Knihovna Konohy

Neobsahuje žádné techniky jen informace. Některé informace jsou v oddělení s omezeným přístupem, který vydává jen Hokage. Bez něj se dovnitř opravdu nedostanete - bariéra.

Vstoupila jsem do konožské knihovny. Věděla jsem totiž, že chci trénovat, mé tělo však mělo opačný názor. Přišel tedy čas na trénink mysli. Doplnění znalostí. V policích jsem si vyhledala všechny dostupné informace týkající se Otogakure a posledních let vlády Reiny. Po chvíli čtení jsem se vrátila i pro jakési spisy z Kirigakure. Nemusela jsem číst příliš dlouho na to, abych tiše zaklela.

Právě jsem někomu skutečně zpackala život.

Raději jsem začala studovat fuuton a techniky s ním související. Na okamžik jsem vytvořila svůj vlastní "chakrový skalpel" a pozorovala bílé světlo, obalující mou dlaň. Využít jej tak pro celé své tělo. Jaké vlastnosti bych získala? Povzdechla jsem si. Nebude to jednoduché. Ale pro mě by to mohlo být o něco jednodušší. Jsem přece Hyuuga.

Jen doufám, že z toho nebude další jutsu poškozující mé tělo.

Nakonec jsem dosel do knihovny. Mezi regalam s knihama jsem spise hledal elementy a jak se je naucit ovladat i kdyz to neni nejlepsi napad. Vedel jsem ze i kdyz se o to pokusim tak to nejspise bude destruktivni nebo me to zabije.
Nakonec jsem malem vrazil do mikomi. Hluboce jsem se uklonila rekl.
"Mikomi-Sama co tady delate?" Vypadala uplne jinek nez pred pul rokem co jsem ji videl posledne. Spise by mela byt v nemocnici a ne tady. Prohanelo se mi mysly. Ale co mam rikat ja.

Něco do mě drclo a vyrušilo mě to ze soustředění. Hyuuga? Drahý příbuzný? Upřela jsem na něj svůj pohled a nevěděla, co si o tom myslet.
"Také přeji dobrý den." neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku. Na druhou stranu znal mé jméno a oslovil mě velmi zdvořile.
"Uhm. Hádej co, čtu si." ukázala jsem na knihy před sebou. Tou dobou jsem už bílou záři okolo svých dlaní neměla.

"Omlouvam se Mikomi-Sama spise me prekvapilo ze Jste zrovna tady. Vas bych spise cekal v Klanove knihovne(Teda pokud nejaka je.) Ale ne tady."
To si fak za sest mesicu nikdo niceho nevsiml????? Proletlo mi hlavou. Dal jsem tam stal v poklone jak pako. "Emmmm....... Vypadate trosku jinak nez jak si vas pamatuju. A Nebo mi uz vynechava pamet. Jste nejaka poubla se mi zda." No tak po tom co jsem rekl nevedel jsem co cekat. Proc trochu nepremislis ty pako?Jedna z nadavek smerovana k me osobe.

"Občas není na škodu rozšířit si obzory i mimo klan. Chtěla jsem se jen podívat do historie Kirigakure." pokračovala jsem svým obvyklým, tónem, který nedával najevo co si vlastně ve skutečnosti myslím.
"Tvá starost je milá, ale neopodstatněná. Jsem naprosto zdravá." dodala jsem s malým úšklebkem. Nelhala jsem. Každopádně někteří lékaři jsou až příliš starostliví. Je lépe držet se od nich dál.

"Rozsireni obzoru. Pekna myslenka. To jsme tady v podstate se stejnym umyslem Mikomi-Sama. Ja chctel neco zjistit o Raitonu. A co jsem zjistil mi vcelku obzory zase zuzilo. " A jenom tak spise jsem se neco potreboval dovedet.
"Mikomi-Sama byly nejake vyrazne zmeny rekneme za posledniho pul roku?" Spise me to zajimalo jelikoz jsem nemel moc prilezitosti se zeptat. A v podstate ani nikoho jineho.

Složila jsem ruce do stříšky a opřela si o ně bradu. Na stole před sebou jsem měla několik knih a svitků, ale žádný už mě nijak nezajímal. Všechny jsem přečetla.
"Poslední půlrok je opravdu poklidný. Nic zvláštního se nestalo. Ani ohledně klanu, ani ve světě." odpověděla jsem popravdě.

"Omlouvam se vam tedy za vyruseni Mikomi-Sama. Co jsem potreboval zde zjistit jsem zjistil." Mirne jsem se pousmal ale pripadal si jak trotl.
"Preji vam prijemny zbytek dne a at uspejete ve vasem hledani po informacich pokud jste jeste nenasla vse." Cekal jsem jeste na jeji reakci a hledal misto odkud jsem sebral knizky.

"V pořádku. Ráda jsem pomohla." i na mé tváři se mihl úsměv.
"Přeji hezký den." odpověděla jsem a znovu se začetla do něčeho, co mě zaujalo. Pozoruhodné... skutečně.

Nakonec jsem nasel misto kde jsem vzal knihy a pak se vydal do kanclu. A doufal ze si uziju volna.
(presun)

Chvíli jsem bloudil mezi regály, než jsem spatřil tu, kterou jsem hledal. Svou dceru. Potichu jsem k ní kráčel. Seděla ke mě zády, hlavu zabořenou v knihách. Stál jsem od ní sotva metr, když jsem promluvil.
"Hledal jsem tě v nemocnici. Máš pěkný malér." pokusil jsem se o přísný tón. Než se stačila rozkoukat, sevřel jsem ji v objetí.
"Měli jsme s mámou hrozný strach. Tohle už nikdy nedělej."

Na chvilku by se ve mě krve nedořezal. Ten hlas jsem poznala okamžitě. Čekala jsem další z mnoha výchovných lekcí o tom, jak se má chovat dědic klanu ale místo toho přišlo něco, co dělal můj táta vážně výjimečně. Objetí.
"Tati... Co ty tu děláš?" podivila jsem se a otočila se jeho směrem, čímž jsem se vymanila z jeho možná až příliš pevného sevření.

Nevěděl jsem, jestli mám být rozzlobený, nebo smutný.
"Tak taková jsou tvá první slova, směřována po návratu ze sebevražedné mise tvému otci?" zakroutil jsem hlavou, ale přeci jen jsem se usmíval. Spadl mi ze srdce obrovský kámen, když jsem viděl Mikomi v pořádku.
"Zmizela jsi, ale Hokage-sama mi zanechal zprávu. V tom okamžiku jsem myslel, že se má pracovna promění v kůlničku na dříví. Prý abych zachoval klid." při té vzpomínce jsem začal chodit tam a zpátky. Právě tak jako pár dní zpět. Jako kdyby mi to mohlo pomoct.
"Prý abych zachoval klid. Ten Assasin je vážně vtipálek." nevycházel jsem z údivu. Ano, vím že ve vyhrocených situacích bývám až cholerický. A ano, občas mám pocit, že mi z toho všeho přeskočí...

Povzdechla jsem si. Mohla jsem být jen ráda, že jsem ho nezastihla v tomto "bublajícím" stavu.
"Eh, promiň tati, ráda tě vidím." rozpačitě jsem se pousmála. A modlila se, aby až přijde domů nenačapal mou sestru zase s jiným chlapcem. To by ho položilo totálně.
"Hokage-sama to jistě myslel dobře. Akorát je problematické zvolit ta správná slova. Starost mi dělá fakt, že Sayurino tělo leží kdesi v lese. Tati, Tetsuya ji použil jako sféru. Nemyslela jsem si, že to přežiju. Chtěla jsem je zabít oba, ale držela mou duši... nepočítala jsem s tím, že se někdy vrátím." poslední slova jsem pronesla téměř šeptem. Ale potřebovala jsem se někomu svěřit. Někomu, kdo to nebude brát jako manifestaci sebeobětování, ale prostý fakt. Ten pocit. kdy jsem se loučila se životem byl zkrátka až příliš deprimující.

Pri zmienke Tetsuyu a Sayuri som sa nestačil diviť. Veľa sa toho ku mne totiž nedostalo. Vedel som iba o tom, že je na nejakej výzvednej misii a namiesto toho, aby mi hokage umožnil zakročiť alebo aspoň podal podrobnejšie informácie, ohrozil život i ďalšej mojej dcéry, Shijin.
"Nikdy by som si nebol ani len pomyslel, že sa niekedy dožijem toho, ako hokage usporiada súťaž o to, ktorú z mojich dcér, náležitých členiek Hyuuga klanu z hlavnej rodiny, vystaví v rekordnom čase väčšiemu nebezpečenstvu!" vydal som zo seba ešte naposledy než som sa konečne rozhodol nasadiť pokojný postoj a začať veci riešiť s kľudom.
"Keďže som sa žiadnych bližších informácií od príslušných orgánov Konohy nedočkal, porozprávaj mi, prosím, v čom presne spočívala tvoja výzvedná misia a čo sa tam vlastne zomlelo," poprosil som ju o to, aby ma konečne so všetkým oboznámila, a dúfal pritom, že nebude rovnako stručná ako ostatní.

Zatvářila jsem se kapku vyděšeně... Proboha tati klid. Jsme v knihovně. Nakonec jsem mu pokynula, ať se posadí naproti mě. To, že tu chodil tam a zpátky jak pomatený, mi na klidu nepřidávalo.
"Hokageho bratranec odcizil svitek s mokutonovými technikami. Zjistila jsem, že je měl předat někomu v blízkosti Otogakure. Proto jsem tam hledala jakoukoliv podezřelou osobu. Bohužel ani Itama neznal jeho jméno, ani tvář. Vyrazila jsem na misi z vlastní vůle. Ne na Hokageho příkaz. Jednalo se o závažnou věc, nemohla jsem si dovolit čekat." snažila jsem se co nejstručněji shrnout to, co této misi předcházelo.
"Otogakure se nikdy nedalo příliš důvěřovat. A po tomto pokusu o krádež jsem byla ještě obezřetnější. Podařilo se mi propátrat jižní úkryt, ale cestu mi zkřížili dva shinobi, kteří se nezdáli být dvakrát nadšení z toho, že si chci jejich vesnici trochu proklepnout." zavzpomínala jsem, a na obličeji se mi mihl nostalgický úsměv. Co asi dělá Kumiko právě teď?
"Odstranila jsem je z cesty. A stáhla se." dokončila jsem první část svého vyprávění, a čekala, zda bude mít táta doplňující otázky.

Na Mikominu žiadosť som si sadol naproti nej a následne som už bez akýchkoľvek poznámok počúval. Určite mi toho mala veľa čo povedať.
"Hokageho bratranec, hm," prikyvoval som a tváril sa, že viem presne, o koho sa jedná. Takže Mikomi vyrazila na misiu sama. Na jednu stranu som bol ako vodca klanu a shinobi rád, že sa zachovala natoľko zodpovedne a bola ochotná riskovať pre svoju dedinu vlastný život, no ako otec som bol znepokojený tým, ako ďaleko dokáže zájsť, plne si vedomý toho, že by sa jej to mohlo skôr či neskôr vypomstiť. Svoje zmiešané pocity som však nijak nedával najavo.
"Rozumiem," prikývol som opäť a zatiaľ nepokladal žiadne zbytočné doplňujúce otázky.

"Potkala jsem ještě jednu bláznivou kunoichi, ale po krátkém souboji uznala, že mě pustí. Přece jen jsem byla už dost daleko od centra Otogakure. Myslela jsem si tedy, že domů dorazím v pořádku. Vždycky když jsem měla pocit, že mě někdo pronásleduje, byakugan mi ukazoval cestu." pokračovala jsem ve vzpomínání. Bylo celkem lehké vykličkovat z této prekérní situace, i když se mým směrem sbíhaly houfy ninjů.
"Bohužel jsem musela přespat v lese. Zmohla mě únava. A když jsem se probudila, zjistila jsem, že mě Tetsuya odnáší směr Otogakure." při té nepříjemné vzpomínce jsem se otřásla.
"Řekl něco v tom smyslu, že už ho nebaví pozorovat mou proměnu z neškodného genina na nebezpečnou šelmu. A poté co jsem jej napadla, objevila se Sayuri. Myslela jsem, že se jedná o Edo Tensei. Po namáhávém souboji však přece jen odkryla pásku z očí a odhalila rinnegan. Celou dobu jsem bojovala s její sférou. Ale mluvila tak, že jsem ani na okamžik nepochybovala, že je to skutečně ona. Kdo jiný než Tetsuya by tohle dokázal udělat?" cítila jsem, že se mě zmocňuje zlost, ale nedala jsem to znát. Snad jen svým zamračeným výrazem.
"Pokusila se ze mě vytáhnout duši. Věděla jsem, že Tetsuya je někde poblíž. Proto jsem použila tu techniku. Doufala jsem, že zemře také. Přeci jen, celý svět je v nebezpečí."

Mikomi mi síce už Tetsuyu niekoľkokrát spomínala, no nikdy ešte v súvislosti s ním neznela tak vystresovane. Ani som sa jej ale nečudoval. Nikdy v živote by ma ale nenapadlo, že by sa takáto osoba mohla dostať k tak veľkej moci akou bol rinnegan. To som však momentálne ešte neriešil, akurát som sa v duchu pousmial nad akousi vo mne vzbudenou nostalgiou. Párkrát sme spolu s mojimi dcérami hovorili i o Sayuri, no nikdy v živote som im nepodal žiadne konkrétne stanovisko, skoro ako keby som sa vyhýbal tomu, aby som sa k celému tomu incidentu musel vyjadrovať sám za seba. To mi ale nikto z pochopiteľných dôvodov nemohol pokladať za zlé.

V čase, kedy bola ešte Sayuri zázračným dieťaťom nášho klanu, vzťahy medzi hlavnou a vedľajšou rodinou ešte stále neboli úplne ružové, čo sa najviac prejavovalo u starších generácií, ktoré však v rade tvorili najvýznamnejšiu zložku. To sa ale Sayuri vôbec netýkalo, práve naopak. Svojim chovaním sa stala akýmsi mostom medzi našimi často znepriateľovanými rodinami, keďže medzi členmi i napriek svojmu vysokému postaveniu nerobila žiadne odlišnosti. Všetci verili v to, že nás konečne raz a navždy zjednotí a zmaže všetky naše zašlé spory. Nestalo sa tak. Čím viac ľudí si ju obľúbilo, tým viac sa našlo tých, ktorí by ju najradšej videli bezmocnú. A napokon to boli práve aj ľudia z nášho klanu, ktorí sa podieľali na pošliapaní toho, čomu nielen Hyuugovia hovorili "spása nášho rodu". Potom ako som videl, jak jej život bezvýznamne vyhasol, a bol doslova nútený okolnosťami postaviť sa jej aj s ostatnými staršími chrbtom, som sa za to cítil zodpovedný.

Ale teraz som bol dokonca i ja nútený uveriť v osud a pochopiť, že to rozhodne nie je náhoda, že sa mojej dcére, Mikomi, opakovane stavala do cesty. Bol som presvedčený o tom, že dokonca aj po onom incidente, kedy v očiach ostatných členov klanu spása nášho rodu, Sayuri, už dávno vyhasla, sa našiel niekto, komu sa práve po stretnutí s ňou do značnej miery zmenil život. Presne tak, veril som tomu, že sa duch Sayuri nikdy nevzdal a zámerne pomáhal Mikomi na jej ceste kunoichi vydať sa tým správnym smerom. Jej život preto rozhodne nebol bezvýznamný. To, čo som kedysi videl v nej, po celý ten čas odovzdávala do rúk mojej dcére... a teraz bolo už viac než zrejmé, že už urobila všetko a svoju úlohu splnila dokonale. Veľa radosti som sa však nedočkal, keďže ju po krátkej chvíli predsa len prekonala zlosť na muža, ktorý pchal nos tam kam nepatril a doslova sa s nami, Hyuugami, už nejaký ten čas odporným, obzvlášť nechutným spôsobom zahrával.
"Tvoju nenávisť voči Tetsuyovi s tebou nepochybne zdieľam," dal som jej najavo, že mu neodpustím za to všetko, čo našej rodine vyviedol, a čakal na to, kedy Mikomi dokončí svoje rozprávanie.

Byla jsem ráda i za několik málo slov, které mi otec věnoval. Jedině ti nejbližší členové mé rodiny mi dokázali rozumět. Trápilo mě však toho mnohem víc. A tak jsem pokračovala ve vyprávění.
"Nepočítala jsem s tím, že se probudím, ale stalo se. Probrala jsem se v tmavé věži, zavřená v kleci, s obojkem na krku. Byla jsem po použití oné techniky velmi oslabená, ale nemohla jsem se pořádně uzdravit, jelikož mi byla blokována chakra. Čas od času mě Tetsuya navštívil, aby se mi vysmál a pobavil se na tom, že mě nakonec přece jenom zkrotil, tak jak si naplánoval. Na okamžik to vypadalo, že se mě chystá oslepit." najednou jsem už nebyla ta silná kunoichi, která vždy řeší nastálou situaci s chladnou hlavou. Byl na mě vidět strach. Na chvíli jsem se opět cítila zlomená stejně jako tenkrát.
"Musela jsem se hrozně ponížit, abych se dostala do teplejší místnosti, s vodou a... s oblečením." vykoktala jsem ze sebe. Proboha, proč mu to říkám? Ale asi musím, jinak bych se zbláznila. Nosit to v sobě, to je příšerné.
"Tam už mě naštěstí navštěvovala jen Kumiko-san. Kunoichi, kterou jsem musela omráčit, když jsem s ní bojovala u jižního úkrytu. Obě jsme došly k závěru, že s Otogakure není něco v pořádku. Otokage nezadává nikomu mise. Neukazuje se na veřejnosti. A zdá se, že Tetsuya má v tomto kraji naprosto volné pole působnosti." konečně jsem se ze stavu roklepaného ratlíka vracela zase do normálu.
"Kumiko se rozhodla pokračovat v pátrání, a doplatila na to. Naposledy jsem ji viděla ošklivě zmlácenou. Ta vesnice ničí své vlastní lidi." v mém hlase bylo znát naprosté zhnusení.

Neprerušoval som Mikomi až do konca a zdesene si vypočul, čo mala na srdci. Bolo mi jasné, že nespomenula každý detail, takže som si dokázal živo predstaviť, ako ďaleko musel ten Tetsuya zájsť, aby ju dostal do takéhoto stavu. Nenávidel som ho už predtým, no po tomto by sa mi v nenávisti nemohol rovnať ani len samotný kyuubi, ktorý sám seba nazýval stelesnením čírej nenávisti! Nedával som to na sebe však nijak najavo.
"Takže hovoríš, že pôsobí v Otogakure, hm," prehovoril som na počudovanie úplne pokojne a až neobvykle seriózne sa zdvihol od stola. Než sa Mikomi stačila čo i len opýtať, čo sa deje, už som mal namierené k dverám. Svoje chovanie som odôvodnil jedinou vetou.
"Len tu počkaj, idem ho zabiť. Prinesiem ti jeho hlavu," v tomto stave mi očividne ani len rinnegan nepripadal dosť problematický na to, aby mi v mojom úmysle mohol zabránil.

Naprosto vyděšená jsem sledovala svého tátu. Takhle jsem ho neznala. Nebo vlastně... znala. Ale toto není jen tak. Vyskočila jsem na nohy a chytla ho za ruku.
"Počkej! Tohle už dávno není ten Tetsuya, kterého známe!" pak jsem si uvědomila, že jsme v knihovně. Opět jsem ztišila hlas.
"Není to záležitost jen našeho klanu. Dokonce ani pouze Konohy. Týká se to celého světa. Měla jsem tu čest pouze s jednou jedinou sférou. Kdo ví co budou zač ty ostatní. Tati prosím, byla by to sebevražda..." v mém hlase bylo znát, že to myslím smrtelně vážně, a že se bojím.
"Navíc... Hokage-sama musel oživit Reinu. Výměnou za můj život. Dostala příkaz chránit Otogakure prostřednictvím Shisuova oka. Je to nedobytná pevnost." šeptala jsem tak, aby to slyšel jen on.
"Nikomu o tom neříkej, ta informace je přísně tajná. Mám teď jedno jediné přání. Pohřbít Sayuri tam, kde si přála spočinout. Nepřeji si, aby ji zase někdo zneužil." měla jsem slzy na krajíčku, ale z posledních sil jsem se ovládla.

Pôsobil som nepochybne veľmi odhodlane. Napokon som však bol nútený pocítiť, ako sa ma snaží zastaviť moja vlastná dcéra. Vypočul som si teda jej argumenty, no môj výraz v tvári sa ešte zhoršil. Na jednu stranu som totiž pôsobil vážne, no na druhú na mne Mikomi mala možnosť spozorovať úsmev, ktorý ale rozhodne nebol od šťastia. Len som si vybíjal svoju zlosť na predstavách toho, ako si poradím s Tetsuyom, a spomienkach z pomerne dávnej minulosti.
"Takže nedobytná pevnosť... to mi pripomína staré časy, keď som sa zoznámil s tvojou mamou. Istá nemenovaná dedina, ktorá nelegálnym spôsobom rýchlo naberala na sile, sa pokúšala o ukradnutie jej byakuganu, čo sa mi vôbec, ale vôbec nepáčilo... osobne som sa postaral o to, aby zaplatili daň tak vysokú, že dva roky po tom incidente ich dedina zanikla a skončila v zabudnutí!" dal som Mikomi dosť jasne najavo, že sa so mnou nie je radno zahrávať. Potom ako som si ale uvedomil závažnosť situácie som svoj hnev napokon predsa len potlačil a opäť sa zachoval seriózne.
"Hm, v poriadku. Tetsuyu necháme teda na neskôr... na znak mojej vďačnosti za to, že si sa mi vrátila, ti s radosťou splním akékoľvek prianie," prikývol som na jej požiadavku ohľadom Sayuri a pohladil Mikomi po jej utrápenej hlavičke so zjavným úmyslom upokojiť ju.

Jen jestli to bylo tvým zásahem tati...
"Děkuju." vděčně jsem se usmála. Poté co mě pohladil, jsem se cítila o sto procent lépe. Téměř se mi podařilo zapomenout na všechny starosti.
"Kdy vyrazíme na cestu?"