Brána Tsukigakure

Došla jsem k bráně s tygřicí po boku. Všude kolem byl shon, lidé běhali sem a tam, odklízeli (nejen) trosky, ošetřovali zraněné. Propletla jsem se mezi nimi až ke skupince strážných, která se shromáždila kolem Yoshimiiho.
„Zdravím. Omlouvám se, že jsme vás nechala čekat,“ řekla jsem, věnovala mu unavený úsměv a převzala od něj svitek.
„Sdělte prosím Daimyo, že zastávám názor, čím dřív, tím líp.“ I kdyby to znamenalo, že je to už zítra.
Nakonec jsem se omluvila, že už musím jít, rozloučila se a odešla do kanceláře vyřídit všechen tenhle zmatek, ačkoliv nejraději bych se šla pořádně vyspat.

Přišel jsem k bráně kde stálo hodně stráží. Zvýšená ostraha po tom útoku Yonbiho, ale brána byla v pořádku jako jedna z budov. Trochu mi problesklo hlavou jak vypadá naše slavná brána v Kirigakure po útoku Bijuu. A tak jsem se těšil domů abych viděl jak jdou opravy města. Nicméně mě čeká dlouhá cesta.
Na strážné jsem jenom mávnul a nevypadalo to že semnou mají problém, nechali mě projít beze slov,...

/přesun

Společně se Shi jsem dorazila k bráně. Vyhodila jsem do koše tyčku od danga, které jsem si koupila cestou. Tygřice v zubech stále ještě svírala kus syrové kýty. Občas pohodila hlavou, aby ji mohla lépe chytnout, nebo se na chvíli zastavila a kus odtrhla a snědla.
U brány už čekal Rei. Kývla jsem mu na pozdrav a zamávala Karasu, který seděl v budce u brány a kouřil jednu ze svých cigaret.
„Můžeme?“ zeptala jsem se Reie, když jsem k němu došla a upravila jsem si popruh malé cestovní tašky, aby mi na rameni seděla pohodlněji. Pak jsem se otočila směrem od vesnice a vyrazila.

Zřejmě jsem usnul a strážní mě nechali.. co se dá dělat, protáhnu se jako líná kočka která se vystavuje paprskům slunce.

Nový den, nový boj zabručím si pro sebe,rozhlížím se po okolí a nakonec po nějaké době se vydám do práce Po cestě si koupím nějaké jídlo poznamenám ještě ve své mysli noříc se do ulic Tsukigakure.


/přesun/

Konečně jsme pomalu došli k bráně Tsuki. Šťastně jsem si povzdechla. Konečně doma. Stihli jsme to tak tak, strážní už se chystali bránu zavřít.
Sotva jsme prošli a hlídka uviděla, v jakém jsme stavu, naběhli k nám a začali nám pokládat spoustu otázek. Nejčastější asi bylo, že bychom měli navštívit nemocnici a jestli tam chceme doprovodit. Nevěděla jsem, jak Rei, ale já je odbyla mávnutím ruky. Potřebovala jsem se akorát pořádně vyspat.
„Zítra,“ řekla jsem ještě Karasu, veliteli stráže u brány. Pak jsem Reiovi kývla na rozloučenou a pomalu se vydala domů, neuvěřitelně se těšíc na svojí postel.

K bráně dorazilo nezvyklé procesí, v jeho čele kráčím já a za mnou čtyři podřízení z logistiky nesou pomocí tyčí velkou kovovou klec v niž nervózně funí velký kanec, sem tam provede výpad proti mříži, ta se však nehne, jen se klec zhoupne a nosiči raději zpomalí.

Kousek od brány složíme klec, zavelím k pauze a čekáme než se dostaví Tsukikage.

Dorazili jsme k bráně, Shi nějakou chvíli přede mnou. Netrpělivě čekala, až přijdu, mezitím, nevšímajíc si nosičů, obcházela kolem klece.
„Omlouvám se za zpoždění,“ řekla jsem hned co jsem přišla a podívala se na zavřené zvíře. „Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptala jsem se Shi, která mým směrem akorát vrhla iritovaný výraz.
Pokrčila jsem tedy rameny a obrátila se k Yunovi. „Myslím, že ho můžete pustit ven,“ sdělila jsem mu naprosto klidně a s úsměvem, jako by divoký kanec pobíhající po ulicích neznamenal vůbec žádné nebezpečí.

O několik kroků jsem ustoupila, abych udělala více místa.
Shi se mezitím přesunula za klec a sotva se kanec s hlukem vyhrnul z klece, vyskočila na její vršek. Na Yuna mrkla a hravě se na něj zašklebila. Pak se obrátila znovu ke kanci, nakrčila se a když se ocitl ve vhodné pozici, skočila mu na hřbet a zakousla se mu do šíje. Do okolí vystříkla krev, kanec sebou začal mrskat a Shi skončila s žuchnutím na zemi. Vzteklý divočák se bez rozhlížení rozeběhl do ulic.
Tygřice se rychle vymrštila na nohy a olízla si rudou tekutinu, která jí ulpěla na čumáku. „Dej mi půl hodiny,“ řekla mi, než se jí v očích usídlil divoký výraz a nadšeně se vrhla za kancem.
„Hlavně nikomu neubližte,“ zamumlala jsem a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Proč že jí to vždycky dovolím?
Každému z nosičů a Yunovi jsem věnovala úsměv. „Děkuji za všechno, pánové.“

Přikývla jsem na jeho nápad uvědomit zdravotníky.
„Ne, to je vše, děkuji,“ usmála jsem se na něj a rozloučila se. Měla bych být raději doma, až si tam Shi přitáhne tu potvůrku. Ještě jsem na Yuna kývla, otočila se a odebrala se domů.

Uklonil jsem se a ještě dodal "Kdyby jste něco potřebovala, stačí říct" 


Ještě chvíli jsem koukal, když se přihnali metaři a začali smývat krev z ulice, podrbal jsem se na hlavě a vydal se směrem k domovu.

Kanec to šlo, ale doufám, že příště nebude Tsukikage chtít slona, to by bylo... těžší pomyslím si ještě a zmizím v ulicích.

/přesun/

Divila bych se, kdyby mě stráže vůbec zaregistrovali. Nějak jsem si nedělala starosti s tím, že nemám minimálně polovinu věcí, které budu potřebovat. Měla jsem jenom týden a proto jsem musela být rychlá. Neuvěřitelně jsem se těšila. Trochu klidu mi přinesla až noční cesta přerušovaná faktem, že mě vyděsilo cokoli, co se pohybovalo blízko mě, včetně větru.

//Přesun

Práce dávno skončila, rybářské potřeby jsem prohlédl, opravil, upravil a můžu se vydat na žížaly.

Rozloučím se s hlídkou u brány i s kolegy, kteří mi pomáhali při kontrolách, jen díky nim to šlo rychleji než obvykle.

Tak se tedy vydám k lesu, kde je krásně vlhká půda a nějaké žížaly snad vydoluji, vzal jsem si na ně speciální plechovku... od čaje.

/přesun/

Doskotačila jsem s batůžkem na zádech k bráně a spokojeně se křenila.
Yooosh! Hurá na výlet!
Otočila jsme se abych si prohlídla svojí vesnici a vydala se pryč do Kirigakure.

Zatímco jeden ze strážců brány kontroloval lovcovo povolení ke vstupu, leopard přiřazený k týmu hlídačů nepokojně zavrčel.
Možná byl přestrojený za starce a měl i jeho povolení ke vstupu do vesnice, ale pach tohoto člověka rozhodně nepatřil tomu, který ve stejné podobě odcházel z Tsuki.
Strážce ustoupil dozadu a sáhl po kunaii okamžitě, co ucítil leopardovo podezřívavé rozpoložení. „Kdo jste?“ zeptal se cizince.
Na chování svého druha samozřejmě reagovali i ostatní ze stráže.