Uzumaki Shinji [TOKUBETSU JŌNIN]

pro **Uzumaki Shinji** Sun Nov 02, 2014 3:10 pm

Věk: 17

Vesnice: Konohagakure

Hodnost: Tokubetsu Jounin (911)

Klan: Uzumaki

Elementy: Raiton, Doton

Sensei: Uzumaki Nao

Kekkei Genkai:

Uzumaki Shinji [TOKUBETSU JŌNIN] 25jce1g

Moje povaha hmm? No jak možná brzo zjistíte, já jsem prostě taková veselá kopa. Rád se usmívám i bez důvodu a vlastně kolikrát i sám sobě. No to by jste nevěřili jak málo shinobi s dobrým smyslem pro humor tu je. No já jsem jeden z nich. Já vím, je docela dost sebevědomé říkat o sobě že máte dobrý smysl pro humor, ale Tvůj názor mě nezajímá. Ano, sebevědomí mi také nechybí. Nejsem sice nějak namyšlené, nebo tak něco, ale rád působím sebevědomě a asertivně. Ale stejně jako jsem sebevědomí, když jsem nervózní jsem úplný opak. Většinou co se týká dívek tak se sesypu a moje slova a vůbec,.. prostě to nejsem já. Dokážu být velmi ostýchavý, stydlivý, ale jakmile mě poznáte, zjistíte že je to jinak. Energický mladík co se pořád jen směje, tak trochu šílený, tak trochu blázen.

Někde uvnitř, nebo možná i poměrně na povrchu je moje citlivá a jemná stránka. Když vidím smutné věci, utrpení a nebo když pociťuji nějaký nezdar tak se nebráním slzám. Poslední dobou je to o dost lepší, ale jako malé dítě jsem si dokázal vybrečet kdejakou kravinu. Dneska to na mě je poznat spíš tou mojí zženštilou stránkou, kde si zapisuji svoje sny a přání. Rád lidem pomáhám a jsem velmi empatickým člověkem.

Co mám rád,.. no dobře. Mám rád dívky, dobré jídlo, a pití. Nepřipomíná vám to něco? No to jsou takové zběžné body mých zájmů. Ale je toho mnohem víc. Rád si povídám s přáteli a užívám si s nimi zábavu, rád si dopřeji příjemnou koupel - lázně jsou božíí, rád sportuji a nebo třeba i rád vařím. Sice v tom nejsem dobrý a to vůbec, ale dělám to rád. A jinak mám nejraději jaro a léto když už začne být teplo.

Na druhou stranu není moc věcí co bych neměl rád, nebo snad ano. Kdysi jsem cítil tak trochu nenávist vůči klanu Uchiha a Nara, ale dneska už to neřeším. Nemám rád zlé lidi a zlo obecně. Jsem vlastně mírumilovný člověk a bylo by na pováženou sáhnout někomu na život. Dále jsou to vlastně takové nedůležité věci jako jsou třeba ryby a houby na talíři a nebo třeba játra,.. bléé. A jako opozice k minulému odstavci fakt nemám rád zimu.

Tož co bych vám řekl k vzhledu. O něco inteligentnější člověk by na první pohled poznal že patřím do klanu Uzumaki. Ať už mojí typicky šílenou povahou tak podle mých rudých vlasů a velkých modrých očí. Jsem zhruba 175 centimetrů vysoký, takže ne že by to byl nějaký dlouhán z Cornwallu. Většinou se považuji za fyzicky dobře postaveného ninju. 175 centimetrů není málo, ale na druhou stranu to není moc. Nejsem ani žádné párátko a působím i celkem jako svalnatější jedinec, ovšem ani zde nejsem vyloženě nějakej macho. Zakládám si na vzhledu klasického ničím výjimečného člověka.Rád nosím svůj vlastní úbor v takové nahnědlé a místy oranžové barvě a se znakem našeho klanu na zádech. Perfektně mi to ladí s barvou kůže a vlasy a navíc zakrývá moje kousance. Které mám mimochodem tady různě po těle. Ale ještě to není zas tak strašně, no jestli budu pokračovat ještě dlouho, radši se nebudu koupat ve veřejných lázních. No a když to vezmu trochu zběžně v několika lovech, nebo větách. Můj široký úsměv, modré oči a rudé vlasy jsou pro mě typické a to nemluvě o originální róbě s znakem klanu na zádech. So proud!

Yosh! Tak začněme. Moje jméno je Shinji a pocházím z jednoho z nejstarších klanů v Konohagakure no Sato – z klanu Uzumaki. Narodil jsem se sedmnáct let zpět do šťastné shinobi rodinky, jako druhé dítě. Moje maminka Saya tehdy pracovala na poloviční úvazek v nemocnici jako lékařský shinobi a můj tatík Nao patřil do hlavní pečetící jednotky a pro Konohu pracovali věrně od začátku jejich kariery. Na rozdíl od mnoha různých shinobi ve vesnici, já jsem se narodil z lásky. Teda máma to vždycky říká, no táta se moc netváří. Moje dětství bylo spokojené a šťastné. Stejně jako máma s tátou i já společně s mojí sestrou Izumi, která je o rok starší jsme byly vedeni k tomu, aby z nás jednoho dne byly Konohagakure no shinobi. Což se také podařilo, ale to předbíhám.

Už když mi byly čtyři roky tak jsem si hrával se shurikeny na ninju. Kdo tak nezodpovědný dal dítěti do ruky shuriken? No přece táta. Byl vždycky tak trochu fanatik a jeho řeči o obraně, ochraně přátel a vesnice a o tom jak je svět nebezpečné místo mi vždycky tak trochu lezli krkem. Taky mi často říkal že jsem obdarovaný zvláštními schopnostmi. Ale nejspíš i díky tomu je ze mě dneska tak dobrý shinobi. Naučil mě si cenit života a svých blízkých a hlavně věřit v to co dokážu. Už od mala mě učil jak zacházet se zbraněmi a díky němu jsem se naučil používat svojí chakru na chození po vodě už během akademie. Na druhé straně byla máma, která učila Izumi. Možná je to tak trochu klišé, ale Izumi se učila aby z ní byl lékařský ninja. Nerad to přiznávám, ale moje sestra byla, je a vždycky bude chytřejší než já a tak se přesně na doktořinu hodila.

Nebyla tak úplně náhoda že mě se ujal táta. Sice to nikdy neřekl, ale nemá ponětí jak vychovávat dívku, protože vždycky Izumi poslal za matkou. Ne, nebyl to špatný otec, když jsme byly smutní, nebo se nám nedařilo, vždycky přišel a trochu nás povzbudil. Tehdy mi ještě nedocházelo jak velký vliv na mě moji rodiče mají a jak to vlastně myslí a tak jsem byl často dost protivný a utíkal jsem z domu. Měl jsem svoje vlastní místo, kde jsem vždycky měl klid když jsem byl naštvaný a nebo jsem chtěl prostě být sám. Vzadu za parkem protká řeka skrz vesnici a vždycky jsem u ní sedával, namáčel si nohy a kreslil prstama do písku, který byl kolem. No ale někdy v době kdy jsme měli plnit zkoušky na geniny a já se nepohodl s mámou kvůli,..kvůli čemu to vlastně bylo? No to je jedno. Prostě jsem seděl u řeky a pozoroval klidnou hladinu a pak se tam objevil ten šílenej Inuzuka a jeho pes. Ne, fakt to byl idiot. Člověk ho mohl odhánět jak chtěl, ale jako kdyby neposlouchal. Pak si označkoval místo u stromu kde jsem vždycky sedával a,.. no měl jsem chuť ho přetrhnout. Od té doby jsme byly nepřátelé, nebo snad rivalové. Dalo by se to nazvat jakkoliv.

Geninská zkouška byla pro mě jako pro Uzumakiho nebyla sebemenší problém. Byly doby kdy se moje jméno nepyšnilo příliš velkým talentem. Zhruba za dob legendárního Uzumaki Naruta, buď mu zem lehká. Ovšem jak se nakonec ukázalo tak náš klan má jeden z největších potenciálů v konoze. Ano, vždycky jsem se rád srovnával s našimi bratry z klanu Senju a nebo třeba s Hyuugy. Klany, které po našem boku stojí už roky a vycházím s nimi velmi dobře. Na druhou stranu jsem vždycky cítil určitou zášť proti Uchihům a lidem z klanu Nara. Myslejí si že jsou kdovíjak chytří,.. pche. Dnes už ale nejsem žádný malý spratek a tak se s nimi dokážu docela normálně bavit. Ale víte co, pořád tam něco je. Ovšem to jsem se trochu dostal od tématu. Dobře, podařilo se mi složit geninskou zkoušku a někdy tehdy jsem si konečně mohl začít říkat ninja.

Uzumaki Shinji [TOKUBETSU JŌNIN] Dctrnc

No ale osud mě bohužel dal dohromady s tím proklatým Inuzukou. Sám jsem netušil proč ke mě vlastně dali psíčkaře. Neměl by být spíš v nějaké stopovací jednotce? Jako třetí se do našeho malého týmu připojila Sora-chan. Jooo, už tehdy jsem si jí zamiloval. Ale jak už dneska vím, s tím zamilováváním se do hezkých dívek mám poměrně problém. No co?! Ovšem největším překvapením byl můj náš sensei. Byl jím můj otec. No to si představte jak jsem na něj čuměl když za náma přišel do třídy. Ze začátku to bylo vlastně docela trapný, ten trapnej psíčkař se mi furt vysmíval že jsem nějaké protekční synek nebo co. No opak byl pravdou. Dostával jsem ze všech nejvíc zabrat a každý krok vedle byl trestán. Fakt mě to sr*lo. Přes den na mě byl jak pes a když jsem přišel domů tak se usmíval jako kdyby se nic nestalo. Než jsem se nadál tak jsem proháněl kočky po vesnici. Nebyla to zrovna nějaká zábava, ale ten plesnivej Inuzuka si to užíval. Ještě aby ne, však žije se psem a kdyby nemusel tak radši chodí po čtyřech. Ale byly tu i mise co jsem si užíval i já. Většina naší práce zpočátku byla zaměřená na pomoc lidem ve městě s minimálním rizikem smrti. Ano, stále tam nějaké riziko bylo. Dostali jste někdy od koně do choulostivých míst? Já ano a myslel jsem si že moje cesta ninji skončí v nějaké zaplivané stáji. No jestli něčí cesta skončila tak možná cesta mých dětí. Na druhou stranu jsem rád pomáhal v restauraci, kde jsme se se za to vždycky mohli přežrat k prasknutí. No postupem času, ale přicházeli složitější mise a jako tým jsme začali i lépe spolupracovat. Inuzuka byl sice pořád stejně otravnej, ale postupem času jsem si na to zvykl a Sora-chan,.. no řekněme že někdy v té době jsem zjistil že po vesnici běhá plno dalších pěkných holek a to moje zamilování bylo spíš jen zakoukání. Všichni jsme byly ale dobří přátelé, do toho bodu se dopracujete s každým když s ním musíte trávit téměř každý den už druhým rokem.

Díky situaci ve světě začali být mise čím dál složitější. Hodně práce a málo lidí způsobovalo to, že týmy složené z geninů jako jsme byly my, musely plnit mise až ranku B. A ono nikdy nevíte kdy se něco zvrtne. Sice jsme chodili se sens,..no s tátou, ale většinou se o nás musel starat a byly jsme tak trochu jeho slabinou. Zkušenosti to ale byly k nezaplacení a brzy se z nás staly poměrně zkušení geninové a byla už jen otázka času kdy budeme povýšeni na chuuniny. Když si dneska vzpomenu na poslední misi našeho týmu, je to možná trochu nostalgie, ale tehdy jsem ještě netušil že bude tak těžká a že se konečně dostanu o řádek výš v už tak nabitém žebříčku hierarchie naší vesnice.

Jeden z mnoha dní kdy jsme přešli k Hokagemu, poklekly, vyslechly rozkazy a bez otázek se vydali riskovat svoje životy na bitevní pole. Úkol byl vyřídit bandu floutků co pobíhají po Zemi ohně a rabují a vypalují kostely, chrámy, kaple a další věci spojené s náboženstvím. Během hledání jsme našli několik podivných krvavých znaků, mrtvé nejvyšší postavené mnichy a kněze a tak jsme mohli předpokládat že půjde o nějaké zločiny proti víře lidí v Zemi ohně. Nemilým překvapením nakonec bylo to, že našim protivníkem byl páreček Jashinistů. Ovšem jen jeden z nich byl nesmrtelný. Nejspíš jste o nich už slyšeli hodně, ale vážně,...ty lidi jsou úplně pošahaní. Jsou to vlastně lidi? Porazit slečnu rádoby Jashinistku nebyl tak úplně problém. Horší bylo vypořádat se s tím co mu stačila kapička naší krve. Bohužel blbec Inuzukáckej se nechal rozmáznout kosou jak prase na porážku. Ach,.. jen když si vzpomenu to jak sentimentální kecy vedl když si myslel že umře. Dal otci ale příležitost Jashinova splozence zapečetit a tak nám nebyla jeho oběť marná. Ale teď k té hlavní pointě proč Vám to vlastně říkám. Sám jsem o tom nevěděl, ale táta říkal ať ho nechám aby mě kousnul do ruky aby nasál trochu chakry. Byl to sice moment kdy jsem mohl zachránit kamaráda, ovšem znělo to fakt ujetě. Netušil jsem že já nějakou takovou schopnost mám, ale nechal jsem ho aby mě kousnul. Byl to vlastně můj první kousanec a udělal mi ho tenhle idiot,.. pořád ho tady mám. Ve finále ho to ale vyléčilo, skoro to vypadalo jako kdyby se mu jeho velká tržná rána na boku zacelila. Nicméně stále byl v určitém ohrožení života a vysál ze mě naprosto maximum chakry i přes mojí sloní Uzumaki zásobu. No přeskočme na konec příběhu. Přežil to a já jsem poprvé zjistil o své úžasné schopnosti. No horší bylo zjištění že se mi ten kousanec nezahojí, ale každý kousanec si budu pamatovat.

Po tom co jsme se vrátili zpátky do vesnice jsem byl povýšen na chuunina společně s celým mým týmem. Jestli byl dobrý pocit když jsem se stal geninem, tohle bylo asi něco jako euforie. Nikdy jsem se příliš nebál projevovat svoje emoce ať už smíchem nebo třeba šťastným tanečkem. A tak jsem si pěkně zatančil. Ale i ta počáteční euforie po chvíli vyprchala. Díky mým skvělým senzibilním schopnostem a schopnosti, kterou jsem dokázal léčit lidi a zároveň schopností bojovat jsem se stal velmi užitečným člověkem pro vesnici a byl jsem na mise posílán vlastně permanentně. Ani nevíte jak bolí když vám někdo pořád kouše do těla. No kdyby aspoň nějaký krásky, ale většinou mě okusují ošklivý staří shinobi. Aaach, to nechcete.
Paradoxně jsem se nakonec stal podpůrným shinobim a moje sestra bojovala v řadách přede mnou. A ne jednou jsme se spolu setkali na misi. Bylo celkem příjemné sem tam vidět přívětivou tvář, ale můj optimismus mě neopouštěl i přes všechny možné hrůzy co jsem viděl. Jen jsem začal hodně táhnout k černému humoru, aneb trochu neškodného morbidního humoru.

A tak můj život ve vesnici šel dál a já jsem vlastně jen lítal pořád po misích kde jsem naháněl padouchy a když jsem měl chvíli volna tak jsem po vesnici naháněl nějakou ženskou/ženské. Vlastně se mohlo zdát všechno fajn a bez problémů. Rodina byla živá, zdravá a spokojená. Mojí reputaci jako shinobimu se dařilo. I přesto že jsem mezi ostatními byl velmi mladý a k tomu se choval jako kdybych procházel první fází puberty. Otázka je, jestli je to už pryč. No a jak tomu bylo už od začátku, u dívek jsem neměl zrovna velký úspěch, ale jak říká táta,.. "Najdi si galanku ať se taky dožijeme vnoučat. Však ženy nás už donutí, abychom byli šťastní" Když na to tak dneska koukám, můj táta je pod pekelným pantoflem. Řekněme pekelně šťastným pantoflem.

Tož ale pokračujme, už to bude stejně brzo končit,.. Brzy na to jsem byl díky svým speciálním schopnostem a výběru technik povýšen na Tokubetsu Jounina se zaměřením Senzibil a specialista na záchranu lidí. Což pro mě byl vlastně téměř vrchol cesty. Můj život začínal být časem tak trochu stereotypní, ale co by dali děti v africe za stereotyp,...nic? ebolu?. I to vzrušení z akce bylo tak trochu stereotypní a tak jsem měl obavy o svojí budoucnost. Co když zemřu sám a nemilovaný a budu stále bydlet se svými rodiči? Tahle krize mě opravdu děsila a abych řekl pravdu i teď mě docela děsí. Já vím že jsem nezažil kdejakou bolest a mrti v rodině, nebo snad vyvraždění klanu mým bratrem a tak nemůžu vědět co je opravdová krize, co je smutek, bezmoc a utrpení. Ale zase na druhou stranu, když jsem to nezažil, logicky budu mít jiný problémy. Dneska jsem se s tím s odstupem času srovnal a nevzdávám se.

Spíš jsem si vytyčil nějaké sny a přání, které bych si chtěl do budoucna splnit. Vždycky jsem snil o tom že budu mít děti. No bylo by lepší kdyby byly manželská a žily jsme šťastně. Víte co myslím, určitě nejsem první kdo by si přál hezký domek na kraji vesnice s krásnou ženou a dvěma dětmi. Nejlepší by bylo kdyby to byly dva kluci. Holky mají spoustu problémů a když se nekoukáte tak vás majznou pánví. Navíc bych se bál to pustit ven, kdoví kolik takových jako jsem já venku pobíhá a ještě by se mi snažili otravovat mojí květinku. Ksóo! Jen ta představa mě vytáčí,... No takže holku radši ne. Chtěl bych dva chlapce, které bych mohl učit jak se stát správným shinobim a sloužit svojí vesnici a mohl bych jim předat svojí moudrost a cestu ninji. To mě přivádí i k tomu že bych měl rád jednoho dne i nějakého studenta, studenty, nebo snad vlastní tým, který bych mohl učit. Já vím, je to možná poměrně bláhové když to říkám teď. Přece jen jsem pořád ještě tak trochu dítě, ale už se to lepší. Dál mám plno malých snů a taky těch pár nerealizovatelných, co jsou opravdu jen sny. Rád bych se naučil vařit a hrát na nějaký hudební nástroj. Chtěl bych mít víc času na to si zajít jen tak ven s kamarádama a nebo bych si zrovna zašel na Ichiraku rámen. To jsou moje sny a přání do budoucna. No a když tak koukám na hodinky tak ještě ten rámen stíhám, tak já jdu,..

Bodové hodnocení

Nin – 5
Tai – 4
Gen – 0,5
Int - 2,5
Str – 2
Speed - 4
Stam - 4
Seals – 3

Techniky
Heal bite - S
Mind's Eye of the Kagura – A
Kage Bunshin no Jutsu – B
Kinkyū fuuin – B
Doton: Moguragakure no Jutsu - C
Shunshin no Jutsu – D
Kanashibari no Jutsu – D
Shijima - D

pro **Hokori Mai** Sun Nov 02, 2014 7:14 pm

To Tvé heal bite mi jako Kekei Genkai klanu nepřijde, takže to hezky uprav. Jedná se o techniku, jenž pravděpodobně mohou požívat pouze oni, ale nespadá to zcela určitě do oblasti Kekei Genkai, a jak si správně předvídal, Hirashin Ti NEPOVOLÍM, jelikož se ve hře nachází dvě postavy, které jej ovládají, a třetí, která ovládá velmi podobnou techniku. Další postava by byla příliš. A na tvou poslední větu-> když tak PMka, díky, reaguji tak, že něco takového vždy radši řeším přímo na foru (jen pro ujasnění).