ŽELVÍ OSTROV: MUZEUM HISTORIE

Povzdechla jsem si když mi to neřekla a prohlížela jsme si okolí. Bylo to tu zajímavě...děsivé a tak jsem znova stiskla její ruku. Když se před námi začala rýsovat podivná budova nadzvedla jsme obočí a koukla se na Atsuku. "Tak aspoň v tom nejsem sama." Usmála jsem se a sledovala podivné rostliny všude okolo. Nezbylo mi než doufat, že žádná z nich není masožravá.

Přede dveřmi chrámu čekal starý muž, člověk by ho mohl typovat na bývalého ninju. Na druhou stranu vypadal, že už má pomalu nakročeno jednou nohou do rakve. Kulhal, podivně se mu kývala hlava a z dálky mohl vypadat i docela strašidelně. O to víc obě mohl překvapit jeho hlas, který byl pevný a jasný, čistý jako kdyby na ně mluvil chlapec mladší než byly ony dvě.
"Jdete na prohlídku, slečny?" usmál se na ně bezzubým úsměvem.
Za jeho čistým hlasem tedy musela být technika. To znamená, že stále musel být dobrým shinobi, protože ji musel používat prakticky neustále, vždy když mluvil. Ve skutečnosti se zdál i impozantním. Minimálně takový být musel, když byl mladší. A rozhodně byl dobrý pro práci průvodce v muzeu, kterým podle cedulky na klopě prastarého "saka" byl.

Loď jsem doběhl jen tak tak a k muzeu přišel svižným krokem zrovna, když slečny zval průvodce dovnitř.
zamával jsem na něj, že jdu taky, a upravil jsem se. Odkašlal jsem si, aby si mě dívky všimly, a pak jsem se lehce uklonil.
"Dámy, mé jméno je Takeshi Kenpachi a rád bych vás doprovodil. Zvláště Vás, slečno Miki. Doufám, že jste nebyla v Suně, když se stala ta příšerná věc..."
Narovnal jsem se a dal Miki prostor, aby si mě prohlédla. V Suně jsem vždy na ulicích zářil jako rudý plamen, jestli mě někdy v Suně viděla, určitě si to pamatovala.

Když nás oslovil starý průvodce nepatrně jsem nakrčila nosík abych dala najevo svou nespokojenost ale nakonec nijak jinak nereagovala. Staříci mi zas až tak nevadili, ale i tak jsem nebyla nadšená. Mohlo to být horší. Pomyslela jsem si akorát ve chvíli kdy k nám někdo došel. Když oslovil mě, nevěděla jsem co mám dělat. Většinou si mě muži nevšímali, z toho důvodu že já si nevšímala jich a dávala najevo, že s nimi nechci mluvit. A vůbec jak znal moje jméno? Neznala jsem ho, ani nebylo možné, že bych ho zahlédla v ulicích protože...však víte. Já a chlapi. I teď jsem sklopila oči a sledovala zem. "Byla." Zamumlala jsem a stiskla Atsuky ruku. Byla bych vděčná, kdyby se začalo s prohlídkou.

Tak tohle se tomu muži příliš nelíbilo.
"Tak pojďte dovnitř!" zavrčel místo poznámky, že tady Suna není a vlastně už vůbec není, takže by se jí nemuseli zabývat a mohli by jen poslouchat jeho výklad.
"Čeká tam skupinka, se kterou půjdete," dodal. "Můžete si dát občerstvení, zajít si na záchod a cokoli chcete, ale začínáme za čtvrt hodiny a na nikoho nečekáme."
Ustoupil stranou od děsivě temného vchodu do Muzea.

Podíval jsem se na Mikijin výraz a hned mi bylo jasné, že mě nepoznala. Co víc, nevypadala, že by se s emnou chtěla nějak dál bavit.
"TO je mi opravdu líto. Já tam byl také. Vidím ale, že máte svou prohlídku, nicméně kdybyste kdykoli něco potřebovala, nebojte se o to zažádat. Jsme krajané, i když naše vesnice lehla popelem..."
Ta věta s prohlídkou...bylo mi jasné, že se prostě nechtějí bavit. A nikdy chtít nebudou. Něco ve mně mi ale velelo, abych jí nabídl svou pomoc. Ještě jednou jsem se uklonil a vyrazil zpět. Prohlídka samotná mě moc nezajímala. Kor s tím sympatickým pánem.

//přesun

Vypadalo to, že jeden z nich se odpojil. Průvodci to ale nevadilo, pohled na slečny vstupující do jeho království mu úplně stačil. Uvnitř se jim bude líbit. Čeká tam na ně velmi milá žena s děsivou jizvou přes tvář. Shinobi už není - na oko, přes které má jizvu, je totiž slepá. Ale o historii vesnice toho ví téměř tolik jako její otec, průvodce, s nímž se už setkali. Rodinnou příslušnost prozrazují kudrnaté vlasy a ostré rysy obličeje jako výrazné lícní kosti a orlí nos. Přesto je mladá a krásná, což potvrzuje její laskavý úsměv. Pokud na ní nezapomenou neposedná očka, prohlídku si jistě užijí.

//Miki, Miki, kdepak jsi?

// Omlouvám se bylo AF a teď mě dostala nemoc. ^^"

Po tom co ten člověk zase zmizel jsem se uvolnila a oddechla si. Neměla jsem proti němu nic...teda vlastně jo. Byl to chlap! Spokojeně jsem se zase začala křenit jako sluníčko a když mě Atsuka objala lehce jsem se začervenala. "Um, v pohodě." Odpověděla jsem jí potichu a zavřela oči abych si mohla lépe vychutnat její obětí. Popravdě jsem teď ani nechtěla aby nějaká prohlídka začala a já musela z jejího obětí pryč. Když pak nastal čas a musely jsme vstoupit dovnitř pohledem jsem sjela ženu vevnitř a děkovala bohu. "Brý den." Pozdravila jsme s úsměvem a rozhlédla se.

Otočila jsme se na jediného chlapce, který tam byl a škodolibě se ušklíbla. Dobře mu tak. Vrátila jsem se pohledem zpět k průvodkyni a pozorně jí poslouchala. Jinchuuriki?..Tady? Rozhlédla jsem se okolo sebe. Právě tady žil? Třeba někdy stál na místě jako stojím teď já. Zanechávalo to ve mě zvláštní pocit, po tom co si pár lidí šlo odložit své věci následovala otázka naší milé průvodkyně. Mlčky jsem zavrtěla hlavou a pousmála se.

Bylo zvláštní, že Suna žádný takový muzeum nebo něco podobného neměla. Vždyť co jsem slyšela od babičky měla Suna dobré Jinchuuriki, nejvýznamnější z nich se prý stal i Kazekagem. Jenže nám o něm nikdo moc neřekl, na akademii se to vzalo oklikou a z mě neznámého důvodu se tomuto tématu většina lidí vyhýbala.

Vypadalo to, že měla k dispozici historií nedotčenou skupinu. To jí na jednu stranu působilo smutek, na druhou jí to umožní přednést jim vše, co ví, s o to větší grácií. A jelikož tu měla jen shinobi (a budoucí shinobi) - nebo spíše kunoichi, mohlo toho být víc než dost!
"Tenhle vstupní sál byl upraven až potom, co se z tohoto místa stalo muzeum," začala vyprávět. "To bylo hned po smrti Beeho-sama, Hachibiho Jinchuuriki."
Jak už bylo řečeno, sál byl vskutku impozantní.
"Bylo to kvůli jeho památce. A ze stejného důvodu jsme zachovali důležité věci a místa. Než se dostaneme k historii vesnice, povíme si tedy něco právě o něm."
Jako úvodní řeč to ušlo. Naznačila jim, ať ji následují. Mohli za ní projít do jedné z postranních místností. Tam se zastavila. Na stěnách byly různé obrazy. Nejprve z Beeho dětství.
"Některé výjevy jsou samozřejmě smyšlené, jiné byly zdokumentovány dobovými kreslíři a poslední jsou fotografie z jeho dospělosti," pousmála se.

Na poslední a největší fotografii byl Bee s bezpočtem mečů. Jeden, jak se zdálo, držel dokonce v podpaží!
"Ví někdo, jak se nazýval jeho slavný styl?" přispěla k prohlídce průvodkyně další otázkou a ukázala přitom právě na poslední obraz zabírající celou jednu stěnu.

Poslouchala jsem naší průvodkyni a když nás zavedla do místnosti mlčky jsem si prohlížela fotky a obrázky. Uvědomila jsem si, že mě žádné fotky nezbyly, než jsem se ale mohla začít litovat zaměřila jsme se na fotografii, kde ten muž "držel" několik mečů. Nadzvedla jsme obočí a po otázce průvodkyně jsem se rozhlédla po ostatních jestli někdo odpoví. Takhle bojoval?! Znova jsme se koukla na tu fotku a uchechtla se. Já bych takhle nedokázala asi ani stát natož se starat o několik mečů a na někoho útočit. Mimoděk jsem se koukla na Atsuku a usmála se na ní.

PRŮVODCE

Dozvěděli se toho o historii Kumogakure spoustu. A spoustu informací o Beem. Něco nebylo úplně přesné, ale nic nebyla lež. Mluvilo se o významných osobnostech, o zemi a podnebí, o technikách a o Bijuu. Bylo zmíněno všechno. A pak po asi dvou hodinách prohlídka skončila.

"Doporučuji vám se ještě podívat na vodopád pravdy - ale jen podívat, hezky zdálky," pousmála se průvodčí. "Nebo si můžete projít ostrov, ale pozor na zvířata. Žijí tu divoce a mívají obrovské rozměry. Za úrazy nikdo nezodpovídá a takováto prohlídka je přístupná pouze shinobim hodnosti Chuunina a vyšší nebo Geninům s doprovodem vyšší hodnosti."
Ve skutečnosti to nikdo moc nekontroloval. Pokud jste si tedy nevybrali k prohlídce hustý les, přímo džungli, která už byla nebezpečná nebo jste se nesnažili infiltrovat Chrám Bijuu.

Rozloučila se s nimi, vyprovodila je ven z domu, kde totéž zopakoval i stařík a pak se za nimi zavřeli dveře. Skupinka se pomalu začala rozcházet, až před domem zbyly jen Atsuka s Miki.

//Moc se to táhne. Anime fest, nemoc, můj přístup k PC...