Travnatý prostor za tréninkovou halou

jeto spíše louka, dříve se používala jako paseka pro dobytek a jiná zvířata.

Bylo na čase se konečně předvést. Do hodiny se mi na palouku objevila celá armáda Otogakure včetně přivolaných posil z našich sousedních zemí a mé věrné Yukigakure, která prakticky neměla ani na výběr. Seřadila jsem je podle útočných linií a preventivně dvakrát překontrolovala seznamy, než by se měl objevit Madara. Tak velký úkol jsem dělala poprvé a zrovna před ním jsem si chyby nemohla a ani nesměla dovolit. Kapitáni stáli u svých linií a ručili mi za poslušnost.
"Otokage nemá rád chyby ani já. Snažte se je nedělat, každá ztráta pro nás bude vidět." křikla jsem na docela hojnou armádu. Jediné co jí chybělo byli mí golemové a sféry mé i Madary. Draci byli připraveni stejně tak. Na palouku v tuto chvíli stálo přes deset tisíc vojenských sil, přes dvacet draků a k tomu jsem ještě počítala dvanáct sfér a pět golemů.
"Vypadá to slibně." odškrtla jsem si vše a spojila ruce a zavřela oči. Moje vědomí se přesunulo k Madarovi.

Vystoupím na vyvýšenou terasu nad cvičištěm a shlédnu na vojsko pod sebou. Každý z vás, jak tady stojíte.. oslovím vojáky... má svá přání a touhy. Jejich naplnění na vás ale nečeká tady ve vesnici u rodinného krbu. Vše po čem toužíte, peníze, láska, úcta, kariéra, všechno leží tam venku. A my teď půjdeme, abysme si to vzali. Tak na co čekáte? Tak pojďte a vemte si co je vaše! Pak gestem ruky pokynu vojsku k bráně...

Vojsko hlasitě a souhlasně vykřikovalo, pak se seřadilo a odpochodovalo směrem k bráně. Stejně museli čekat na můj pokyn, aby mohli vyrazit. Já jen stála a poslouchala co říká. Motivační řeč splnila svůj účel a já si oddechla, že mám povinnosti na chvíli za sebou. Nechala jsem muže a malou menšinu žen, k odebrání a vzhlédla jsem k němu a pak se proměnila v krystal a objevila se vedle něj.
"Chybí mí golemové a naše sféry." pronesla jsem tiše.

I tak je to působivá síla. Myslím že na sféry nedojde, nemusíme hned všechny varovat o našich schopnostech... odpovím Reině a vydám se volným krokem k bráně.

"Fájn." protáhla jsem souhlasně, ale stála na místě. Trochu jsem nevěděla, co má v plánu. Ale něco mi říkalo, že bych mu v něčem věřit mohla. Šla jsem až po chvíli za ním. Na rameni mi přistála Leiko a švihla mě ocasem do ramena. Podrbala jsem jí pod bradou.

Rukou som si zašiel do vlasov, ktoré som si rozhrabol. Pohľad som pri tom stočil k oblohe a len som zaškrípal zubami. Celé to bola reakcia na jej vetu, ktorá ma v podstate mohla pokojne dostať do kolien. Nemohol som si ale pomôcť, proste som taký bol.
"Gomen, neviem si predstaviť že by si niekedy bola s iným týpkom, než som ja.." Omylom som si roz-ondil gumičku vo vlasoch, s ktorou som si znova začal vytvárať voľný cop. Nie že by som však moju vetu myslel nejak.. bohvie ako..
"Nie.. popravde okrem vojny ani neviem, aká misia by sa tu dala zohnať. Prečo? Chýba ti to sestrička?" Pousmial som sa znova jej smerom, aj keď ona čumela niekam kupredu.