Jezero Kiri

First topic message reminder :






Pověst praví, že v tomto jezeře žil kdysi vodní drak. Byla to dračice, které stačilo slabě fouknout a zvedla se obrovská vlna. Vesničané jí začali říkat Tsunami. Dodnes někteří tvrdí, že obrys jejího těla vídají v období dešťů, kdy dračice nejradši vylézala z jezera a sedávala na břehu.
Také je to nejkrásnější místo ve vesnici, kde se dá příjemně odpočívat^^

" Proč toužíš po násilí? Nebylo ho už dost, nejsou na světě důležitější věci, kterým by ses měl věnovat? " U mě to byly vlastní děti. Chytil jsem katanu, avšak učinil jsem opatření vůči boji. Nechtělo se mi teď bojovat. " Nechci teď bojovat. " Řekl jsem mu s klidem a použil techniku Futton: Kōmu no Jutsu, která oblast kolem mě zaplnila kyselinovou párou. Já jsem byl v pohodě, ale Tojou by se v mžiku roztekl i s kostmi. I Susano se pod takovou technikou rozteklo.

Čím dál větší prostor se začal zaplňovat kyselinovou párou. Kunai co hodil Tojou byl roztaven a ani nestihl doletět ke svému cíli. Já jsem tam stále jen tak stál neviděn dál ode všech. Pára se zvětšovala kvůli emocím. Nespavost měla trochu vliv více na mou psychiku a vyvolala jisté vzpomínky. Například na Kaori se kterou jsem sice nestrávil moc času, ale byla to dívka do které jsem se zamiloval, i když to vypadalo, že mě jen využila. Měli jsme podivný vztah, ale přesto nějaký. Zbyli mi tu jen po ní děti, které mi ji připomínají každý den a také slib co jsem si dal, že jí najdu a přivedu zpět domů kam patří.

V momentě co se mě nepředstavitelně něco zkoušelo lapit poslepu za nohu, jsem odřízl jediným švihem vodu od Tojoua, který ji ovládal a přešel na jiné místo stále s jinými myšlenkami, ačkoliv párou jsem byl obklopen stále. Pokud mě chtěl chytit musel vymyslet něco jiného, a pokud přijde s něčím extrémním, budu schopen to použít v mžiku proti němu, aniž by věděl co se děje. Bylo to na něm co udělá.

Ve vzduchu šla cítit krev, v ten moment se pára ztratila a mě už šla zase jasně vidět, mlha pravděpodobně též opadla. Sáhl jsem si do kapsy a přibližoval se k Tojouovi. Když jsem byl u něj tak jsem vytáhl ruku z kapse a držel jsem obvaz. " Tímhle ničemu ani nikomu nepomůžeš " Začal jsem mu tu řeznou ránu obmotávat. Část smyslů se mi vrátila, ale pořád kvůli spánku jsem nebyl přítomen. Jako kdybych byl náměsíčný.

Podíval jsem se na něj " Ale kdepak, i já jednou budu patřit do starýho železa. Vaše a ta další generace tu naší překoná hravě. Už teď jste silnější než byli vaši předci ve vašem věku. " Trochu jsem si otřel oči a pověděl. " Já mám na starost velmi důležité věci, musím se postarat o dě.... " V tom momentě jsem padl k zemi. Mrtvý nebo jen únavou? To musí posoudit Tojou. Já jsem tam každopádně ležel na zemi.

Po dlouhém čekání na Mizukage jsem se odebral a šel se podívat po přilehlém okolí vesnice. Když sem procházel vesnicí na davech občanů Kiri bylo vidět, že zde panuje poněkud panika. Šel jsem se teda vydat směrem k nedalekému jezeru, které vypadá mírumilovně a je zde zatím klid. Což se o centru vesnice říci nedá. "Projdu si břeh tohoto jezera, třeba tu na někoho narazím."

Po dlouhém procházení a potkání okolí, kde panoval naprostý klid, jsem se rozhodl, že se vrátím do vesnice. "Je to tu krásné, absolutní klid. Výborné prostředí pro přemýšlení." Pronesl sám pro sebe a vracel se zpět k vesnici.
//přesun

Společně s dětmi jsem přišel na toto velmi známé místo plné vzpomínek, ať už těch dobrých tak i těch špatných. To už k takovým vzpomínkovým místům patří. Nyní jsem však tvořil šťastnou vzpomínku a to piknik se svými dvouletými dětmi. Byla akorát škoda, že tu s nimi nemůže být jejich matka, která nevím kam se poděla a dlouho po ní pátrám. Už je to dva roky co jsem ji naposled viděl. Nezačali jsme sice nejlíp, ale dali jsme vzniknout těmto tvorečkům, kteří teprve poznávají tento svět. Nevím zdali se tomu dalo tehdy říkat láska, ale nějaký ten cit u toho určitě byl. Ten nezapomenutelný pocit když jsem ji poprvé uviděl a později s ní trávil čas. Pokud to nebyla láska na první pohled tak už nevím. Každopádně mi po celé ty dva roky chyběla a byl bych rád za její návrat, každopádně to celé prozatím závisí na mě a já svou roli sehraju v životě těchto tří snad dobře. Stále však přetrvává ten cit ke Kaori, který za ta léta nezeslábl. Jenže netuším co bych jí řekl až bych ji uviděl a ještě víc, co bych řekl dětem až by ji potkali. Nikdy totiž svou matku nepoznaly. Ještě máme s Kaori co dohánět za ty dva roky, ale pokud se zase někdy dáme dohromady tak jsem si jist, že to bude to nejlepší co se mohlo stát.
Nyní však skončil čas nad přemýšlením o všech časech zároveň a nastal čas konečně připravit místo na piknik. Blízko vody jsem rozložil deku hned poté, co jsem položil ty dvě princezny na zem. Všichni tři byli moc nadšení z tohoto místa. Dnes bylo naštěstí teplo a slunečno, takže perfektní den pro piknik. Mezitím co zde pobíhala ta banda hyperaktivistů tak já jsem rozložil deku a povytahoval věci z košíku. Když bylo vše připraveno, tak jsem si od deky odběhnul za těma rošťákama si s nima trochu zahrát. Dával jsem bedlivý pozor, aby se jim něco nestalo. Malá Yukina se hodně často přibližovala čím dál víc a víc k vodě. Nechtěl jsem ji zakazovat k té vodě chodit, ale dával jsem pozor aby do ní nespadla. Hrál jsem si s nimi poměrně dlouho, ještě, že nemám děti ve stáří. To bych už teď neměl žádnou energii. Udělali jsme si však po nějaké té době i tu pauzu. Sedli jsme si všichni čtyři na deku a dali si zdravou svačinku.

"Kde bys měl čekat? Řeč byla o podívání." Tanaki si nejspíš vážně myslel, že za Katarem přímo zajdu. Ani náhodou. Toto mi stačilo. Ty tři prcky jsem z této dálky sice dobře neviděla, ale nechci zkoušet štěstí, jestli si mě Kataro všimne nebo ne. Hezky je potřeba udržovat  bezpečnou vzdálenost. "Tak... kdy ty techniky?" Na Tanakim únava byla znát, a proto jsem s tréninkem nespěchala. Ať si klidně odpočine. Já si mezitím možná zajistím bydlení v Kiri. Chtěla bych taky navštívit Mizukageho-sama. Ten je ale nejspíš ještě zaneprázdněn útokem na vesnici. No, a když nebude zaneprázdněn útočníky, budou to opravy vesnice.
Bude ale alespoň dostupnější než teď.

"Dobrá." Přikývla jsem na jeho nabídku tykání, i když to pravděpodobně znamená, že se náš vztah z formálního stane přátelský. Najednou Tanakiho přešla únava. Jen ale aby nebyl pak nevypsaný. Možná si zdřímne během mé první lekce. "Platí. Budeš mě trénovat." Jeho nabídku jsem přijala. Neměla jsem na výběr. Buď se naučím všechno, a nebo celá tato výprava za Katarem byla zbytečná. Celý ten trénink je výzvou a šancí začít v této vesnici znova.

Dneska se udělalo celkem hezky a tak se zdálo, že udělat si piknik u jezera byl ten nejlepší nápad. Prcci vypadali spokojeně a hned po jídle se zase rozutekli kolem deky. Teprve dva roky mají a už jsou takhle čilí, ještě si pamatuju jak jsem je musel učit všechny základní věci. Takové věci možná spíš dělá matka, ale jelikož se distancuje tak musí tuto roli převzít otec. Alespoň jsem však měl nějaké vzpomínky a nikdo nemůže říct, že jsem se jim v jejich děctví nevěnoval. Vzal jsem malinkej míček na hraní, aby byla trochu zábava. Udělali jsme takovej čtverec a přehazovali nebo posílali jsme si ho mezi sebou. Házel jsem polehounku aby se jim něco nestalo, jako když jim přistane na ruce peříčko. Yukina byla celá pryč z toho když chytila míček do obou rukou, tolik k děcké radosti. Hime ta do toho šla ještě čileji, ta bude zřejmě nejvíc energická. To spíš vypadalo jako kdyby s tím míčkem bojovala když se ho snažila chytit. Gin ten byl furt ospalej, že ho probral občas ten míček co mu spadl na hlavu nebo nohu když mu ho děvčata hodila. Alespoň jsme se však nasmáli a užívali si nádherný den. Věnoval jsem veškerou pozornost dětem, jelikož toto je práce na plný úvazek. Neměl jsem vůbec tušení že sem někdo přišel. Každopádně to dnes zatím vypadá na vydařený den.

"Uvidíme se zítra." Přikývla jsem na držení hladovky. Nebude to nic příjemného. Ještě nikdy jsem hladovku nedržela, ale člověk by měl být otevřený novým věcem, takže to zkusím.
Když řekl, že s tréninkem začneme hned a tady, myslel nejspíš toto, takže to budu brát jako mou první lekci. Nemůžu selhat, protože pak bych jistě selhala i v tréninku.
Chvíli po Tanakim jsem odešla i já. Ještě předtím jsem se trochu přiblížila ke Katarovi, abych lépe viděla ty prcky. Náramně si to užívali. Škoda, že to vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Pro ty prcky bude ale lepší, že vyrůstají bez matky. Nebyla bych pro ně dobrým rodičem. (Přesun)