Přístav Benisu-tō

„Možná je to jenom číslo, Ale pro mě jsou určité zásady  zákonem který neporuším.“ Nikdo netvrdil ze nezabíjím akorát se to snažím nedělat. Přeci jenom má druha polovička ví ze mnohdy jde o přežiti takže bojuji. “Proste nezabíjím pokud nemusím. Je to jednoduché. Pokud jde o přežiti umím byt nekompromisní ale to se nestává moc často.“  Stou vodní kuličkou to přehnal, mohlo to vypadat tak ze mě trefil, ale přeci jenom jsem byla rychlá dost na to, abych se tomu vyhla. Byl to spise reflex než něco takového. Byla jsem všímavější než normální lidi to mi zachránilo účes. Jeho kulička mi minula ale jako odměna se mu těsně před obličejem zastavila moje pest. „ Nemyslím si ze je tohle zrovna nejlepší způsob jak dívku povzbudit.“ Samozřejmě jsem tequillu odmítla. Ale tato jeho akce mě pouze utvrdila v tom ze si na něj musím dávat pozor

Dorazil jsem do přístavu a najednou jsem měl zase špatný pocit samozřejmě, že byl. Kangae  tam bojoval, trénoval nebo co vlastně.. byla to zase  příležitost zjistit co umí přeci jednou bych ho chtěl zabít.. a sledoval jsem, co vlastně používá. Slečna, která s ním byla, nebyla taky špatná v boji, ale spíš mě zajímá Kangae než ta…. Bylo to jedno jsem tu jen na skok až skonči zase si půjdu po svým. Zkoušel jsem se schovat a přitom vidět tak aby to nezjistil Kangae.

Seskočila jsem z větší loďky na molo a otočila se na posádku. "Děkuji vám hoši." Zasalutovala jsem a spokojeně si upravila kapuci. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila od loďky. Takže sem se všichni tak hrnou hm? Přejela jsem očima přístav a podivně se usmála. Já sem dorazila z jediného důvodu, všichni se sem vydali za honem a ve vesnici byla nuda. Třeba se tu seznámím s nějakým super cizincem. Olízla jsem si rty a sundala si kapuci. Přetočila jsem si čelenku u pasu na bok a sedla si na krabici, kterých tady bylo v přístavu hojně. Vytáhla jsem si flašku s vodou a napila se. Podle informací tu byli lidi ze všech vesnic...no jo kdo by si to nechal ujít že? Už se těším až to začne. V očích se mi zableskla jiskřička škodolibosti a začala jsem si hrát s prázdnou flaškou.

Bavili jsme se tam tak s Hirin, zatímco žraloci neviděni pátrali pod vodou. Někdo musel začít s průzkumem a tak jsme alespoň začali. Začalo se to tu však už hemžit lidma. Některé jsem znal, některé zas ne a s některými jsem se zrovna teď nechtěl bavit. Avšak osoba jenž zrovna přijela a byla fakt blízko nás aniž by si to sama uvědomovala byla Yumi. Na ten společnej večer asi nikdy nezapomenu. Takové chlastání až do rána, večer plný zábavy, tance a zpěvu. Skutečně výborná vzpomínka. Rád bych si to s ní zase někdy zopakoval. Nejspíš sem přijela zabít nudu a nebo za lovem Matatabiho. Hodila by se do našeho týmu celkem, třeba by mohla být větší sranda na tomhle ostrově s ní i než v tom baru. Za pokus nic nedám. Zamávám Yumi a zavolám na ní. K ostatním se můj hlas sice nedonesl, ale k Yumi určitě ano. Doufal jsem, že půjde za náma a trochu si i popovídáme. Bylo dobré vidět další známou tvář. Samozřejmě jsem se přirozeně usmíval. Měl jsem totiž radost, že ji vidím. " Ahoj Yumi "

Přestala jsem si hrát s flaškou v momentě kdy jsem uslyšela svoje jméno. Né. Otočila jsem hlavu směrem odkud to šlo. Nečekala jsem, že mě tu někdo objeví tak brzo. Uviděla jsem Katara a líně na něj mávla. Seskočila jsem z bedny a vydala se k nim. "Zdravíčko...koukám, že vás taky chytla ta hledací horečka co?" Zazubila jsem se posměšně. "Jak dlouho tu strašíte?" Nadzvedla jsem zvědavě obočí a hodila prázdnou flašku do koše co byl vedle.

Podíval jsem se na Miu s přemýšlejícím výrazem a rukou se podrbával na hlavě. Strašnej zlozvyk při přemýšlení nebo nervozitě, který jsem měl. Když byla blíž, tak už jsem byl však schopný ji odpovědět. " No, já jsem tu už vlastně od začátku. Lidé tu na otázky ohledně té velké kočky nejsou moc přívětivý. Ten poslední mě vyhodil z lodi, protože přišel kvůli ní o syna. Ale tak sháním schopné lidi. Zatím se ke mě přidala Hirin. Nepřidáš se? Bude alespoň nějaký vzrůšo a dobrodružství. Jako minule pamatuješ? Ale snad by šlo ještě zábavnější když máme pro sebe celý ostrov " Celou dobu jsem to říkal s úsměvem, protože jsem si na tu chlastačku moc dobře vzpomínal a bavil jsem se s ní tehdy.

"Hmmh" Utrousila jsem a moc nadšeně nevypadala. "No víš..já zrovna nejsem hrr do toho honit obří kočku." Pokrčila jsem rameny a šoupla ruce do kapes od kraťasů. "To jí chceš pro sebe nebo pro kageho?" Kdyby to bylo pro kageho rozhodně bych nad tím ani neuvažovala. "Jestli je pro tebe...co mi za mou pomoc můžeš nabídnout? Chápej...já svůj krk dobrovolně nenasazuji. Ani kvůli rodině ne." Upřímnost nadevše. Taková jsem prostě byla. Zatímco jsem čekala na odpověď jsem přesunula pohled na Hirin.

Přemýšlel jsem co bych jí tak mohl nabídnout, ale vlastně jsem ani neměl páru o tom co by tak mohla chtít. Žádné velké přání nebo tužby mi nikdy nesvěřila, tak to stoprocentně neuhádnu. Navíc ženy jsou složité na pochopení, jejich mozek nelze nijak pochopit. Obsahuje tolik proměnných, že v jednu chvíli myslí na tolik věcí, které pak nejdou předpovídat. No, ale přeci jen jsem se rozhodl něco říct. " A po čem tvé srdce tedy touží? Přeješ si moc, lásku, nesmrtelnost, nějakou věc, politické postavení nebo vládu nad celým světem? " Znělo to sice trochu absurdně, ale vždy když někdo něco chtěl tak to jednu z těchto věcí obsahovalo. " Po odchycení bych se mohl nabídnout s čímkoliv, pomohl jak by to jen bylo v mých silách. Ať už si žádáš cokoliv, tak ti pomůžu jak jen budu moci. A ano, chtěl bych toto břímě vzít na sebe. Nejspíš je plno jiných kandidátů, kteří by se toho ujmuli, ale věřím, že je mi souzeno se o Matatabi postarat. Nemusíš mi samozřejmě věřit, nikomu to nevnucuji. Samozřejmě, že každý kdo se bude chtít přidat je vítán a jednou všem oplatím tuhle velkou pomoc. " Možná to byl trochu proslov, ale ani to tak neznělo. Skoro spíš vyprávění nějakého starého příběhu. Je jen na nás jak ho dokončíme a tak jsem doufal, že se mi je podaří všechny přesvědčit. Na Yoko jsem zatím jen mávnul abych nezničil atmosféru když mluvím s Miou.

"Moc? Možná...lásku?" Odmlčela jsem se a lehce znechuceně se ušklíbla. "Nesmrtelnost by se hodila ale.." Znova jsem se odmlčela a otočila hlavu směrem k osobě co si přála aby se s ní někdo napil. Nadzvedla jsem obočí a prohlídla si flašku. I na kilometr bych poznala Tequilu! Oh Vrátila jsme se zpět ke Katarovi a udělala krok dozadu. "Mé srdce touží jen po jednom. Po legendárním meči.." Střelila jsem pohledem po Hirin a pak zpět. "Není mi ale známo, že by jsi nějaký vlastnil či mi ho mohl sehnat. Tvoje úmysly s tou kočkou jsou mi vcelku lhostejné. No...pokud mě teď omluvíte..." Zazubila jsem se a znova udělala krok dozadu. "Na chvíli se vzdálím...aspoň do doby dokud bude ta flaška plná. Nad tvou...hmh...nabídkou budu uvažovat. Každopádně s mojí psychickou podporou rozhodně počítat můžeš." Zamrkala jsem a otočila se na patě. Momentálně mě zajímala jen ta flaška nikoliv mladík co si tam s ní zoufal. Doufám, že tady mají i bar abych měla kam pak jít. Zamířila jsem tedy k Tequile. "Zdravíčko, hodila by se ti pomoc?" Promluvila jsem na něj a kývla na flašku s pohledem jako bych byla kočka a ona myš.

To jsou nám věci. Kouknul jsem se na Chlápka, co na mě promluvil a pořádně jsem si ho prohlídnul. Nejhorší bylo, že jsem se ani nelekl. Chvilku jsem se zamyslel, proč jsem se neleknul asi bych měl se leknout. "Hmm… vyzkoušíme experiment.." Pomyslel jsem si a Cuknul jsem sebou a nasadil jsem vystrašený obličej. "Ah…. Vy jste mě vystrašil…." Kouknul jsem se na tu slečnu a zpátky Chlápka co mě tak údajně vyděsil. Ta dívka to určitě není moje sestra. Odpověděl jsem mu. Začal jsem se předním klepat strachy a nakonec jsem se ještě zeptal. "Potřebujete ode mě něco?" Už bylo opravdu jedno jestli mě někdo uvidí a Kangae už o mě bez tak ví a opravdu nevím, proč to dělám, ale teď mě opravdu zajímal ten člověk co mě tak vyděsil. Lidi mě maximálně ignorují a mě zajímá proč zrovna tenhle ne. Je pravda, že jsou výjimky a na tu výjimku jsem zrovna narazil. "Zákon schválnosti?" Pomyslel jsem si a jenom v duchu jsem se smál. Bylo to celkem komické nikdo si mě nevšímal, tenhle si mě zpozoroval z mého mocného krytu za jiným člověkem.

Myslel jsem, že se mi jí nějak podaří přesvědčit, ale ta nehorázná smůla mě bude pronásledovat až do mé smrti nebo mě k smrti brzo dovede. Bylo celkem komické, že se mi při důležitých věcech stávali ty jisté věci. Něco podobného jako řekla Mia jsem už slyšel od více lidí, ale vždy mě to hluboce zasáhlo. Vždy mě z depky dostávala spíš sestra. I když byla mladší, našla slova, která mi pomohla to překonat. Jak mě Mia odmítla a odešla tak mě to tedy zasáhlo a já už v mžiku seděl u břehu a díval se smutně do vody a něco si mumlal. " Proč vždycky já?? " Někomu to možná mohlo přijít komické, někdo zas cítil lítost, nebo to mohlo být i všem jedno. Nevěděl jsem teď co udělat aby se Mia vrátila a pomohla nám. Legendární meč však nevím jak bych získal, jedině nějak přesvědřit po návratu Mizukageho.

"Děkuju." Prohodila jsem a pořádně se napila. Boože neuměla jsem ani popsat pocit jak moc mi to bodlo! "Mia, těší mě." Odpověděla jsem mu neutrálně a podala mu flašku zpět. "Divím se, že se o to dělíš. Já mít flašku tak si jí nechám pro sebe." Ušklíbla jsem se a posadila se na dřevěnou krabici. Katara očividně mé částečné odmítnutí vzalo podle toho jak se "uklidil" stranou.

Uchechtla jsem se a protočila oči. "Původně jsem sem přišla kvůli pobavení." Pokrčila jsem rameny a dál to nerozebírala. "Takže když se na to ptáš předpokládám, že si jeden z těch lovců že?" Nadzvedla jsem obočí a natáhla se po flašce. Upřímně jsem to nechápala, že po té kočce všichni tak touží. Napila jsem se a nechala si jí u sebe v klíně...no lehce jsem si jí přivlastnila. "Za jakou vesnici kopeš ty?"

"Támhle mám skupinku. Zůstanu tady." Kývla jsem směrem k lidem z vesnice, což mi připomnělo že mi neodpověděl na otázku. "Tak znova, z jaké vesnice jsi?" Zopakovala jsem svou otázku á znova se spokojeně napila tequily. Pak jsem si začala studovat její etiketu. Možná bych je mohla začít sbírat. Zamyšleně jsem přimhouřila oči a převracela v rukou tequilu.
"Z té mojí asi nebudeš.." Prohodila jsem pak. Protože kdyby jo, byl by asi ve skupince Katara. Každá vesnice sem asi poslala svůj tým.

"Hah..proč teda nejsi tam u nich?" Nadzvedla jsem obočí a sjela pohledem na jeho ruku, kterou se mě dotýkal. No jasně. Usmála jsem se jako andílek a nechala to tak. Vypadal trochu jako obr s tím jak byl vysoký. Pohodila jsem lehce vlasy a druhou rukou si je prohrábla. "Kolik ti je?" Vzala jsem si flašku a napila se.