postaví a můžeme to ukončit.

Technika naštěstí pro mě skončila, ale i tak jsem obdržel mnoho ran. Byla to bolest, kterou už jsem pěkně dlouho nezažil. Pořád jsem byl však na živu a ještě stále jsem mohl vyhrát. Stačí se jen chopit šance. Ta možná přišla...
Šlo vidět, že i Seito je z techniky vyčerpaný, ale byl na nohách dříve než já. Možná to byla ta proslulá ohnivá vůle, která ho poháněla. Já však nikdy pocit této vůle nezažil. Mě poháněla jenom smrt a zkáza.
Ještě však vytvořil klona, který se postavil za mě. Vypadal však neškodně, takže jsem si ho zatím nevšímal, ale svoji pozornost jsem věnoval Seitovi.
Pak pronesl ty slova a zaujal jasnou pozici. Moc dobře jsem ho chápal. Proto jsem se i já postavil a vytáhl svou katanu. Nečekal jsem na nic a rozeběhl se přímo k němu. Za běhu jsem se začal zase smát, protože jsem očekával své konečné vítězství. Měl jsem na sobě hodně řezných ran, ale schopnost Kamui jsem stále mohl použít, takže tohle Seitovi nevyjde pokud si myslí, že se nechám zasáhnout.
Přibližoval jsem se k Seito a skoro u něj vedl svůj finální úder, který mířil na jeho srdce...

Bylo to tady. Pro jednoho z nás to bude znamenat konec. Jenom jsem doufal, že mi to vyjde. Itama se na mě rozběhl a já malinkatou chvíli čekal. Pak jsem se i já vydal na svůj možná poslední běh.
Mezitím můj klon, který tam dosud jen tak stál, vytáhl jeden Hiraishin kunai a hodil ho směrem k nám. Mířil přímo na Itamovy záda. Kunai však musel překonat velkou vzdálenost, takže ho neměl zasáhnout, ale letěl k nám z jiného důvodu. Všechno teď stálo jenom na dobrém načasováním.
Já už byl skoro u Itamy. I já svůj úder vedl na jeho srdce. Už zbývaly jenom centimetry. Cítil jsem, jak špička jeho katany proniká skrz moji vestu a pak ji ucítil na kůži... Říká se, že v takových momentech člověku proběhne před očima celý život. Mi se v hlavě promítlo něco podobného. Viděl jsem všechny své přátele z Konohy. Postupně jsem je spatřil. Pak jsem uviděl své smějící se rodiče a vybavily se mi společné šťastné chvíle. Nakonec se objevily dvě osoby. První byl můj bratr Assasin, který mě provedl životem a vždycky stál při mně. A úplně poslední osoba byla Hana. Znal jsem ji teprve krátce, ale i tak se dostala hluboko do mého srdce. Vybavil se mi její úsměv, její oči a všechny radostné chvíle, které jsme spolu prožili. Cítil jsem k ní něco víc a nikdy jsem jí to nestihl říct. Díky všem těmto momentům a lidem mi došlo, proč musím pokračovat ve své cestě. Katana však pokračovala dále a já cítil, jak proniká i skrz kůži a najednou střih...
Už jsem nebyl před Itamou, ale objevil jsem za ním u kunaie, který na něho směřoval. Nebyla to však ideální pozice, protože jsem byl od něho trochu dále, než jsem si představoval. Moje ostří ale bylo naštěstí prodloužené díky fuutonu. Teď jsem mu nemířil na srdce, ale na krk. Pokud všechno vyšlo tak, jak mělo. Tak by ostří prošlo skrz na skrz jeho krkem...

Viděl jsem, jak moje katana proniká jeho vestou a pokračuje dále. Jeho ostří sice taky mířilo na mé srdce, ale díky Kamui prošlo jen skrz a nic se nestalo. Usmál jsem se, protože už jsem myslel, že je konec. Stačila možná jen chvíle a zasáhl bych jeho srdce. To se však nestalo...
Místo toho Seito najednou zmizel a pak přišla už jen bolest. Podíval jsem se dolů a uviděl, jak mi z krku trčí jeho kunai, který byl posilněný o fuutonovou techniku. To byl pro mě konec. Prohrál jsem.
V dalším momentě mě zradily nohy a já padl na hladinu. Voda však už trochu ustoupila, takže jsem se úplně nepotopil, ale cítil jsem pod sebou i zem. Z krku se mi řinula krev. Kvůli ráně na krku jsem ani nemohl pronést nějaké poslední slova. Pro mě už to byly jen sekundy na tomhle světě a pak mě čeká věčná tma.
Avšak i v tento moment jsem myslel na to, jak ještě Seita dorazit. Pokud mám umřít já, tak ho vezmu s sebou. Měl jsem připravené záložní řešení. Pod celým mým pláštěm se totiž nacházelo nespočet výbušných lístků, které jsem aktivoval. Seito byl docela blízko a pokud by se chtěl přesvědčit, že jsem opravdu mrtvý a trochu se přiblížil, tak ho zastihne obrovský výbuch.
Po pár vteřinách ten výbuch opravdu nastal, ale jestli to dostihlo i Seita, tak to se už asi nikdy nedozvím. Moje tělo totiž bylo roztrháno na kusy a s tím i můj život. Exploze poškodila i Sharingan, takže už se nebude dát nikdy použít.

Vyšlo to. Zasáhl jsem Itamu a to znamenalo konec. Stačilo však málu k tomu, aby tahle situace byla naopak. Ale ne dnes. Dnes jsem vyhrál já.
Pozoroval jsem Itamu, jak pomalu padá k zemi. Kvůli poškození krku nemohl mluvit, ale já k tomu něco říct mohl. ,,Víš proč jsem vyhrál? Protože já bojoval i za druhé. Bojoval jsem za celou Konohu, abys ji už nikdy nemohl ohrozit. Ten pocit, že za něco bojuješ, mi dodal v souboji potřebnou sílu. Je to něco, co ty už nikdy nezažiješ." Udělal jsem pár kroků k němu a chtěl se přesvědčit, že je už opravdu konec.
Nastalo však něco, co jsem nepředpokládal. Itama mě i v poslední chvíli chtěl dostat. Když jsem byl u něho, všiml jsem si, že se z něho pomalu line kouř a pak mi to došlo. Následovala rychlá otočka, odraz a...
Nestihl jsem uskočit do bezpečné vzdálenosti a tak mě exploze zasáhla a následně odhodila. Přistál jsem nekontrolovaně na zemi a následovalo pár kotrmelců, než se moje tělo úplně zastavilo.
Ležel jsem na břichu a těžce dýchal. I na mě dopadla únava z celého souboje, ale hlavně se hlasitě ozývala všechna zranění. Navíc jsem cítil na zádech nepříjemné pálení. Když jsem tam nahmatal rukou, zjistil jsem, že mi výbuch sežehl oblečení a popálil nepříjemně záda.
Opravdu jsem tento souboj vyhrál? Napadla mě tato otázka, zatímco jsem bezvládně ležel na zemi. Do Konohy to pěšky nezvládnu. V takovém stavu určitě ne. Zbývá tak jen jediná možnost. Použít Hiraishin a modlit se, aby mě v nemocnici dali do pořádku. Spojil jsem tedy pomalu ruce k sobě a udělal dnes svoji poslední pečeť. Pak moje tělo zmizelo a já tak vsadil svůj život do rukou lékařů v Konoze.(přesun)

Moje kroky ma zaviedlo až do údolia, ktoré bolo posiate kukuricou. AJ keď tá bola značne zničená.. že by nejaké známky nedávneho boja? Kto vie. Mňa to moc nezaujímalo. Bol som tu len kvôli tomu "jednému" cieľu. Zapískal som a na rameno mi dosadol môj sokol. Dal som mu do batôžteka svitok s jednoduchými inštrukciami a len som ho nasmeroval smerom ku konohe. "Leť!" Zvlietol do vzduchu.. po čom sa vytratil práve tým smerom. Sám som sa začal "pripravovať". Nevedel som síce či moje pozvanie prijme, no mal na výber? Kto vie.. všetko záležalo od jeho osobnosti. No myslel som si.. že naozaj príde. Predsa len tu žilo pomerne veľa ľudí.. a nalákať ho sem, šlo aj nasilu. Prípravy samozrejme mali čo dočinenia s Nuibari a pascami, spojenými s ocelovými niťami. Na samotnom poli by sa to ale robilo a vytváralo ťažko. Preto som si vybral pomerne dobré miesta v neďalekým stromoch. Malo by mi to chvíľu trvať, no to aj jeho cesta sem. Ak sem teda príde.. ak nie? Tak.. sa zahrám na toho záporáka.