Seiyuro Hatake

pro **Seiyuro Hatake** Sun Mar 06, 2016 4:39 pm

Věk: 7 let
Datum narození: 2. 2.
Výška: 124 cm
Váha: 28 kg

Krevní skupina: B-
Pohlaví: Muž
Hodnost: Genin
Vesnice: Konoha
Klan: Hatake

Vzhled:
Dá se bez nadsázky říct, že Seiji je taková malá kopie Hidea. Kdo ho někdy viděl, musí mu být naprosto jasné, kdo je jeho otcem. Seiji má stejně jako Hideo černé oči, které na svět hledí snad až moc vážně na tak

malého kluka, ale když se to tak vezme, Seiji se celkově tváří většinou vážně a zamyšleně. Občas se tváří tak neskutečně uvědoměle, že by jste čekali, že spolkl všechnu moudrost světa, což je samozřejmě blbost, a i když se sem tam tváří jako svatá Dala, je to pořád děcko. Sem tam se mu tváří mihne dětský úsměv čiré radosti nebo nakrabacené čelo, když si odře koleno, klasika. Někdy se taky tváří k smrti otráveně, ale stačí mu ukázat něco zajímavého a jeho oči se rozzáří jako Slunce dychtivostí a zvědavostí.
Tak světlé vlasy, že jsou téměř bílé, nemá snad nikdo jiný ve vesnici, samozřejmě až na jeho tátu. Nijak je neřeší a dost často mu prostě tak nějak neupraveně trčí do všech stran. Co se týče jeho postavy, vyrostl už z té typicky dětské baculatosti, a protože je stejně jako každé druhé děcko neustále v pohybu, je spíš hubený než vypracovaný, ale ještě je ve vývinu, takže ani to nijak neřeší. Zatím nevyrostl do žádné závratné výšky a mezi svými spolužáky nijak zvlášť - nepočítáme-li jeho platinové vlasy, nevyniká.

Schopnosti:
Vzhledem k tomu, že Seiji je skoro čerstvý genin, jeho schopnosti jsou tak nějak sporadické. Když se to vezme kolem a kolem, není věc, která by mu vyloženě nešla. On je talent na všechno. Zatím co jeho spolužáci zvládali genjutsu nebo byli opravdu rychlý, on byl ve všem dobrý stejně. Nejspíš i to se mu povedlo zdědit, ale na podobné závěry je ještě moc malý.
Už od první chvíle, kdy se s otcem setkal, dychtil vědět a naučit se všemu, co mu byl jeho otec schopný předat. Na genina dokáže skvěle ovládat svou chakru, od otce se naučil základy stopování. Má velmi bystré reflexy a téměř za všech okolností si udržuje chladnou hlavu a nepropadá panice. Jisté je, že má v sobě hluboký potenciál.

Charakter:
Ne, že by bylo nějak jednoduché určit povahu sedmiletého kluka, ale pokud jsou nějaké charakteristiky, co se Seijiho vlastností týče, jsou následující: srovnáme-li ho s ostatními dětmi jeho věku, pak je celkem mlčenlivý a tichý. Kdo ví, jestli to má v povaze, nebo se jen změnil po všech těch změnách v jeho životě, ale obecně vzato je to takový malý samotář, co se někdy chová až děsivě dospěle, aby vzápětí usnul s medvídkem v náručí.

Seiji je dítě a je proměnlivý jako počasí. Působí tak nějak odtažitě a uzavřeně, ale není to tak, že by byl smutný nebo něčím poznamenaný, jen prostě nepotřebuje neustále mluvit nebo s někým pobývat. Má rád svůj klid. Rád přemýšlí a nejspíš je trochu jiný než jeho spolužáci, každopádně to ale není nijak zvlášť hrozné. Není žádný malý mudrc přemýšlející o kvantové fyzice, ani nějaký tiše trpící filozof. Jenom moc nemluví, snad se někde v nitru trochu stydí a samozřejmě, nemá rád to jedno zakleté téma, které všichni kolem něj probírají - jo, jeho táta je Hokage a jeho to už vážně vytáčí. Jako by v něm nikdo neviděl nic jiného než jeho tátu. Je na něj hrdý a bere ho jako svůj vzor, ale zkuste neustále žít ve světě, kde vás každý srovnává s nejsilnějším a obecně nejuznávanějším mužem ve vesnici. Seiji nemá tohle téma rád i z jiných důvodů, takže většinou když o něm někdo začne, nasadí ten svůj otrávený výraz a prostě to ignoruje.
Většinou mu trvá delší dobu, než se otevře a pustí si člověka k tělu, ale když už to udělá, stává se z něj naprosto spolehlivý a vždy připravený přítel, oddaný kamarád, který by splnil snad cokoliv, aby byl někdo, na kom mu záleží, šťastný. Smutné je, že moc takových lidí není. Moc kamarádů si neudělal - jedna půlka spolužáků se na něj bála mluvit, protože byl synem Hokageho a ta druhá zase o jeho tátovi mluvila tak často, že to Seiji začal nesnášet a radši se jich sám stranil. Celkově si získal pověst mlčenlivého a záhadného kluka, o kterém dohromady nikdo nic neví. Ti závistivější říkají, že je namyšlený a arogantní, ti další poznamenaný dětstvím, no Seiji to ignoruje, takže to stejně vychází vniveč. Někdy mu nějaký pořádný přítel schází, ale ne, že by to zase řešil nějak moc.

Oblíbené/neoblíbené:
Jako každé dítě má pár oblíbených hraček, několik hrdinů z komixů, poličku videoher a podobné hlouposti. Rád hraje různé hry nebo soutěží, protože nerad prohrává a baví ho posouvat vlastní limity stále dál. Není nijak vybíravý, sní skoro všechno až na houby, ty vážně nemá rád.

Baví ho trénovat, protože na rozdíl od většiny geninu svůj život ve vesnici ninjů nestrávil, takže je z toho stále nadšený. Všechno co má a co umí, si tvrdě vydřel, a i když ho všichni považují za mimořádně talentovaného, klíčem k jeho schopnostem je píle a vytrvalost. Seiyuro nemá v povaze odcházet od rozdělané práce a nevzdává se. Je k sobě někdy až příliš tvrdý, ale pýcha, kterou nakonec vidí v otcových očích ho vždy spolehlivě motivuje k další sérii sklapovaček.
Co nemá rád, je již výše zmíněný zájem o osobu jeho otce, protože mu to pokaždé připomene, že není jak každý druhý syn, který má tátu pro sebe. Hidea má celá vesnice a Seijiho to někdy zatraceně štve. Někdy si prostě přijde odstrčený, i když obvykle si uvědomí protiváhu vesnice a zase ho to přejde. Taky nemá rád, když mu někdo říká Seiyuro, protože tak mu říkala matka, když se zlobila a na to on nerad vzpomíná.

Životopis:
To, jak vlastně Seiji přišel na svět, je všeobecná záhada. Jeho rodiče se nikdy nevzali, nebo to alespoň nikomu neřekli, takže by se dalo říct, že je tak trochu nechtěný a snad i neočekávaný. Matka s ním na tohle téma nikdy nemluvili a Seiji měl dostatek rozumu, aby se jí na to nikdy neptal. Určitě by se zlobila, kde vzal

takové myšlenky. Seiji se nikdy nedozvěděl, jak se jeho rodiče poznali, ani jestli se milovali, nebo na sebe jen náhodně narazili a vzplála mezi nimi krátkodobá náklonnost. Nicméně o pár měsíců později - bylo to začátkem února v pěkně třeskuté zimě, se narodil malý, bělovlasý chlapeček. Nikterak se nelišil od jiných právě narozených miminek, hodně spal, sem tam si hlasitě zakřičel, ale nebyl nijak zlobivé dítě.
Jeho matka pocházela snad z některé z velkých shinobi vesnice, konkrétně se o tom nikdy nezmínila, ale Seiji věděl, že její rodiče byli ninjové a zemřeli, když byla ještě malá. Vychovali ji nějací vzdálení příbuzní v malé vesničce poblíž Konohy. Byli to obyčejní rolníci, hrubí lidé, kteří jí neprojevovali moc lásky a ona na své dětství vždy vzpomínala s jistou hořkostí v hlase. Snad právě to byl ten důvod, který ji vedl k přesvědčení, že z jejího syna se nikdy nestane shinobi a nejspíš právě to jí odradilo od toho, aby se o malém někdy dozvěděl jeho otec. Dnes už to nikdo nezjistí. ¨
Vychovávala ho sama. Seiji si dodnes pamatuje maličký domek a vůni růží, které jeho matka pěstovala. Milovala ho a on miloval ji. Ve všech jeho vzpomínkách se usmívá, její dlouhé blonďaté vlasy rámují její jemnou tvář a měkké oči na něj shlíží s nevýslovnou něhou. Sám neví, jestli si ji jen takhle vysnil, byl přece ještě dost malý, ale rád na ni prostě myslí takhle.
Učila ho chodit, mluvil, jíst a běhat. Bydleli na venkově, kde moc jiných dětí nebylo a tak si Seiji musel vystačit sám v těch chvílích, kdy neměla čas. Rád se toulal venku a zkoumal okolí, i když samozřejmě nesměl chodit nikam daleko. Vždy byl zvědavé a neposedné děcko s milionem otázek, a když konečně dostal všechny odpovědi, zahleděl se vážně na matku, jako by konečně prozřel. Tehdy se smála jeho vážným výrazům. Většinou s ním ale mluvila na rovinu, jako by ani žádné dítě nebyl. Nebyla úplně typická matka, co na své dítě šišlá a pitvoří se, sama tohle nezažila, takže Seiji vlastně míval podobné výrazy oprávněně. Snad proto nemá rád, když s ním někdo jedná jako s dítětem.
Pravdu o jeho otci nikdo nevěděl, snad až na matčinu blízkou přítelkyni. Seiji se na něj matky mnohokrát ptal, ale většinou odpověděla vyhýbavě nebo ho odmítla a on se nakonec ptát přestal. Konec konců nic mu nechybělo. Máma se mu plně věnovala a on nikoho jiného nepotřeboval. Často mu vyprávěla pohádky, magické příběhy o statečném hrdinovi, který byl tak podobný jemu samému. Vyprávěla o všech jeho činech, o jeho síle a dobrých vlastnostech a Seiji seděl a hltal každé jedno její slovo. Netušil, že její pohádky jsou pravdivé, ale brzy se to měl dozvědět.
Bylo to na podzim, když mu bylo pět. Hrál si na zahradě s míčem, když slyšel křik a vesničany, jak chaoticky pobíhají kolem jejich plotu. Dodnes vidí matčinu tvář, hlubokou vrásku na jejím čele a falešný úsměv, se kterým ho uklidňovala, že se nic neděje. Tenkrát jí to nevěřil. Co se dělo? Poslala ho do domu a nařídila, ať se zamkne ve sklepě. Nebyl zvyklý odmlouvat a poslušně vyplnil její přání. Netušil, že jí vidí naposled. Malou osadu, kde s matkou žili, přepadli lupiči a ve všeobecném řádění kradli a zabíjeli co jim přišlo pod ruku.
Seiji byl zavřený ve sklepě celou noc, než ho našla jednotka shinobi a vyvedla ho ven. Z toho dne si moc nepamatuje. Křik, spoustu neznámých lidí, zoufalé, strhané tváře, vlastní, neutuchající strach. Odvedli ho za matčinou přítelkyní, která ho s pláčem tiskla v náručí. Nic nechápal. Všichni od něj odvraceli tvář, všichni měli v očích slzi. Jako by se báli dívat na něj, jako by si mysleli, že ty velké chápavé oči prozřou, proč jsou všichni

tak napjatí. Jeho matka zemřela. Nejspíš se snažila zloděje odlákat od domu. Tehdy jen stál a díval se, jak ho všichni litují, ale ničemu nerozuměl. Kde je máma? Kdy se vrátí? Proč mu nikdo nechce odpovědět?
Následující dny pendloval mezi úředníky, vychovatelkami a všichni se tvářili nesnesitelně soucitně a smutně a všichni ho hladili po vlasech. Cítil se zoufale ztracený a zmatený. Křičel by, ale jen zarytě mlčel, kdykoliv se ho na cokoliv ptali. Měl tehdy štěstí, že matka se alespoň někomu svěřila s tím, jak je to vlastně s jeho tátou, protože díky tomu nakonec neskončil v dětském domově.
I tuhle část svého života si pamatuje naprosto dokonale. Teplou ruku baculaté paní, která ho chlácholila, ať se nebojí a vedla ho neznámou ulicí. Nebál se. Měl by snad? Zvědavé oči přejížděli po všech těch domech a lidech, kteří procházeli kolem nich. Dál mlčel, i když paní si stále vedla svou, dokud nestanuli před obrovskou budovou. Prošli dlouhou chodbou, stanuli před obrovskými dubovými dveřmi a paní mu věnovala konejšivý úsměv. Už jich měl plné zuby. Loudal se k ní, jako by se mu dovnitř ani nechtělo, ale posunula ho velkýma rukama do místnosti a vešla za ním. Stál uprostřed pokoje a nesměle se rozhlížel po zdech. Žena začala mluvit, ale moc jí nevnímal. Dodneška má z toho setkání před očima ten obrovský mahagonový stůl. A za ním..
Ukázalo se, že Hideo Hatake, Seijurův otec, vůbec neví, že má syna. Asi ho to tenkrát dost překvapilo, když tam tak stála jeho malá kopie a nesměle na něj pokukovala přes stůl. Nebylo pochyb, že je Seiji jeho, ale zřejmě ani jeden z nich nebyl na tu novou informaci připraven. Seiji se zpočátku celkem bál, v kanceláři byl kromě Hidea také Seito Senju a později také Hana Ichiro. Malému v té době samozřejmě neříkala jejich jména vůbec nic, ale z velké části díky nim považuje tuhle první vzpomínku za šťastnou, protože ho oba přijali a byli na něj milý ve chvíli, kdy se Hideo snažil vzpamatovat z toho šoku. Ještě jedna věc jej pojí s těmito třemi osobami a to je návrat do rodné osady, kde vyrůstal. Ukázalo se, že Hana ví o masakru víc, než by se mohlo zdát a Seiji odmítl zůstat v Konoze a zkrátka musel jít také.
Tehdy viděl celou vesnici v troskách, desítky mrtvých těl a cítil nejspíš nejhorší strach ve svém životě. Něco, nebo tedy přesněji někdo ho ale neopustil. Nejsou to obrázky, na které by rád vzpomínal. Ještě teď cítí ten nepopsatelný pocit vytržení, když tehdy viděl trosky svého bývalého domu. Tak moc si tehdy přál utéct, zavřít oči a zapomenout na všechno kolem. Hideo tam ale byl právě v té nejtěžší chvíli a nejspíš to byla jedna z těch prvních chvil, kdy začal Seiji svého otce vidět jako hrdinu.
Seiji byl ještě poměrně malý, takže si moc nepamatuje těch pár prvních dnů, týdnů, měsíců, kdy přišel do Hideova domu a začal žít s ním. Chvíli to sice nedávalo žádný smysl, ale docela rychle si zvykl, což se nejspíš nedá říct o Hideovi.
Ve vesnici se brzy rozkřiklo, kdo vlastně ten malý sirotek je a začal kolotoč fám a otázek, které ostatně provázejí bělovláska dodnes. Co se týče vztahu otce a syna, je stále stejně složitý jako na svém počátku. Je pravda, že Hideo se o prcka staral svědomitě a po všech ostatních stránkách mu nic nechybělo, ale přece tu bylo jedno zatracené ale. Hideo byl nedávno zvolen Hokagem a jako takový se musel starat o vesnici. Seiji, zvyklý na těch deset lidí tvořících jejich vesničku, byl z velké vesnice vykulený a ze všech nových věcí zmatený. Bylo nejspíš opravdu těžké skloubit všechny ty protipóly do nějakého smysluplného řádu a to se na Seijim nejspíš podepsalo.
Svého otce začal mít rád celkem brzy, protože i když to nebylo sto procentní, Hideo se vždy snažil a to Seijiho brzy přesvědčilo. Začal mu důvěřovat, obdivovat ho, respektovat a nakonec brát za vzor. Přilnul k

němu jako kdysi k matce, byl šťastný, když se mu něco povedlo a Hideo ho pochválil, stejně jako smutný, když dostal pokárání. To vlastně kvůli hrdosti přesvědčil Hidea, že chce být jako on a nakonec nastoupil na akademii.
Už si nějak zvykl na všechny ty pohledy, které ho neustále provázejí, ale tenkrát prvně ve třídě se cítil naprosto hrozně, když se všechny oči upírali na něj a desítky úst si šeptali jeho jméno. Seiyuro Hatake. Nemohl si na to zvyknout. Nebyl mnohomluvný a s nikým se trvaleji nespřátelil. Nebylo to tak, že by vyloženě žádné kamarády neměl, ale stranil se kolektivu a většinou prostě mlčel. Nejdřív to všichni hrozně řešili, ale i na to si u něj nakonec zvykli a nechali ho být.
Co se jeho schopností týče, byl sice naprostý zelenáč, ale ukázalo se, že je nesmírně nadaný. Nejspíš měl prostě v krvi stát se shinobim, stejně jako jeho otec, protože dělal obrovské pokroky. Nechtěl udělat tátovi ostudu, nechtěl aby se na něj zlobil, a tak trénoval. Do úmoru opakoval všechno, co ho učili, ať se jednalo o běhání nebo mluvnici. Snad právě to mu umožnilo absolvovat akademii tak rychle a on se bez větších potíží stal geninem.
Právě teď hrdě nosí čelenku vesnice svého otce. V rozezlení často opakuje, že nikdy nechce být Hokage, ale je to jedna velká lež, protože jít po stopách svého otce je Seijiho sen.

Techniky:
Katon: Ryūka no Jutsu - C
Sōshuriken žádný Jutsu -D

Body:
Ninjutsu - 3
Taijutsu - 2
Genjutsu - 1
Inteligence - 2
Síla - 2
Rychlost - 2
Chakra - 2
Ruční pečetě - 1
Celkem - 15 body

pro **Goku** Sun Mar 06, 2016 5:35 pm

Povolené

Seiyuro Hatake

Seiyuro Hatake

Re: Seiyuro Hatake