KANCELÁŘ RAIKAGE

Mazlil jsem se s ní dál a přitom mluvil.
"Jistě bojoval jsem pod Vámi, donesl jsem tě osobně do nemocnice, ani nevíte jak jsem se proklínal, že jsem nestihl Vás zachránit. Musel jsem odjet do hor." postavil jsem Atsuku na zem a poklepal jí na hlavičce jemně. 
"Vyčítal jsem si to, ale jsem rád, že jste zase v pořádku. Mám pro Vás hned úkol, potřebuji asistentku a mou zástupkyni, výkonnou, rychlou, která bude vědět, co je třeba aniž bych něco řekl. Co vy na to?" dal jsem si ruce v bok a významně jsem se na ní ze své výšky podíval, pohled ukazoval spíše: Nemáš na vybranou.

Na schody k této kanceláři jsem již byla zvyklá. Koneckonců jsem je vycházela kdysi denně. Už od doby, kdy jsem byla Chuunin. Zmítaná předsudky jsem pevně stiskla rty a pustila Atsučinu ruku. Trochu jsem se ještě zadýchala, ale jelikož už se mi vracela kondice, tak ne tak, jako ještě před měsícem či dvěma. Přestože vše okolo bylo stejné, přišlo mi, že se to změnilo.
"Drahá, než vejdeme, mám ještě jednu otázku," otočila jsem se v jednom z mezipater na Atsuku. "Já dnes požádám o návrat do aktivní služby. Ale ty jsi nikdy nesloužila. Co bys chtěla dál dělat?"
Byla jsem si vědoma problému, který by mohl brzy vzniknout. Doufala jsem v to, že bude alespoň lehce manipulovatelný, když už ne správnej chlap. To druhé by samozřejmě byla lepší možnost, ale lepší je nedoufat v zázraky. Nestanou se a přijde ještě něco horšího.
Uvidíme.

Cesta hore bola pre mňa peklom a najhoršou nočnou morou. Kvôli mojej.. maličkosti.. teda schopnosti, som bola úplne ľavá ako na taijutsu.. tak aj na pohyb či niečo ako kondičku. Nikdy som ju nemala a nikdy ju mať nebudem. Po prvej polovici som už Rin viac zaťažovala než s ňou išla.. vlastne ma takmer musela vláčiť. Dobrý pocit nenadišiel ani keď sa ma spýtala danú otázku. Tohto som sa desila snáď najviac. Keď bola kage, bolo to v pohode.. proste som s ňou strávila všetok čas u nej v kancli a keď iśla niekam von, išla som s ňou.. ale.. návrat do aktívnej služby musel znamenať len post jounina a to znamenalo častejšie misie mimo dedinu.. táto otázka bola rozhodne očakávateľná.
"Ja.. ja.." Takmer som sa zosypala, nevedela som si predstaviť že by som sa od nej mala odtrhnúť na dlhší ćas.
"Proste chcem byť s tebou.." To už samozrejme vedela.. inak odpovedať som ani nemohla a ani nevedela. Ako iný by bol v danom prípade môj život, je to buď byť pripútaná k nejakej kaplnke a čakať na zázrak, alebo sedieť na zadku doma a čakať na Rin.. moc veľký rozdiel v tom nebol.

Přikývla jsem. Byla jsem jí za její přátelství, věrnost a důvěru neskutečně vděčná. Nikdo nebyl jako ona, ona byla prostě jako přízrak. Někdo tak bezelstný, přestože mu ublížili, snad ani nemohl existovat. Jistě, měla i temnější stránky, ale oproti mě byla stále dokonalá. Oproti všem byla dokonalá. A já se o ni musela umět postarat.
"Jsem ti za to vděčná," zopakovala jsem jednu ze svých myšlenek nahlas. "Nezapomeň ale, že jsi Kumogakure no Akuma. Můžeš si říct, o co chceš. Nemusíš být shinobi z Kumogakure, když jsi její démon. Ani ti jako takové nemůže přidělit žádnou hodnost."
Alespoň jsem v to doufala.
"Stůj si za svým, Štístko, pokusím se vyždímat ze svého bývalého postu, co se dá."
Tak nějak jsem tušila, že to nebude lehké. Ani jsem ještě netušila, jak přesně budu argumentovat. Nezbývalo, než vyjít zbylé schody a zaťukat na dveře.
"Připravena?" pousmála jsem se na ni.
Ten úsměv byl ujištění, že to bude v pořádku. Pro ni. I pro mě. Nezbývalo, než čekat na výzvu ke vstupu.


Ozvalo se to, na co jsme obě čekaly. Otevřela jsem dveře a vešla. Ještě před pozdravem jsem je přidržela Atsuce. Vešly dvě osoby, které musel znát, i kdyby nečetl spisy. Každý znal bývalou Raikage a každý znal Kumogakure no Akumu.
"Hachidaime-sama," mírně jsem se uklonila.
Vážný tón a již ani náznak emocí. Rozhlédla jsem se po své kanceláři - po své bývalé kanceláři - než jsem pohled zakotvila znovu na něm. Nepletla jsem se, nijak lépe jsem ho neznala.
Chyba.
Byla to chyba, přestože ani Kage nemůže znát všechny ze své vesnice. Mohl si všimnout, jaké jsem použila oslovení. Místo "Raikage" jsem ho oslovila "Osmý." Sedmou jsem přece byla já.
"Mé jméno je Kagayaki Rin," začala jsem formálním představením. "A toto je Atsuka, Kumogakure no Akuma, má partnerka."
Nenamáhala jsem se s vysvětlením toho slova. Partner mohl být bojovník. Milenec. Přítel. Pro mě bylo výhodnější, když si pod tím představil, co sám chtěl.
...Jak jen začít?
"Neznáme se, proto bych možná měla stručně shrnout historii vlastního příběhu, než-li vznesu svou prosbu," zkusila jsem mírně teatrální úvodní část monologu. "Po mém boji s vůdkyní Akatsuki Reinou Kanou jsem byla téměř na rok upoutána na lůžko a tím jsme obě vypadly z kolotoče dění, to jistě víte. Považuji se ovšem za schopnou aktivní služby a ráda bych dál sloužila své vesnici. Jako Nanadaime vás ale musím poprosit o menší laskavost. Má partnerka je Démonem z Oblačné, ale nikdy nebyla shinobi. Přály bychom si nadále bojovat bok po boku pod standartou vesnice, aniž by se musela oficiálně shinobi stát."
Mysleli si, že se už neprobudím. Proto jsem skončila takhle. Ale já tu stále a i když mě cesta po schodech unavila, nedala jsem to na sobě znát. Připadala jsem si poprvé po dlouhé době slabá. A stará. Přestože jsem byla nejmladší Kage v historii, připadala jsem si stará. Zastaralá. Uráželo mě to a trhalo mi to sebeovládání na kusy. Pohodila jsem vlasy barvy liščího kožichu.
"Nemám zpátky veškerou svou sílu. Mysleli si, že se již neprobudím. Ale můžete mi věřit, že aktivní služba mi ji jen pomůže znovu získat. A pak tu mám ještě několik věcí, které bych s vámi později ráda vyřešila, ale pojďme na to postupně."
Problém po problému.

Vstúpila som dovnútra rovno za Rin-chan. No, nedalo sa povedať, že vo mne neboli kúsky emócií. Stála som kúsok za Rin a polovicu môjho tela som vlastne za ňou mala schovanú. Teda pozerala som na terajśieho Raikageho len jedným okom v ktorom bolo hneď toľko "krásnych" emócií. Bola som na neho nahnevaná už z princípu. Nehovorila som tam stála a pevne som dúfala že sa znova nedostanem do vezenia. Predsa len, Rin ma odtiaľ dostala keď bola Kage no ja som svoje zločiny voći kumo a voči tým stovkám obetí ktoré mi podľahli nikdy nijak nenapravila etoo.. no.. proste som si nikdy nič neodpykala. Prečo by som aj mala ? Popravde by som to spravila pokojne zas. Narozdiel od Rin či terajšieho Raikageho, mi bola celá kumogakure úplne ukradnutá. Keby to Rin spravilo dobre, sama by som ju vypálila do tla.

- - -

Zůstala jsem na něj překvapeně hledět.
Huh?
Myšlenky se vykouřily někam do prázdna, tohle představení mne dokonale odzbrojilo. V té chvíli jsem si uvědomila, že pode mnou bojoval za války.
Zkušenosti má, energii i sílu. Zdá se, že se rada tentokrát... nespletla?
V něco takového jsem ani nedoufala. Pak chytl Atsuku a vyzvedl ji do výšky. V té chvíli jsem se vcelku vyděsila.
"Ehm, Raikage-dono, zřejmě jste nečetl spis z jedné mé mise," podotkla jsem váhavě. "Ale vlastně ano, dá se říct, že teď už je moje. Partnerka, přítelkyně a spolubydlící. Za své vlády jsem jí nabídla azyl, který smazal veškerá předchozí provinění. Jsem ráda, že nemáte nic proti tomu, aby tomu tak bylo nadále."
Konečně se mi na tváři objevil menší úsměv.
"Měla jsem strach, koho rada zvolila. Jsem ráda, že nemusím být zklamaná."

Viz post před tímto.

Viz post před tímto.

Netušila jsem, jestli mě víc překvapoval on nebo Atsuka. Tuhle reakci jsem u ní ještě neviděla.
"To je v pořádku, Štístko," otočila jsem se na ni. "Ano? Když budu zase pracovat v kanceláři, budeme na sebe mít spoustu času. A to jen díky němu."
Nadhodila jsem úsměv. Tohle bylo lepší, než jsem čekala. Veškerá nenávist, kterou jsem mohla cítit k někomu, kdo mě nahradil, okamžitě vyprchala. Díky němu se vrátím ke své milované práci asistentky, kterou jsem dělala pod Everestem.
"Jsem vám za tuto nabídku neskonale vděčná," věnovala jsem pak úsměv i jemu. "A ráda pod vámi budu pracovat. Vracím se tím na místo, se kterým si spojuji nejlepší roky svého života, alespoň prozatím nejlepší."
Dobrá, na tahle slova jsem byla trochu mladá, ale mě se zkrátka líbila.
"Ještě tu mám ale na vyřízení jednu věc, stále vlastním Kohaku no Johei. Je schovaná u mě v sídle. Bylo by nejspíš vhodné ji přenést na nějaké víc chráněné místo."
A to i přesto, že náš dům je jako pevnost.

"Dobrá zvážím to a vy jste s okamžitou platností přijata do práce. Takže si pište...." přistoupil jsem k pytli, který ležel na zemi a zkoumavě jsem si ho prohlížel, pak jsem se narovnal a přistoupil k oknu a díval se z něj.
"....nový pytel a háček, který vydrží až dvě tuny. Nový stůl, podotknu z materiálu, který vydrží ne tohle dřevěný. Přebrat veškerou dokumentaci, na tom stole budu chtít jen věci k podpisu a politické nesmysly, ty si budu vyřizovat sám. Na vás bude, aby jste mi připravovala zprávy o ekonomice celé Kumogakure a vlastně země Blesku, budete mě inforovat o tom, jak jsme na tom se zásobami na dostavbu vesnice a počtem bojeschopných jednotek. Najměte si na pomoc koho chcete. Snad jsem na nic nezapomněl.  O všem co se bude dít mě budete informovat. Vaši kancelář jistě najdete je hned naproti a sem mi posílejte jen schopné lidi, kteří vědí, co chtěj, rozumíme si?" otočil jsem se na ní. Náhlý obrat mé nálady a tóny hlasu bylo u mě naprosto normální. Kupodivu jsem měl dobrou náladu a nerozčiloval se.
"A zavoljte někoho, kdo ty třísky uklidí."

//Pořadí? ^^

Nic jsem si nezapisovala.
"Tuhle práci jsem dělala pod Rokudaime Raikagem léta," pousmála jsem se. "Vím, co mám dělat."
Jen mě fascinovalo, že s tím vším čekal, až se tu objevím. Spolupráci s Atsukou jsem dále neřešila. Řekl, že si mohu pro tu práci půjčit, koho chci. Ona mi bude stačit. Pozorně jsem pak poslouchala jeho další slova.
Vystřídalo se tu asi hodně vládců, že se s mým stolem stalo tohle!
"Pokud dovolíte, ten stůl bych přesunula do své nové kanceláře. Mě dřevo nevadí, vám objednám spíš kámen nebo kov, dle nabídky i ceny," dodala jsem. "Nové informace si po měsících mimo hru musím projít, do zítřka vás se všemi seznámím."
Po skončení monologu mi došly další skutečnosti.
"Mohu teď odejít?" otázala jsem se. "Je třeba zařídit i moji kancelář, donést do ní mé věci, setřídit papíry, aby mohly být informace pro vás kompletní."

"Samořejmě, můžete jít." pověděl jsem a sedl si na křeslo.
Bylo to ovšem divné, když jsem neměl stůl. Měl jsem chuť něco zamodovat, ale byla tu dáma, tak jsem s tím musel ještě počkat a sedl jsem si tedy na gauč a posbíral zbylé informace o shinobi ve vesnici a zase se začetl a pobrukoval si do toho.

"Děkuji," vypoklonkovala jsem sebe i Atsuku z kanceláře a otevřela dveře naproti. 
Ukázalo se, že v mém kanclu nikdo nebyl... měsíce! Spousta pavučin, pavouků a další havěti. Nakrčila jsem nos. A stůl, ten byl skoro rozpadlý. Nedivila jsem se. Jakmile jsem se stala Raikage, sekretářku jsem nenajímala. Pak ji nikdo neměl. A tak se zase vracím ke své vlastní místnosti. Povzdechla jsem.
"Tady budeme mít ještě hodně práce," poznamenala jsem směrem k Atsuce a kysele jsem se ušklíbla. 
Stůl jsem ovšem z Raikageho kanceláře odtáhnout nemohla, byl příliš těžký. A taky se mi do té práce nechtělo.  
"Štístko, odchytila bys tu někde dva schopné shinobi, kteří by mohli odtáhnout ten stůl z Raikageho kanceláře do mé? Já zatím zkusím roztáhnout ty žaluzie plné prachu a vytáhnout odtud ten nábytek prožraný červotoči."
Do tohoto jsem přece nemohla nosit své věci! 
Neestetické. Úplně všechno v té místnosti je neestetické!

Běžel jsem jak nejrychleji sem mohl a bál se, jestli mi ten nukenin není v patách. Běžel jsem chodbami, až jsem doběhl ke kanceláři a vtrhl do ní. Naneštěstí jsem k tomu ještě zakopl o práh. Rychle jsem se zvedl a celý udýchání jsem bez čelenky hlasitě řekl Raikagovi: "Raikage-sama! Ve vesnici je nukenin a vzal mi mou čelenku. Nevím co má za lubem, ale je tu blízko. Musíme něco udělat." Doufal jsem že mi bude Raikage věřit i když nemám na sobě ochranou čelenku a on mě nikdy předtím neviděl.

Do chodby vpadlo tornádo a vzápětí zakoplo o práh v místnosti dělící mou a Raikageho kancelář. 
Tahle stěna se bude muset zbourat!
Potom, co jsem myslela na přestavbu, jsem věnovala pozornost chlapci, který jsem vpadl.
"Jsi v pořádku?" sklonila jsem se k němu a vzápětí jsem se zamračila, když jsem slyšela, co říkal. 
Zaklepala jsem na Raikageho dveře, otevřela a nakoukla dovnitř.
"Raikage-sama, máme tu vetřelce. Mám to jít vyřídit?"

Nić som nehovorila, stále som bola šoku z prvého dojmu, ktorý na mňa Raikage spravil.. ja.. ja som bola Akuma !! a on ma.. rozmaznával ! Potichúčky som Rin následovala až do miestnosti, ktorá bola maximálne zaprášená. Prezrela som si stôl na ktorý som mala naverbovať nejakých shinobi. Len som sa usmiala rovnako kyslo ako Rin.
"Gomenne, nemám talent práve na niekoho.. nahováranie.. ak sa teda nejedná o prinútenie a to po mne asi nechceś Rin-chan." Vyplazila som na ňu jazyk a následne som sa veselo zazubila. Nakusla som si prst, v rýchlo sti som si s ním pretrela dlaň a ruku som položila na zem. V momente sa v miestnosti objavili dva tvory.. ktoré tak trocha pripomínali hororové príšeri. Určite pre nich stôl ťažký nebol a tak ho len zobrali a.. no.. nejak som im zabudla povedať źe sa veci von oknom nevyhadzujú..

Celý udýchaný jsem se rozhlížel kolem sebe. Všiml jsem si zvláštní, až trochu děsivé holky. Opřel jsem se o zeď a vydechoval. Po chvíli už sem se neudržel a omdlel jsem vyčerpáním.

Otočila jsem se od Raikageho dveří, když jsem uslyšela dvě bouchnutí po sobě. Jedno bylo vyhození stolu z okna. 
"Bezva, a teď jim prosím řekni, ať tam odtáhnou ten druhý stůl z Raikageho kanceláře," pokrčila jsem rameny. "Ale ať ho nevyhazují oknem!" 
Zdola nikdo nezaječel, takže jsme tím asi nikoho nezabily a všechno bylo v pořádku. Druhé bouchnutí byl dopad těla onoho Genina na zem.
"Shinobi dneska nic nevydrží," povzdechla jsem a odešla od Raikageho dveří, které jsem ale nechala pootevřené, protože jsem čekala na jeho odpověď. 
Odtáhla jsem tělo Genina na chodbu.
"Zdravotník!" vykřikla jsem pak do prázdné chodby a vrátila se dovnitř. Však oni se o něj postarají.

Prudce jsem vstal.
"Vetřelce?" usmál jsem se, ale pak se zarazil jako kage bych měl být v klidu a tak jsem se zase posadil.
"Jistě postarej se o to." křikl jsem a přešel k oknu a pozoroval ulice, zdali ho sám neuvidím. Aspoň si vyzkouším jak rychle dovedou lidé reagovat a pracovat.

(A prosím tě Rin,ten stůl jsem roztřískal ještě předtím než jsi přišla, je na třísky)

//Fň, to jsem se možná mohla dozvědět už když jsem o něm před pár posty začala básnit.

Zamračila jsem se.
"A nebo radši ne, moc z něj už nezbylo a ty tvoje potvůrky by si mohly zarazit třísku." 
O chlapce na chodbě se zatím začal starat zdravotnický tým, tak jsem je požádala, aby pak ty zbytky stolu odstranili.
"Rozkaz, Raikage-sama," kývla jsem. "Hned to bude vyřízené."
Konečně se zase trochu protáhnu! Jak mě už chybí boj...
"Hned budu zpět, Štístko!"
S tím jsem překročila nehybné tělo za prahem, seběhla schody a šla toho vetřelce najít a trochu si s ním pohrát.

//Přesun

Ostala som tam len tak stáť a sledovala som, ako mi Rin znova odchádza.
"Pfff a ževraj spolu.." Zamumlala som na čo som sa pozrela na toho chalana, ktorý bol odpadlý na zemi. Následne som tým mojim potvorám prikázala aby išli do Raikageho pracovne a zbavili sa trosiek. Sama som chalana chytila za ramená a s obrovskou námahou som ho presunula do jedného z kresiel a zvalila som sa do kresla vedľa neho. 
"Ufff.." Pretrela som si čelo. Fyzička, to naozaj nebolo nič pre mňa. Bola osm géniusom v genjutsu a jashinistickom ninjutsu.. fyzička to bolo horšie než u klanu Kurama.

Pomalu jsem se probudil a rozhlédl kolem sebe. Povaloval jsem se na nějakém křesle. Na druhém křesle seděla holka, která jsem viděl už předtím.. "Kdo jsi?" zeptal jsem se jí ještě trochu unaveně a pomalu vstal.

Pozrela som sa na toho genina, ktorý sa práve prebudil. 
"Jee ti si teda milý.." Zamumlala som a len som sa trocha podivne zasmiala.
"žiadne ďakujem.. žiadne predstavenie.. proste.. kto si ? chlapče.. ja som tvoja najhoršia nočná mora, kto si ty ?" Vyplazila som na neho jazyk a čakal som na odpoveď.

Trochu jsem si jí zděsil. "Tadle holka je hodně divná" pomyslel jsem si a pak jí odpověděl: "Já sem Yamamoto..." chvíli jsem se zarazil protože jsem si vzpomněl co se dělo. "Počkat! Je tady ještě ten nukenin? Musíme rychle něco udělat!" začal jsem jančit a u toho jsem tu holku popadl za mašli u krku a začal s ní kývat. Pak jsem běžel k oknu rozhlídnout se co se děje, ale nikoho jsem neviděl. Trochu jsem se uklidnil a pak ještě dodal: "Jo a díky."

"Co je?" zeptal jsem se jí, vypadala trochu naštvaně. Pak jsem se podíval zase z okna, jestli něco neuvidim. Doufám že ten nukenin nemá vši. Chudák moje čelenka. zhrozil jsem se a otočil zase na tu holku.

Ukázala som na neho prstom a len som sa znova nafúkla ako nejaký balón.
"Čo je ?? Kvôli tebe som tu s tebou musela trčať. Ako to že sa nevieš postarať o jedného nunkenina ? JEDNÉHO ??!" Zavrčala som s nešťastným výrazom na tvári a následne som na neho provokatívne začala vyplazovať jazyk.
"Každopádne si už hore taaakže ja idem !" Mávla som rukou a s ráznym krokom som sa vydala tam, kam iśla aj Rin.. dúfala som že ju nájdem.

Trochu mě to naštvalo ale měla pravdu. Chvíli sem se díval do země a přemýšlel nad jejími slovy. Pak jsem zaťal pěsti a roběhl se za ní. "Počkej!" Doběhl jsem jí. "Máš pravdu. Půjdu s tebou a pomůžu tý tvý velký kámošce. Stejně vám to oboum dlužím." řekl jsem a usmál se.

Vystoupala jsem nahoru po schodišti, kde se mě ujela sekretářka, tým jsem nechala v hale a čekala až mě pozve Raikage dál.

Sekretářka nejdříve vstoupila do kanceláře asistentky a z té rovnou do kanceláře Raikageho. Po chvíli se vrátila.
"Můžete jít dovnitř, Raikage-sama vás očekává." ustoupila Crystal z cesty a otevřela jí dveře do pracovny, které za ní následně zavřela.