Stanica pre lovcov odmien

To co rekl mi potvrdilo co mi rekl Naoto. "Ale porad jste mi neodpovedel na otazku ohledne me matky. Jinak bych znal rad jmena vsech podniku kde pracuje ta skupina. Nebo pracovala." Nemam mopc casu takze bych rad co nejdrive zmizel musim se drzet v pohybu aby me nomohly stopovat. Pomyslel jsme si a cekal jeho odpoved.

"V tom pripade bude nejlepsi abychom zapomely na nase setkani." Odpovedel jsem mu a pomalym krokem jsem se vydal pryc. Ale stale mel cas aby neco dodal pokud chtel ja si mezi tim natahl na hlavu kapuci a vydal se smerem k vychodu.

Temer jsem nic nemel co dodat ale teda k jeho dodatku jsem mel jedinou vec.
"Nemohu to jen tak nechat lezet. Muzou byt mrtvi ale musim zjistit pravdu at to stoji co to stoji. Chci vedet jestli duvody proc jsem si zazil peklo byly dulezite nebo sem se narodil ve spatny cas na spatnem miste. Ve vetsim pruseru nez jsem ted uz byt nemuzu. Takze cas je esence ktere moc nemam tudis musim vyrazit a doufat ze uspeju ve svem hledani."
Stemy slovi jsem se otocil a vydal opet pryc. az jsem se dostal zpet ven pred budovu kde jsem zamiril do lessa.

"Asi nemá smysl nadále čekat. S někým se baví. No a hádám, že teď už nemá cenu pokoušet se mě setřást. Doufám." mrkla jsem na svého orla a ten se mocným máchnutím křídel vznesl do výšky, aby nabral správný směr. Hikaru si mě nejspíš už dávno všiml.

Poslední metr nad zemí jsem kuchiyose zrušila a dopad ztlumila kotoulem. Nebylo to dvakrát příjemné a já si promnula krk.
"Hmm, ty letecké manévry budeme muset zopakovat a potrénovat." zavrčela jsem.



Oprášila jsem si oděv a vydala se směrem, kterým se nacházel Hikaru. Dělilo nás pár metrů a clona stromů. Já právě za zády nechávala louku a mířila směrem k budově. Tu a tam jsem zahlédla známou siluetu.

Pri svem navratu do lesa sem spatril znamou osobu. Tusil sem ze me nekdo sleduje ale ne ze zrovna Mikomi. prutce jsem zastavil a zustal stat na vetvi stromu. Ted jsem premyslel co bude nasledovat. "Mikomi-sama pokud jste me prisla zastavit je to zbytecne." Bylo mi jasne ze boj by mohl nastat ale vysledek byl jasny nebo spise by byj zkoncil drive nez zacal.

Netrvalo dlouho a Hikaru mě oslovil. Udělala jsem posledních pár kroků a sledovala ho. Založila jsem si ruce křížem a zvedla hlavu. Pokud se na někoho díváte zezdola, cítíte se podřazení a stejně tak to funguje i naopak.

"Vypadám na to, že tě jdu zastavit Hikaru-san?" naklonila jsem hlavu do strany, jako kdyby snad řekl něco neskutečně zajímavého. I když ve své podstatě asi ano.
"Naoto mi o všem řekl. Vím, že hledáš své rodiče. Popravdě bych na tvém místě asi udělala to samé. To ale nic nemění na tom, že pro jednoho je taková výprava až příliš nebezpečná." dodala jsem.

Situace byla trošku vtipná. Člen hlavní rodiny, který se strachuje o osobu z vedlejší větve? Někteří žijí v domnění, že takový okamžik nemůže nastat. Ale sama jsem slyšela mnoho příběhů o tom, že se tak stávalo celkem často. Možná proto se na mé tváři mihnul nenápadný úsměv.

Pomalu jsem se pustil zady dolu vypadalo to jako ze padam ale byl to ucel s lehkosti jsem se pretocil na nohy a dopadl do pokleku. no to uz byla klasicka poloha opet jsem cucel do zeme a klecel. "To ja nevim Mikomi-sama. Moc duvodu proc je zde velitel policie nevidim."
Ale co zaznelo dale. me celkem zarazilo. Bylo pravdou ze jsem neveril moc clenum hlavni vetve ale ani tem z vedlejsi. A taky jsem tim byl znam a ani to neskryval az na par vijimek ale ty zase byly potom osocovany kvuli me.
"Je to pravda hledam sve rodice. Ale je to osobni zalezitost a nemusim asi rikat ze neoplyvam duverou k clenum klanu. krome par vijimek. Mozna mi udalosti poslednich par dejmetomu dvou let otevrely oci a ja zmenil svuj pohled na vec i na klan. Ovsem bohuzel ne Klan na me. Takze mi odpuste pokud zrovna neverim ze jste mi sama od sebe prisla pomoct..
Bylo to celkme prekvapive ze by mi Mikomi chtela pomoct. No neco mi rikalo ze to neni jen tak.

Líbilo se mi, že nebyl hloupý. Ta nedůvěra se dala pochopit. Už častokrát jsem se cítila trapně, když přišla řeč na poměry mezi hlavní a vedlejší rodinou.
"Skutečně. Jsem tu snad na příkaz Hokageho? Ne, tak to není. Naoto-sama si s tebou promluvil a tušil, že se o něco takového pokusíš. Poprosil mě, ať na tebe dohlédnu, ale nikdo mě do ničeho nenutí. Jsem tu ze své svobodné vůle."
Taková byla pravda, ale nedivila bych se, kdyby mi přesvědčování dalo mnohem více práce.

"Příliš důvěry asi nevzbuzuji. Ale chtěla bych dostat šanci a zasloužit si ji. Ne pro dobro našeho klanu jako celku. Jak říkal můj otec, jestliže máme obětovat jednotlivé členy pro takzvané dobro celého klanu, pak kašlat na takový klan! Rozhodla jsem se stejně jako on, chránit jednotlivce." udělala jsem dalších pár kroků kupředu a natáhla ruku.

"Vstaň a pověz mi všechno co víš. Něco s tou šlamastykou provedeme. I kdybych tě přitáhla do Konohy v zubech, sotva by ses vzpamatoval, zkusíš to znovu, není to tak?" nadhodila jsem s úsměvem, takže mu mohlo být jasné, že zrovna o tomhle pouze žertuji.

MIkomin Pristup byl az prilis privetivy. Mozna to myslela vazne mozna ja jen byl zabedneny. Neco mi rikalo ze to co rika je uprime. "V Tom pripade si jste vedoma co mi hrozi ze? Jste ochotna nest stejne nasledky za spoluucast?" Jakmile jsem zacal rikat druhou vetu jsem zvedl hlavu a dival se Mikomi primo do oci. Jelikoz zde Mikomi byla dobrovolne Mohla nest stejne nasledky pokud si tak zvoli jeji pohyb jakozto velitele policie nebyl nejak limitovan. Ale ja byl pouhy Jounin a navic za valecneho stavu jsem opustil vesnici. Tohle byla vec ktera se da asi klasifikovat jako nejzavaznejsi zlocin. Ale otazka byla jenom abych si overil zdali to mysly uprime nebo zdali pouzije svuj status jako omluvu a takove veci aby se vyhla trestu popripade nasledkum. Ja si byl vedom toho co me ceka a i stim jsem byl srovnan. Nasledne jsem cekal na jeji odpoved. Na jeji odpovedi zaviselo zdali ji reknu co jsem se dozvedel. Ale bylo to celkem zvlastni se divat nekomu z klanu primo do oci.

Stále jsem udržovala oční kontakt. Kdosi tvrdí, že byakugan nevidí pouze skrz předměty, ale i do nitra duše. Já jsem však opravdu neměla co skrývat.

"Už několikrát jsem překročila zákon, opustila vesnici, dokonce i napadla shinobi z Konohagakure. Kdybych se držela zpátky, napáchala bych víc škody než užitku. Někdy zkrátka není prostor na to, držet se zpátky a studovat paragrafy." pokrčila jsem rameny, jako kdyby se snad jednalo o nějakou kratochvíli. Náš Hokage měl hlavu v pejru a řešil ty problémy, které byly do oka bijící. Já jsem byla jakási zadní stráž, která se rozhodla strážit ty, na které si "velcí hrdinové" nenašli čas.

" Muj otec Kontaktoval jakousi skupinu Yakintaro Gyōkai ktere velil jakysi Tetsuya. Bohuzel to je vse co vim." Rekl jsem a to byla pravda. Nic vic relevantnich informaci jsem nemel.

Někteří by možná čekali v mém obličeji známky překvapení. Ale poté, kolik incidentů souvisejících k klanem Hyuuga měl Tetsuya na svědomí, mě vážně nepřekvapilo, že jeho jméno zazní i tentokrát.
"Nevadí. To pro začátek stačí. Navštívíme hostinec Zlaté oko. Vím, že tento podnik mu patří. Zbytek už bude tak trochu o náhodě a štěstí. Tetsuyu však střetneme, tím jsem si jistá." kývla jsem hlavou. Jak jsem si tím mohla být tak jistá?

Mikomi nejevila znamky prekvapeni tudis asi vedela o koho se jedna. "Dobra tedy takze jde se smer zlate oko." Rekl jsem a vydal se smerem. K tomu onemu hostinci. Aniz by sem si to uvedomil tak nejak jsem se chytl veleni.
(presun)

Nakonec to bylo méně komplikované, než jsem čekala. Srovnala jsem krok se svým společníkem a nabrali jsme nový směr.

Po tom všem, co mi Tetsuya řekl při našem posledním setkání, bude má přítomnost v hostinci nápadná, jako moucha v pavoučí síti.

Přesun.