Hřbitov

"Hai, myslím, že to chápu," je to stejné, jako s mámou. Pohlédl jsem na Raikiho a přikývl. Jemně jsem se pousmál.

"Člověk by měl mít chvíli na truchlení, to že je válka,nám to moc neumožňuje.." řekl jsem a otočil se. Chtěl jsem jít, někam..nevím kam mě nohy zavedou.

Pozorně jsem poslouchal strejdova slova. Měl pravdu. "Hai. Taky tomu myslím že rozumím." kývl jsem a pousmál se.
Všiml jsem si Fuu a pravděpodobně její mamky. Tak přece jenom přišli. Nechal jsem je obě být, měli nějakou rodinou chvilku a nadále jsem pozoroval oblohu. Na strejdova další slova jsem už jenom pokyvoval.

"Já..půjdu," rozhodl jsem se po chvíli mlčení. Odstoupil jsem od toho všeho a šel k brance.
"Uvidíme se potom Raiki," rozeběhl jsem se a zmizel z dohledu.

Kývl jsem a ještě tam chvíli byl. Pak jsem se rozhodl že i já odejdu a pomalu jsem se vydal pryč.
/Přesun

Podarilo sa mi to.. Vďaka kanalizačnému systému sa mi podarilo obísť barikády tejto dediny a vojsť dovnútra. Aspoň teda dúfam, jeden z mojich priateľov ma kedysi dávno varoval pred nejakou chakrovou bariérou, no tú som našťastie nevidel.
Neviem prečo, ale niečo ma ťahalo do Konohy, posledná správa môjho otca obsahovala vetu Konohagakure no sato. Prečo? Mal s ňou niečo? Ak áno.. čo to bolo? Pýtal som sa viacej otázok než som mohol sám odpovedať. Niekde tu musí byť odpoveď.. Toto je cintorín, takže by tu nemal byť žiaden človek, to znamená, že mi nebude treba dávať pozor na okolitý svet a môžem sa vydať na svoju úlohu. Pomaličky som začal kráčať medzi hrobami a sledoval som mená a miesta, prečo by môj otec spomínal toto miesto? Stále som nechápal o čo sa jedná a prečo ma to pritiahlo až sem..

Nebylo pro mě těžké ho najít. Tohle byla chakra, která sem nepatří. Osamocená a navíc, jak jsem později zjistila, tahle osoba odpovídala popisu.
Tak jako tak se mu budu muset brzy ukázat, pročež jsem se nezabývala skrýváním chakry. Nebylo pravděpodobné, že by byl senzibil. A kdyby, nevadilo by, že o mně ví. Skryla jsem jen svou fyzickou přítomnost, plížila jsem se k němu neviditelná. Našlapovala jsem tiše, jemně jako kočka. Zkoumala jsem každý jeho rys, každý detail jeho tváře i oblečení. Zaujala mě podivná jizva pod okem. Shinobi, nepochybně. A to mohlo znamenat hrozbu. Proč byl ale na hřbitově?
Rozhodla jsem se v rámci euforie z důležitého úkolu zaexperimentovat a netradičně využít svou techniku. Postavila jsem se kus od něj. Stále v bezpečné vzdálenosti, ale tak, abych mu viděla do očí. A přesně tím jsem mu pronikla do hlavy. Mohla jsem zachytit aktuální myšlenku, několik vět nebo i představu, obraz či nějakou scénku z jeho života. Soustředěním jsem téměř nedýchala, abych zachytila co nejkomplexnější sdělení. Pokud by byl senzibil, mohl by si mě všimnout. Ale ani jako senzibil by pravděpodobně neodhalil tuhle techniku. Neměl z ní žádný špatný pocit. Necítil podezření. Nabourala jsem se do jeho mysli bez možnosti odhalení. Koneckonců jsem musela být pečlivá. On byl po dlouhé době první životně důležitou osobou, i když jsem ještě nevěděla, v jakém smyslu.

Na sekundu som mal pocit, že som niekoho cítil v svojej blízkosti. Nebol som moc spoločenský typ, dokonca som nejaký ten rok nebol v spoločnosti "priateľov." Vďaka tomuto som mal akesi podozrenie, že je niekto za mnou. Letmo som sa za seba pozrel a poobzeral sa. Nikto.. Tak ma nakoniec moje zmysly len klamali. Opäť som sa otočil a kráčal ďalej po náhrobkoch a čítal mená.
Jeden hrob ma však zaujal, bol na ňom znak Sunagakure. Okamžite som k nemu dobehol a pravou rukou utrel prach, ktorý zakríval meno.

H-Hyuurai! Ostal som v úžase. Krstné meno som prečítať nevedel, niekto ho schválne zničil. Okamžite som rukami začal vyhrabávať zeminu.
V mojej hlave sa spustili spomienky, ktoré mohla vidieť Yaeko. Stál som pred svojou rodinou a usmieval sa. Mal som spomienku ako som kráčal s mojím otcom po bráne Sunagakure no sato. Rozprával mi o dedine a treťom Kazekage. Vravel mi, ako ma v svojich snoch videl na poste Kazekageho, presne ako bol tretí. Ja som sa len smial a oponoval mu, že radšej budem strážiť bránu tejto dediny, aby sa žiaden protivník cez ňu nedostal. On ma ubezpečil, že všetko bude v poriadku.. Náhle sa ilúzia začala trhať, pričom sa spustil dážď krvi. Sunagakure sa zmenila na krajinu plnú snehu, cez ktorú som kráčal. Yaeko teraz mohla vedieť o mojej minulosti, o tom, ako som bol nútený zabiť celý svoj tím a ako som sa vrátil do zničenej dediny. Všetky tieto emócie, ma len ničili. Hrabal som rýchlejšie, mal som "adrenalín". Nakoniec som vopchal celú ruku do diery, ktorú som vyhrabal a vytiahol som kovový predmet. Bola to dýka na ktorej bol takktiež vyrezaný názov môjho priezviska. Patrila môjmu otcovi. Čo..? Prečo by si ma posielal na toto miesto.. otec? Povedal som trochu znepokojene a hodil dýku o hrob.

Překvapilo mě, co vidím. Zachytila jsem postupně celkem jasnou vzpomínku. I když to byl špatný výraz. Zdálo se mi to jako celé panorama vzpomínek, které dokázal vtěsnat do jediné představy. To nejdůležitější z jeho života. Nemohla jsem si to přebrat. Nemohla jsem to analyzovat. Něco takového mě zanechalo beze zbraně.
Přiblížila jsem se k němu a nakoukla jsem mu přes rameno. Nemohla jsem odolat. Dýka. Zdá se, že každá nová věc, kterou se o něm dozvím, mi přinese jen další otázky. Neodolala jsem. Ve chvíli, kdy jsem se naklonila tak, že možná mohl na krku cítit můj dech, jsem se zviditelnila. Nedala jsem nijak najevo, jak dlouho tam jsem a co jsem viděla.
'Pěkná dýka,' věnovala jsem mu místo toho zářivý úsměv.
Měla jsem na sobě jednoduché lehké kimono bílé barvy, vlasy stále v copech. Neuvěřitelně dlouhé. Oči jsem měla liliové, ty nejsvětlejší jaké si dokázal představit. Od bělma je oddělovaly jen tenké černé okraje duhovky a o to temnější se zdály zorničky. Vypadala jsem... Někdo už říkal, že jako anděl. Pro krásu se za mnou otáčeli odjakživa. Že jsem kunoichi ani nebylo jak poznat.
Nechávala jsem mu chvíli na vstřebání cizí přítomnosti, ale zároveň jsem měla pro jistotu ještě z doby neviditelnosti připravené pečetě pro Kawarimi no Jutsu. Nemohla jsem odhadnout jeho další chování, ale chtěla jsem. Chtěla jsem to víc než jistotu bezpečí.

Ľavou rukou som rýchlo tasil tanto a namieril som jej ho k brucho, konkrétnejšie blízko pŕs. Dosť som sa vydesil, dokonca ma oblial pot. Nečakal som to, musela byť veľmi silná, keď sa takto ku mne dokázala dostať. Neplánoval som na ňu útočiť, minimálne teda nie teraz. Ak by chcela, tak by ma už pravdepodobne odrovnala hneď na začiatku.
Bol to však veľký prúser.. nečakal som, že ma niekto nájde. Čelenku som si našťastie schoval do baťohu, ktorý som mal položený vedľa seba. Rýchlo som naň preletel očami, aby som skontroloval, či je moja identita zakrytá. Ďakujem.
Ľavou nohou som odkopol ruksak, spravil kotrmelec doprava a uskočil tak asi meter až dva. Výskok sa mi moc nepodaril a preto som dopadol tvrdo na zem. Rýchlo som vstal a ruksak kopol za seba. Tanto som namieril na ňu a premeral si ju. Bola vážne nádherná, asi 99% chalanov by ju teraz pozvalo niekam na "sake" alebo sa jej vzdalo. Ja som však na takéto veci ani nemyslel, moja prvoradá misia bola zistiť.. popravde ani neviem čo. Podľa kimona som ani neusudzoval, že by bola kunoichi. No tá rýchlosť, jemnosť a tichosť akou sa ku mne dostala znamenala, že až tak obyčajná nebude. Okamžite som začal sledovať okolie, je ich tu viacej? Bola z Konohy? Prečo ma potom ale hneď neporazila? Chce sa so mnou pohrať a potom ma zabiť?
Mal som v pláne to hneď otočiť a utiecť, no ta dýka tam stále ležala a bolo na nej moje priezvisko. Do pekla.. Nič som nehovoril, iba som ju sledoval.

Má neopatrnost se mi opravdu nemusela vyplatit. Došlo mi to, když se jeho ostří objevilo jen kousek od mého těla. Další omezení naší vzdálenosti ale nebylo moc efektivní, takže se mi asi povedlo vyvést ho z rovnováhy. Jelikož jsem neviděla jinou čelenku než v jeho mysli, měla jsem za to, že se od konce Suny jenom potuluje po světě. Ale bylo třeba to ověřit. Vypadalo to, že nejlepším způsobem, jak to vyřešit bude dýka. Sehnula jsem se a vzala ji do rukou. Byla ještě trochu od hlíny, ale příjmení na ní bylo jasné.
'Proč byla tady?' nedala jsem najevo, že bych zaregistrovala jeho zřetelnou připravenost k boji nebo možná útěku.
Jenže teď jsem měla něco, co chtěl. Nemohl odejít.

Zamrazilo ma keď zobrala do rúk tú dýku. Nie! Musím niečo rýchlo urobiť než prečíta moje meno. Nestihol som ani zareagovať a bolo neskoro. Musím.. sa zbaviť toho mena nadýke.. Ale ako? V hlave mi lietalo kopec myšlienok. Napadnúť som ju nechcel, mohol by som tým vyvolať veľký konflikt medzi našimi dedinami. Dokonca ani neviem aké má schopnosti. Pozrel som sa na svoju ľavú ruku a poriadne ju zovrel. Čo.. odomňa chceš? Povedal som s dúfaním, že je len pocestná a moje obavy sú zbytočné. Ukazovákom na pravej ruke som stlačil gombík na mojej kure, keby nevedela čítať myšlienky tak by si mohla myslieť, že si len ťukám do dlane. Presne v strede mojej dlane sa urobil otvor cez ktorý je môžné vypúšťať veľké množstvo piesku. Plánoval som toto miesto ponoriť do piesočnej búrky a zničiť dýku počas zmätku.

Zastrčila jsem dýku do svojí tašky. To bylo jasné gesto.
'Neměla bych se ptát já? Nepřišel jsi do naší vesnice zrovna legální cestou,' upřela jsem na něj nečitelný pohled.
'Ale pokud ty nechceš ublížit nám, nemáme důvod ublížit tobě, Hyuurai-san.'
Musel být zmatený. Určitě jsem se na nápis na dýce od chvíle, kdy jsem ji měla v rukou, nepodívala. A přesto jsem znala jeho jméno. Nechtěla jsem ale prozradit, co všechno vím. Zatím ne.
'Já jsem Yaeko,' změnila jsem nečekaně téma hovoru. 'Yaeko Uzumaki.'
Věnovala jsem mu zářivý, okouzlující úsměv.
'Je mi ctí se seznámit s někým ze Suny.'
Z bývalé Suny, lépe řečeno.

Vedela, že niesom z tejto dediny ba dokonca vedela, že som sa sem dostal nelegálne.. Popravde, neviem, či v blízkej budúcnosti nenájdem dôkaz dokonca aj o vražde môjho otca jednotkami z Konohy. Vedel som, že bolo zle, keď povedala moje priezvisko. Stále som len stál a premeriaval si jej postavu. Bola krásna, no to ma teraz nesmelo oslepovať. Dôležitá vec bola, že vedela takmer všetko o mojom pôvode a dokonca moje meno. Uzumaki.. spýtam sa ťa ešte raz.. čo odomňa žiadaš? Spýtal som sa jej to priamo.
To, že vedela odkiaľ pochádzam znamenalo, že vedela o mojej rodine.. alebo nie? Odkiaľ vieš, že pochádzam zo Suny? Ako?! Posledné slovo som povedal skôr výraznejšie a vystrašenejšie. V hlave sa mi opäť vrátili spomienky na Sunu a na mojich priateľov, ktorých mená mám vyryté na chrbáte. Držím v svojich rukách viac než len jeden život, moje telo reprezentuje životy ľudí, ktorý zahynuli pod mojou rukou. Ja som sa rozhodol, že sa pomstím, že sa raz vrátim na ono miesto a spravím tú konečnú bodku. K čertu... nemyslel som si, že sa mi zas raz vrátia tieto emocionálne výkyvy.. Povedal som si v hlave a padol som na kolená pozerajúc do zeme.

Chtěla jsem odpovědět, když padl na kolena a pohled upřel k zemi. Považovala jsem ho za silného shinobi a tak mnou tahle emocionální změna mírně otřásla. Ale nemohlo to být tak zlé. Snad jsem jen řekla něco špatného, co nečekal. A pak mi to došlo. Alespoň jsem si to myslela. Ztratit vesnici je hrozné. Ztratit tam přátele a rodinu ještaa horší.
'Jistotu, že neohrozíš moji vesnici,' odpověděla jsem tiše. 'Nic víc, nic míň. Přesvědšíš-li o tom naši Kage, můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít.'
Jak vím odkud je? K tomu jsem se nevyjadřovala. Který shinobi by prozradil svou techniku? To jsem udělat nemohla. A navíc nevypadal, že by mu teď jakákoli odpověď pomohla.
'Jsi hrozba?' pokračovala jsem místo toho, přešla blíž a sáhla do tašky. 'Nebo přítel?'
Zároveň s posledním slovem jsem vytáhla jeho dýku, opatrně jsem ji chytila za plochou část čepele a rukojetí směrem k němu jsem mu ji podávala. Na to, jak jsem malinká a drobná, jsem vypadala překvapivě rozhodně a důvěryhodně.

Načúval som jej slovám a hľadel na dýku môjho otca. Konečne.. Pousmial som sa a načiahol ruku na dýku s miernym úsmevom. Rukou som prešiel po ručke a pozrel sa Yaeko do očí.
Bez premýšľania som vystrelil pravou nohou a vykopol dýku do vzduchu. Jiton - Haineko! Z mojej ľavej rukavice vyletelo veľa piesku, ktorý okamžite začal zahaľovať všetko naokolo.
Vytváral piesočnú búrku, bola maličká, mohla mať tak desať metrov aj do šírky a aj do dĺžky.
Zameral som dýku a na jej pozíciu hodil tri výbušné lístky, ktoré sa mali postarať o minimálne zničenie mena na zbrani. Okamžite som uskočil a bežal čo najďalej.
Robil som to tak rýchlo, že som ani nepremýšľaľ nad tým, čo sa deje.
Musím sa odtiaľto čo najrýchlejšie dostať..
Táto žena je zvláštna, vie všetko o mne a chce aby som sa stretol s Hokage.. taký pošetilý blázon niesom! Povedal som si a uháňal som smerom do lesa. (Ak tam nejaký bol.. )

Sice jsem byla jen průměrně rychlá a tak by mě obvykle jeho náhlý útok zasáhl, ale já měla už nějakou dobu připravené pečetě pro Kawarimi no Jutsu (viz jeden z předchozích postů), díky nimž mi nijak neublížil. Jakási "písečná bouřka," to ale bylo něco jiného. Moje kimono nebylo zrovna přizpůsobené na příval písku. Spíš než aby mě to ale nějak zranilo to bylo nepříjemné, neboť jsem měla pocit, že mám písek v každém záhybu oblečení!
Yoku nai, anata baka!
Účelem této techniky bylo ale asi mě "jen" oslepit. Hai, skvělý tah vůči někomu, kdo je nejlepší senzibil v okolí, pokud nepočítáme klan Yamanaka. Skryla jsem se za jeden ze stromů a sledovala jeho chakru. Čekala jsem, až se dostane někam, kde nenadělá žádnou škodu! A mezi stromy to bylo pravděpodobnější než na pietním místě. Navíc už jsem se nemohla dočkat žádného podobného překvapení. A ujistilo mě to, že má vlastní technika se může obrátit proti mě. Viděla jsem v jeho mysli, jak se chová k lidem, které má rád. Ale já mezi ně nepatřila a nemohla jsem se tedy nechat oslepit pocitem, že se bude stejně chovat i ke mě. Tiše jsem povzdechla a znovu jsem použila Meisagakure no Jutsu, zatímco jsem ho následovala při jeho útěku lesem. Plánovala jsem ho zastavit jen kousek od hřbitova. Nebude utíkat dlouho.

//Přesun > Okolí Konohy

Me kroky zamirily na toto misto. Na misto kde jsem nebyl snad roky mozna vic. Uz jenom cestou jsem mi po tvari stekalo par slz. Ne ze bych byl az takova mekota ale bylo mi uzko. Sice zde byly hroby jenz patrily mym pratelum ale byly prazdne. A ja mel tuseni ze jejich tela jeste stale existuji. Nikdy jsem se neodhodlal se je pokusit ziskat proc snad proto ze jsem si uvedomoval jak jsem dopadl minule a jak by dopadly ti co by sli za mnou. Vzdy se stalo ze lide kolem me utrpely zraneni. A to byl duvod proc jsem se rozhodl stat tim kym jsem se stal. Me kroky se pomalu i jiste blizily k mistu kde jiz nekdo byl poblize. Zpocatku jsem tuto osobu nepoznaval ale po chvili jsem vedel ze je to Aris. Jen diky Aris a jejim schopnostem jsem neprisel o sve ruce. Poklonil jsem se u hrobu sveho byvaleho tymu a pote pomalu dosel k Aris. A jenom rekl. "Rany v srdci nelze zahojit jako zraneni tela." Jelikoz jsem slysel jeji slova. "Je mi lito vasi sestry, bylato skvela Kunoichi a osoba. " Byla slova ktera ze me vysla A byla uprimna.
"Aris-sama vdecim vam za hodne spise za me ruce a za to ceho jsem byl schopen dosahnout diky vam. Vim ze to moc asi v tuto chvili neznamena ale chci vam podekovat jeste jednou za vasi pomoc. Kdyby zde bylo neco co mohu udelat tak mi to reknete." Ma slova byla oblena zvukem smutku stejne tak i uprimnosti. Mozna poprve slo z meho hlasu vicist nejaka ta emoce.

"Zajiste Aris-sama." Odpovedel jsem a chvili se dival na hroby ktere jsem zde prisel navstivit. Po chvili zirani na ne jsem se rozhodl opustit toto misto a vydat se trenovat ale k tomu jsem potreboval pomoc a take souhlas Meho nynejsiho velitele.
(Presun)