Brána

Jediný vchod do vesnice tvoří právě písečná brána, která je střežena dnem i nocí jednotkou v podobě jonina a chunina, kteří jsou připraveni okamžitě podat zprávu Kazekage o pohybu někoho nežádoucího.
Požadavkem na každého vstupujícího je se prokázat a odevzdat všechny zbraně.

Se svým týmem jsme přistáli kousek od hranic Suny a zbytek docházeli pěšky. Hlídky z brány nás mohli už z dálky vidět. 
"Nechci se tu zdržovat moc dlouho, takže žádné vylomeniny, dohodněte se, kdo půjde semnou tentokrát." pronesla jsem a když jsme došli k bráně promluvila jsem: "Daimyo Sora no Kuni, ráda bych mluvila s Kazekagem ohledně politické situace." a ukázala jsem jim svůj znak.

Hlídka


__________________________________________________
Pečlivě jsem si prohlédl její znak a s uctivým poklonem ji pustil dále.
"Samozřejmě, Daimyo-sama, Kazekage sídlí v největší budově uprostřed vesnice.  Nemůžete ji minout, omlouváme se za nepříjemnosti, které vznikají při přestavbě vesnice,"

"Děkuji, nechám vám tu polovinu mého týmu." kývla jsem na dva co měli jít semnou a já se vydala dál.
Cestou na mě promluvil ten nejstarší, kterého jsem sama občas učila.
"Víte kdo je tu kazekage?"
"Nemám tušení, ale jistě to bude někdo, kdo to má pod kontrolou." řekla jsem vlídně a pokračovala k hlavní budově.

Spěšně jako vždy, když jsme odcházeli z vesnice, jsme sebrali naše stroje zbytek týmu a vydali se na další cestu, tentokrát Tsuki (přesun)

Dorazili jsme do Suny. Diky amaru a jejimu skvele fungujicimu orientacnimu smyslu jsme se stacili nekolikrat ztratit. Nakonec jsem stal pred branou a jen tak stal a cekal na Amaru az jsem dotrepe svou zadnici.

Sotva jsme se vzdálili od Konohy, musela jsem nás vést já. Hikaru celou cestu mlčel a ještě chodil o holi. Nejprve jsem nás dostala do ohavných bažin a sotva jsme se z nich dostali, byli jsme u obrovského jezera, které jsem v životě neviděla. Hikaru si asi myslel, že ho nevidím, ale viděla jsem, jak do něj čůrá! () Od jezera jsme se toulali rozlehlými lesy, přes hory, doly, řeky. Chvíli svítilo slunce, pak pršelo. A pak, na konci jednoho lesa, začínalo být strašlivé vedro. Ovívala jsem se lopuchem a uviděla písek. "NO SLÁVA! Jsem geniální!" Radovala jsem se předčasně. Samozřejmě mé myšlení se zastavilo u -kde je písek, tam je poušť a Suna- ... Jenže se jednalo o malou pláž. Tak jsme se vydali zase jiným směrem.

Po několika hodinách už jsem nás konečně dotáhla k vesnici. Celá vyčerpaná jsem se potácela k bráně, že mě dokonce i Hikaru s holí předběhl. Čekal na mě a připadalo mi, že se tváří dost opovrhovačně. No jó, tomu se to čeká, když se celou cestu sune jak šnek a opírá se o hůl! Doufám, že má pádný důvod mít tu větev u sebe! Zastavila jsem se před bránou, napnula hruď, upravila se a zamávala na stráže. Než jsem promluvila, v hlavě jsem si promyslela, co vlastně říct. Nakonec jsem ale řekla první věc, co mě napadla. "Dobrý den, přišli jsme předat vzkaz novému Kazekagemu. Přicházíme sem z Konohagakure no Sato." Všimla jsem si, že je tu kromě nás ještě někdo. Byl zahalen v masce, vypadal jako ANBU. Ale netušila jsem, odkud asi je. A hlavně byl ozbrojen, takže jsem na něj trochu zaměřila zrak.

Hlídka

Ukázal jsem na tři krabice.
"Podmínkou ke vstupu je odevzdat všechny zbraně, poté můžete jít."

Podívala jsem se na krabice a přimhouřila oči. Doufám, že mi to pak vrátěj! Odepla jsem si pouzdro s výbavou a hodila ho do prostřední krabice. "Arigatou gozaimasu!" Zavolala jsem na stráže a prošla bránou. Začala jsem po vesnici pátrat po budově Kazekageho. Doufala jsem, že se Hikaru někde nezapomněl a jde za mnou. Po chvíli jsem se zeptala nějaké ženy, jestli neví, kde tu budovu najdeme. S radostí mi odpověděla, takže jsem se vydala přímo tam. (Přesun)

Sve zbrane jsem odevzdal a nakonec jsem pomalu vstoupil do vesnice. No jeji energicnost ji nejak chybela. Nakonec jsem cekal az dojde ke me at muzeme dojit. "K brane tak delej a neflakej se." A cekal na ni

Dosel jsem opet k brane tam si vyzvedl sve veci a cekal az se Amaru raci dojit zpet a my se mohly vydat na cestu. Oprel jsem se o branu a cekal.

Nezastavitelné torpédo se řítilo k bráně - stejně jako v Konoze. Tentokrát jsem ale byla opravdu rychlá. U brány jsem se zastavila, čapla svoje pouzdro z krabice a mávla na stráž. "Jdeme!" V duchu jsem doufala, že budu mít další možnost se sem podívat. Ještě jsme si prohlédla vesnici z venčí a otočila se k ní zády. Odrazila jsem se a běžela zpět do skryté Listové. Cestou jsem pozorovala, jestli mě Hikaru stíhá, protože se vždy záhadně objevil přede mnou, ikdyž byl "těžce raněný" . Díky mapě už jsem neměla šanci se ztratit.
(Přesun)

Sel jsem za ni byl jsem zvedavej jak tohle dopadne. Byla prilis lehkomislna. No mozna ne pri boji ale to jsem nevedel ani nemohl rict.
(presun)

Procházel jsem branou a po stěnách, "vůbecneklaustrofobní soutěsky" lezli moji pavouci. Vypadali opravdu vesele. Vykračovali si v řadách jako nějaká jednotka velmi speciálních vojáčků.
"Co je to za bordel?" podivil se jeden ze strážných.
"Zvykejte si. I pavouci potřebují vyvenčit." odsekl jsem a konečně zmizel pryč, kamsi do pouště. Na cestu jsem usrkával ledovou kávu a vypaloval jednu cigaretu za druhou. Když došla káva, načnul jsem vodku.

přesun

U brány jsem byl celkem brzo, ačkoliv jsem nijak nespěchal. Kolem stráží jsem prošel už ve své kamufláži. Chvíli se na mně dívali jak na nějakého žebráka, ale stačil jeden jediný pohled mých očí a narovnali se zpět do pozoru. Já se v té době už vydal pryč do pouště, směrem k vesnici "Vyděděných"

Pomalým krokem jsem dokráčel k bráně vesnice, vlk mě stále následoval. Ruce jsem si dal k pasu, na rukojeť kusarigamy a když jsem procházel kolem stráží, ze strany jsem jim podřízl hrdla. Vlk zůstal stát u brány, já kusarigamy utřel do svého oblečení a pokračoval jsem v cestě ke kanceláři. * Omlouvám se, Kazekage-sama ale neměl jsem na výběr... * pomyslel jsem si a pokračoval v cestě.

Doběhl jsem zpět k bráně. Těla stráží už zde nebyla, ten vlk je asi odtáhl. Po chvíli jsem ho našel a hodil jsem mu svitky. " Info vám dám, až dostanu přístup do vesnice... neřeknu ho nikomu jinému než vašemu vůdci... kapiš? " řekl jsem mu a on pouze přikývl a odběhl pryč. Já se zatím vydal pomalým krokem k oáze, abych si odpočinul a zítra za nimi mohl zajít a zjistit co potřebuju.

Faito

Než jsme došli do Suny, jakžtakž jsem se zmátořil. Přestal jsem uvažovat nad svitkem a začal se soustředit nad tím, co vlastně chceme. Hitomi moc dobře ví, proč mě sem posílá. Nechce vyjednat příměří. Chce vědět, kdo je Kazekage - jak se chová, jaké jsou jeho diplomatické postoje nebo soukromé cíle a tak dále. Misi ranku B by zvládl jeden člověk...
"Dobrý den. Jsem Faito Dansaku a chci mluvit s Kazekagem." řekl jsem tvrdým, nepoddajným hlasem. Nehodlal jsem se s nimi mazlit. Neměli tu rádi změkčilosti.