KANCELÁŘ RAIKAGE

A byl pryč. Vzápětí se však ozvalo zaklepání, takže jsem na Atsuku ani papíry stejně neměla čas a vůbec se mi to nelíbilo.
"Dále," zvolala jsem zvučně a chvíli jsem se cítila jako kdysi, když jsem byla Raikage.
Vyvolalo to na mé tváři úsměv.

Na oplátku jsem tomu chlápkovi taky kývnul a vztoupil jsem dovnitř kanceláře. Nadechl jsem se a promluvil: "Dobrý den madam, mám tady pár věci co bych vám chtěl říct. První bych vám a té dívce chtěl poděkovat, že jste zneškodnili toho nukenina. Dále bych se vám chtěl omluvit za ty problem, co se nejspíš kvůli mě způsobili. Pak jsem se sem přišel ujistit, zda-li se tý holce nic nestalo, protože jak jsem viděl, měla zraněnou ruku. A teď to nejdůležitější, kvůli čemu jsem tady. Chtěl bych se Raikageho zeptat jestli pro mne nemá nějakou misi, ale jak vidím tak tady neni, tak bych se asi měl zeptat vás." Ještě jednou jsem se porozhlédl jestli tu Raikage neni a podíval jsem se na tu holku, která vypadala v pořádku. Nakonec jsem se podíval na tu pani, která mi předtim pomohla.

Potřebovala jsem mluvit s Raikagem a ten si zrovna teď musel zmizet. Nu, ona ta zpráva od Hokageho neuteče, ale nejraději bych byla stáhla všechny naše shinobi z misí týkajících se Kamenné vesnice.
"Ach, to jsi ty," pousmála jsem se, když jsem spatřila známou tvář.
Vyslechla jsem si jeho prosbu.
"Misi ti může dát až Raikage, já jsem pouze asistentka. Ale pokud toužíš po práci a chceš pomoct, ocenila bych, kdybys skočil do nemocnice. Samozřejmě potom, co zkontroluješ všechny lékárničky v této budově. Na každém patře je jedna."
Vzhledem k tomu, že se kancelář tyčila do oblak, to byl vcelku smrtící úkol.
"Můžeš to brát jako D-rankovou misi, za kterou samozřejmě podle toho dostaneš zaplaceno. Zapiš si, co v lékárničkách chybí podle seznamu toho, co v nich má být..."
Na malý okamžik jsem se otočila ke stolu a hledala správný papír, který jsem mu poté vrazila do ruky.
"V každé musí být přesný počet veškerých nutných léků, čisté obvazy, nůžky a další. Vše je tu zapsané. Nesnaž se to udělat najednou, asi se mezi kanceláří a nemocnicí párkrát projdeš. A když už bude u toho, můžeš Atsuce najít něco na vyčištění její ruky."
I D-rankové mise byly dost dobře placené na to, aby stály za tuhle námahu. A někdo to udělat musel.
"Pokud nemáš další otázky, můžeš jít."
A poslat sem dalšího...

Poslouchal jsem co mi asistentka říkala. Úkol mě trochu vyděsil, ale zvládnout ho musím. Vzal jsem si papírek do ruky a podíval se do papírku. Bylo v něm spoustu věcí a pravděpodobně mi to zabere celý den. "No dobrá, žádné dotazy nemám.Tak zatím nashle." řekl jsem a odešel z místnosti. Snad to nějak zvládnu.

"Nashle, hodně štěstí," kývla jsem a pak jsem za ním vyšla dveřmi.
Tam jsem ale zahlédla dalšího návštěvníka.
"Hezký den," pozdravila jsem Raikageho syna. "Mohu s něčím pomoct nebo mi jdete říct, kam zmizel váš otec?"

"Chápu," přikývla jsem. "Neměla jsem o něj strach, pouze jsem mu chtěla sdělit důležitou informaci, kterou jsem se dnes dozvěděla. Potěšilo by mě, kdyby se vrátil, co nejdříve. Ušetřilo by nám to dost problémů, možná i nějaký ten život."
Mluvila jsem klidně, dokud nenadhodil další téma. V té chvíli jsem po něm hodila zvláštní pohled. Obvykle by to člověk nenadhodil. Takže se možná až tolik toužil za to omluvit nebo měl něco v plánu. Osobně bych toto od rodičů považovala za trapné a rozhodně bych o tom nemluvila. Pořádně jsem si ho prohlédla.
"V pořádku," pousmála jsem se. "Dobří shinobi si mohou dovolit určité výstřelky. Vy snad žádné nemáte?"

Tiklo mi v oku. Když jsem tu větu přehodila, dalo se to brát i jako "Nedohazuji babičky otcovy, ačkoli on je dohazuje mě." Spolkla jsem všechny komentáře, které mě k tomu napadly.
"Možná by mu to prospělo," prohodila jsem potom zcela vážně.
Začala sem se ale trochu mračit, tomu zabránit přes mé - snad - dobré sebeovládání nešlo.
"Mé výstřelky? Spím denně v posteli s Kumogakure no Akumou," zazubila jsem se, abych mu to trochu vrátila a ukázala přitom na Atsuku stojící v rohu kanceláře.
O smrti desítek lidí její rukou slyšel každý. Každý se jí trochu bál. A já zase byla Nanadaime Raikage z klanu, kterého se pro změnu lidé báli pro přivolávání hadů. Fascinující dvojka.

"Co děláš v noci se ženami v posteli ty?" vrátila jsem mu otázku, která se mi vůbec nelíbila.
Nějak ho přestávám mít ráda... Ale milý je.

Tentokrát se mu povedlo mě rozesmát.
"Jste trochu šílenec, víte o tom?"
Zamyšleně jsem si ho prohlédla.
"Ráda bych vás viděla bojovat... Pokud jste po otci, pak vám tréninkový souboj se mnou jistě nebude dělat problém."
Slova jsou pěkná. Ale co činy?

Pozvedla jsem obočí.
"A já byla po boji s ex-vůdkyní Akatsuki Reinou Kanou téměř rok v kómatu. Není to tak dávno, co jsem se znovu učila vše od mluvy až po chůzi," pokrčila jsem rameny. "Možná by se mi vyrovnal i Genin."
Pravda byla, že většinu chakry jsem měla zpátky, ale občas mě zradila i chůze nebo vyčerpala jen cesta do kanceláře. A ani tu chakru jsem nemohla stále využít všechnu a podle lékařů ještě bude trvat, než to zvládnu.
"Obávám se, že vás spíš budu muset požádat, abyste na mé... zdravotní problémy... bral ohled."
Ušklíbla jsem se.
Achjo, připadám si stará a to nemůžu být starší než on.

Pohodila jsem vlasy. Až tolik shazovat jsem se nechtěla.
"Pravda, některé techniky bych použít nemohla."
Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk.
"Ale to nemění nic na tom, že ano, myslím si, že byste proti mě měl šanci. A jako asistentka Raikageho fungovat zvládám, to by zvládl každý," pokrčila jsem rameny. "To však neznamená, že nepotřebuji trénink. Vidíte tu někoho, kdo by se mnou mohl trénovat?"
Má snad strach?

"A co takto sázka?"
Okamžitě jsem ožila.
"Když vyhraji, tak jste měl pravdu a... hmm... přimluvím se u vašeho otce, aby vás nechal povýšit na Jounina, protože v takovém případě byste měl odvahu postavit se Nanadaime Raikage a odvaha se mnohdy cení víc než samotná síla." Zamyslela jsem se. "A když vyhrajete vy... Co byste chtěl?"

S jógou jsem pár zkušeností měla, ale jen málo. Nutili mě to cvičit, abych se rozhýbala. Skončila jsem u meditace. Ostatně, i ta patří pod tato cvičení, takže mi to vlastně vůbec neublíží. Opětovala jsem úsměv. Chytila mě chuť na takovou hru, ačkoli bych si prohru asi nikdy neodpustila.
Achjo. Naběhla jsem si na vidle.
Naprosto vážně jsem přikývla.
"Beru."

Zarazila jsem se v půlce otočky ke dveřím a hodila po něm vcelku vyděšený pohled.
"Pro Boha!" povzdechla jsem. "Neříkejte mi, prosím, ex-Raikage. Mé jméno znáte. A když budete v souboji šikovný, možná vám dovolím i abyste mi tykal."
Na jeho otázku jsem jen pokrčila rameny.
"To záleží na vás. Můžeme to nechat na zítřek, ale můžeme i jít dnes."