Senju čtvrť

Když už o tom tak mluvila, tak jsem si řekl, že později ven asi půjdu. ,,V pořádku." Podepřel jsem si rukou hlavu a podíval se na ni. ,,Takže se jmenuje Airis? Léčit fakt umí, asi se učila u někoho hodně dobrého." Pak na mě hodila ten divný pohled a já chvíli uvažoval, co to má být. ,,Jsi v pohodě?" Možná to byly ještě následky z boje, že si neuvědomovala změn výrazů ve tváři.

Následky z boje. Přikývl jsem si hlavou na souhlas a dál ji pozoroval. Pak položila otázku a hned si na ni odpověděla. Teď jsem byl trochu v rozpacích, protože jsem nevěděl, jestli se ptá mě, nebo sebe. Znal jsem ji už poměrně dlouho, ale takové choutky ještě neprojevila. Teď jsem ji začal pro změnu divně pozorovat já. ,,Jo, to je fakt smůla." Jenže jsem stále nevěděl jestli je to smůla pro mě, nebo pro ni. Začínalo to být zamotané a já chtěl změnit téma. Začal jsem něco hledat v kapse a po chvíli vytáhl papírovou růži, co mi kdysi dala. ,,Sice nevím, jak všechny ty události přežila, ale pořád ji mám." Hned jak jsem to dořekl se mi po dlouhé době podařilo i pousmát.

,,V pohodě. Nemyslel jsem to vážně." Díval jsem se na ni, jak sklopila pohled. Naštěstí ji pak rozzářila ta růže. Byl jsem rád, že je ráda, že ji mám pořád u sebe. ,,Máš pravdu. Být to jen obyčejný papír, tak už ji asi nemám. Taky se o ni dobře starám." Růži jsem opět vzal a uložil ji opatrně tam, kde byla. ,,Taky mě to těší. Přeci jen, život jde dál."

,,Jsem rád, že se ti tu líbí. A máš pravdu naše čtvrť je prostě super." Samozřejmě že v Konoze byly všechny ulice super, ale tady jsem byl doma. ,,Domov máš takový, jaký si ho uděláš." Povzbudivě jsem se na ni pousmál a byl jsem celkem zvědavý, jaké věci by chtěla mít v Ame. ,,Co bys ráda viděla v Ame?"

Vyslechl jsem si její příběh a přikývl hlavou. Zrovna mě nenapadala žádná slova na utěšení, protože já zažil dětství jiné. Mezi kamarády jsme se brali takoví, jací doopravdy jsme a nehleděli na to, jestli se ten podobá tomu a ten je z toho klanu. ,,Tak co jsi nedostala v dětství, si můžeš vynahradit teď. Tedy alespoň nějaké věci." Podíval jsem se na ni a trochu se pousmál. ,,A máš pravdu. Já tě beru jako Hanu. Přesně takovou jaká jsi teď a tady."

Při objetí jsem ji jemně chytil. ,,To je v pořádku." Nic dalšího jsem neříkal a jen ji držel. Vypadalo to, že si toho prožila opravdu dost a potřebovala to ze sebe dostat. Vůbec jsem se jí nedivil...

Chvíľu trvalo, než som si uvedomila, čo robím. Prudko som zdvihla pohľad a pozrela sa na Seita, pričom som si utrela slzy so rukávu. "Ospravedlňujem sa. Ja to bežne nerobím...Ja..." Zasekla som sa a nahlas si povzdychla. Čo si o mne teraz bude myslieť? Že som nejaká citlivka alebo tak niečo, ešte to mi chýbalo. Navyše som ho objala. Jemne som očervenela. Trapas... Prebehlo mi mysľou.

Podíval jsem se na ni a vážně promluvil. ,,Já co?" Byl jsem zvědavý, co chtěla říct a nedořekla to. Každopádně mi hlavou prolétla myšlenka, jak je to už dlouho, co jsem někomu daroval objetí. To bude tou válkou. Stává se ze mě měkota v tomhle ohledu. A nebo to bude něčím jiným...? Jemně jsem zatřásl hlavou a trochu se na ni pousmál.

Zapremýšľala som nad odpoveďou. "Nechaj to tak, nemá zmysel to riešiť. Je to nepodstatné." Vyhlásila som a zavrtela hlavou, pričom som si si založila ruky na hrudi. "Hm, konečne sa zase usmievaš, to ma teší." Usmiala som sa. Keby som nemala ešte trochu červené oči, človek by nepovedal, že som len pred chvíľou plakala.

,,Jak chceš." Přešel jsem k oknu a podíval se ven. Bylo pořád pěkně, což mě celkem potěšilo. ,,Zase jsi mi určitým způsobem pomohla." Otočil jsem se na ni a pousmál se. ,,Už jsem to sice přestal počítat, ale jednou ti to vrátím. Teď ti něco ukážu." Kývl jsem rukou, ať mě následuje. Vyšel jsem na chodbu a zamířil k zadním dveřím, abychom se ocitli v zahradě. Vypadala sice jako menší park, kde se nacházelo spoustu stromů a dokonce i menší jezírko, ale byl tu božský klid. Tady člověk mohl zapomenout na svoje problémy i na všechny války, které probíhají za zdmi.

,,Jasně, že jsme." Odpověděl jsem ji ještě před tím, než jsme vstoupili na zahradu. Nad její reakcí jsem se musel trochu pousmát. I když kdo by nebyl zaražený? ,,Jo, je to tu parádní." Pak tu vletěl i ten její drak, na kterého jsem úplně zapomněl, že byl v domě. Doufám, že tam bylo aspoň uklizené, když už to všechno zkoumal. Co by si pak oba pomysleli? Zakroutil jsem hlavou a raději přešel k Haně a sedl si k ní. ,,Není zač. Ber to tak, že jsem ti začal splácet ty záchrany."

,,Nic sice nechceš, ale i tak se budu snažit. Takže si to užívej." Natočil jsem na ni hlavu a vyplázl provokativně jazyk. Pak mě však zaujal Fírnen, který se snažil chytnout ptáka. ,,Moc draků jsem neviděl, ale tenhle vypadá, že má energie dost. Když si vybavím ty svoje, tak moc hraví nejsou, ale jsou spolehliví." Pousmál jsem se a pozoroval jeho další pokus.

,,Někdy se to mně říká." Byla to jedna z mých vlastností, kterou jsem se nedokázal odnaučit. Nijak jsem toho však nelitoval, protože právě tyhle vlastnosti nás dělají tím, kým doopravdy jsme. ,,Já přivolávám varany. Jestli tedy víš, co to je?" Otázku jsem položil jen tak ze srandy, protože mi bylo jasné, že je Hana dost inteligentní, aby znala takový druh. ,,Někteří umí taky létat."

,,Ano, máš pravdu." Usmál jsem se a podíval se na ni. Byl jsem rád, že už to konečně pochopila a nebude mi odporovat. Když začala vzpomínat, co to varani vlastně jsou, nemohl jsem si nevšimnout jejího zaváhání. Nakonec to však přirovnala dobře a já jen přikývl hlavou. ,,Je to tak." Nad její další otázkou jsem byl nucen se pousmát. ,,A já myslel, že i lidé se neodlepí od země a teď vesele skáčeme po stromech, chodíme po zdech, komunikujeme s draky a je toho spousta. Takže ano, umí létat." V tomhle světě je možné asi opravdu všechno.