Jižní úkryt

Nachází se zde velitelství ANBU, opět je zde vše střeženo. Průchod přes velitelství umožňuje únikovou cestu pro nejhorší případy a evakuační středisko.

Cestou do velitelství jsem si nechala zavolat pár vojáků, kteří byli připraveni zkontaktovat všechny naše síly a zařídit mi přehlídku před jižním úkrytem. Sama jsem vstoupila bez sebemenších problémů dovnitř a rovnou k velkému kulatému stolu. odložila jsem na něj svou masku a poslala jednoho genina, aby mi přinesl novou stejného vzhledu. Sama jsem se pustila do plánování jednotek a sčítání vojenské síly. Nesměla jsem zapomenout ani na moje a Madarovi schopnosti co se týče sfér a mích golemů a draků. Tři vůdce prvních tří jednotek jsem "omylem" zabila, bylo třeba hledat náhradu. Doufala jsem, že se objeví někdo, kdo bude mít schopnosti vůdce předních linií, ale jako vždy jsem tušila, že to spadne na mě. Z archivu se mi donesli kartony spisů, takže jsem vytvořila asi tři klony a pustily jsme se do toho!

Byla jsem Chuunin. A přesto jsem pro určitou dávku nešikovnosti nebo spíš nechuti dělat pro kohokoli, koho nemám ráda, dělala podřadnou práci. A tak se mi stalo, že mi někdo vrazil do ruky masku a poslal mě s ní ke dveřím naproti. Přerušila jsem zametání, odložila koště a vydala jsem se tam. Ty dveře mě děsily. Zdálo se, že se za nimi odehrává něco velice důležitého, ale Naoko už jsem tu velmi dlouho neviděla, takže jsem byla mimo dění.
Opatrně jsem zaťukala, vešla a plížila se s maskou blíž, abych ji položila na stůl vedle jedné, které vypadala prakticky stejně. U toho jsem neodolala a velice "nenápadně" jsem se rozhlížela okolo. Došlo mi, že tady bych jednou chtěla být. Takhle bych mohla chránit lidi, kteří jsou pro mě důležití. Na okamžik jsem se zasnila a zapomněla, že tu stále stojím, i když jsem už dávno měla být za dveřmi u svého koštěte a přidělené práce.

Odkládala jsem spisy na tři hromady celkově a zapisovala jsem vedle na papír schéma. Na ťukání jsem nereagovala, dál jsem se zaobírala rozdělení jednotek pro útok, obranu a zálohu. Až když se na stole vedle spisu pro útok objevila moje nová maska, neváhala jsem a stáhla jsem si ji k sobě. Dívka, která stála u stolu a dívala se kolem mě svým způsobem zaujala. Sledovala jsem ji, jak pozoruje místnost. Na chvíli jsem přestala pracovat a vyrušila jsem ji z kochání.
"Líbí se ti tu?" opřela jsem se jednou rukou o stůl.

Zarazila jsem se a trochu "vyjukaně" jsem se na ni zadívala. Byla rozhodně zajímavá. Jenže co v tu chvíli říct? Rozhodně měla vyšší hodnost než já a zkušenost mi našeptávala, že když jsem ji nikdy neviděla, mohl by být problém si ji teď pamatovat. Byli tu i lidé, které bylo lepší nevidět, jen poslouchat jejich rozkazy a udržet se naživu. Ale mě se tu líbilo. A všichni lidé, kteří mi byli blízcí, záhadně zmizeli. Byla jsem jako opuštěné štěně, které se právě pohledem upnulo k nedostupné místnosti se zjevně příliš vlivnou osobou uvnitř.
"Líbí," spolkla jsem nakonec zbytky strachu a odpověděla. "Ale vím, kde je mé místo, omlouvám se za zdržování..."
Uctivě jsem se uklonilo. Ale i tak jsem se ještě ani nehnula, jako kdybych čekala na povolení.

Chvíľu som sa rozhodoval medzi severným a južným ale prirodzená myšlienka na teplo ktorá sa mi spájala s juhom ma nakoniec dotiahla do úkrytu kde zrovna bola Kirin a Reina. Aká to nádherná zhoda náhod. Opierajúc sa o palicu som pomaly prišiel k miestnosti kde sa spolu rozprávali. Zretelne som počul ženské hlasy, tak som čakal za dverami a počúval. Bol som dosť trpezlivý a stále som mal nad čím rozmýšľať.

Najednou jsem se rozpadla na krystal a stála jsem za Kirin.. Bavilo mě lidi děsit, byla jsem zvědavá jak bude reagovat.
"Máš se ještě hodně co učit, aby si se dostala až sem, kdo je tvůj sensei?" optala jsem se s ledově klidným hlasem na ruce se mi v tu chvíli objevila další prasklina, tak jsem jen v duchu zaklela.

Nebyla pravda, že bych se vyděsila. Očima se mi blesklo překvapení a na chvíli jsem ztuhla. Bojovala jsem s pocitem, že za to může má přítomnost! Naštěstí se objevila za mnou dřív, než jsem stihla přemýšlet nad čímkoli dalším. Rychle jsem se otočila.
"Páni, bála jsem se! Ještě, že jste v pořádku," usmála jsem se.
Reakce naprosto nehodná shinobi.
Ale bylo by špatně, kdyby zemřela, ne? A pokud uvažuji správně, tak by o ni někdo měl mít v takovýchto případech starost.
"Senseie?" zareagovala jsem překvapeně.
Možná Naoko?
"...Nemám senseie," pokrčila jsem po chvíli přemýšlení rameny a zamyšleně se na ni zadívala.
Mám problém? Něco jsem opravdu způsobila? Půjde to nahlásit?
Nevěděla jsem, jestli být šťastná nebo smutná, že to nemá komu nahlásit.

"Jestli jsem v pořádku? To je směšné." ušklíbla jsem se a vrátila se ke své práci.
"Možná jsem senseie zabila, mnoho z nich mě dost štvalo." pronesla jsem a otevřela další složky. Chvíli jsem na ní nemluvila a něco hledala.
"Kirin Yakushi." pronesla jsem jakoby nic a sledovala očima obsah stránky. Pak jsem se sebrala a odešla do dveří, které byli zamnou. Vrátila jsem se skoro hned s papírkem v ruce. Podala jsem jí ho se slovy.
"Snad ti nemusím vysvětlovat na co to je!" doufala jsem, že jí aspoň někdo vysvětlil jak se zjišťuje elementová podstata ninji. Potřebovala jsem jí někam zařadit.

Na chvíli jsem se zarazila.
"Ne, to ne!" trochu jsem zbledla. "Jako Genin jsem měla senseie... Jen teď už ho nemám."
Možná jsem to mohla trochu rozvést. Byla jsem si ale jistá, že je naživu a to mi stačilo.
"Nechali mě pracovat samotnou, když se můj tým rozpadl," zkusila jsem se jí svěřit. "Odešla jsem z klanového sídla, uklízím, zametám a tak."
Tím se to jen potvrdilo. Ztracené štěně. A to jsem uměla techniku klanového léčení slavného Kabuta Yakushiho!
Papírky jsem znala. Už jsem to jednou používala, ale neměla jsem ráda elementární techniky.
"Mám ohnivou podstatu," špitla jsem tiše a papírek se v mé ruce o chvíli později vzňal. "Ale nemám oheň ráda."
Inu... Možná právě kvůli této povaze mě neustále nechávali vykonávat jen podřadné práce. V nemocnici jsem pracovat nechtěla, i když jsem uměla léčit. Oheň jsem se ovládat neučila, i když byl mou podstatou.
"Mám raději své žirafy..."
...a měla jsem žirafy jako Kuchiyose! Ani jsem netušila, proč to lidi tak často zaráží nebo rozesmívá. Bylo to užitečné.

Vzhlédla jsem k ní. Dělá si ze mě legraci to dítě nebo co? Narovnala jsem se a mohla tušit, že řekla něco špatně. Blesky mi z očí jen sršely. Místnost včetně dveří začala krystalizovat zatím růžovým krystalem a rychle obklopil i ji a obalil ji až po krk.
"Yakushi je vážený klan mediků, pochází z něj legendární shinobi pod kterým jsem měla tu čest trénovat a stát mu po boku." obešla jsem pomalu stůl s mým proslovem a zastavila se až těsně u její tváře. Mírně jsem se naklonila dopředu takže moje tvář jen milimetřík od té její.
"A ty mi tu prostě oznámíš, že se bojíš ohně?" šeptla jsem jí do ucha a pak se oddálila a už naštvaně vykřikla.
"Jak si sakra udělala chunninské zkoušky? Tak já ti něco povím holčičko. Svět se s tebou mazlit nebude, oheň je jedna z věcí, která má moc. Takže bez debaty se ho naučíš ovládat, jinak tvůj strach tu bude pořád a ty se do těchto prostor už nedostaneš jinak než jako uklízečka!!!" a jakmile jsem zvýšila hlas krystal kolem jejího těla začal stlačovat i ten nepatrný prostor mezi stěnou a jejím tělem. Pak přestal na okamžik,když jsem skončila. Odešla jsem opět dozadu a vrátila se s svitkem a krystal kolem ní puknul. Hodila jsem jí svitek do rukou.
"Máš týden na to, aby ses naučila základy a pak tu techniku.Jinak nepřežiješ!"

(jde o techniku Koton: Fireball)

Nebojím se ohně! křičela jsem v duchu. Pouze jsem ho neměla ráda. Ale její autorita a to, že mi obalila tělo krystalem, působilo to na mě svým způsobem ne děsivě, ale... mateřsky. Jako nový způsob objetí. Hleděla jsem na ni, nemohla jsem se ani hnout. Jednu část mě z toho jímala panika a druhá si připadala jako že právě někdo další uznal její existenci. A tak jsem si z ní udělala vzor, přemohla strach a v mých očích se objevila taková ta štěněčí bezmezná oddanost. Začínala jsem vůči ní cítit tytéž pocity jako vůči prvnímu senseii a Naoko. Až na to, že ti mě opustili, přestože věděli, že bych za ně dala život. Tak daleko tohle ještě nedošlo, ale byla jsem jejím vystupováním tak omámená...
"Ano, sens... madam!" vyhrkla jsem.
Cítila jsem, jak se mi krystal stahuje kolem těla - stále jako kdyby mě objímala. Ani jsem si neuvědomila, že by mě to mohlo zabít. Pokusila jsem se o hluboký nádech, ale sotva jsem mohla dýchat. Jen to zvyšovalo atmosféru. A pak to přestalo a já klesla na kolena. Vydýchávala jsem se. Hleděla jsem na ni nahoru s téměř posvátnou úctou a okamžitě jsem se zmocnila svitku, který mi podávala.
Postavila jsem se. Uklonila.
"Udělám, co budu moct."
Nezáleží na tom, jestli se učím něco, co se mi nelíbí... Když někdo, kdo se mi líbí chce, abych se to učila.

"To není odpověď, Yakushi. Ano, udělám! To je odpověď!" řekla jsem rozmrzela skrz zaťaté zuby a už jsem si jí nevšímala. Dala jsem jí jasně najevo, že mám práci a zaobírat se tím nebudu. Jestli se nenaučí pár technik do té bitvy, je ztracená. Zavrtěla jsem hlavou a dala její spis na hromadu k medikům.

Zatvářila jsem se jako vyplašená srnka.
"Ano, udělám!" přikývla jsem horlivě, jakmile jsem toho byla schopná, úklonou jsem se rozloučila a vystřelila jsem z místnosti a následně z domu jako blesk. Cestou jsem se ještě stihla téměř přerazit o odložené koště.

//Přesun

Z miestnosti vyletela enormnou rýchlosťou Kirin. Usúdil som, že pri Reine už je voľno ale neprikladal som tomu moc veľkú váhu. Skôr ma zaujala tá osoba s metlou čo sa sem pred chvíľou dostavila. Spravil som potichu niekoľko krokov, stál som asi 2 metre za ňou. Tam sú ešte smeti, zamieril som palicou na miesto po ktorom práve prešla a sledoval ju čakajúc reakciu. Vedel som, že nerobí svoju prirodzenú prácu, aspoň nie takú čo by pripadala jej skutočným možnostiam.

Obyčejně tu není tak rušno jako bylo dnes. Bylo to asi tím, že se Otokage vrátil a rozdává příkazy. Opět jsem přestala psát rozpisy. Tentokrát mě vyrušil divný pocit a přicházel od té dívky, co právě přišla.
"Tak a dost. Nedala jsem snad jasně pokyn, že mě nemá nikdo vyrušovat? Okamžitě ven!!!" ukázala jsem k východu. Dvě návštěvy a to ještě bez důvodu za jeden den, bylo nad moji trpělivost.
"Chci tu jen kvalifikované lidi, ne uklízečky!" křikla jsem na ANBU, který měl hlídat vchod. Nervy mi právě ujeli a ten se nestačil ani bránit a hned byl obalený v krystalu a rázem se z něj po lusknutí stal blýskavý prášek. Ulevilo se mi.
"Uklízet jste měli, když tu nikdo nebyl. Najednou máte plné ruce práce." Bouchla jsem pěstí do stolu.

Střed zájmu mi utekl vchodem ven.
"Tak na co jako čekáte? Na pozvání? Přivést!" zvolala jsem na ANBU stojící u dveří a ukázala ven kam zmizela ta dívka. Oni se rozeběhli chodbou ven a hledali to děvče. Našli ho venku opřenou o zeď. Neptali se jí na nic. Celkem surově ji chytili za lokty a odváděli násilím zpět do velitelství.

Nad jej "slušnou" odpoveďou som sa len pousmial a rozmýšľal čo budem robiť. Reina nechcela byť rušená a ja som nechcel nikoho provokovať, aj keby som teoreticky mohol byť užitočný. Keď som zacítil Killuniho, na moment mi prebehol mráz po chrbte. Bola síce genin, ale to čo mala v sebe nebola hračka a ja som to rozhodne cítil prvý krát v živote. Zaujímavé. Pomyslel som si krátko keď som sa nad tým zamyslel a vtedy už Killunia zdrhala preč. ANBU za ňou. Nevídané. Napadlo ma výstižné slovo tentokrát a v duši som sa pousmial. Ako ANBU ťahali Killuniu späť. Zastavil som ich a "jemne" oboch palicou poodstrčil aby ju pustili. Chcel som tam ísť späť s ňou. Bola tam ako vstupenka a navyše možnosť začať zase niečo robiť. Ak padla pomohol som jej vstať a ukázal som jej nech ma nasleduje. Vošiel som do miestnosti kde bola Reina a s jemným úklonom, ktorý sa mohol tak ako veľmi úctivý zdať aj dosť posmešný pozdravil. "Hikari Taoreta." Povedal som napokon jednoducho a podal jej papier s výsledkom mojej misie z ktorej som sa vrátil. Človek by predpokladal, že Killunia pôjde za mnou a postaví sa mi niekde za chrbát očakávajúc smrť alebo niečo podobné. Od Reiny som čakal všeličo, dokonca aj úplnú ignoráciu. To by bol však jej vlastný problém, ja totižto vedenie dediny nepotrebujem, to ono potrebuje mňa.

Nic jsem nedělala čekala jsem jen, až ji přivedou zpět. To co se stalo bylo zajímavé i pro mě. Dovnitř však nevstoupili ANBU s ní ale muž představujíc se jako Hikari Taoreta s ní. Vzala jsem si od něj papír s posouzením z mise. Letmo jsem ho přelétla očima. Mě ale nenáleželo odměňovat, tak jsem mu papír podala zpět.
"S tímhle musíš za Otokagem, nemám právo ti dávat odměnu." řekla jsem klidným hlasem. Konečně někdo, kdo mě nepřišel požádat jestli tu smí uklidit. Ještě chvíli jsem hodlala ignorovala tu dívku a zaměřila jsem se na hledání profilu Hikariho. Aby mi však znovu neutekla, tak jsem zkrystalizovala její nohy po kolena.
"Hmm...HIkari Taoreta." mumlala jsem si pro sebe. Zařadit bych ho mohla do první linie, ale to bych o něj taky mohla přijít. Zamyslela jsem se a znovu se na něj podívala.
"Co umíš?" vyzvala jsem ho k odpovědi.

"Nenaučil som sa od minula asi nič tak podstatné, čo by nebolo v spise." Povedal som s úsmevom a zvyšoval napätie, ktoré tu už aj tak dosť smrdelo. Tej žene Otokage nedal pravomoc ani len rozdávať odmeny, asi jen moc nedôveroval. Shouton-há. Chakra čo som zacítil a zvuk kryštálu obaľujúceho Killunine nohy hovoril jasne. Bolo treba si dať pozor. "Ale, aby som vám skrátil čakanie kým nájdete spis, som hybridne zameraný, používam ako taijutsu tak aj ninjutsu v celkom vyváženej ceste, momentálne nemám čo robiť. Úroveň jounin." Killunia tam stála ako stĺp. Ani moc nemala na výber, ale čo sa dalo robiť. Chcel som na niaky čas ostať v dedine, ale prednosť som dával vyšším účelom ako svojim vlastným potrebám. Uvidíme čo mi naložia tentokrát.