Lesní cestička

First topic message reminder :



Smíšený les, nepříliš hustý, takže paprsky slunce pronikají listovím. Také se zde najde velké množství rozmanitých bylin a jedovatých, i jedlých hub. Cestička je chvílemi téměř ztracena pod kamufláží mechu a kapradí. Pokud tudy procházíte, dejte pozor na bludný kořen.

Bez ohľadu na to, či by Mikomi vôbec mala šancu poradiť si s onou nepochybne nepríjemnou pascou alebo nie, mala predsa len šťastie, že na mňa natrafila tak skoro a neminuli sme sa. Skutočne som jej už bol na blízku a už z diaľky som si kunai, ktorý sa obrovskou rýchlosťou rúti rovno jej smerom, v pravý čas všimol, následkom čoho som pridal, doslova ju preskočil a zahájil okamžitú obranu.
Hakkeshō Kaiten! začal som sa prudko točiť a uvoľňovať chakru zo všetkých mojich tenketsu, následkom čoho sa mi podarilo vyhnúť sa najhoršiemu a odraziť kunai čo najďalej od nás. Okamžite potom som si samozrejme neodpustil položenie istej veľmi jednoduchej otázky.
"Si v poriadku, Mikomi-chan?" svoju pozornosť som ale i naďalej venoval aj samotnému Jishakovi, keďže som nevedel, o čo by sa ešte po tom všetkom mohol pokúsiť.

Na okamžik jsem zůstala stát jako opařená. Útok? Všimla bych si každého útoku, který by na mně zkusil použít. Proč mě otec bránil? Neříkejte mi že Jishaku ví o té věci...

Pomalu jsem se otočila a nevěřícně zírala na kráter, který zůstal po Kaitenu. Mohla jsem být mrtvá...
"Jsem... naprosto... v pořádku." vysoukala jsem ze sebe značně zpomaleně, neboť mi každé slovo působilo problém. Přeci jen to byl pořádný šok. Nakonec se na mé tváři mihl rozpačitý úsměv.
"Děkuju, že jsi mě nenechal dlouho čekat."

Skôr než som mal vôbec možnosť na Mikomi reagovať, došlo na niekoľko za sebou nasledujúcich zjavení oslepujúceho svetla. Pôvodne som plánoval v čo najväčšej rýchlosti omráčiť Jishaka a až tak sa vrátiť do Konohy, vedel toho o nás vonkoncom očividne veľa a už nebolo pochýb o tom, že bol našim nepriateľom. Vzhľadom na to, čo ale urobil, by nás to zdržalo nad prípustnú mieru.
"Nie je za čo," prehovoril som smerom k Mikomi a zavelil.
"Už o "tom" viem aj ja. Ak si skutočne v poriadku, okamžite sa vraciame do Konohy," dohovoril som a chystal sa na rozbeh, ale bohužiaľ to moje telo neunieslo a skončil som na zemi. Zdalo sa, že tá posledná technika onoho Aburameho mala väčší účinok, než som si pôvodne myslel.
Tse, mal som ich v sebe až príliš dlho, zanadával som v mysli.

Zaklela jsem a instiktivně si promnula oči. Ještě trochu poloslepá jsem odpověděla tátovi, že jsem doopravdy naprosto v pořádku a připravená na urychlený návrat do Konohy. Jakmile jsem se dostatečně rozkoukala, ležel na zemi.
"Co je s tebou?!" na mou duši jsem se vyděsila, protože jsem ho takto ještě nikdy neviděla. Dokud však nadával a zůstával při vědomí, byla jsem víceméně v klidu.
"Musíš okamžitě k lékaři." pravila jsem a podepřela jej. Poté co jsme stáli oba na nohách, vydali jsme se směr Konoha.
Přesun

Procházel jsem touto lesní cestou napříč lesem, který byl zkratka do jedné z velkých pěti věsnic. Nějakým způsobem jsem však sešel z cesty kvůli rozcestí, které mě zavedlo do slepé uličky. Měl jsem chuť si odpálit cestu lesem a jít dál. Přesto jsem však cestu našel po nějaké době a pokračoval. V okolí jsem slyšel jakoby zvuky kroků když někdo šlápne na větev stromu. Buď se mi to zdálo nebo tu byl opravdu někdo se mnou. Na chvíli jsem se zastavil a vyčkával jestli se někdo objeví nebo ne. Měl jsem rozhled kolem sebe a kontroloval jsem a poslouchal vše co se šustne.

Sice jsem nikoho neslyšel, ale měl jsem jistý instinkt, který mě vždy varoval před nebezpečím a náznaku překvapení. Proto jsem se ani neohlížel a kopl rychlým pohybem za sebe kde stál sen. Sice jsem nic neřekl, ale použil jsem Bakuton: Jiraiken. Nastal větší výbuch po přímce kam směrovala moje noha a já se zprva podíval nad sebe, protože nejběžnější způsob vyhnutí je vyskočit. Kdyby vyskočil byl jsem připraven se bránit. To že se ke mně někdo takhle plíží a ještě na takovou blízkost bez náznaku kontaktu je pro mě jako povolení pro útok. Měl jsem svůj úkol a nehodlal jsem se zde zdržovat s nějakým cizákem.

Nějakým způsobem se tajemné osobě podařilo vyhnout kopu. Byla však zahalená a nebylo jí vidět do tváře. Proto jsem se vzpřímeně postavil naproti němu abych ho měl pod dohledem. Byla to sice marná otázka, ale vždy se pokládá komukoli. " Kdo jsi a co zde pohledáváš? " Zeptal jsem se ho vyzývavě. Neprojevoval jsem dál známky agrese nebo útoku, ale když byl schopen vyváznout bez zranění tak musel mít už něco za sebou. Podceňovat někoho takového by bylo čiré šílenství i pro Bakuton no Jina. Proto jsem raději setrvával na svém místě a vyčkával kdy udělá buď první krok nebo promluví.

" Doton: Dochuubaku " Byla jediná slova, která šla slyšet. Jenže přes hluk šířících se plamenů to stejně nikdo kromě mě neslyšel. V oblasti kolem mě a pode mnou náhle explodovala zem a nastal sesun půdy čímž jsem se dostal docela dost hloubějí a ten obrovský plamen mě minul. Jednoduše jsem potom vyskočil nad kráter, který jsem vytvořil a hleděl na něj. " Dobrá, beru to jako nepřátelský akt. Pošlu tě k zemi! " Řekl jsem vyzývavě a zaujal bojovou pózu. Byl jsem založený na nintaijutsu takže mi takový boj vyhovoval. Na tu jeho loutku si musím dávat neustálý pozor, ale jak se říká. Loutka může být silná, ale loutkař sám o sobě je slabý. Proto jsem se rozeběhl naproti němu a vyhodil po něm nejprve kunaie s výbušným lístkem. Jakmile by se k němu přiblížily, byly by odpáleny.

Tento souboj byl sekundu po sekundě těžší a zajímavější. Nikdo nevěděl co uděla ten druhý. Můj pocit se však znovu ozval když zmizla jeho loutka, jenže moje tělo nebylo ani zdánlivě tak rychlé abych se vyhnul. Čirou náhodou, ale v moment kdy loutka zmizela vybuchly i všechny kunaie. Možná to bylo tím že se loutka pohnula skrz prostor kolem kunaiů i když v tak prudké rychlosti. Jenže ta vteřina tam byla určitě a tím že všechny kunaie explodovaly naráz tak vytvořili tak obrovskou řetězovou reakci, že to pořádně otřeslo s celou oblastí a nastalo takové zemětřesení což muselo jeho vyvést z miry a narušit rovnováhu. O protiútok jsem se ani nesnažil, ale kvůli tomu zemětřesení jsem upadl na zem což zapříčinilo to, že jeho útok nešel tak úplně rovně, ale nezdálo se, že by se netrefil. Škrtlo mi to totiž záda, což mi zapříčinilo ukrutnou bolst, ale k mému štěstí jsem byl zvyklej na nehody s bakutonem. Byl jsem však stále člověk a cítil jsem bolest, takže jsem to od té chvíle neměl lehké a i zadýchal jsem se. Byl jsem však jeden z generálů a ten slavný Bakuton no Jin, který je mistr v odpalování jako samotný Deidara. Můj soupeř určitě neváhal a pokusil se zaútočit stejnou silou, a proto jsem použil stejnou techniku akorát s větší verbou proti loutce abych ji dal okusit vlastní medicínu. Dokonce jsem neměl čas ani vyslovit název techniky.

Musel jsem odtud rychle zmizet než mi dojde veškerá chakra, a proto jsem se rozhodl pro jeden riskantní krok. Pokud se povede tak budu mít šanci k úniku. Jak jsem se vyhýval tak jsem v jeden skok dal trochu víc síly a na moment jsem se mu ztratil z dohledu v koruně stromu kde jsem ihned využil svoji šanci. Použil jsem Bunshin Daibakuha a můj klon se prohodil se mnou a pokračoval dál ve vyhýbání. Nemohl vědět že to je klon jelikož nemá sharingan ani byakugan a žádné oči v korunách stromu, jelikož přes listy nevanul vítr. Zatímco ho od stromu odlákával čím dál víc můj klon rozhodl jsem se vypařit nenápadně. Pokud by si mě i potom všim tak by klon odpálil chapadla a způsobil by velkou explozi což by mi poskytlo čas k útěku.