ŽELVÍ OSTROV

Obrovská, stará želva se od založení Kumoagakure stará o pohyb jejího kdysi tajného ostrova. Z té doby jsou zachovány pouze instituce jako dům jednoho z bývalých Jinchuuriki (nyní Muzeum Historie), světoznámý Vodopád pravdy a veřejnosti nepřístupný Chrám Démonů. Také se dá považovat za ekvivalent Lesa smrti ve Skryté Listové vesnici - konají se zde často postupové zkoušky pro shinobi z Kumogakure i světa. Kromě cvičiště je domovem množství nepřirozeně velkých živočichů a pohybující se pevností, kterou je pro pohyb vodou i vzduchem v případě potřeby takřka nemožné lokalizovat.

Ostrov byl kdysi chráněn obří chobotnicí a bariérovou technikou vysoké úrovně - nyní zůstal jako významné turistické centrum a místo pro mezinárodní zkoušky chráněn pouze bariérou detekující vstup bez potvrzení. Platí zde přísná pravidla, ohrožení přirozené flóry a fauny na ostrově se trestá i několikaměsíčním vězením.

//Hrajte prosím v místnostech pro to vyhrazených (viz odkazy výš).

Celou cestu jsem si ostatních lidí moc nevšímala. Byla jsem dost zaneprázdněná tím, že jsem potichu a snad i v rámci možností nenápadně obdivovala to co měla Atsuka na sobě. Přesně takový styl oblečení se mi líbil! Když na mě promluvila upřela jsem na ní pohled a rozpačitě se pousmála. "No v Suně nebyla možnost si to vyzkoušet ale snad to přežiju." Zasmála jsem se a pokrčila rameny.
Nanovo jsem začala přemýšlet nad tím kam teda vlastně jdeme...teda plujeme. Bylo jasné, že to bude asi nějaký ostrov ale na ostrově většinou nejsou žádné památky ne? Nebo jo?

"Jop." Odvětila jsme jí jakoby nic. Teď jsem na Sunu nechtěla myslet a vlastně to ani nešlo když jsem byla s ní. Zajímavé.. Každopádně jsem jí celou cestu nepouštěla a spokojeně si vykračovala jako královna světa. Když zase promluvila upřela jsem na ní oči a zarazila se. Červenala se. Z toho my úplně vyschlo v ústech a vzalo mi to vítr z plachet. Nevěděla jsem sice proč se červená ale zrudla jsem taky. "Em..budu ráda." Vysoukala jsem ze sebe potichu a uhnula pohledem přičemž jsem se uculila.
Cítila jsem jak mi hoří tváře a nemohla jsem s tím nic udělat. Špičkou boty jsem zaryla do země a pak se koukla zase na Atsuku.

Když jsem se ocitla na palubě nejistě jsem se rozhlédla a přeměřila si pohledem kormidelníka. No skvěle. Zatvářila jsem se kysele a jemně stiskla její ruku když jsem se rozhlížela dál. Doufala jsem, že se někde nepotopíme nebo tak. Neuměla jsem totiž plavat...v Suně se to těžko člověk naučí. Neodpověděla jsem jí a jakmile jsem sama zmerčila nějaká místa právě na palubě táhla jsem jí k nim. Neochotně jsem pustila její ruku a sedla si. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a byla připravená na to poprvé někam vyrazit na lodi.

"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a zatvářila se trochu provinile. Spousta lidí se mi to snažila rozmluvit ale prostě kluci byli falešní, zlomyslní a tak. Ne, že by to některé dívky nedokázaly taky ale já jsem je prostě neměla ráda už od akademie. "Um, je to tolik vidět?" Zeptala jsme se nakonec i když jsem sama víceméně znala odpověď. Kdyby si toho nějaký člověk nevšiml měl by uvažovat nad brýlemi. Potichu jsem si povzdechla a začala si hrát s prstýnkem.

Zvedla jsme k ní zase oči a poslouchala co říká. Když řekla, že se dají dobře využívat nadzvedla jsem obočí. Když se pak zmínila o Sanjim z nějakého důvodu jsem se spokojeně usmála. Takže ho jen využila. Rozveselená tímhle faktem jsem jí poslouchala dál a po jejím mrknutí jsem se lehce začervenala. "Um bude mi 17." Odpověděla jsem jí. "Po akademii jsem měla pauzu a nenastoupila hned jako genin to týmu." Dodala jsem, protože sama jsem věděla, že jsem na genina trochu stará. "Kolik je tobě?" Zeptala jsem se jí na oplátku a bez přestání jí sledovala.

Bola som rada, keď sa tak spokojne usmiala. Pristalo jej to predsa len viac.
"Sedemnásť? To je veľmi eehm, pekný vek. Každopádne vyzeráž prekrásne. Aj keď by som ti tipovala možno o rok, či dva viac." Pohľad som obrátila k oblohe a dúfala som, že som netrepla nejakú hovadinu. Ja konkrétne som veci spojené s vekom porovnávala trocha ťažšie.
"To je dobrá otázka Miki-chan.. vieš, nie som tak úplne normálna." Rozosmiala som sa. Nevedela som, ako jej odpovedať. Konkrétne ktorý z mojich "vekov" jej povedať. Rozhodla som sa preto, jej to trocha vysvetliť.
"Vieš ja, nestárnem. Prestala som stárnuť v mojich pätnástich, potom som približne na takých .. ehm neviem presne to číslo. Možno štyridsať, možno omnoho viac, rokov bola mimo, proste som o sebe nevedela. Človek by mohol povedať že som bola posadnutá. Noo a dnes k ránu som sa rozhodla že by bolo fajn, keby že trocha povyrastiem. Nechcela som byť dieťaťom po celý môj život. Taakže by sa dalo povedať že mám, okolo sedemnásť, dvadsať, alebo pokojne aj šesťdesiat keby že chceš." Neisto som sa na ňu pousmiala. Bola som zvedavá ako to zoberie. Nie moc ľudí to zatiaľ zobralo dobre. Vlastne to bola zatiaľ len Rin a.. očividne Sanji len ten o tom ani nevedel.

Znova jsem zrudla a začala si hrát s tím prstýnkem intenzivněji, což mě uklidňovalo. Nebyla jsem na lichotky zvyklá. Když pak dál mluvila postupně jsem nadzvedla obočí a chvíli si jí nevěřícně měřila pohledem. Když skončila mlčky jsem na ní zírala a pak se zářivě usmála. "Páni, to je boží. Ale myslím, že Atsuka je Atsuka ať ti je kolik ti je." Zazubila jsem se. Páni co já bych dělala kdybych nestárla? Ale to bych zase přišla o lidi okolo když by hodně zestárli. Mělo to své výhody i nevýhody. "Um, děkuju že jsi mi to řekla." Usmívala jsem se na ní. Nějak jsem si myslela, že tohle asi neříká každému na potkání.

Sledovala jsem jí a tak mi neuniklo jak se podivně ušklíbla a svůj pohled na chvíli stočila k jejím botám. Po tom co zašeptala její první větu jsem rozpačitě zamrkala a pousmála se. Slyšela jsem to i když to bylo velmi potiché. Po tom co mě pobídla abych jí o sobě řekla něco víc promnula jsme si zátylek a podivně jsem se usmívala. Snažila jsme se najít aspoň něco zajímavého co by stálo za zmínku ale nějak mi to nešlo. Po tom co se tak roztomile usmála jsem jí to oplatila úplně stejně a vyhoupla se na nohy.
Upravila jsem si šaty a strojeně si odkašlala. "Ehm. Tak tedy jmenuji se celým jménem Miki Nygarashi. 28. července oslavím sedmnácté narozeniny a pocházím ze Suny. Měla bych mít KG, tuším že se jmenuje Shakuton. Původně jsem chtěla dělat nějakou normální práci, třeba květinářku nebo tak ale nakonec jsem tady. Mám ráda ozdoby do vlasů." Cvrnkla jsem si do bílých zvonečků, které visely z drdůlku a pokračovala ve svém představení.. "Kalhoty na mě uvidíš jen těžko. Mám ráda, když se můžu pořádně najíst a pak se někde válet. Jsem prostě jako každá druhá holka a mám ráda Atsuku!" Zakončila jsem svůj proslov, udělala pukrle s úklonem a zase si s veselým úsměvem sedla.

Po tom co se začala tajemně usmívat jsem se trochu zarazila a sledovala jí. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem neřekla něco špatně a čekala jestli promluví. Jenže místo toho se pohnula a sedla si vedle mě. Celou dobu jsem jí sledovala a po její otázce jsem zrudla. Doufala jsem, že to přejde bez povšimnutí ale nestalo se tak. "Um.." Sklonila jsem hlavu a sledovala prstýnek se kterým jsem si zase začala hrát. "Um.." Najednou jsem měla sucho v puse a nervózně se kousla do rtu. "No..tak jako nikoho jiného?" Zamrmlala jsem a doufala, že to bude stačit.

Sledovala jsem prstýnek v mé ruce se kterým jsme si dál hrála abych nějak ventilovala svou nervozitu a rozpaky. Po tom co se dotkla prsty mé tváře a pozvedla mi bradu abych se na ní koukla, zmateně jsem se jí zahleděla do očí. Po tom co si skousla ret a naklonila se tváří blíž vsadila bych cokoliv na to, že se mi zastavilo srdce a okolní svět se zpomalil. Byla sice pravda, že už jsem nějakou tu dobu preferovala dívky ale ještě jsem nenašla žádnou, která by na tom byla stejně...až doteď. V tomto směru jsem byla zcela nevinná. Stiskla jsem prstýnek v ruce a kousek jí vyšla vstříc. Přivřela jsem oči a pootevřela rty. Jemně a zkoumavě jsem jí věnovala svůj první polibek a dostala husí kůži.

Cítila jsem jak mi opět hoří tváře a rozechvěle zvedla ruku abych mohla Atsuce přejet prsty po tváři. Když nakonec polibek skončil celá rudá jsem se na ní rozpačitě usmála a skousla si ret. Nevěděla jsem co říct a hlavně jestli by se mi podařilo vydat hlásku a tak jsem tedy mlčela. Až teď jsem uslyšely stále křičícího kormidelníka a odtrhla oči od Atsuky abych se mohla kouknout kde jsme.

Zvedla jsme se a jemně stiskla její ruku. Po tom co řekla jsem jen zmateně přikývla a vydala se s ní pryč. Zmatenost ale vystřídala hrozná a zžírající zvědavost. "Řekni mi to téééď prosím.." Zamumlala jsem a nafoukla tváře. Hned jsem se ale ponořila do úžasu a obdivovala ostrov. Jen by mě zajímalo proč bych měla znát zrovna tenhle ostrov a ne třeba historii vesnice nebo tak.