Yūgure no tani ( Lizzy , Seito)

Nečekal jsem, že by mi ona někdy poslala zprávu. Přeci jen jsme se v minulosti střetli jen krátce. Matně si pamatuji, že byla generálkou a já sloužil pod ní. Od té doby jsem o ní slyšel jen sem tam. Takže jsem se samozřejmě rozhodl, že její zprávu ignorovat nebudu.
Neříkám, že tohle místo nemělo svoje kouzlo, ale klidně jsme se mohli střetnout i na nějakém lepším místě. Třeba v restauraci, nebo klidně v divadle, ale teď to bylo asi jedno.
Procházel jsem tedy krajinou a někdy i umístil svoji značku na stromy. Neměl jsem tohle místo zmapované a člověk nikdy neví, kdy se tu zase vrátí.
Cesta ubíhala a já se najednou ocitl před nějakou chatrčí. Na verandě seděla žena, kterou jsem hned nepoznal. Samozřejmě to byla ona, jen jsem si ji pamatoval trochu jinak. ,,Přeji hezký den." Trochu jsem se pousmál a dokráčel až za ní na verandu, kde jsem k ní pak ještě zdvořile natáhl ruku a čekal, jestli ji přijme. Nic dalšího jsem zatím neříkal, protože zprávu mi poslala ona, takže hlavní slovo bude patřit jí.

Potřásli jsme si tedy rukama a já se lehce pousmál. Bohužel se opět projevil můj zlozvyk. Při kontaktu s ní jsem na ni umístil moji Hiraishin značku. Měl jsem tak označených už mnoho lidí a spíše jsem to už dělal nevědomky. Naštěstí si toho dotyčná osoba nemá jak všimnout, protože značka hned zmizí a nejde vidět. Což bylo dobře, protože jinak je to neslušné a krajně nevhodné. Zpátky k nám na verandu...
,,Děkuji." Sice zde opravdu nebyla žádná židle, ale i tak jsem poděkoval za nabídku k sezení. Sedl jsem si tedy na dřevěnou podlahu a pohlédl někam do dáli. ,,Očekáváme ještě někoho?" Narážel jsem na to při zmínce o tom, že jsem tu první. Kdo ví, na koho může ještě čekat. Možná čeká na nějakého přítele. Vypadá to tu sice jako na samotě u lesa, ale pro někoho možná romantické místo. Proč by pak posílala zprávu mně, kdyby zanedlouho očekávala svého přítele? No, nechtěl jsem se do toho více zamotávat a raději počkám, co mi pak k tomu řekne ona.
,,Tak to jsi slyšela správně. Novinky se po světe opravdu šíří rychle. Naštěstí jsme se přes to dostali a snad nás opět čekají lepší časy." Přikývl jsem hlavou a podíval se na ni. Chvíli jsem se na ni díval a opravdu mi připadala vzhledově trochu jiná než kdysi. ,,A jak se daří tobě? Od doby co jsi byla generálem, jsem o tobě slyšel pár zajímavých zpráv. Docela působivé." Myslel jsem to vážně. Dostaly se ke mně nějaké informace, jak si Lizzy dokázala několikrát poradit i s několikanásobnou přesilou. Přeci jen byla generálkou, to už něco znamená. ,,Jen mě překvapuje, že už nejsi na vyšší pozici než je Jounin. Nebo se snad mýlím?" Tipoval bych, že by klidně mohla usilovat i o post Kageho. Uměla velet a byla silná. Navíc i inteligentní a docela pěkná, což by byl plusový bod spíše pro mužskou společnost.

Netvářila se zrovna nadšeně, když se zmiňovala o tom, že zatím nikoho neočekává. Asi měla zrovna volno, takže možná chtěla, ať to volno vydrží co nejdéle.
,,Tak v tomhle jsme asi rozdílní. Já bojuji jen za to, abychom měli všichni lepší časy, takže v lepší časy chci zároveň i věřit." Pak mi nabídla čaj a já ho s lehkým kývnutím hlavy přijal. Voněl nádherně, ale zatím jsem ho odložil stranou a počkám si, až bude mít přijatelnější teplotu.
,,Tak to se ke mně nedostalo. To je mi líto, jestli si ztratila někoho k sobě blízkého." Opravdu jsem nevěděl o tom, co se stalo mezi ní a Kiri.
,,Až takovou přezdívku? To jsi v životě už něčím prošla." Určitě to neměla lehké. Už jen z pohledů do jejich očí jsem pozoroval jakousi starostlivost a obezřetnost. Možná jsem se mýlil, ale nevypadala zrovna nějak šťastně. Nechtěl jsem se jí na to zatím ptát, protože možná byla pravda úplně jiná.

Na její slova jsem přikývl. ,,Ano, je to pěkné mít něco, za co se můžeš rvát a není ti to lhostejné." Podíval jsem se na ní a něco mi říkalo, že ona už stejný pocit nesdílí. ,,Neměla bys ztrácet naději. Ta umírá totiž poslední." Povzbudivě jsem se na ni pousmál a pomalu se vyškrábal na nohy. Začala mluvit o tom, kdy jsme se viděli naposled a za jakých okolnostech. Nezapomněl jsem.
Dal jsem si ruky v bok a chvíli jsem mlčel. Svůj zrak jsem upřel do prázdna a vybavoval si nějaké střípky vzpomínek z minulosti. ,,Pamatuji si na to. Bohužel minulost už nezměníme, ale můžeme zachránit budoucnost." Svůj pohled jsem opět věnoval jí a chystal se odpovědět na její poslední otázku.
,,Tuším, proč jsi mě zde zavolala. Musíš mi ale slíbit, že se pokusíš mě šetřit. Rád bych totiž i zítra stál na nohou." Bylo to tak. Nechtěl bych strávit moje volné dny na nemocničním lůžku. Ještě jsem se trochu pousmál a čekal na její odpověď.

,,Vždycky je tu něco." Tyhle slova už asi neslyšela, protože se postavila a naznačila mi, abych ji následoval. Šli jsme stále hlouběji do lesu a já jsem sem tam rukou přejel po kůře stromů, udělal na nich značku a zároveň ji pozorně poslouchal.
Nejdříve mluvila o tom, jak se některé vesnice snažily oslabit Otogakure. Dokonce mi podala i bingo knihu, na které byla zobrazena jedna žena, která se toho zúčastnila. Podle jejich slov se ale tahle žena nakonec rozhodla jinak. Nakonec se dostala i k jádru věci a vysvětlila mi, co vlastně plánuje. ,,Uvědomuješ si pořádně do čeho se pouštíš? Neříkám, že to není nemožné. Jedna věc je však najít elitní shinobi a druhá věc je důvěra v nich. Nerad bych se stal obětí zrady." Lizzy působila docela seriózně, takže jí bych asi věřil, ale co ti další?
Nakonec to zakončila s narážkou na moje schopnosti. Pokrčil jsem jen rameny a podíval se jí do očí. Vypadala docela nevinně, ale pod povrchem se skrývala až moc tvrdá žena. ,,Tak do toho." Pobídl jsem ji k prvnímu kroku a čekal, co udělá. Já tam teď jen stál a vypadal jsem jako nějaký tréninkový panák, který čeká až dostane první ránu. Ach jo, jak já nerad bojuji proti opačnému pohlaví. Stihlo mi ještě proletět hlavou...

Lizzy začala docela s jednoduchým útokem. Její údery sice byly dobře mířené, ale zatím jsem stíhal uhýbat. Nepochyboval jsem o tom, že bude rychlejší a silnější, než byla kdysi. Od té doby už nějaký ten čas uběhl, ale i já se naučil za tu dobu pár věcí.
Při jednom vyhnutí jsem se odrazil a odskočil od ní. Dopadl jsem kousek od ní a rychle složil pečetě. Bylo tu docela dost stromů, takže pohyby budou komplikovanější, proto jsem se rozhodl použít jednu techniku. ,,Futon: Shinkūgyoku." Na Lizzy mířila technika, která po cestě porazila i pár stromů, takže si bude muset dát pozor i na to.
Zatímco si ona musí poradit s technikou, jsem já složil další pečetě a aktivoval Mizu no jikuukan. Nevšiml jsem si totiž, že by tu byla nějaká voda, takže si ji budu muset pak vytvořit.

Ještě před tím, než jsem stihl vypustit techniku na mě vrhla kunai. Byli jsme od sebe už vzdáleni, takže vyhnout se mu nebyl problém.
To samé platilo i pro Lizzy, která se s lehkostí vyhnula mé technice. Nečekal jsem od techniky moc, takže jsem nebyl ani moc překvapen. Věděl jsem o jejích schopnostech a o práci se zvukem. Byla to pro mě nebezpečná soupeřka, spíše šlo jenom o to, jak dlouho vydržím já. Byl jsem soudný člověk, takže jsem si docela jasně uvědomoval, jaký je rozdíl mezi mnou a jí.
Každopádně Lizzy neotálela a okamžitě mě zaměstnala útokem. Jednu výhodu jsem tu však měl. Jelikož jsem na stromy umisťoval Hiraishin značky, tak jsem mohl docela lehce uniknout útokům. Navíc pár stromů, které nesly moji značku, jsem strhl předešlým útokům, takže se trochu jinak rozmístily po bojišti. A já si přehled udržel, kde se zrovna nachází. To bych mohl pak využít.
Když tedy Lizzy vyběhla a otevřela pusu, tak jsem na nic nečekal. Stačila jednoduchá pečeť a já už tam nestál. Stalo se to velmi rychle, takže ke mně nestihlo dojít ani to nepříjemné pískání.
Objevil jsem se daleko za ní a zůstal skrytý za stromy. Zatím jsem nic nedělal, ale jen čekal, za jak dlouho mě Lizzy stihne odhalit. Chtěl jsem vědět, jak ta její práce se zvukem vypadá. Každopádně ji mohlo dojít, že jsem mnohem rychlejší, než jsem byl tenkrát v té válce. Pokud byla pozorná, tak určitě i poznala, že teď stojí proti Hiraishinu.

Tak jsem tam jen tak stál, opřený o strom a uvažoval nad životem. Věděl jsem, že technika, kterou použila Lizzy, to okolí úplně zdevastovala. Doufejme, že ty stromy zde opět narostou. Byla by to škoda, zničit tak hezký les, ale dneska asi bohužel nebude jiná možnost.
Z mého uvažování mě ale vytrhly lehké vibrace, které vycházely ze stromu. Začalo to tu vibrovat všechno. Ze začátku mě napadlo úplně něco jiného, ale to raději nebudu zmiňovat. S lehkým úsměvem jsem se tedy rozhlédl po okolí a tak nějak jsem čekal, že tohle okolí to za chvíli pěkně odnese.
Teď jsem se však rozhodl, že si zkusím její reakce. Opět jsem složil pečeť a najednou se objevil u ní. Určitě tenhle tah čekala, takže jsem v dalším okamžiku byl zase pryč. Spíše jsem se tedy před ní jen tak mihl. Každopádně místo mě tam zůstal papírek, který poletoval ve vzduchu. Uvidíme, jak si poradí s explozí, protože se jednalo o výbušný papírek.
Já se mezitím objevil zase u jiného stromu a očekával výbuch.

Očekával jsem výbuch, ale Lizzy byla pohotová a lístek stihla uhasit. Nevadí. Pak se stalo něco zvláštního. Všiml jsem si toho, když stromy začaly vibrovat, ale že zmizí všechny v našem blízkém okolí, to jsem nečekal. Lhal bych, kdybych řekl, že to na mě nezapůsobilo. Dalo by se říct, že to byla až moc čistá práce.
Při její poznámce jsem se musel pousmát. Líbila se mi ta její odhodlanost, jestli se to tak dá nazvat. Člověk by si měl  i tak dát pozor na věci, o kterých si myslím, že mu neublíží. V budoucnu se jí totiž může stát právě normální zbraň osudná. Nic jsem k tomu však neříkal a nechal si to zatím pro sebe. Na konci boje bude určitě čas si říct postřehy, takže až pak se o tom zmíním.
Teď jsme měli tedy na sebe dobrý výhled a Lizzy na nic nečekala. Začala s další technikou. Pomalu se rozpadala na kapky vody. Ihned jsem musel zareagovat. Vytáhl jsem z kapsy kouřovou bombu a hodil ji pod sebe. Zahalil mě dým a já vytvořil čtyři vodní klony. Nebyla zde sice voda, ale já si ji dokážu vytvořit. Tohle se stalo zároveň s tím, než Lizzy zmizela úplně. Co se dělo dále?
Všechny klony měly u sebe Hiraishin kunaie a pod vestou měly na sobě výbušné lístky. Takže je můžu využít pro boj, ale i pro určitou formu bomby. Jeden z klonů vyběhl z kouře ven a mířil na místo, kde ještě před chvíli stála Lizzy. Další dva zůstali stát zatím v kouři a poslední klon odskočil dozadu, takže měl dým a celé dějiště před sebou.
A co bylo se mnou? Já zůstal stát mezi klony v kouři. Takže jsme vlastně byli v dýmu tři. Já měl přichystanou pečeť a klony byly připravené se odpálit. Na tenhle krok si člověk musí věřit, ale já byl na tohle rychlý dost.

Čekal jsem, že se vrhne přímo do kouře a zkusí nás eliminovat. Schopnosti na to měla, ale odvahu už asi ne. Přeci jen, stačil by jeden špatný úder a jeden z klonů by se odpálil. A výbuch z takové blízkosti by nesl s sebou jisté následky. Tenhle plán budu muset nakonec trochu přepracovat.
Kouř se totiž pomalu rozplynul a já viděl, jak Lizzy zrušila první klon. Byla skryta, takže ta rána prostě přišla nepředvídatelně a klon se rozpadl na vodu. Tak tohle je fakt paráda. Jak by mi teď bylo hezky někde na klidném místě? Jen tak relaxovat, užívat si přírodu a nabírat pozitivní náladu. Jenže to ne, to se musí pořád něco dělat. Můj výraz na chvíli zesmutněl, ale mohl jsem si dovolit na chvíli takhle zapřemýšlet, protože místo, kde sundala klon, bylo už docela vzdálené. A stejně jsem to pořád nechápal. Lizzy měla, dá se říct, perfektní postavu, tak proč se skrývat? Nevšiml jsem si, že by měla nějaké to kilo navíc, ale určitě by to ani nikomu nevadilo. Možná tu techniku opravdu použila na to, aby mě dorazila. Takže své nedostatky neskrývá. I tuhle možnost jsem si musel připustit a zůstat připravený.
Zpátky na bojiště. Vyskočil jsem rychle do vzduchu a složil pečetě. Použil jsem Kuchiyose no Jutsu a přivolal Akia. Dokázal létat, takže jsem se teď vznášel nad bojištěm a pozorně ho pozoroval. Mezitím se všechny klony rozběhly jiným směrem a při běhu každý klon hodil dva Hiraishin kunai tak, abych měl lepší možnost teleportace. Akio měl nabito a zamířeno, takže se uvidí, na co se zaměří Lizzy teď.

Sledoval jsem dění a najednou se jeden z letících kunaiů zastavil. Bylo jasné, že to byla Lizzy, která ho chytila a následně zničila. Už, už jsem skoro dal pokyn Akiovi, aby vypustil tlakovou vlnu, ale naštěstí jsem se zarazil. Byl to přeci jen přátelský boj a tahle vlna už ublížila mnoha lidem a Lizzy jsem zranit nechtěl.
Pak promluvila a já se trochu pousmál. Akio zatím udělal takový zvláštní manévr ve vzduchu a vypadalo to, že zaútočíme ze vzduchu.
Najednou jsem ale stál u ní a skoro v ten samý moment jsem ji položil ruku na rameno. V normálním boji bych použil Hiraishingiri, tohle byla jen taková přátelská verze. Takže ten manévr ve vzduchu byl jenom pro to, abych na malý moment upoutal pozornost. Taky se mi zdálo, že se na chvíli přestala soustředit, takže jsem se pokusil chopit téhle šance. ,,Je mi to jasné. Zajímá tě jen zabití nepřítele, ale tady se musíš držet zpátky." Bylo to tak. Jinak by rozsah všech technik byl úplně jiný. O tom není pochyb. ,,Ale Lizzy, proč a kdy se z tebe stal jen něčí nástroj?" Nemohl jsem si odpustit tuhle otázku. Proč jsem zmínil zrovna tohle? Protože jsem měl pořád v hlavě ten výraz jejich očí, když na mě zaútočila poprvé. Tenhle pohled už jsem v životě párkrát viděl. Byl to pohled člověka, kterého zajímá už jen smrt a ničení. Dalo by se říct, že už je na tohle nějakým způsobem naprogramovaný a je to jediný smysl života.
Možná jsem se pletl. Chtěl jsem se plést. Život nám byl totiž dán úplně z jiného důvodu. Někteří lidé ale ten důvod ztratili.

Reflex měla docela dobrý. Ruku ještě stihla zachytit. No, pořád to byla jen ruka, která nedržela zbraň. Každopádně na moji otázku zakroutila hlavou na nesouhlas a pak spustila. Proč jen mě ale její odpověď nepřekvapila? Mohl jsem se na to zeptat sta lidí a sto lidí by mi řeklo jinou odpověď, která by měla však stejnou podstatu. Zakončila to tím, že by mi klidně i tu ruku utrhla, ale nemyslím si, že by to stihla, než bych opět zmizel.
Pokrčil jsem jen rameny a už jí na to nic neříkal. Jen jsem si to ještě chvíli urovnával v hlavě.
,,Upřímně máš pravdu. Byl to jen mini-testový souboj." Přikývl jsem hlavou a párkrát přešláp na místě. Tak nějak jsem teď nevěděl, co dále říct. Byl to její test a mě alespoň nějak uteklo odpoledne.