Hostinec Zlaté oko

Před hospodou jsem se na chvíli zastavila a víc si nasadila kapuci do obličeje. Masku jsem si nechala stále na obličeji a vešla dovnitř. Rovnou jsem šla k hostinskému pultu. Objednala jsem si smetanu s ledem a chvíli jsem mluvila s hostinským. Potřebovala jsem informace, mluvila jsem hodně tichým hlasem a hostinský zřejmě pochopil, že nechci aby mě někdo poslouchal...

Už mě unavovalo to neustálé cestování. Vyhledal jsem tento hostinec, abych se najedl, napil, popřípadě vyhledal nějaké informace. Čelenku Konohy jsem uschoval a natáhl si červený plášť. Překryl jsem si i hlavu a vstoupil dovnitř. Plno nukeninů, ů, Isobu Sanbi ve mě se neklidně zavrtěl. Nebylo mu z nich dobře. Ale přesto jsem se posadil vedle drobné postavy, která nevypadala nechutně jako ostatní. "jedno zelí a onigiri s mořskými řasami prosím," hostinský jen něco zamumlal a dal pokyn kuchařům.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a držela sklenku v ruce, nepila jsem. Někdo si sedl vedle mě a hostinského tak vytrhl z podávání informací pro mě a pak se mi zase věnoval. Po tom co skončil zaplatila jsem mu jak pití tak i za informace. Vzala jsem svou sklenku se smetanou a odešla co možná nejvíc dozadu a zády ke všem, abych si mohla sundat masku a v klidu se napít mého oblíbeného nápoje, který jsem dlouho neměla.

Moje oblíbené jídlo bylo dokončeno. Mlčky jsem zaplatil hostinskému a odebral se za tou osobou s mým jídlem. "Mohu si přisednout?" zeptal jsem se mile a tiše. Nechtěl jsem s ostatními nic mít. Kousek dál nějací nukeninové hráli karty a rozčilovali se, kdo z nich použil ninjutsu na podvádění.

Docela jsem se lekla, když mě někdo oslovil, trochu jsem sebou cukla a víc si stáhla kápi do obličeje. Masku jsem si už nestihla nasadit zpět. 
"Když si myslíte, že to bude bezpečné." pronesla jsem, třeba se dozvím něco nového. Mluvit jsem ale první nezačala.

"Rozhodně bezpečnější než být s nimi," pohodil jsem hlavou směrem ke rváčům. Měl jsem pořád kapuci, takže mi nešlo pořádně vidět do obličeje. Ale pokud jsem chtěl jíst, musím si ji sundat. Opatrně jsem si ji setřásl z obličeje. A mlčky se pustil do jídla. Nemělo to správnou chuť jako v restauraci v Konoze, ale nebylo to bláto ani vařené ponožky.

"Jsou bezpečnější než já." podotkla jsem a zvedla sklenku k ústům a napila se z ní a zase jí ladně položila na stůl a měla jsem jednu ruku opřenou o něj. Z neznámého jsem viděla jen ruce a jeho misku s jídlem.

"Zvláštní, to je vaše jídlo?" zeptal jsem se když dopila sklenku se smetanou. Kočka? přisunul jsem se blíž ke stolu a konečně dojedl. "Nevím, možná jste nebezpečná, ale nevypadáte tak. Co vy víte, já jsem třeba taky někdo extrémně nebezpečný, vyvraždil jsem celý svůj klan a teď utíkám spravedlnosti," mluvil jsem tiše a klidně. Teď v mém hlasu znělo pobavení. Trochu se mi posunula kápě, mohla vidět usmívající se ústa.

Zamračila jsem se. Dlouho jsem mu neodpovídala, místo toho jsem do sebe kopla smetanu jako panáka a mlčky vstala a došla si pro novou sklenku a zase se posadila ke stolu Mohl si letmo všimnout prasklin na bradě nebo na krku. 
"Nedej na první dojem." okomentovala jsem chladně

Tak chladná. "Záleží na úhlu pohledu. Pokud budeme svůj pohled na věc považovat za realitu, je tudíž můj pohled na věc naprosto cizí a pro Vás iluzí. Pokud nedáme jen na omezený úhel pohledu nemůžeme považovat iluzi za realitu. Pokud člověk žije jen ve své vlastní iluzi, kterou považuje za realitu je pravda a vše ostatní jen další iluzí a nic neznamená.." nechal jsem si přinést čaj  a pomalu ho upíjel.

"...A tohle mi říkáte proto že....?" odvětila jsem opět, protože jsem absolutně nepochopila co tím naznačoval. Napila jsem se zase smetany

"Že by člověk měl mít rozhled a že věci, které považuje za pravdu neznamená, že pravda jsou.." pousmál jsem se. Heh, "Omlouvám se za diskrétní otázku, co tady ale pohledáváte?" už dlouho jsem neměl žádný kontakt s člověkem.
"Chci říct, nechtěla byste se spíše projít a prohodit pár slov?"

"Podívejte nabídky na rande už nepřijímám a nevím co bych Vám měla říct, když se zeptám Vás také mi to neřeknete a na požádání neznámému nevykládám svoje osobní problémy." obořila jsem se na něj a víc jsem stiskla sklenici v ruce.

"Já bych vám to řekl, všechno o mě je známo," ušklíbl jsem se. "Nevýhoda a na rande Vás nezvu," napadlo mě, že bych mohl použít sharingan a vylákat z ní info.

"Tak povídejte." vyzvala jsem ho a jednou rukou jsem sáhla po masce a druhou se opět napila. Hodlala jsem si masku navléci hned jak drink dopiju.

"Co chcete slyšet?" promluvil jsem tiše a opřel se o sedadlo, které bylo plné štěnic.

"Co tu děláte?" já se neopírala, ale dopila jsem drink a chystala jsem se vzít na obličej masku

"Cestuji, už několik týdnů a tohle je má první zastávka. Nebylo tu poblíž nic lepšího," opáčil jsem a neunikly mi stopy na krku, které mohly zanechat jen Edo Tensei.

"Nikde už nic lepšího krom vesnic nenajdete. Tady je spodina." řekla jsem chladně dopila jsem sklenici a nasadila si masku s nejvyšší opatrností, aby mi neviděl do obličeje.

"Spodina mi nevadí, hlavně že mám kde si odpočinout a najíst se. Co tady děláte vy?" upřel jsem pohled na její masku. Zvláštní. Proč mají všichni masku.

"Sháním informace, jako každý tady." odsunula jsem židli už k odchodu.

Hm, tak už tedy jde. "Informace, no jasně," řekl jsem tiše a také vstal. Měl jsem zvláštní pocit, no, na tom nesejde.

Upravila jsem si kapuci, trochu mi sjely rukávy z rukou, a na pravé ruce odhalila malé tetování v podobě diamantu pod zápěstím. Pak jsem si upravila zapínání u krku a podívala se na něj, abych si ho pořádně prohlédla. Kdybych si nebyla jistá, řekla bych, že tu se mnou seděl Sasuke, ale tu myšlenku jsem zahnala zavrtěním hlavy. 
"Odkud jste?" položila jsem mu ještě jednu otázku.

Každá buňka v mém těla řvala z Konohagakure, ale to jsem nemohl. "Odnikud, nemám domov," řekl jsem chladně bez jakéhokoliv náznaku lži. Byl jsem přece mistr klamu. Všiml jsem si i jejího diamantového tetování. "Krásný diamant, odkud jste vy?"