Hatake Rino [JŌNIN]

pro **Rino Hatake** Sun Jan 04, 2015 1:20 am

Jméno a příjmení: Rino Hatake

Hodnost: Jounin (A Rank)

Vesnice: Konohagakure no Sato

Věk: 34

Narození: 29.2

Pohlaví: Muž

Klan: Hatake

Elementy: Raiton, Doton

Kekkei genkai: /

Sensei: Akira

Vzhled: Rino je 34letý muž, 181 centimetrů vysoký a s váhou tak akorát. Jeho tělo je poměrně šlachovité, jde na něm vidět, že tvrdě dře, ale že jeho předností je spíše rychlost než síla. Není nijak extra chlupatý, spíše naopak. Žádné extra ochlupení na sobě nemá.

Co se týče je vlasů, má havraní černotu, dokonce jeho přezdívka je Havran z Listové, tuto přezdívku často používá více než své pravé jméno, aby nikdo nevěděl, z jakého je klanu. Jeho oči září tyrkysovou modří a hoří vůlí ohně. Výrazným rysem je jizva nad jeho pravým okem, která se táhne až k jeho oku. Ne však skrz něj, nýbrž podél jeho oka.

Na sobě má již tradiční oblečení, stejné jako každý jiný Jounin z této vesnice. Co by stálo za zmínku jsou jeho upravené rukavice, které jsem pokované pro větší účinnost útoky zblízka.

Charakter: Rino je velice uzavřený člověk, který už si svým prošel a ví, co od života může čekat. Jen máloco ho vyvede z míry, většinou na něm neuvidíte žádné emotivní projevy, jako je smích, pláč a podobně. Pokud se vám však podaří ho při takovém projevu načapat, vyfoťte si to, stává se to jednou za desetiletí. K ostatním se chová tak, jak se ostatní chovají k němu, výjimkou jsou jeho nadřízení, vůči nim se chová tak, jako podřízený. Dokáže být příjemný, tak stejně jako neuvěřitelně nesnesitelný, stále se svým kamenným výrazem. V jeho očích lze spatřit smrt, tak stejně jako naději. Nikdy neodmítne pomoct slabším a postaví se za své společníky, i kdyby u toho mě duši pustit. Svůj život zasvětil své vesnici a pro ni by jej i položil.

Styl boje: Rino je velice všestranný Shinobi a to se ukazuje i v jeho boji. Jeho specializací je sice Ninjutsu, ale nevyhýbá se ani boji zblízka. Často svého protivníka nejdříve testuje, než na něj zaútočí plnou silou, ale záleží na tom, jak silný protivník proti němu jde a zda-li jeho schopnosti již zná. Neštítí se využít veškerou svoji výbavu a už vůbec ne pasti. Zabijí pouze v případech, že jde o Nukenina, nepřítele ve válce a nebo když jde o někoho, kdo se ho snaží zabít.

Životopis:

Byl krásný den a nad vesnicí se vznášelo k poledni Slunce nejvýše. Lidé se radovali z krásného dne a užívali si tento den. I když Slunce svítilo, zima byla a všechno bylo zasněžené, avšak sníh se pomalu, ale jistě měnil na kapky vody, které se stékaly a tvořily kaluže. V těchto kalužích děti poskakovaly a řádily, neboť milovaly ten pocit, když kolem nich voda tryskala. Na hřišti hlasitě vrzaly houpačky a rodiče uklidňovali brečící děti, kterým do očí spadl písek. Právě v tento den se narodil Rino. Malý chlapec se narodil do rodiny, která jej vskutku milovala. Rinoova rodina patřila do uznávaného klanu, avšak už jich moc nebylo. Pro svoji moudrost byli obávaní v nejedné dekádě. Rino však byl jiný než ostatní děti, které se kdy předtím narodily. Když se narodil, měl na tváři úsměv, což je ďáblovo znamení, žádné dítě se totiž nerodí normálně s úsměvem. Někdo to bral jako ďáblovo znamení, někdo jako označení výjimečného dítěte. Zprvu to vypadalo, že úsměv mu zůstane již navždy v tvářích, protože nedýchal, jeho srdce nebilo a narodil se bez bijícího srdce. Doktoři se jej okamžitě snažili zachránit pomocí srdečních masáží, léčebných technik až nakonec se povedlo jeho srdce nahodit dříve, než se fatálně poškodil mozek a život tohoto klučiny skončil tam, kde začal. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tato událost měla na jeho život velký dopad, tak to na něm nezanechalo žádné následky.

Čas plynul velmi rychle a z malého novorozence se stalo batole. Mluvit se naučil velice brzy, dřív než chodit nebo kakat na vyhrazených místech. Prvním slovem bylo slovo „Koza“, které jeho rodiče zapsali do jeho deníčku. Vyrůstal velice přátelským rodičům. Oba byli tak obávaní, avšak neměli moc nepřátel, naživu. O dítě se v mezích normy starali normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by z toho uzlíčku štěstí měl vyrůst nečitelný mizera. Ve vesnici byli uznávaní oba dva rodiče, ale měli už svůj věk, svého syna měli, když ženě bylo 40, což byl nejvyšší čas. Na mise nebyly již tolik posílání, tím víc času však měli na svého syna a díky nim přišel k několikanásobné fraktuře levé nohy. Dali mu však zakusit něčemu, co se mu v životě hodilo snad pokaždé, lásce.

Z batolete se stalo dítě, které již nechtělo být s rodiči doma a chtělo létat po venku. Rodiče jej většinou samotného nepouštěli a chodili si hrát s ním. Vypadalo to vskutku divně, když na pískovišti mezi dětmi seděli dva dospělí a mezi nimi seděl jejich syn, který si tu jako jediný nehrál a s naštvaným výrazem koukal do země. Tím to však ani zdaleka nekončilo. Čím více chtěl být někde bez nich, tím víc tam s ním chtěli být. Na záchod chodil s jedním rodičem za dveřmi, kteří se ho často ptali, jestli nemá průjem, když tam seděl až moc dlouho. Toto postavení rodičů vůči jejich synovi vedlo k mnoha věcem. Rino se čím dál tím častěji snažil utéct z domova, jeho veselá povaha začala procházet šílenstvím a změnou.

Za své útěky nedostával žádné tresty. V tomto směru byl rozmazlován. Nebyl trestán vlastně za nic, co udělal. V dětství se vlivem utlačování rodičů pustil do průšvihů a šikan. Rodiče se nedívali na to špatné, snažili se vidět ve svém synovi jen to dobré a zlé se snažili ignorovat. Ostatní to však tak jednoduše ignorovat nemohli. Jeho činy byli čím dál tím horší. Výsledkem bylo odebrání syna z péče rodičů, kteří se nedokázali starat dostatečně o své dítě. To bylo období 6tého roku jeho života. V dětském domově byl na pokoji ještě s jedním chlapcem, který přišel o své rodiče při poslední velké válce. Prvním slova, jež mu Rino řekl, když přišel na pokoj zněla: „Beru vrchní patro, buď tak laskav a nemluv na mě…“ Chlapec byl poměrně plachý a nevyrovnaný, takže při příchodu někoho takového, jako je Rino, se zachoval tak, jak se dalo čekat. Jen zahýkal, přikývnul a sebral si svůj polštář a deku z vrchního patra palandy a hodil je na spodní palandu. Rino ze světa shinobi nebyl zrovna dvakrát nadšený. Nežil moc dlouho, ale už mohl říct, že se mu tu nelíbí.

Roky plynuli v dětském domově rychle a Rino se do sebe docela uzavřel. Nemluvil s ostatními dětmi a s dozorci měl vždycky nějaký problém. Často na ně líčil pasti v podobě prdících polštářků, houbou nade dveřmi a nebo výměnou zubní pasty za lepidlo. Vědělo se, kdo za to může, avšak mu to neměli jak dokázat, uměl za sebou perfektně zametat stopy. Rinovi bylo již osm let a nastoupil na Akademii Shinobi, kde se po dvou letech opět setkal s rodiči, jeho matka se kvůli tomu, aby mohla syna více vidět, stala učitelkou na Akademii.

Zde patřil k žákům s průměrnými výsledky. Ne že by neměl na to být nejlepší ze svého ročníku, ale spíše o to ani moc sám nestál. Chtěl jen plout pěkně s proudem, do ničeho se moc neplést a s ostatními mluvit co nejméně. Při soubojích se mu dařilo, avšak problém nastal, když prohrál nebo zvítězil, reakce byli však ke konci stejné. Byl rozzuřený a chtěl bojovat dále. Když se totiž dostal do varu, nedokázal jen tak přestat. Většinou do svého protivníka mlátil i po konci zápasu, čímž porušoval základní pravdila přátelského souboje. Nepovažoval se však za špatného člověka. Neviděl ani nic špatného ve svém chování, přišlo mu to normální. Začal být docela dost neoblíbený mezi svými vrstevníky kvůli svému chování. Často se i rval o přestávkách na chodbách a to jen proto, že se na něj někdo třeba jen blbě podíval. Byl to takový ten raplík, který všechno řešil ručně a stručně. Často také dostával za své chování tresty v podobě uklízení školních záchodů, trhání plevele na školních pozemcích a nebo vytírání podlahy. Škola se stala dalším místem, které nesnášel. Jak se sebou mohl žít? A proč se stal konožským Jouninem, když nesnáší celý svět a vícekrát zdůraznil, že školu nenávidí dvakrát tolik? Odpověď byla prostá, miloval svoji vesnici. Miloval její vůni, miloval stěny domů, kolem kterých denně procházel. Miloval pozorování hvězd na obloze z malého okénka ve svém pokoji. Toto všechno v něm vyvolávalo skutečný pocit lásky a bezpečí.

Jak čas letěl, na akademii se toho moc nezměnilo za celé studium. Byl stále neoblíbený a stále mu to bylo jedno. Nestál o přátele, přišli mu zbyteční. Kdo je potřebuje, když má sebe sama? Tímto se na Akademii řídil. Jeho úroveň Ninjutsu však v posledním ročníku překonala všechny ostatní. Stal se nejlepším uživatelem Nijutsu v ročníku a poté i nejlepším uživatelem shurikenů. Když došlo na maturitu, prošel přes ni na výbornou. Slavnostně převzal svojí čelenku a odešel do domova, kde se sbalil a začal se připravovat na to, že brzy z něj bude Shinobi, který bude vydělávat a bude si moct pořídit svůj vlastní byt. 12tý rok jeho života začínal vypadat, jako ten šťastný.

Rino se konečně stal služebníkem vesnice. Byl přidělen do týmu se dvěma spolužáky, jež jej v lásce opravdu neměli a jejich senseiem se stala jedna Jouninka, jež byla známa po celém světě díky své zručnosti v elementu vzduchu. Rino najednou začal svět vidět o něco v lepším světle. Ačkoliv ho jeho tým neměl rád ze zkušeností z akademie, byli nuceni minulost zahodit a řešit současnost. Jestli kdy k někomu Rino choval úctu, pak to byl jeho sensei. Cítil, že vedle svého senseie by mohl vyniknout a dostat se na vrchol.

Když se poprvé tým zformoval, byl nucen projít vstupním testem, byla to obdoba rolniček. Pokud by neprošli, šli by zpátky na akademii. Tato zkouška byla v podobě pochodu hustým lesem. Cílem bylo dojít do chrámu Zapomnění a zpátky. V chrámu byli mniši, jež u sebe měli dva medailony, Ying a Yang, byly to normální talismany, nic magického. Ty měli převzít a vrátit se zpátky. Na to všechno měli tři dny, pokud by se zpozdili jen o hodinu, neprošli by. Problém byl ten. Že cesta tam a zpátky byla vypočítaná přesně na tři dny, takže pokud by si někdy chtěli odpočinout, přišli by pozdě. Na další den ráno tedy vyrazili.

Cesta byla dlouhá, tichá a vyčerpávající. Zásoby jídla a vody byly tak akorát pro ty tři. Sensei s nimi nešla, řekl jim, že tato zkouška je určená pouze pro ně a dozor nad nimi být neměl. Celou cestu Rino přemýšlel nad tím, čím v životě vlastně chce být. Zatím to svým chováním táhl na funebráka, ale tam skončit rozhodně nechtěl. Při téhle cestě si uvědomil, že bude muset spoustu věcí překousnout, aby se dostal k tomu, co chce. Musel se tedy nejspíše silou vůle měnit a chovat se tak, aby jeho život nabyl jiných hodnot. Začal tedy tak, že se v části lesa otočil na své spolupracovníky a s úsměvem se s nimi začal bavit. Samozřejmě nejdříve začal s omluvou za to, jak se choval. Jeho překvapení společníci tomu nejdřív nechtěli věřit, ale nakonec to nějak přijali. Od té chvíle nebylo celou cestu ticho. Ačkoliv mu to bylo nejprve proti srsti, bavil se s ostatními, jakoby to byli jeho přátelé, protože mu došlo, že nenávistí celého světa se legendou nestane. Cesta došla do půlky. Tým se ocitl v chrámu Zapomnění. Zde se je mniši snažili zdržet, ale Rino se ujal slova a řekl, že na toto nemají čas, že by si jen rádi vzali talismany a šli. Mniši neprotestovali a poté jim tedy dali dva medailonky. Rino vzal jeden a členka jeho týmu druhý. Doplnili zásoby a vyrazili na zpáteční cestu. Ta však nebyla tak jednoduchá, jako cesta tam. Jelikož na to měli jen tři dny a cesta byla vypočítaná téměř přesně a nepočítalo se s lidským faktorem, tak neměli čas na spánek. Tři dny chůze bez spánku jsou docela náročné i pro zkušenější Shinobi. Člověk bez spánku nakonec ani pracovat nemůže, odpočinek je důležitý. To se stalo osudným právě oné člence týmu, která zkolabovala. Rino k ní tedy s druhým členem přiskočil a každý si hodil jednu její ruku přes rameno. Zatímco ona spala, chlapci šlapali. Povídali si o životě a životních zklamáních, o rodině a podobně. Zkrátka taková klasická nudná konverzace, která nikoho nezajímá a nikam nevede. Cesta byla dlouhá a oni byli čím dál tím více unavenější a souměrně s tím i pomalejší. Holčina však po šesti hodinách vstala z mrtvých překvapená tím, co se jí stalo. Další věcí, která jí překvapila byl fakt, že dokonce i Rino se staral, to bylo vskutku paměti hodné. Později se do něj zamilovala, ale o tom již vypráví jiný příběh.

Když dorazili do Konohy, bylo jim řečeno, že přišli o hodinu později než měli. Když měli uvést důvod pozdního příchodu, nikdo nic neřekl. Kdyby se dozvěděli, že ona zkolabovala, bylo by jim jasné, že nemá na to být kunoichi a poslali by jí zase na akademii. Rino si však byl celkem více než jistý, že musí udělat rozhodnutí, jako bylo to, které se chystal nyní udělat. Vystoupil před své kolegy a zakryl je svými rameny, načež se podíval ostře svému senseiovi do očí a řekl mu: „Nezvládl jsem to, zdržel jsem svůj tým tím, že jsem se hnal za nízkou zvěří, protože nám docházelo jídlo a nechtěl jsem jíst je, protože mají tuhé maso.“ Navíc do toho dodal povýšenost a odpor, aby to dodal na vážnosti svého počínání, bylo však také falešné. Tím co udělal dost riskoval, protože sensei měla tu možnost jej poslat na akademii ještě na rok sedět. Stálo mu to však za to, uznání jej za legendu vísky bylo to jediné, o co mu šlo. Když sensei vyslechla výpověď, usmála se a nastavil mu ruku v pěst, na ťuknutí. „Rino, vím jak to ve skutečnosti bylo, byl jsem tam, akorát jste mě neviděli, nikdy bych vás nepustil přes bez dozoru. Cílem nebylo přijít včas, i když vám to tak bylo řečeno. Skutečným cílem bylo, abychom viděli, jak se zachováte, když se jeden z vás dostane do nouze a mám pocit, že jste prošli bravůrně…“ Řekla sensei a tady záznam o této zkoušce končí.

Po zkoušce se začal stávat čím dál populárnější. Ačkoliv to zprvu nešlo lehce se opět změnit, nyní se přátelskost a oblíbenost začali stávat součástí jeho povahy. S pozitivní náladou a duchem přišlo také větší odhodlání jít dál za svým snem. Nebál se smíchu či neúspěchu, měl tu totiž svůj tým. Jelikož jsem ještě nezmínil jména jeho společníků, je čas to napravit. Slečna z týmu se jmenovala Akira (Sensei měla stejné jméno) a chlapec Nikiro. Společně brzy stvořili nejsilnější tým rookies z Konohagakure. Rino se naučil ovládat svůj element, Raiton, na základní úrovni. Tato léta prožíval Rino velice šťastně. Odstěhoval se z dětského domova a pronajímal si vlastní být, se kterým mu pomáhali jeho rodiče. S nimi opět navázal vztahy a opravdu to vypadalo jak z nějakého filmu s dobrým koncem. Pravdou však bylo, že tyto chvíle byly jen začátek a ten pravý konec na něj ještě někde v dáli čeká. Při boji v taijutsu zapojoval do boje i svůj element, používal kombinaci jinak nazývanou také jako nintaijutsu. Nebylo radno si zahrávat s nikým z jeho týmu, neboť nade všemi držel ochrannou ruku.

Rok uplynul rychle a byla tu možnost prvních Chuninských zkoušek, na které se mohl tým přihlásit, avšak pouze jako TÝM, nikoliv jednotlivci. Problém u chlapců nenastal, ten nastal až u Akiry, která se na to necítila, nepřipadala si dostatečně silná a zavřela se doma ve svém pokoji. Rino se tedy rozhodl v noci se k ní vloupat a promluvit si s ní o tom. Připravil si tedy černé oblečení, šátek a základní výbavu ninjů. Jakmile vesnici zakryl závoj tmy, vloupal se do sídla jejich klanu a pronikl až za Akirou, která už spala. Pomalu se k ní tedy připlížil a chytil ji za ústa, neboť by z leknutí jistě chtěla křičet. Ukázalo se, že měl Rino opět pravdu a udělal jedině dobře, když ústa slečně chytil. Přitiskl si obličej k ruce, kterou držel pusu Akiry a oznámil jí, kdo je a proč přišel. Akira poté oddělala jeho ruku a položila mu ruku na hrudník, aby jej od sebe trochu distancovala. Začali si povídat o nadcházející Chuninské zkoušce a Rino jí řekl, jako první osobě vůbec, o jeho snu stát se legendou Konohy a také o tom, jak je tohle pro něj důležité. Akira se do něj již před nějakou chvíli zamilovala a ačkoliv si to nechtěl přiznat, tak on do ní také. Jak si tak povídali a najednou neměli co říct, oba dva zčervenali. Jen se na sebe dívali a dívali, než z Rinoa vyklouzla zmínka o její kráse a že se do jejích očí nejspíše zamiloval, načež ona neodpověděla, jen se dále culila. U culení však dlouho nezůstala. Brzy totiž na Rinoa vyskočila a to mu přímo do náručí. Následovaly první polibky… a u nich to také končilo úchyláci! Bylo jim teprve třináct, což ani tak v dnešní době nic neznamená….

Areton měl tedy od svých třinácti let děvče, lépe řečeno životní lásku. Ta nakonec souhlasila s tím, že půjdou společně na Chuninské zkoušky.

Když společně s ostatními rookies dorazili na zkoušky, byli posláni do čekací místnosti, kde čekali i shinobi Geninové z jiných vesnic. Jeho tým se rozdělil od všech ostatních a tiše stál v rohu, opakujíc si vše, co si předtím řekli ohledně psaného testu, který tvořil první zkoušku. Měli totiž vymyšlený způsob podvádění mezi sebou. Jelikož toho bylo moc, tak každý se učil ode všeho něco, to si rozdělili mezi sebe, takže až dohromady uměli vlastně všechno. Bylo ale potřeba si informace nějak přidat. Toto řešení tu samozřejmě bylo. Pro toto si vymysleli vlastní speciální řeč, něco jako morseovka. Pomocí hrotu tužky vyťukávali jednotlivá slova, avšak byla seskládána jinak než dosud známé tajné jazyky, takže i kdyby se na to přišlo, nebyl na to přímý důkaz, protože se to nedá přiřadit k žádnému šifrovacímu jazyku.

Brzy odsud byli odvedení všichni Geninové do velké místnosti, kde na každé lavici ležel papír s tužkou a u každého místa byla jmenovka. Před písemkou čekal tým obeznámení s pravidly této písemné práce a také co vás čeká, když to pokazíte. Byl čas začít písemku. Všichni až na Nikira, který si z toho všeho strachu pozapomínal svoji naučenou část. Akira a Rino však svoji uměli, takže nadiktovali ty svoje dvě části sobě navzájem a přitom i Nikirovi, kdyby neprošel, skončil by celý tým. Všichni tedy měli to stejné. První zkouškou prošel Rino-Tým na klid. Šlo nejvíce o sílu vůle. Testovali zde naši vůli vydržet a nezlomit se, což Rino měl, měl jí dost za celý svůj tým.

Druhá část zkoušky probíhala v Zakázaném lese. Začínající svitek, který měli ve svém držení byl svitek Země. Další, který potřebovali byl svitek Nebe, který měl některý z dalších týmů. Cílem bylo tento tým najít a sebrat jim svitek z jejich spárů. V lese bylo mnoho potyček a ne ve všech byl namočený tým s Rinoem. Ten zatím bojoval jen párkrát a to proto, že jim protivník odmítl říct, jaký svitek má a oni jim taky. Nikoho však nezabíjel, ani nechtěl. Špinit si takto ruce zbytečně mu přišlo jako naprostá hloupost. Ani zdaleka se jim nedařilo najít ten správný svitek a čas ubíhal neúprosně. Naštěstí však na jeden tým jen tak náhodou narazili, když se pomalu ubírali k věži. Strhla se potyčka, jež přilákala zraky více lidí, než bylo žádáno. Nikiro zde byl bodnut kunaiem do břicha a nemohl tedy dále pokračovat o titul Chunina, avšak nakonec byl tým protivníka udolán. A svitek získal ten správný, vyvolený tým.Rino chňapl Nikkira za límec, následně si jej přehodil přes rameno a plánoval se i s Akirou zdejchnout, protože je začali někteří shinobi pronásledovat, když teď byli v oslabení. Rino za sebou nechával mnoho nástrah a výbušnin, ale ani to všechny neodehnalo, skočili až na bunshiny, které mířili k věži, zatímco on s Nikirem i Akirou zabočil v jedné z kouřových clon do strany. Když měli klid, byl Nikiro základně ošetřen, aby mohl aspoň jít dále. Společně tedy nějak tak došli až k velké věži, kde zjistili, že dorazili jako třetí. Když se podívalo na zranění Nikira, doktor usoudil, že bude ještě schopen souboje, že zranění bylo hluboké, ale nezasáhlo žádný orgán, což bylo jediné štěstí…

Třetí částí zkoušky byl souboj. Byli zde skutečně dobří shinobi, ale taky tu bylo pár nenapravitelných. Jedním z nich byl i Nikiro, který svůj souboj prohrál. Pak proběhlo pár dalších bojů a na řadu se dostala i Akira, která svého protivníka docela s přehledem zvládla. Nyní nastal čas Rinoa. Jeho protivníkem mu byl člen z klanu Aburame. Brouci byli opravdu nepříjemným protivníkem, navíc tito brouci konzumovali i chakru, takže to bylo těžší, než se mohlo zdát. Boj byl velice obtížný, neboť členové z klanu Aburame byli především na velkou vzdálenost, kdežto Rino na tu krátkou vzdálenost exceloval. Těžké bylo se k němu dostat z toho důvodu, že postup vpřed mu komplikovali oni brouci, jež mu nyní doslova ničili život. Nakonec se mu však protivníka podařilo udolat rychlostí blesků, jež brouky dorasoval dostatečně na to, aby se dostal k nepříteli a dal mu sadu, na kterou nikdy on ani jeho brouci nezapomenou. Posledním finálním bojem prošel hladce a stal se z něj jako z jediného z týmu Chunin.

Od zkoušek uběhly již dva roky a mezitím se Chuniny staly jak Nikiro, tak Akira. Tým už neexistoval, ale pouto se senseiem si Rino udržoval stále. Stále s ním chodil cvičit, stále ho zval na společné obědy a stále ho považoval za součást svého života. S Akirou spolu stále byli a stále stejně šťastní. Spolu s Akirou a Nikirem často jezdili do oblasti hranic kvůli relaxaci. Měli zde již zbudovanou vlastní chatku, kterou loni spolu se senseiem a Nikirem stavěl. Bylo to krásné místo s výhledem na opravdu krásnou oblohu.

Jednou sem Rino se svým starým týmem opět jel. Jídlo jako vždy zařizovala Akira, zábavu Nikiro a Rino jako vždy nic. Když dorazili na místo, rozdělal se oheň a jídlo schovalo do lednice. Poté se u ohně sedělo, rozjímalo nad životem, vzpomínalo a nakonec šlo spát. Tato noc však zapříčinila opět pád do temnoty, opětovné sebeuvědomění sebe sama. V chatě se začal hustit silný dým, který všechny tři probudil. Chata byla v plamenech, takže všichni tři se snažili vyběhnout co nejrychleji z domu. Když vyběhli, zjistili, kdo to vlastně zapálil. Hakuei, tyto lidi Rino od toho dne od srdce nenáviděl. Bylo jich okolo 10 a ohnivé techniky stále létali na onu chatku. Rozzuřený Rino-tým se vrhl bezhlavě proti žhářům. Ze začátku protivníci padali lehce, avšak to netrvalo vůbec dlouho. Brzy se začali bránit a boj se zkomplikoval. Všichni dělali co mohli, aby přežili. Boj byl tvrdší a tvrdší a Rino schytal také spousty ran, byl na tom však lépe než jeho dva společníci. Nikkiro ležel již na zemi mrtvý a Akira v kaluži krve u mrtvého člena Hakuei. Když boj skončil a zbytek členů Hakuei se dal na úprk, Rino se s úsměvem otočil dozadu, kde byli jeho společníci. Smích však brzy nahradily slzy v očích. S brekem jako od malé dívenky se rozběhl k ženě, které říkal „lásko“. Pevně jí přitiskl k sobě a utěšoval jí, že to bude dobré, že to přežije, jen nesmí usnout. Dívka jej však pohladila po uchu a líbezně do něj zašeptala svá poslední slova. „Miluji Tě Rino…“ A s úsměvem na tváři zemřela. Z místa se ještě deset minut ozýval pláč, nad ztrátou milované osoby. Nyní mu zbývalo opět jediné, vesnice. Svět není krásný, je plný zákeřností a lží a pokud se neumíte chovat stejně, stane se vám to, co teď Rinoovi. Vzpomněl si, že předtím se chtěl pouze změnit, aby se s ním ostatní bavili a mohl si splnit svůj sen. Cítil hlubokou bolest a uzavřel se opět do sebe. Opět se začal schovávat za masku neutrality. Tady naposledy projevil své pravé city, nad hrobem své milované a svého nejlepšího přítele. Tato událost z něj udělala muže, kterým je dnes.

Dva roky po oné noci již uplynuly. Mezitím se z něj stal Jounin. Věci ve vesnici se drasticky změnili. Vesnice se dostala do různých problémů a taky zde byli problémy ohledně postu Hokageho, které zastával Assasin. V této době bylo také mnoho válek. Jeho život se stal monotóní. Každé ráno vstal, umyl se a šel trénovat. V poledne se najedl a šel opět trénovat. Jediný člověk, se kterým slovo navázal byla jeho sensei. S ní také stále trávil nejvíce času a díky svému senseiovi se seznámil s mnoha technikami Futtonu, protože vzájemné souboje byly na denním pořádku. Brzy však byl přinucen chodit na mise, na kterých získával nejen zkušenosti, ale také si na nich tvaroval svůj současný charkater. Smířil se se životem a s tím, že mu vzal to, co miloval. Už nikdy se nezamiluje, ani nechce. Jedinou jeho láskou byla žena, která mu v kaluži své vlastní krve řekla „miluji Tě“. Dostal se do mnoha zajímavých misí, jak špionážních, tak eliminačních a také figuroval v každé bitvě, kterou Konoha vedla. Byl také známým odpůrcem Kentara, neměl jej rád, ale bral jej stejně jako autoritu. Jak již bylo řečeno, jeho život je monotóní. Letos mu bude 35 a stále ve službách Konohy čeká na tu chvíli, kdy i on bude uznán jako skutečná legenda Konohy a nebo se stane Hokagem, který o vesnici bude bojovat za cenu vlastního života!

TIMESKIP

- Prakticky se většinu času poflakoval po barech.

- Ve volném čase zachraňoval Svět:

-Pomohl nastolit pořádek ve vesnici.

-Zachránil prdel svému synovci s menší pomocí ostatních, zanedbatelnou pomocí, když se rozhodl hrát si na hrdinu a zabít Itachiho (Sora no sena).

- Pyšně sledoval, jak mu synovec vyfoukl jeho vysněné místo Hokageho.

-Opět zamířil s novými příběhy do hospod.

-Propagace Hokageho dokonalosti v hospodách, mezi nejchudšími, ale i bohatšími, vrstvami.

Avatar:

Zdroj- deviantart

Body:

Ninjutsu - 5

Taijutsu – 4,5

Genjutsu – 3,5

Inteligence - 4

Síla - 2

Rychlost - 5

Chakra - 4

Ruční pečetě - 2

Celkem - 30 body

Techniky:

E Rank:

Kawarimi no Jutsu

Kakuremino no Jutsu

Nawanuke no Jutsu

Henge no Jutsu

Bunshin no Jutsu

D Rank:

Shunshin no Jutsu

Doton: Shinjū Zanshu no Jutsu

Doton: Ganseksuton

C Rank:

Moguragakure no Jutsu

B Rank:

Kyooka Kankaku

Doton Kekkai: Dorō Dōmu

A Rank:

Raiton: Rasengan

S Rank:

Raiton: Raikiri

Každé + značí vlastní neznámou techniku, ty sepíší do tvorby technik a zda se mi k nim prosím vyjádři.

pro **Hokori Mai** Sun Jan 04, 2015 1:41 pm

S rank Ti povoleno nebude, jelikož se nejedná o běžnou rutinu, že si někdo může vytvořit S rank. S ranky, které začínají, jsou buď příběhovými postavami, Kage, a nebo ze starého příběhu. Na S rank se můžeš dopracovat herně. Zajímá mě, zda si dohodnut s Hideem na nějaké příbuznosti, jelikož rodina Hatake není tak početná, že by jste byli příbuzní přes nějaké to koleno, nejspíš budete bližší příbuzní. To si musíte ujasnit sami.

pro **Rino Hatake** Sun Jan 04, 2015 1:46 pm

Jasně, chápu a předělám. S ním domluven nejsem, ale napíšu mu v PMkách a domluvím se s ním. Smile

Jiné výhrady?

pro **Hokori Mai** Mon Jan 05, 2015 6:47 pm

POVOLENO, techniky s + budeš moci pochopitelně používat až po jejich schválení ve vlastních technikách.

pro Sponsored content

Hatake Rino [JŌNIN]

Hatake Rino [JŌNIN]

Re: Hatake Rino [JŌNIN]

Re: Hatake Rino [JŌNIN]

Re: Hatake Rino [JŌNIN]

Re: Hatake Rino [JŌNIN]