Tetsuya Kaguya [Otogakure no Sato]

pro **Tetsuya Kaguya** Thu Nov 13, 2014 9:19 pm

„Nejlepší je nic neřešit. Ono se to už posere samo.“

Tetsuya Kaguya [Otogakure no Sato] Post_divider

Věk: 18 let
Hodnost: Jonin
Pohlaví: Muž

Vesnice: Kirigakure, Otogakure
Kekkei Genkai: Shikotsumyaku
Klan: Kaguya
Podstata: Raiton
Datum narození: 28.7
Krevní skupina: 0+

Výška: 184 cm
Váha: 80 kg
Fobie: Dentofobie

Tetsuya Kaguya [Otogakure no Sato] Post_divider

Co se o mě dá vlastně říct..? Jsem pesimista, nenapravitelný a zaritý v jakékoliv situaci. Většina lidí, věcí, činností mě prostě a jednoduše nehorázně nudí, ne-li přímo otravuje. Existuje jen mizivé procento podnětů, které dokáží zaujmout mou pozornost. Obvykle se jedná pouze o nápady mého retardovaného, ovšem zábavného a milovaného bratříčka.
Obvykle neposlouchám, pokud mi někdo nařizuje něco, co se mi nechce dělat. Někdy to vypadá, že jsem prostě neskutečně línej, ale já jsem většinou jen těžce otrávenej a nepovažuju za nutný něco měnit. Máma říká, že jsem trdohlavej jako mezek a má pravdu. Pokud nechci, neudělám danou věc ani za cenu vlastního života. Máma k tomu dodává, že ta má paličatost mě jednou přivede do hrobu.. měla by se s někým vsadit, jsem si jistej, že by vyhrála!

Nikdy nezavřu hubu, když se mi něco nelíbí. Od čeho bych jí taky měl..? Jsem prostořeký, přiznávám a často nepronáším své názory zrovna v nejmilejším duchu, ale koho to se*e?! Jsem prostě upřímný, možná netaktní, ale já nikdy nebyl to poslušné, vychované děcko. Asi mě měli naši víc mlátit nebo tak, ale co si myslím, to říkám, bez ohledu na to, s kým mluvím. Bratr říká, že jsem ironický, jízlivý, sarkastivký.. nevymlouvám mu to. Já se na cizí účty prostě rád bavím!
Arogance a namyšlenost? Jak jsem řekl, jsem rozmazlenej spratek a hajzl, co si dělá a říká, co chce. Proč se chovat jinak..? Nikdy se mi nestalo nic, co by mě dokázalo srazit na kolena a změnit to. Jsem spokojenej takovej, jakej jsem. Už od mala jsem dlabal na to, co si o mě kdo myslí, nebo říká. Chovám se jako hajzl..? Ano. Jsem arogatní sr*č..? Ano! Proč bych to někomu vymlouval..? Já jsem na to hrdej! Mám svůj názor a tím to končí. Možná tak poslechnou Tatsuyu, ale jinak..? Chill! Neposlouchám nikoho, natož pak nějakou autoritu. Můžete být papež, nebo moje matka a stejně si budu dělat, co chci. Mě rovný je jenom Tatsuya a nikdo jiný mi poročet nebude!
Není moc hodnot, které bych uznával, vesnice, svět, mír, válka.. nic z toho mě nezajímá, pokud se mě to výslovně nedotýká. Naopak pokud mi někdo šáhne na něco, co považuji za své, je zle. To, co mě ale dokáže vytočit na maximální otáčky je, pokud si někdo bere do huby mého bratra. Asi ta bratrská láska, nebo co..
Jsem klidnej, vyrovnanej a jen málokdy se donutím obtěžovat s hádkou nebo urážkou. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to, popřípadě to vysvětluju svýma rukama, ale že bych to nějak hluboko řešil? Ani ve snu. Mě je prostě všechno úplně jedno.
Pokud ale chci, dokážu se naprosto přesvědčivě chovat, jako můj mladší bratr, už od dětství, kdy jsme tak podváděli celkem časlo.

Oblíbené/Neoblíbené
Oblíbené: Jsem takový flegamatik, kterému ke štěstí stačí, když ho nikdo neotravuje. Jsem zvyklí dostat to, co si zamanu, takže není moc věcí, po kterých bych vysloveně toužil. Rád piju, zneužívám nabídky, porušuju pravidla a prudím svou ignorací lidi kolem sebe. Od mala jsem hajzlem a nejspíš jím i zůstanu, protože se nikdy nenašel nikdo, kdo by mě dokázal zkrotit. Zkusíte to..?

Neoblíbené: Nemám rád hrášek, protože matka to do mě cpala horem dolem, až se mi šíleně zprotivil. Nectím autority a řád a nenávidím pravidla, která stejně porušuju. Nemám rád vážné lidi a nudné proslovy, nudí mě velká spousta věcí a od jisté doby si dávám bacha na svou karmu.

Zbraně a bojové vlastnosti
Nemusím snad říkat, že zbraní se u mě moc nedočkáte. Proč bych se tahal s nějakou katanou, nebo kunaii, když si nosím zbraně přímo uvnitř svého těla..? Někdo má hold výhodu.
To samozřejmě není jediné – jak by řekl Tatsu: jsme prostě boží. Tak, jak svou podobnost využíváme při podvádění, využíváme ji i k boji. Přece jen, je to docela šok, když na vás zaútočí dvě identické kopie. Nebo když vyvoláte klony a váš existující bratr je nepozorován mezi nimi. Jsme sehraní, to snad nemusím říkat. Těžko říct, jestli je to tím, že jsme dvojčata, nebo že jsme spolu byly neustále už od malička, ale nemusím mluvit nebo poslouchat, abych věděl, co se můj bratr chystá udělat. Vím, že mi vždycky kryje záda, takže jdu zkrátka na jistotu.
Co jinak dodat..? Vždycky jsem byl spíš ten přímý typ, v taijutsu jsem vynikal už od dětství. Jsem rychlý, dokážu velmi rychle pochopit situaci a využít ji ve svůj prospěch. Narozdíl od svého bratra obvykle mlčím a odpouštím so zbytečné poznámky, zatím co on neustále provokuje. Někdy to ale není na škodu, nasr*ný lidi špatně bojujou. Možná na to nevypadám, ale snažím se u toho taky myslet. Snažím se, tedy když se dokopu zvednout svůj línej zadek, soustředit se na svou rychlost, sílu, důvtip a nečekaný, agresivní útok.

Tetsuya Kaguya [Otogakure no Sato] Post_divider

PŘÍBĚH

Kapitola I.

Bylo to jednoho teplého dne ve vesnici ukryté v Mlze. Koncem července, kdy se ranní opar roztrhal a propustil skrze sebe sluneční paprsky jsem prvně hlasitě zakřičel, abych o sobě dal jak se patří vědět. Hned vzápětí mě následovalo mé dvojče, tak jak je tomu do dnes. Bez sebe ani ránu. Nejspíš už tehdy jsme se snažili na sebe upoutat veškerou pozornost v nemocnici, nebo přinejmenším tím hlasitým nářkem někoho naštvat.
Dostal jsem jméno Tetsuya. Narodil jsem se brzy ráno, modrovlasí Kaguya, o kterém mluvila celá porodnice. Vlastně nejen o mě, o nás! Dvě minuty po mě přišel na svět můj mladší bratr Tatsuya. Naše narozední bylo provázeno oslavami a radostí, protože oba jsme se narodili do prastaréno, no poněkud vymírajícího klanu Kaguya. Naše matka, proslulá kunoichi z klanu Hoozuki, po níž jsme oba zdědili indigové vlasy a drzí úšklebek, sice nečekala, že přivede na svět hned dva potomky, ovšem podle jejích slov vždy chtěla rodinu a tak nás hned od začátku bezmezně milovala. Ze slušnosti bych se měl také zmínit, že i náš otec, třebaže ne tak patrně jako naše šťastná matka, byl patřičně hrdý, že svému klanu splodil hned dva nové členy. Mě, a jsem si jistý, že i Tatsuyovi, to bylo všechno totálně jedno, žili jsme si ve sladké nevědomosti a patřičně zneužívali všechno to hýčkání, které se nám dostávalo. Narodili jsme se my, LEGENDÁRNÍ dvojčata! Bitcheeees!

Kapitola II.
Už jako čerstvá miminka nás jen málokdo dokázal rozeznat od sebe, ale čím starší jsme byli, tím horší se pro okolí stávalo najít ty nepatrné rozdíly mezi námi. Všichni nás pak už raději brali jako celek, aby se neztrapnili volbou špatného jména pro jednoho z nás. Ne, že by mě to v tý autosedačce nějak bralo! Rozeznat nás od sebe uměla jistojistě jen naše vlastní matka.

Začínali jsme pomalu sedět, mluvit, chodit a pak běhat. Tím jsme samozřejmě naší hodnou maminku brutálně štvali, protože jsme neustále někam lezli, vytahovali věci, rozbíjeli je a nebo jí prostě jenom utíkali. Už od malička jsme byli hrozní zmetci a neustále hledali nějaké problémy. Táta obvykle nebyl doma, protože neustále plnil mise pro vesnici, protože mu v žaludku stále ležela zrada Kimimara Kaguyi a on chtěl vesnici dokázat, že klan je dostatečně loajální. Jako dítě jsem ho prakticky neznal, ale to nevadilo.
Už v děloze naší matky jsme byli spolu a od té doby nás nikdo nesměl rozdělit. Stačilo nepatrné množství času – mamka jednoho z nás nechala ve vaničce samotého a bylo zle. Doslova bych řekl, že jsme na pouto mezi námi reagovali až neuvěřitelně hystericky, takže se máma naučila nejrůznější fígle, abychom byli v neustálém kontaktu a dali jí pokoj. LOOOOL!

Kapitola III.

Když už jsme korigovali své pohyby, běhali a skákali bez problémů a naše rovnováha byla jistá, rozhodl se otec, že není proč ztrácet čas a přihlásil nás na Akademii. Bylo mi to fuk. Otce jsem nikdy nepovažoval za někoho důležitého a akademie..? Byl tam Tatsuya, takže na pohodu!Bylo nám tehdy sotva pět let. Je pravda, že prvních pár měsíců, jsme se oba chovali jako párek andělíčků, byli jsme hodní, poslušní, pozorní a zvídaví. Matka skoro nechtěla věřit, když nás učitelé chválili pro naši píli a měla proč o tom pochybovat. Otrkali jsme se, naučili jsme se žít v daném systému a začali hledat jak a kdy překračovat pravidla tak, jak se nám to zrovna hodilo. Nejen, že se vytratila všechna ta snaha, ale začali jsme být drzí a problémoví.
V tom čase už nikdo nevěděl, který jsme který. Stejné oblečení, stejné vlasy, oči.. aniž bychom si to uvědomovali, měli jsme stejná gesta, výrazy, používali jsme stejná slova. Nikdo nikdy nevěděl, s kterým z nás mluví. A my to začali využívat. Fucking jutsu!!

Kapitola IV.
Už si nevzpomínám, jestli to byl můj, nebo Tatsuyův nápad, ale byl k nezaplacení. Objevili jsme naše skryté nadání - napodobovat jeden druhého. Vždy jsem byl spíše přímý typ, už na akademii mi šlo taijutsu lépe, než ninjutsu, byl jsem rychlejší a silnější, než můj bráška. Tatsuyovi šlo zase ninjutsu.

Byl vlastně první ve třídě, a to je co říct!, komu se povedlo použít náhradu a já byl na svého bratra opravdu hrdý. Stačil jediný nápad a došlo nám, že se toho dá skvěle využít. Na zkouškách a testech jsme se zkrátka prohazovali, abychom si ukrátili práci a abychom oba akademii zvládli. Fungovalo to perfektně, nikdy nikdo nepřišel na to, že jim do třídy přišel dvakrát ten samí student.
Už od mala jsme bývali velcí floutci. Přiznávám, že ve třídě jsme často zastupovali roli těch, kdo ostatní šikanovali. Stačilo pohrozit svým kekkei genkai, které jsme tedy mimochodem ještě ani neměli objevené, a vyhlídnutý kousek cizí svačiny byl náš. Tatsuya a jeho výhružky a já za ním se svým swagerským úšklebkem jako bůh Pomsty. Stále jsme byli spolu, nerozlušná dvojka hajzlíků, postrachů celé školy.
Těžký říct, jestli bychom ty zkoušky na geniny tenkrát udělali, nebýt našeho věčného podvádění, ale to už se dneska nikdo nedozví a nikoho to ani nezajímá, protože závěr byl takový, že jsme byli úspěšní. Děti si oddechli, svačiny a peníze na oběd byly v bezpečí a my si to s páskama na hlavách vykračovali jako páni. Madafuckaaaaaaaa!!!

Kapitola V.

Mimo oněch pásek, jsme taky dostali senseie, pitomou holku a číslo týmu 14. Ta holka byla černovlasá a jmenovala se Arisu. Byla jednou z těch, co s námi chodila do třídy a co představovala zdroj domácích čokoládových sušenek, jenže jak už to tak bývá, holky mají rády zlé kluky a tak se tahle malá pitomá husa zamilovala do mě. Z mého postoje je jistě výrazně patrné, že já její city neopětoval. V té době mě holky nezajímali o nic víc, než mise pro blaho vesnice a navíc se mi ani nelíbila. To se ale nedá říct o mém mladším bratrovi, kterému naopak přišla jako světlo v ledničce. Nikdy jsem tak docela nechápal, proč se jí nelíbil on, kdy jsme byli identická dvojčata, ale nikdy jsem neměl potřebu nad tím hloupěji dumat.
Nakonec jsme se s Tatsuyou dohodli a on se začal vydávat za mě. S Arisu to táhli několik měsíců, než přišla ta nehoda se stromem a zadnicí. Abych neopoměl dodat, ani náš sensei, stejně jako všichni před ním, nedokázal rozeznat, který z nás je který a my ho těmi výměnami přiváděli doslova k šílenství. Rebeeel vole!

Kapitola VI.
Abych se vrátil k oné misi, která tak nečekaně ukončila náš poflakovačský život. Byli jsme týmem už hezkých pár měsíců, když jsme měli jít do sadu sbírat jablka. Flákal jsem se nikým nepozorován pod jabloní, šikanoval okolní přírodu a užíval si slastný klid, když se ozval sirénový jekot a já s pobavením sledoval, jak se Arisu řítí ze stromu přímo dolů.

Můj bratr, zamilovaný blázen, který moc často koukal na supermana, se nejspíš rozhodl, že si zahraje na hrdinu a rozeběhl se ji zachránit. Bývalo by to nejspíš dopadlo tak, že by si tím vykoledoval svou první pusu, ale osud mu evidetně nepřál. Sledoval jsem, jak natáhl ruku, aby ji chytil v letu, ale cosi bílého se prodralo jeho kůží a ostrým hrotem se to zabodlo hluboko do stromu. Zatímco Arisu vesele letěla okolo, dopadla na prd*l a zlomila si kostrč, jsem pln vzteku vyběhl k Tatsuyovi. Aby jste chápali, byl jsem starší, větší, těžší, rychlejší a JÁ měl sakra probudit KG první, ne můj mladší bratr! S nadávkami a ve vysokém stupni nasr***sti jsem se jal tahat Tatsuyu ze stromu, protože se odtamtud sám dostat nemohl, no nejspíš ten fakt, že jsem zkrátka nemohl být pozadu zapříčinil, že jsem svou schopnost probudil taky.
Byl jsem tehdy tak nadšený, že jsem svého brášku, kterého jsem stále táhnul z kmene, skoro zapíchl. Náš sensei, ne příliš silné povahy, jen přihlížel, jak jsme se my dva skoro zapíchli a Arisu řve se zlomenou kostrčí. Nakonec se sebral a s hystericky labilním výrazem skočil z útesu. Konec týmu číslo 14. A já..? Ignor kámo! What the hell?!

Kapitola VII.

Tím skončil tým číslo 14. Arisu po tom pádu už navzdy měla na zadku bouličku připomínající osácek a tím nejspíš skončila Tatsuyova první láska. Mizukage rozhodla, že by bylo jednodužší, kdyby nás trénoval náš otec. Pro dobro a zdraví vesnice. Přece jen, náš otec byl silnější povahy..
Otce jsem jako malé dítě neznal, ale podle všeho jsem tu šanci měl dostat, třeba že jsem o ní rozhodně nestál. Otec nás miloval, ale jeho přísnost mu lezla na mozek. Rozhodně se s náma nepáral tak, jak to doteď dělali všichni, s kterých jsme si dělali dobrý den. Několik let jsme byli pod jeho dohledem, trénovali do úmoru, zlepšovali koordinaci svých pohybů a ovládali základy našeho krevního děditstvní. Naučil nás spoustu technik a schopností, co jen se do našich protestujících a odporujících hlav vešlo. Už v brzkém věku jsme byli zkušení, a proto nás přihlásil na chuninské zkoušky. Peace out bitches!

Kapitola VIII.

Díky tvrdému tréninku a svou sehraností jsme prošli první zkoušku bez problému. Podvádění a opisování jsme měli v malíčku, byla to přece naše hra, náš talent. Les smrti jsme ze začátku totááálně nechápali, protože jsme byli jaksi namyšlení hajzlové, skoro nic jiného než bojvat jsme neuměli, ale byli jsme velcí kingové. Typičtí rozmazlení parchanti, co si myslí, že jsou víc než ostatní. Bohužel poučení jsme si nikdy brát neuměli. Proč taky, když povýšení čekalo ze rohem..? Nakonec jsme se vymotali, kdo ví, jaký satan nás osvítil, ale přišli jsme skoro poslední, což nám teda upřímně trochu srazilo ego, ale v poslední části zkoušky jsme si ho zase pěkně zvedli. Asi štěstí začátečníka, nebo co to vlastně bylo, že jsme oba získali tak jednoduché soupeře. Moje osobní arogance mě přiměla už dávno zapomenou, jak ten týpek, který znamenal cestu k mému povýšení, vlastně vypadal. Zkoušku jsme udělali... Swaaag!

Kapitola IX.
Rád bych řekl, že to povýšení v mém životě něco znamenalo, ale není tomu tak. Otec nebyl příliš nadšen naším „úspěchem“ z části v Lese, takže se rozhodl, že je na čase vložit do našeho tréninku taky schopnosti naší matky. Chtěli nám doplnit vzdělání, všechny ty věci, co nás měli učit na akademii a my na ně pěkně z vrchu kašlali. Otec pomalu ztrácel trpělivost s námi, nevydařenými výrostky a jeho tréninky nabývali na intenzitě. Osobní život byl v háji, nedělal jsem skoro nic jiného, než trénoval jako idiot pořád dokolečka, do zblbnutí, do totálního vyčerpání.

Přicházela puberta a s ní největší vzdor. Odmítal jsem poslouchat, plnit rozkazy, nechtěl jsem být slušný, nechtěl jsem být hodný, nechtěl jsem být nic jiného, než svobodný. Jako vždycky, i tentokrát držel můj brácha se mnou, když jsem se rozhodl, že končím. Začali jsme vynechávat tréninky, neplnili jsme si povinosti, nechodili jsme na mise. Začali jsme chlastat, hulit, poznali jsme taje druhého pohlaví a všechno šlo do kytek. Táta křičel, soptil, zakazoval. Máma prosila, plakala a spílala nám. Ale my byli jen nevychovaní spratci, co si dělali, co chtěli. Nevím, jestli bylo správný odvěčit se jim zrovna takhle, ale já nikdy nebyl dobrá duše a nehodlal jsem svůj život ztrávit cizím pískáním. Byl jsem odhodlanej za každou cenu prosadit si svou a to bylo tak jednoduché, když jsem na to nikdy nebyl sám. On, můj malej brácha, bude nejspíš jedinej, ke komu jsem měl, mám a budu mít respekt.
Byl den před zkouškama joninů, táta nalajnoval každou minutu našeho dne, běhání, ninjutsu, taijutsu, činky.. Neměl jsem náladu makat celej den pro vesnici, ke které jsem nechoval žádný respekt ani pouto. Bylo mi jedno, co se stane příštího dne, chtěl jsem si užívat. Dopadlo to celkem jasně - místo tréninku jsme se ožrali jako prasata a zdemolovali cvičebnu. Otec byl sice silné povahy ale slabej na srdce. Když to viděl, selhalo mu. Od té doby se nesměl rozčilovat, takže jsme nesměli přes práh. Naposledy jsem rodnej dům viděl tehdy, když jsem mu šel společně s Tatsuyem oznámit, že jsme jonini. Tehdy jsme si taky zabalili věci a vypadli z domu. Stačil mi bar, holky a postel. Víc jsem nepotřeboval. Užíval jsem si svobody, utrhl se ze řetězů a pár týdnů, možná měsíců svého života strávil ve sladkém opojení alkoholu, holek a nekončících problémů. Dělal jsem si konečně, co jsem chtěl a nikdo mi to nezakazoval. Život je pohádka. Jestli se vrátí to něco a všechno mi to dose*e, netuším, ale do tý doby budu žít naplno!Že by karma..?

Kapitola X.
Abych přidal něco málo z historie, kterou nám náš milovaný otec tak nadšeně hustil do hlav. Ne teda, že by to někoho zajímalo, ale tak trochu to vysvětluje, proč máme s bráchou ke kostem taky element, což normálně naši lidé nemají. Jasně, jsme boží, ale má to i jiný dovůd: bylo to někdy zhruba před sto milióny let, plus mínus, kdy jistý sannin dělal pokusy na našem předkovi Kimimarovi. Ne, že by ten chudák nakonec dopadl dobře, nebo mu to k něčemu bylo, protože nakonec stejně umřel, ale právě od něj pochází vedlejší větev klanu, kam s mým milovaným bratříčkem patříme. Se zbytkem klanu neudržujeme zrovna láskyplné vztahy, za což jsem vážně rád, už dost na tom, že máme dost podobnou DNA, že jo? Co na tom, museli jsme se protloukat více či méně sami, takže nejen, že máme navíc element, ale taky vlastní techniky, které nás od zbytku klanu díky bohu odlišují. Co na to říct, jsme prostě borci!
Tetsuya Kaguya [Otogakure no Sato] Post_divider

Body:
Ninjutsu – 4,5
Taijutsu - 5
Genjutsu - 1
Inteligence - 3,5
Síla - 4
Rychlost – 4,5
Chakra - 4
Ruční pečetě – 3,5
Celkem - 30 bodů‏

Techniky:
Tessenka no Mai: Hana – Tanec Klematisu-květina - A
Mizu Bunshin no Jutsu - C
Shunshin no jutsu - D
Kirigukare no jutsu – - D

Vlastní techniky doplním večer:)