Senju čtvrť

,,Asi máš pravdu. V době kdy žijeme je všechno povoleno." Když mi řekla o té představě, tak jsem se taky zazubil a chvíli si to představoval. Bylo to opravdu celkem komické, vidět někde letícího varana a já byl taky dost překvapen, když jsem zjistil, že někteří jedinci to opravdu zvládnou. ,,Je to komické. Ale říkat jim to nebudu. Nejsou moc stavěni na naše fórky."

,,Je to parádní pocit." Uznale jsem přikývl hlavou a musel se na chvíli postavit, abych se protáhl. Byl jsem z toho sezení nějaký ztuhlý, ale po chvíli si opět sedl. ,,Ne. Oni mají smysl pro humor. Ale jejich humor je trochu odlišný od našeho." Vzpomněl jsem si na jeden vtípek, co se snažili provést, ale stále jsem ho ještě nepochopil a to už uběhl od toho okamžiku nějaký ten měsíc. Pak nám nad hlavami proletěl Fírnen a bylo to celkem neočekávané. Spíše jsem se lekl reakce Hany, než toho co udělal Fírnen, nedal jsem to však na sobě znát, tedy aspoň se o to snažil. ,,Vidíš. Nikdy jsi mi o rodině nic neříkala. Tedy pokud to nějak nechceš rozebírat."

"No jop, sú to predsa zvieratá, tie zvyknú chápať niektoré veci inak nez my ľudia, že?" U drakov, ktorých som povolávala ja, to tak nebolo. Našťastie.
"No, nehovorím o svojej rodine často." Povzdychla som si. "Môjho otca popravili za vlastizradu, mama sa z toho doteraz nespamätala. Sice sa snaží pôsobiť ako pozitívne naladený človek, poznám ju príliš dobre na to, aby som prehliadla bolesť, ktorá ju trápi. Hold, tomu sa vraví pravá láska." Odmlčala som sa na chvíľu, akoby som nad niečím premýšľala. "A brat je taká kôpka radosti, ktorá do mňa neustále rýpe. Mám ho ale nesmierne rada, vždy stál pri mne, kedykoľvek som to potrebovala a bol mi oporou." Usmiala som sa. "A čo tvoja rodina?" Opýtala som sa na oplátku.

,,Aha." Přikývl jsem hlavou a nic dalšího na její rodinu neříkal, protože nebylo co. Bylo mi jasné, proč o své rodině nehovoří často. Pak se však zeptala i na mou rodinu a já byl na chvíli ticho. ,,No, rodiče už tu bohužel nejsou, zemřeli při tajné misi a mého bratra už asi znáš." Nevěděl jsem, jestli jí to tak bude stačit, nebo bude chtít situaci trochu přiblížit. Zatím jsem však čekal.

,,Nevzpomíná se mi na to dobře, ale už se tak bohužel stalo." Pokrčil jsem rameny a zadíval se před sebe. Už je to dlouhá doba, co se to stalo, takže už to nebolí jako tenkrát, ale i tak se nezapomíná. ,,Každopádně to byli hodní a dobří rodiče."

,,Takový už je život." Tímhle jsem tohle téma uzavřel a teď ho už dále nechtěl řešit. Byl jsem rád, že Hana nečekala a zavedla konverzaci jiným směrem. ,,No, z počátku jsem ho rád neměl, ale teď už jsem si zvykl, protože už mám nějaké lety za sebou." Pousmál jsem se a podíval se na nebe. ,,Předpokládám, že ty už toho máš nalítané dost?"

,,Ne neměl jsem ho rád. Nějak jsem se toho bál, ale strach z výšek nemám." Trochu jsem se narovnal a snažil se vzpomenout, čeho jsem se tenkrát vlastně bál. ,,Tak to věřím. Poprvé má asi strach každý." Podíval jsem se na ni a lehce zakroutil hlavou. ,,Ne na drakovi jsem ještě neletěl. Vyzkoušet? Tomu věř, že bych to chtěl zkusit."

Když tak mluvila o tom létaní, tak jsem měl pocit, že to zkusíme někdy jindy a ne hned tady. Najednou začala skládat pečetě a já rychle vyskočil. ,,Počkej. Tady ho nepřivolá..." Ani jsem to nestihl doříct a už se tu objevil hustý dým a z něho vyletěl drak. Naštěstí nic nepoškodil a já si mohl oddychnout. Další "skoro" infarkt mám za sebou. Assasin by mi za to dal, kdyby se tu něco vážného stalo. Pozoroval jsem Hanu, jak leze na jeho krk a celý postup po ní zopakoval a sedl si za ni. ,,Málem už to pěkný den nebyl." Byl to však parádní pocit, protože kolik lidí si může jen tak říct, že letěli na drakovi?

,,To jsem rád, že by nic nezničil." Nervózně jsem se usmál a snažil se pevně chytnout. Odlítal jsem už toho dost, ale začátek byl pokaždé stejný. A je to tu zas... ,,Budu v pohodě." Přikývl jsem hlavou a cítil, jak se zvedáme. Když však začal prudce stoupat, moje myšlení se trochu změnilo. Nádech, výdech...To bude v pohodě. Uklidňoval jsem sám sebe a začal Kirinovu srst trochu křečovitě svírat. Ještě štěstí, že jsem před odletem nic nejedl. Stoupání mi připadalo jako nekonečné a z mého utrpení mě vysvobodila až otázka, kterou pronesla Hana. Najednou jsem procitl a zjistil, že let už je klidný a my jsme hodně vysoko nad Konohou. ,,Paráda. Začátek pořád stejný a výhled pořád božský." Usmál jsem se a sledoval Konohu pod sebou.

Otáčel jsem hlavou ze strany na stranu a užíval si ten pohled. ,,Opravdový zážitek." Pousmál jsem a podíval se na ni. Vypadala tak, že si asi každý let umí užít. Když si však lehla, pohnul jsem se lehce dopředu a chtěl ji reflexivně chytit, ale pak jsme si uvědomil, že to nehrozí. ,,Je tu příjemně. Nebe skoro na dotyk."

,,Letět jenom tak?" Byla to opravdu zajímavá představa. Věděl jsem, co umí za techniky a nějak mi to nedošlo, až když ke mně natáhla ruku. Chytil jsem ji za ruku a trochu se pousmál. ,,Více než komukoliv jinému." Přikývl jsem hlavou a podíval se dolů. ,,Ale ne že mě pustíš." I když zažít volný pád a těsně nad zemí se teleportovat na jiné místo. To musím někdy nacvičit, ale z menší výšky.

Než jsem sotva stačil něco říct, už mě stáhla dolů a padali jsme přímo na Konohu. Moje první myšlenka byla, abych se teleportoval do bezpečí, ale nějak mě to přešlo a já si to začal užívat. Když nás Kirin vynesl zpátky k němu, tak to byla asi nejlepší věc, co jsem kdy zažil. Nevěděl jsem jak to udělal, ale bylo to super. ,,Je to úžasné. Jenom takhle letět, je to super pocit." Nejraději bych tu strávil věčnost a vůbec se nevracel dolů, takže jsem na povinnosti, které mě čekají, teď vůbec nemyslel.

Měla pravdu. Uteklo to tak rychle, že už byla noc. Já se však díval dolů na Konohu a pozoroval všechny ty světla pod sebou.  Už to byl pro mě úžasný pohled. Když jsem však pohlédl nahoru na hvězdy, tak to bylo ještě lepší. Z téhle výšky bylo pozorování super. ,,Lepší výhled jsem ještě neměl. Je to opravdu krásné. Všechno." Pousmál jsem se a dál pozoroval hvězdy.

Podíval jsem se na ni a lehce se pousmál. ,,Ano, už vím jaké je to letět." Byla to bláznivá představa, která se stala skutečností, i když za pomocí draka, ale to bylo jedno. ,,Za to jsem taky rád, že jsi tu." Stále jsem měl na tváři úsměv a díval se na ni. Uvažoval jsem, kdy naposledy jsem někomu tak důvěřoval, jako teď jí. Kromě Assasina mě moc lidí nenapadalo, takže jsem byl rád, že tu někdo takový je.