Sídlo klanu Hoozuki

Když mi nadzvedl bradu a setřel slzy, pootevřela jsem rty. Roztřásly se. Jeho dotyk fungoval jako elektrický výboj. Navíc jeho oči...Měly stejnou barvu jako Kairininy, byly karmínově červené. Byly stejné barvy, jako ty Daisukeho - fénixově rudé. Neudržela jsem je už víc a nechala je proudit po tvářích. V tuto chvíli jsem byla malá holčička, která potřebovala pozornost.
,,Já nevím, co mám dělat...Daisuke je...pořád pryč..A já jsem s Kairi sama....A když jí chtěl ten kluk...ublížit...já..jí ani nepomohla..." vzlykala jsem. Pláčem jsem se skoro dusila. Bylo mi zle, přišla jsem si sama, bez opory...V tuto chvíli, v tento moment jsem byla na dně a neměla sílu se z něj zvednout. Silná osobnost, Mizukage, která měla chránit celou vesnici, každého jedince v ní, byla pryč. Alespoň pro teď. Přišla jsem si stejně, jako ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je celá rodina pryč..Nešla jsem s Kairi domů, snažila jsem se tomu všemu utéct. Realitě se však utéct nedá, vždy člověka dostihne..

Když mě objal, automaticky jsem se mu schoulila na hrudi, stiskla jsem mu tričko, jako bych ho z Meiza chtěla strhnout. Plakala jsem, až se mi nadzvedávala ramena.
,,Možná jsem mladá na to být matkou...Je to...krutý, přivést na svět dítě a nemít na něj čas..Neumět mu pomoci...ochránit ho..." dostávala jsem ze sebe po kouskách. Mluvila jsem o Kairi, ale z části jsem myslela na sebe. V takových chvílích se mnou má být otec našeho dítěte, ne přátelé. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč tu není. Přitom mohl být! Nepřišel za svou snoubenkou. Zahlédla jsem lesk prstýnku na své ruce, to vyvolalo novou vlnu slz a pláče. Nejprve Assasin, který na mě neměl čas, protože je Hokage. Pak Dai, který si hleděl především své práce. A nakonec Daisuke, který...ani jsem nevěděla, kam mizí, jestli to opravdu práce, na kterou si dělá čas..Byla jsem uvnitř zlomená, rozbitá na kousíčky. Proč se to zase opakuje? Je cchyba ve mně?

Poslouchala jsem ho, každé jeho slovo jsem poslouchala. Měl pravdu, věděla jsem to, jen...Moje hlava si myslela něco jiného. Respektive jsem kolem sebe měla lidi, to ano. Nebyla jsem sama, jen...Ti, jež jsem potřebovala nejvíc, v tu chvíli se mnou nebyli.
Trochu se ode mě odtáhl, objetí povolilo. Vzlykala jsem na prázdno, sem tam se skoulela ještě nějaká slza, ale přestala jsem.
,,Gomenne." zašeptala jsem a sklonila hlavu. Mizukage, od Meiza starší, mu brečí v náruči...Navíc když mu není vůbec dobře..

Zase mi utřel tváře od slz, tentokrát už jsem ale nebrečela. Pouze sem tam nějaká slza stekla, teď jsem prostě byla plná emocí a nejrůznějších pocitů. Zvedla jsem k němu hlavu a upřela na něj oči. Vypadal unaveně a určitě i unavený byl. Vždyť jsem ho jen zbytečně zatěžovala. On se ale usmál a strčil mi pramínky vlasů za ucho. Zrůžověly mi tváře. Slabounce jsem se pousmála.
,,Kairi je teď s Naokim, ale ty bys tu teď byl sám, když ti není dobře.." opáčila jsem potichu na jeho poznámku. Olízla jsem si suché rty, nyní nasáklé slanou příchutí od slz.

Kousla jsem se do rtu, když jsem viděla, že nemůže ani pořádně vstát. Mrzelo mě, že se kvůli mě přemáhal. Vynaložil síly navíc, když mohl odpočívat. Posunula jsem se k němu, vzala jeho paži a tu si přehodila kolem ramen. Druhou rukou jsem ho objala kolem pasu. Tím jsem ho podpírala a pomohla mu vstát. Sice jsem oproti němu byla o dost menší, ale i tak jsem mu m ohla pomoct. Minimálně tak, abych mu pomohla dostat se zpátky do ložnice.
,,A pak, že to sám zvládneš." povzdychla jsem si. ,,Pomůžu ti alespoň do postele." rozhodla jsem se.

Pousmála jsem se a přikývla. Pomalým krokem jsem s ním kráčela do jeho postele. Musela jsem pomalu, aby se Meizovi neudělalo špatně, a hlavně díky našemu poměru ve výškách jsem pomalu musela jít, jinak bych mohla přepadnout a buď bych spadla já na něj, nebo Meizu na mě. V obou případech by to jednomu z nách ublížilo.
V ložnici jsem Meiza posadila na postel, aby si mohl lehnout a pořádně přikýt. Než to však udělal, zkontrolovala jsem mu svým obvyklým způsobem teplotu. Byla malinko nižší, ale pořád ji měl. Nelíbilo se mi to.

Povzdychla jsem si.
,,Ještě to teplota je. Nelíbí se mi, že nechce ustoupit. Tohle bude pořádná chřipka, kdo ví jestli ne jiná nemoc." nahla jsem se k němu a teď už suchý šátek mu z krku rozvázala. Nebyla jsem si teď jistá, jestli mám dát znovu obklad a hlavně jaký. Nakonec jsem odešla do koupelny šátek znovu namočit, tentokrát ve vlažné vodě, takže nebyl ani studený, ani horký, ale akorát. Zase jsem mu ho zavázala a nechala ho lehnout si. Já jsem si klekla k posteli na zem.
,,Ten šátek by ti měl zvlhčovat krk. Musíš hodně pít, aby tě bolest v krku přešla a hlavně do sebe potřebuješ dostat co nejvíc tekutin." vysvětlila jsem mu šátek. Čaj už měl studený, přesto jsem mu ho podala a podala mu i tabletky.
,,Zapij ještě, snad ti teplota už klesne." pousmála jsem se. ,,A měl by ses pokusit usnout. Tvoje tělo i organismus je vyčerpaný."

Ukázal mi, že si mám sednout na postel, poslechla jsem ho tedy. Posadila jsem se stejně jako včera, hezky na kraj postele. Nohama jsem zase klimbala ve vzduchu. Pozorovala jsem ho, jak se kouše do rtů. Sice mu z ranky tekla místo krve voda, ale i tak mě to rozhodilo natolik, abych zapomněla, co jsem mu vlastně chtěla říct. Zrůžověly mi tváře a musela jsem se podívat někam stranou.
,,Um...odpočívat bys ale měl." namítla jsem a slabě si skousla spodní ret.

Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale nakonec jsem si jen povzdychla. Nechala jsem to tak. Bylo vidět, že ho ta moje srdceryvná scéna v kuchyni malinko rozmluvila. Za to jsem byla opravdu ráda. Bylo to lepší, než si povídat sama pro sebe nebo sama se sebou. Občas jsem měla pocit, že bavím s živou mrtvolou, když mu bylo zle. Podívala jsem se na svou ruku.
,,Um..Doufám, že to nebude vadit, ale asi použiju tvou koupelnu." pousmála jsem se rozpačitě. Seskočila jsem z postele a odběhla do koupelny, kde jsem se zavřela. Věděla jsem, že dneska se odtud nedostanu, a pokud, tak až Meizu v pořádku usne. Hodlala jsem tedy hygienu zúročit hned.

Přemýšlela jsem, zda se rovnou vykoupat nebo jen opáchnout. Nakonec jsem se rozhodla, že se opláchnu. Koupat se u jiného kluka by bylo nefér, to jsem nechtěla. Pustila jsem si tedy vodu a pořádně si opláchla unavený a ustaraný obličej. Stejně jako jsem si pořádně opláchla ruce a znovu vymyla to říznutí. Podívala jsem se ještě pokoupelně, zda nenajdu lékárničku nebo něco, ale nenašla jsem. No, bodejť by obvazy Meizu používal, když je vlastně voda, ušklíbla jsem se. Utrhla jsem si tedy kousel kimona a ranku si nešikovně obvázala. Rukou jsem si projela vlasy a tím si je učesala.
,,To by mohlo prozatím stačit." naklonila jsem hlavu na stranu, zhasla v koupelně a vrátila se zase zpátky. Meizu byl nějaký zamyšlený, nebo se mi to alespoň zdálo.
,,Děje se něco?" zeptala jsem se a zase se posadila na postel.

Dorazila jsem domů. Když mluvím o domově, jedná se o maličký domek na okraji čtvrti, patřící členům klanu Hoozuki. Když byli mí rodiče ještě naživu, patřil nám dům o poznání honosnější, ale nakonec jsem byla ráda, že byl prodán a vyměnen za menší stavení. Utekla jsem vzpomínkám. Měla jsem zde vše potřebné. Pár knížek, skromný šatník, vcelku pohodlnou postel a maličkou kuchyňku. Všechno se to vešlo do jedné místnosti. Zvlášť tak zůstávala jen koupelna. Tu jsem ostatně ihned navštívila a v o poznání kulturnějším stavu jsem se uložila do postele.

Nemohla jsem spát. Dospívala jsem, ať už se mi to líbilo, nebo ne a znamenalo to starosti a povinnosti. Už nejsem dítětem, o které je třeba se starat. Je ze mě vopravdovej shinobi, kterej si musí vydělat na jídlo a kdo ví, možná i jednou na nějaký lepší bydlení. Jestli chci přežít mise, a v neposlední řadě také chuuninskou zkoušku, měla bych sebou mrsknout a naučit se pár technik. Pár. Spíš kvanta, protože neumím skoro nic.

Zachumlala jsem se do peřiny. Kdysi dávno jsem sice měla učitele, ale většinu času jsem mu lezla na nervy. Chtěla jsem se věnovat hrám a na učení se zvysoka vykašlat. To se mi teda částečně povedlo. Navzdory trpělivému přístupu mého učitele jsem se naučila pouze jednu jedinou techniku. Teď to budu dohánět. Ne snad že bych chtěla, ale musím. Nechci chcípnout. Nebo aspoň ne tak snadno.

Párkrát jsem se převalila a přeskládala své končetiny, až jsem nakonec našla polohu, ve které jsem usnula.

Ublééééééééé...

Rána. Bolest sedacího ústrojí. Ještě před chvíli jsem sváděla lítý boj s obrovskou vodní příšerou. Právě jsem se měnila na vodu a chystala se ji rozsekat zevnitř, ale příšera mě chytila chapadly, začala mě dusit a já se z nějakého důvodu nedokázala proměnit...

Až pak mi došlo, že jsem se rvala natolik zuřivě, že jsem se div neuškrtila ve vlastní peřině. A zadek mě bolí, protože jsem na něj dopadla z kritické výšky slabého půl metru. Prohmátla jsem si kostrč. Tahle bolest je hrozná, ale legrační. Musela jsem se začít smát.

Když jsem se ráčila dochechtat a popadnout dech, vyhrabala jsem se z deky, hodila na sebe trochu úctyhodnější oblečení než pyžamo a posnídala sýr se šunkou a samozřejmě tuto lahůdku zapila mlékem. Pak už bylo načase vydat se za cestou ke vzdělání.

Přesun

Nacházela jsem se v sídle, avšak na jeho okraji. Stačilo projít dvorkem, minout jednu alej a u kamenné zídky zabočit doprava. Byla tu tráva, hezké prostředí i dostatek soukromí.

Už podesáté jsem skončila jako velká louže. Vytvořit vodní klon, to je vám teda umění. Snažila jsem se využít vodu okolo sebe. Vzduch je vlhkostí doslova prosycen a navíc kousek dál protéká malá říčka. Avšak já jsem zatím šikovná jako průměrné jelito. Víte, mám tu vodu nějak pod kůží. Pořád s ní musím být zajedno.

Celý den jsem věnovala tréninku. Večer už se mi podařilo zformovat masu vodu mimo své tělo. Avšak přimět tu věc, aby se mi podobala, to nebylo úplně jednoduchý. Občas se mi povedlo napodobit tu a tam nějaké ty křivky, ale proboha, ten orlí nos mi vůbec nesedí. Jindy měl můj klon zase velký zadek, jindy byl hrbatý. Poctivě jsem se nad tím rozčilovala a dokonce zaváhala nad svou atraktivitou a kontrolovala stav své tělesné schránky v kapesním zrcátku.

Několik dní jsem trénovala. Vytvořila jsem opravdu bezpočet vodních zrůdiček, které mi nebyly vůbec podobné. Někdy mi tedy podobné byly a to jsem toho litovala ještě víc. Jestli si něco vopravdu nepřejete vidět, tak je to karikatura, kde jsou všechny vaše tělesné nedostatky vyhnány do absurdna.

Teprve další den se mi povedlo vytvořit něco, co vypadalo jako já. Jako to mé hezké já. Musela jsem předtím strávit několik minut před zrcadlem, abych neměla takový problém s vizualizací. Přesto je to trošku divný pocit vidět sebe samého jinak než v zrcadle, či na fotografii. 3D model. Je to trochu strašidelný. Obzvlášť když na mne hledí prázdné modré oči. Obzvlášť, když ta postava vypadá jako vodní démon. Ozvalo se šplouchnutí. Byla jsem už znovu ohozená od hlavy až k patě. Pochopitelně jsem se načuřila a odkráčela domů. Nemá to bejt vodní démon, má to bejt i barevný jako já.

Několik minut jsem hledala ve svitku potřebné informace. Nuda. Jasně. K tomu aby se klon podobal lidské bytosti je přece třeba využít manipulaci chakry... blá blá blá. Nic co bych nevěděla už dávno. Děkuju vám pěkně. Ta skripta musel psát nějaký troll. Hledala jsem další informace ve své knihovně a nalezla bichli věnující se suitonu a tomu jak s ním nejlépe a nejsnáze manipulovat. Začetla jsem se a usnula s obličejem založeným mezi stránkami.

Následujícího rána jsem to zkusila zase. Byla jsem mile překvapena. Klon se zhmotnil, nabral přesně ty správné proporce a dokonce jeho tvář získala živější barvu. Hlavně to nepokonit, když to vypadá tak slibně. Ale stal se zázrak. Barva šatů, očí, vlasů, všechno sedělo. Postava už nevypadala jako hrouda vody, ale jako má přesná kopie. Fascinovaně jsem na ni zírala. Mohla by třeba přijít blíž? No tak. Zkus to!

Jak je možné že to najednou šlo? Našla jsem v knihách nějaký tajný trik? Unikala mi zásadní informace? Ne tak docela. Všechno mi došlo hned vzápětí. Byla jsem příliš vyčerpaná na to abych měla dostatek chakry na zkrocení klonu. Tak prosté to bylo. Teprve teď, po vypilování techniky a řádném odpočinku jsem měla šanci dokázat to.

Dívka naproti mě pozorovala a udělala první krůček kupředu. Poté další. Další. Všimla jsem si, že vítr si pohrával s jejím účesem, tak jako se to právě dělo mně samotné. Technika vodního klonu je skutečně úžasná. Vypadala tak živě. Na tváři se mému klonu objevil šibalský úsměv a jiskry v očích, jako kdyby hledaly, kde je možné provést nějakou neplechu.

Jsem to skutečně já? Jevím se tak svému okolí?


Natáhla jsem ruku kupředu a dokla se ramene dívky předemnou. Ta se však rozpadla na tisíce kapek vody. Byla jsem tu opět sama.