Lesní cestička

Smíšený les, nepříliš hustý, takže paprsky slunce pronikají listovím. Také se zde najde velké množství rozmanitých bylin a jedovatých, i jedlých hub. Cestička je chvílemi téměř ztracena pod kamufláží mechu a kapradí. Pokud tudy procházíte, dejte pozor na bludný kořen.

Konečně jsme po dlouhé době dorazili na ono místo. Celou dobu jsme cestovali poměrně hustým lesem. Ten však znenadání skončil. Před námi se rozléhalo cosi jako kráter. Nepochybně tu došlo k velké explozi. Zvířata se tomuto místu stále vyhýbala. Stála jsem na větvi jednoho z těchto stromů a prohlížela si místo, které mělo být mým hrobem.
"Jsme tu." pravila jsem směrem k tátovi. Jako kdyby to snad sám nepoznal.

Po celý ten čas som sa nechával viesť Mikomi. Môj byakugan síce mal ďaleký rozhľad, no predsa len iba Mikomi vedela najlepšie, kde sa jej súboj odohrával. Konečne sme dorazili na miesto a mne neostávalo nič iné než sa pozastaviť nad tou spúšťou. Napadala ma bláznivá myšlienka, že by sme onen kráter mohli napustiť vodou a pomenovať ho "údolie konca". Neuberal som však na serióznosti.
"Teda. Dokonca ani ja by som sa nechcel medzi vás dve postaviť behom vášho súboja," poznamenal som a prezrel okolie s jednoduchým úmyslom nájsť Sayurino telo. Vzhľadom na to, že sme sa nachádzali na pomerne opustenom mieste, o ktorého vysokej návštevnosti nebol dôvod nepochybovať, ostalo doslova nedotknuté a navonok neporušené neďaleko od "údolia konca".

"Byl to těžký souboj. Tetsuya se také držel v bezpečné vzdálenosti." zavzpomínala jsem na tu otravnou štěnici. Přesto jsem nepočítala s tím, že se opravdu dokázal skrýt dost daleko na to, aby neutrpěl zásah. Také jsem očima bloudila po okolí, a hledala, kde se Sayurino tělo nachází. Neměla jsem tušení. Poslední okamžiky našeho boje si pamatuji pouze mlhavě.

Nejakú chvíľu nám to síce zabralo, ale za pomoci byakuganu napokon nebol žiadny problém objaviť jej telo. Navonok síce jej stav nebol až tak hrozný, ale zvnútra mala doslova roztrhané chakrovody. Takže takto sa prejavuje účinok jednej z najsilnejších techník Mikomi. Vedel som to už od pohľadu, no predsa som s ňou už dlho nemal tréningový súboj, takže som si ani neuvedomoval, o koľko silnejšia už v porovnaní s jej starým ja moja staršia dcéra je. Fakt, že napokon sama zvládla poraziť Sayuri, ktorá bola navyše posilnená vďaka rinneganu, hovoril za veľa.
"Zdá sa, že som ju našiel," prehovoril som po nejakom čase a čakal na nejaký ten Mikomin povel. Spustenie a uskutočnenie tejto malej misie vonkoncom iniciovala práve ona sama.

Podívala jsem se stejným směrem. Skoro až s obavami. Ale ano, bylo to její tělo, stále identifikovatelné.
"Pojďme." pravila jsem a vydala se oním směrem. Na okamžik jsem před Sayuri poklekla a snad jsem si snažila její tvář navždycky vrýt do paměti. Bylo mi líto, že musela takto dopadnout. Mrzelo mě, že jsem ji neznala dávno, v době předtím, než přišla o svůj zrak.

Od Sayurinho tela a i samotnej Mikomi som si vo chvíli, kedy sa s ňou lúčila, udržiaval náležitý odstup a všetko len s vážnym výrazom v tvári sledoval, skoro ako keby som sa s ňou popritom lúčil i ja sám, v myšlienkach. Slová som v túto chvíľu nepovažoval za potrebné. Konečne až po celej jednej minúte ticha som sa predsa len odhodlal prehovoriť.
"Bola to skvelá kunoichi. I napriek tomu, že sa o nej už mladšie generácie s najvyššou pravdepodobnosťou nedozvedia, i po tom všetkom sa ešte nájdu Hyuugovia, ktorí si ju budú pamätať ako jednu z najvýznamnejších kunoichi nášho klanu," vyjadril som sa na jej počesť.
Áno... len jednu z najvýznamnejších... pomyslel som si s miernym pousmiatím pri pomyslení na Mikomi v budúcnosti a už sa aj pomaly chystal zodvihnúť Sayurino telo.

"Doufám, že konečně bude odpočívat v pokoji." povzdechla jsem si. Je potřeba zvýšit ostrahu. Její tělo nebylo jediné, které spočinulo na nádvoří našeho klanu. Bude nezbytné přesvědčit se, že ostatní hroby zůstaly neporušené.
"Pojďme tedy domů, necítím se na tomto místě právě dobře." pravila jsem. Alespoň, že jsem se nemusela na toto místo vydat sama.

Mikomi mala pravdu. Tentokrát už nenecháme nikoho, aby sa k Sayurinmu telu čo i len priblížil. Jej ďalší návrat by už bol pre náš klan hotovým výsmechom.
"V poriadku," odpovedal som na jej požiadavku. Následne som už fakticky vzal Sayurino telo a aj s ním sa popri Mikomi pomaly vydal domov. Táto misia narozdiel od tej predchádzajúcej dopadla podstatne lepšie. Predsa len som však odchádzal s hlavou plnou myšlienok. Časť z nich sa ešte stále zaoberala Sayuri, pričom ten zvyšok zaujímala jediná vec - aká silná je v súčasnosti Mikomi? Pevne som veril tomu, že sa o tom skôr či neskôr budem mať možnosť presvedčiť na vlastné oči.

"Díky, že jsi se mnou šel." na tváři se mi na kratičký okamžik objevil krátký úsměv.

Přesun

Stále jsem pronásledovala onoho uprchlíka. Nemohl mi ani na okamžíček utéct z dohledu. Mé oči zkrátka oklamat nemohl, ani kdyby dokázal nějakým zázrakem vzlétnout k nebesům. Vzdálenost mezi námi se pomalu, ale jistě zkracovala. Z vytrvalostního běhu jsem přešla do sprintu. Prudce jsem se odrazila od jedné z větví a každým dalším skokem vzdálenost zkracovala, až jsem ho měla na dosleh.
"Stůj! Nenuť mě zadržet tě násilím!" zvolala jsem a na jeho nohy poslala několik chakrových senbonů.

Prohlížela jsem si jeho tvář. Nebylo pochyb o tom s kým mám tu čest. Přesto mi jeho zdánlivý klid přišel poněkud... neobvyklý. Chce se snad nakonec po tak dlouhém útěku vzdát? Snaží se mě zmást? Měří si mě aby odhadl mé schopnosti?
"Půjdete se mnou přeci jen dobrovolně, pane?" nadhodila jsem otázku. Stále jsem stála na větvi jedné ze stromu a sledovala jej poněkud zvrchu.

Neustále jsem opětovala jeho pohled. Jako kdybych měla touhu nahlédnout do nitra jeho duše. Což se mi čas od času u mnohých zadařilo.
"Jsem tu na příkaz našeho Hokage. Přinejmenším je podezřelé, že se nacházíte poblíž sídla Seiky Tachiban. Už to je důvod proč si vás prověřit." pokračovala jsem ve výkladu.
"Nehledě na to, že váš drahý kolega napadl mého týmového partnera. Hádám, že pokud nemáte co skrývat, nebyl by tento útok nutný. A tím spíš váš pokus o útěk. Pokud jste se tedy skutečně ničím neprovinil a já přimhouřím oko nad tím, co se právě odehrálo, jeví se jako nejlepší možnost se mnou prostě odejít a v Konoze vysvětlit, jak se věci mají." dodala jsem. Znělo to celkem logicky a já čekala na sebemenší další projev "nelogičnosti" v jeho chování.

Na jeho slovech možná bylo zrnko pravdy. Nebýt toho, že jsem Hokage znala už několik let a naprosto mu důvěřovala.
"Pletete se. Kdybych byla pouze bezduchou hračkou, která slepě plní rozkazy, neměla bych sebemenší motivaci podnikat nebezpečné mise, nasazovat svůj život. Žádný Hokage, pokud bych mu naprosto nedůvěřovala, pokud by jeho záměry byly zlé... žádný by mě nepřinutil pro něj hnout prstem. Natož zemřít." pravila jsem a vrátila se ve vzpomínkách do mise v Otogakure. Té, kterou jsem podnikla na vlastní pěst.
"Nejsem ten bezduchý, vraždící nástroj, za který mě máte. Ale nemám problém se jím stát. Proto vás naposledy důrazně žádám. Pojďte se mnou po dobrém. Pokud budete ignorovat tuto výzvu, nejen že stanete ještě podezřelejším, ale nebudu mít žádnou motivaci jednat s vámi v rukavičkách." dodala jsem a seskočila na zem. Sledovala jsem jeho záda a čekala na to co odpoví tentokrát. Pochopitelně jsem byla neustále ve střehu, připravená mu zabránit v útěku, nebo se popřípadě ubránit v případě že zaútočí.

Na tváři se mi z nepochopitelných důvodů objevil úsměv. Ten maník mi někoho připomínal.
"Přiznám se, toto je i osobní. Nerozlišuji lidi na dobré a na zlé. Každý bojuje jen díky svému přesvědčení, a ta věřte nebo ne, nejsou až tak odlišná. Třeba právě ochrana lidí nám blízkých. Jsme jako figurky sehrávající své role na šachovnici. Akceptovala jsem své postavení, mám však pochopení i pro opozici." dodala jsem a ve vzpomínkách se vrátila ke Kumiko. Byla mi přítelem i nepřítelem.
"Oproti tomu ti takzvaně neutrální, jenom čekají na vhodnou příležitost." pochopitelně mi na mysli vytanul Tetsuya.
"Víte... pokud se necháte na malý okamžik námi omezit, bude to dobré pro nás. Ujistíme se, že se jedná pouze o malé nedorozumění a upevníme naše téměř "přátelské" vztahy. Vy poté získáte jistotu, že si vás nebudeme vůbec všímat a vměšovat se do vašich záležitostí. Takže i z vašeho hlediska tu pracuju na "dobru". Mohla bych vás jako správný tupý shinobi zkrátka napadnout, ale to neudělám. Zkrátka vás zvu na přátelské posezení v Konohagakure. To je fér, nezdá se vám?" pokrčila jsem rameny a znova se pousmála. Pomalými kroky jsem se k němu přibližovala. Nepochybně mě tento rozhovor začínal bavit.

Nějakou dobu jsem tiše pokračovala v chůzi. Pomalým krokem jsme šli dál a já přemýšlela snad o každém jeho slovu.
"Ano, nepochybuji o tom, že náš svět mnohem častěji zažívá vojny a konflikty. Koloběh nenávisti nelze utnout za jeden den." pravila jsem a lehce poskočila směrem kupředu. Vzhledem k tomu že byl ke mě zády a já se dokázala pohybovat téměř neslyšně, jsem si byla jistá tím, že tento manévr nevykryje. Nad námi oběma spadla chakrová síť. Jednalo se o kupoli zhruba o průměru sedm metrů.
"Ale nikdy neztratím své přesvědčení, svoji víru, že můžeme světu přinést skutečný mír. A jsem ochotná pro to udělat cokoliv. A tím nemyslím zrovna třeba to, zadržet vás." dodala jsem s téměř omluvným pohledem.

Mikomi pristal na rameni Sokol s cervenym prouzkem a malym Papirkem za nim. Mikomi muselo byt jasne ze se neco deje.

Vzkaz za krouzkem:

Teprve teď jsem si všimla, že mi na rameni sedí sokol se vzkazem. Sejmula jsem papírek z kroužku a přečetla si, co na něm bylo napsáno. S pověřením Hokage-sama? Válečný stav? Proč proboha? Musím pospíchat zpět do Konohy.

Papírek jsem zničila a naposledy pohlédla do tváře toho, komu jsem zkřížila cestu. Měla jsem v kostech zvláštní pocit. Nejspíš se nevidíme naposledy. Příště to dokončíme a rozhodneme o vítězi.
"Velice se omlouvám. Zdá se, že nakonec mám důležitější povinnosti, než chytat podivína závislého na cigaretách." pravila jsem a chakrová síť okolo nás zmizela.
"Přesto vás mám na paměti." dodala jsem a se stále aktivovaným byakuganem se otočila k odchodu. Doufala jsem, že cestou potkám svého otce.