Sídlo klanu Hoozuki

Doběhla jsem až do obytné zóny. Teprve tam jsem spomalila a krokem došla k území sídlu klanu Hoozuki. Jeden z nejznámnějších a nejsilnějších klanů Kirigakure. Nebála jsem se vstoupit, i když to bylo zvláštní.
Procházela jsem se do doby, než jsem si byla jistá s místem, kde bydlí Meizu. Zastavila jsem se před jeho dveřmi a chvíli se neodvážila zaklepat. Nakonec jsem to s hlubokým nádechem udělala. Doufala jsem, že mě uslyší. A hlavně že se nebude zlobit. Položila jsem si ruku na tu zraněnou a vyčkávala.

Zaslechla jsem uvnitř nějaké zvuky, ale bylo mi otevřeno až po několika minutách. Když mi Meizu otevřel, dost jsem se lekla. Vypadal hrozně.
,,Já..Omlouvám se. Netušila jsem, že je ti až takto zle." zakoktala jsem se. Nakonec jsem bez pozvání vešla dovnitř. Zavřela jsem dveře a nakonec se natáhla na špičky. Zamotala jsem mu ruku do vlasů a za zátylek si jeho hlavu přitáhla blíže. Přiložila jsem si čelo k jeho. Bylo mi jasné, že má teplotu, ale on ji měl opravdu vysokou. Kousla jsem se do rtu. Byl nabalený, ale n evypadal, že by mu bylo ějak teplo. Vzala jsem ho tedy za ruku a vedla ho tam, kde jsem tušila ložnici.
,,Lehni si. Svlékni si mikinu a doporučuji ti zůstat jen v tričku." pousmála jsem se. Nechala jsem ho ale v soukromí a odešla do kuchyně. Prohledala jsem linku, než jsem narazila na čaj. Sice byl ovocný, ale to prozatím postačí. Uvařila jsem mu horký čaj a ten mu přinesla do pokoje.
,,Prozatím. Vymyslím něco víc, abych ti pomohla se uzdravit." pousmála jsem se. Odťapala jsem ještě do koupelny a namočila ve studené vodě menší ručník či hadřík, s tím jsem potom šla za ním, abych mu ho mohla přiložit na čelo.

S tím hadříkem jsem došla zase k němu. Sedla jsem si na kraj postele a naklonila se nad něj, abych mu přiložila studený hadík na orosené čelo od teploty. Nejprve jsem mu čelo tím hadříkem jemně otřela a pak ho na čele nechala ležet. Hrníček s čajem jsem si vzala do ruky a pomocí svých schopností jsem ho malinko schladila, aby se neopařil, pak jsem mu ho podala.
,,Musíš přijímat co nejvíc tekutin a hlavně spát. Nebudu tě tu rušit dlouho, počkám, dokud neusneš alespoň, abych se ujistila, že jsi v pořádku." pousmála jsem se. Chtěla jsem si s ním promluvit, vyzpovídat se...s někým si popovídat. V tuhle chvíli jsem ale nemohla, když jsem ho viděla v takovém stavu. Daisuke už byl párkrát nemocný a jeho dvojče taky. Už jako mladší jsem se o ně občas v těch chvílích starala. Snažila jsem se proto usmívat, být pozitivní, aby mohl bez obav brzy zase usnout.

Sledovala jsem, jak upíjí z čaje, ale po těle se třásl zimou. Zakryla jsem ho téměř po bradu. Rozhlédla jsem se po místnosti, než jsem konečně zahlédla topení. To jsem dala na maximum.
,,Bral sis nějaké tablety?" zeptala jsem se ho a zase si sedla k němu. Cosi zašeptal, musela jsem se pousmát.
,,Protože chci. Několikrát už jsi mi pomohl, teď pomůžu já tobě. Jsi člověk, o kterého bych nerada přišla a nerada vidím, že je v takovémto stavu. Mám tě ráda a v mém životě sis našel důležité místo." odpověděla jsem mu s úsměvem a trochu červenými lícemi. Myslela jsem to vážně. Ráda se starám o ostatní, ráda ostatním pomáhám. A pokud je to člověk, který je mi blízký, udělám pro něj cokoliv. Kdyby tomu tak nebylo, proč bych k němu vůbec teď chodila? Stal se součástí té mojí rodiny, kterou jsem si přála, Ta rodina, kterou jsem si vymodlila. Ta rodina, o kterou se postarám, abychom zůstali pohromadě.

Moc se mi nelíbily léky, které jsem viděla. Byly všechny stejné, ale...No, bylo mi jasné, že je bere bez většího přemýšlení. Proto jsem si otevřela šuplík a prohledala ho, abych našla něcco, co by mu pomohlo. Věci, které jsem nacházela, ehm....No raději jsem je přešla bez poznámek. Hledala jsem přece léky! Nakonec jsem našla, co potřebuji. Byly to jedny, které zabíraly a bolesti hlavy, začínající achlzení nebo nevolnost. Mělo by to zabírat i na teplotu.
,,Zapij je. Jedna a půl tabletky by ti neměly ublížit ani po tamtěch, co sis vzal. Brzy se po nich začneš hodně potit, ale zůstaneš pořádně přikrytý!" nakázala jsem mu a podala mu léčivo. Sebrala jsem mu hadřík a a odešla ho do koupelny opět namočit. Sundala jsem si rivnou provizorní zakrvácený obvaz od Naokiho. Ránu jsem si opláchla. Při doteku s vodou jsem ale usykla bolestí, pálelo to. Nebylo to nijak hluboké, tudíž jsem to nechala bez zavázání. Vrátila jsem se s hadříkem do ložnice a zase mu nejprve otřela čelo a pak hadřík na čelo přiložila.
,,Když mě poslechneš, do dvou až tří dnů budeš zdravý." usmála jsem se na něj. Nakonec jsem zase odťapala z pokoje a prohledala ostatní pokoje. Z jednoho jsem vzala přeinu navíc a tu jsem přehodila přes Meiza.
,,Tu jedinou ti dovoluji sundat ze sebe, až ti bude velké teplo." zasmála jsem se a opět se posadila k němu. Teď už jsem nemínila nikam jít, dokud neusne. I když teda, unevaná jsem byla i já. Byl to vážně náročný den.

Musela jsem se zasmát, když jsem ho viděla. Trčela mu vlastně jen hlava, jinak bylo jeho tělo zavalené pod dekama. Stáhla jsem tu druhou deku kousek níž, takže měl přikrytý jen přes nohy. Hodlala jsem u něj sedět, dokud neusne. Nemělo by to moc dlouho trvat, soudě z jeho výrazu. Únava z něj přímo čišila. Zabrala jsem se tedy do vlastních myšlenek, opět jsem si vzpomněla na důvod, proč jsem sem vlastně přišla. Zavrtěla jsem hlavou, abych na to zapomněla. Nebylo to teď vůbec vhodné. Podívala jsem se zase na červenovláska, poklimbával. Pousmála jsem se zívla si. No a to byla chyba. Zívala jsem čím dál častěji, takže během chviličky mi spadla hlava a nakonec jsem horní polovina těla uvelebila vedle Meiza. Vážně to byl náročný den..

Probudila jsem se, aniž bych místo, kde jsem spala, poznávala. Ležela jsem na cizí posteli, pod cizí dekou a s cizím klukem vedle sebe. No cizím. Poznala jsem ho, byl to Meizu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, kde jsem a co tu dělám. Protřela jsem si oči a postavila se. Protáhla jsem se jako kočka, abych rozproudila krev v žilách. Odťapala jsem do kuchyně, kde jsem chvíli strávila. Hledala jsem nádobí a potřebné suroviny, ze kterých jsem nakonec udělala obyčejný polévkový vývar. Sice obyčejný, ale takový, který dokázal pořádně zahřát a protáhnout dutiny, aby se sputila rýma. Přinesla jsem ho do pokoje. Nahla jsem se nad Meiza a jemně s ním zatřásla, aby se probudil.

Vývar jsem položila na noční stolek a naklonila se k němu. Zase jsem si přiložila čelo k tomu jeho. Měl ještě teplotu, malinko nižší, než včera, doufala jsem, ale pořád ji měl. Povzdychla jsem si a znovu jsem odtud odešla. Uvařila jsem čerstvý horký čaj. Ten včerejší Meizu nevypil. Zase jsem ho schladila, aby nebyl vařící a přinesla mu ho. Podala jsem mu opět tabletku.
,,Asi tě to v krku bude bolet, ale tohle zapij tím čajem." pousmála jsem se. Rozvázala jsem mu šátek, vzala hadřík a zase odběhla pryč. Šátek jsem namočila do teplé vody, zatímco hadřík do studené. Obojí jsem mu donesla. ''Teplý šátek'' jsem mu zase zavázala kolem krku.
,,S tím teď chvíli musíš vydržet." otřela jsem mu hadříkem čelo, ale tentokrát jsem mu ho na čelo nepřiložila.

Přikývla jsem. ,,Hai, bude to působit na tvůj krk. Vím, že je to nepříjemný, ale s pomocí teplého čaje přejde brzy i bolest v krku." usmála jsem se. Složila jsem deku, pod kterou jsem spala já a dala ji zatím na stranu. Posadila jsem se opět na postel k němu a natáhla se pro mističku s teplým vývarem.
,,Zkus alespoň něco sníst." podala jsem mu teplou tekutinu. Měl postel docela vysoko, takže když jsem seděla naposteli, nohy mi visely ve vzduchu. Pohybovala jsem s nimi sem a tam a dívala se před sebe někam na zem. Nechala jsem ho v klidu jíst, už takto jsem každou chvíli něco dělala. A zřejmě na to nebyl zvyklý, tak aby měl alespoň chvíli ode mě klid.

Myslela jsem na všechno možné, opravdu všechno možné. Myšlenky se mi mísily, jedna utíkala přes druhou a snažila se ji dohnat. Měla jsem z toho v hlavě guláš, ale takový, který se svou exostičností nedal sníst. Proto když mě Meizu oslovil, přerušila jsem ten zbesilý útěk myšlenek alespoň na chvíli.
,,Byla v šoku, ale...Docela brzy se z toho dostala. Je flegmatik po Daisukem, jen tak něco a na dlouho ji nerozhodí." usmála jsem se a krátce se na Meiza podívala. Samozřejmě jsem nevěděla, co přesně se v ní odehrává. Jsou jí 4 roky a snažili se ji zabít. Ve čtyřech letech objevila své kekkei genai. Už tak měla těžší život, když její táta je ANBU a je neustále pryč a její máma Mizukage na ni také nemá tolik času. Povzdychla jsem si a zase se dívala před sebe.
Přišla jsem si Meizem promluvit, ale najednou jsem vůbec nevěděla, co říkat. Nechtěla jsem mluvit jen o sobě, zvlášť když je Meizu nemocný.
,,Nepotřebuješ něco ještě? Cokoliv nebo s čímkoliv pomocct?" usmála jsem se na něj s otázkou místo myšlenek.

S úsměvem jsem tedy přikývla, když nic nepotřeboval. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit, jen jsem doufala, že jsem mu trochu i pomohla a snad jsem mu ukázala, co by měl dělat. Tedy alespoň z části. Starat se sám o sebe v takovém případě není vůbec lehké. Člověku se chce jen spát a spát. Což mi připomnělo, že bych Meiza měla nechat odpočívat. Zarazil mě ale jeho otázkou. Chvíli jsem přemýšlela, co odpovědět.
,,Vlastně chtěla, ale není to tak důležité, jako to, aby ses co nejdřív uzdravil." usmála jsem se nakonec.
,,Možná je to tak lepší, že jsem se zabavila tím, že jsem se o tebe mohla chvíli starat." seskočila jsem z postele. Vzala jsem mističku s vývarem a stoupla si ke dveřím.
,,Omluv mě na chvíli, hned jsem tu." s tím jsem opustila jeho pokoj. Vrátila jsem se do kuchyně. Polévku jsem vylila a umyla veškeré nádobí, které tu leželo. Nevěděla jsem, kam přesně patří, tudíž jsem musela některá místa hledat a to, co jsem nikam nezařadila, tak jsem utřené nechala ležet na lince. Opřela jsem se o linku a pak se podél ní svezla na zem. Prohlížela jsem si své zranění. Zůstane mi tam jizva, bliklo mi hlavou. Ta mi navždy bude připomínat chvíli, kdy jsem téměř neochránila své jediné dětí. Navíc to začínalo bolet. Nechala jsem to bez většího oštření dlouho a trochu se rána zanítila. Prsty jsem přes říznutí přejela.
,,No tak, přece nebudeš pořád smutnit." chlácholil mě Nanabi. Povzdychla jsem si.
,,Cítím se...prázdná..Moje srdce potřebuje zase naplnit, Choumeii...Potřebuji ukázat krásu světa, krásu života. Mám takový pocit, že jsem zapomněla, co to vlastně je." sdělila jsem mu své pocity.

Položila jsem si hlavu na kolena. Choumei mi už neodpověděl. Ani se mu nedivím, když si pořád jen stěžuji. Chtělo se mi křičet a uvnitř se mi vše stahovalo, jako by mě to chtělo udusit. Na chvíli jsem měla pocit, že se mi nedostává kyslíku. Byl to ale nejspíš jen pocit, i když srdce bilo rychleji, než by mělo. Zvláště potom, co na mě Meizu promluvil. Trhla jsem sebou. Upřela jsem na něj skelné oči, zalité slzami.
,,Co tu děláš? Měl bys být v posteli a spát." napomenula jsem ho slabě, láskyplně a možná mateřsky. Chtěla jsem však říct něco jiného, ale nějak to nešlo...