TRÉNINKOVÉ PROSTORY

Zanechala jsem tašku pod jedním ze stromů a trochu jsem se protáhla. Pak jsem se otočila na Kena. Na rtech mi hrál menší úsměv. Pohybovala jsem se pomalu, skoro po špičkách jako kočka. Ale ne, jako kdybych se dívala na kořist, to opravdu ne. Jen mi v pohledu hrálo očekávání a prostá radost z boje. Dlouho jsem k němu neměla příležitost, ten nukenin mě zdaleka neuspokojil. Sice jsem se vždy svazovala pravidly, ale tohle jsem měla ráda.
"Začni," povzbudila jsem ho, když jsem se ujistila, že mám katanu řádně připnutou na zádech a že jsem připravená si po dlouhé době hrát.

Pozorně jsem ostřížím zrakem sledovala, co dělá. Tyhle pečetě jsem moc dobře znala. Po otci měl jistě blesk. Hbitě jsem u jeho druhé začala skládat ty samé a použila proti jeho stejnou techniku. Pouze jsem chtěla, aby se vyblokovaly. Ve skládání pečetí jsem byla mistr, rychleji to již nešlo. Byla to jediná má dovednost, která nijak neutrpěla dobou, po kterou jsem byla v kómatu. Skládala jsem pečetě i jako malá, jen tak pro hru, takže se to snad ani nedalo zapomenout.
"A co bude dál?" naklonila jsem hlavu na stranu.

//Ajta krajta, mohla bych tě poprosit o víc popisu? Suitonové techniky například neznám a ani některé bleskové. (andílek) Nejsem si jistá, zda jsem pochopila správně, že proti mě letí obvyklá Kangekiha a před tebou se vytvořila zeď z vody, či zda je to po zkombinování nějak jinak?

Raitonovou pečeť jsem znala, tu před ní ale ne a to mě zmátlo. V té chvíli už ale proti mě vyrazila vlna vody. Tohle byla proti uživateli blesku dobrá technika. Jakmile bych byla mokrá, těžko bych mohla využít většinu svých technik. Neměla jsem jinou možnost. Rychle jsem skryla ruku za záda, než mě vodní proud paralyzoval.
"Sen'ei Tajashu!"
Přišla na řadu technika typická pro můj klan a z rukávu za mými zády vyrazily desítky hadů. Sjeli po mém těle na zem a blížily se k němu, přičemž se obloukem vyhnuli vodě, aby mu zabránili složit další pečetě, popřípadě ho spoutali.

Moje rychlost byla po měsících v kómatu totálně v háji. Musela jsem ji něčím vylepšit, jinak by mě zase zasáhl čímkoli by chtěl. Jenže jsem byla mokrá. A to byl problém. Blesk jsem měla v těle, byla jsem na tyhle rány zvyklá a momentálně mě pouze dost brnělo tělo. Další úder by už mohl být horší. Moji hadi postupně mizeli a já využila jeho oblaku, abych vytvořila tři klony. Příprava na techniku, která je mojí jedinou možností, než trochu uschnu. Dříve nebo později ale stejně budu muset použít něco silnějšího.
A bude to bolet, jak to tak vidím.
Schovala jsem se do koruny jednoho ze stromů a nechala před ním jen klony.

Nadhodila jsem menší úsměv a složila poslední pečeť, načež jsem vzala pevně do rukou i svojí katanu.
"Ura Kasumigiri!"
Nevytvářela jsem tři klony jen proto, abych si mohla odpočinout. Ten, na kterého zaútočil se mu rozběhl naproti. Stejně tak další dva, jen z jiných stran. Já se v té chvíli ale probleskla přímo nad něj a zaútočila seshora. To byla podstata této techniky a možná i proto se jeden z klonů nechal lehce zasáhnout. V té chvíli ho pak mohl varovat můj stín nad ním.

Zabodla jsem katanu do země vedle něj a zůstala jsem na něj jen tak hledět. Tedy, měla jsem co dělat, abych se neskácela. Chtěla jsem něco říct, ale nakonec se mé obavy vyplnily a já skončila na zemi. Jediné, co se nezměnilo, bylo křečovité tisknutí rukojeti mé katany.
"Tak nevím, kdo prohrál," ušklíbla jsem se. "Většinou prohraje ten, kdo skončí na zemi a to jsem já. Ale vzhledem k mému předchozímu tahu to vidím spíš na remízu."
Remíza bývalé Kage s Tokubetsu? Ostuda.
Teatrálně jsem povzdechla.
Potřebuji víc tréninku...
"Byl bys ochotný se mnou trénovat častěji?"

Ušklíbla jsem se.
"Roztomilé," podotkla jsem.
Neubránila jsem se tomu výrazu. Jako kdyby se ještě nerozhodl, jak mi vlastně bude říkat.
"Slíbila jsem, že když vyhraješ, tak mi můžeš tykat. I remíza se počítá. Nuže, prosím, tykej mi. Jsem Rin. To stačí."
Najednou jsem se cítila nějak lépe. To máme dva lidé ve vesnici, kteří mi tykají.
I když Atsuka není tak úplně člověk, zřejmě, takže asi jenom jeden.

Trochu jsem se té jeho změny nálady lekla. Seděla jsem si tam na zemi vyčerpaně opřená o katanu.
Hm...
"Vypadám, že bych odcházela?"
Jen jsem si odhrnula vlasy z čela.
"Když mi dáš chvíli na odpočinek a na uschnutí, tak klidně můžeme i pokračovat. Suitonové techniky jsou moje nepřekonatelná slabina..."
Nadhodila jsem menší úsměv.

"Stačí prostě Rin," rozesmála jsem se. "Nemusíš se držet ani jedné z obvyklých koncovek. Přece jen když mi říkáš "Rin-sama" nebo "Rin-san" tak už se to za tykání příliš považovat nedá."
Zamyslela jsem se nad jeho otázkou.
"Inu," nadhodila jsem mírně kyselý úsměv. "Když mě hned ze začátku poctíš takovým množstvím vody, znemožníš mi na zbytek souboje použít jakoukoli bleskovou techniku - a ty jsou mojí prioritou."
Po poslední větě jsem si trochu upravila oblečení. Lépe řečeno jsem jeden rukáv vytáhla dostatečně na to, aby bylo vidět tetování Kuroi Kaminari na rameni.

Zamrazilo mě, když mi přejel prsty po těle. Okamžitě a hbitě jsem se odtáhla. Nebyla jsem na doteky zvyklá. Ani předtím, ani teď. Nebyl na ně čas. Snad jen na Isase a ten zmizel, po mé "smrti." Měla jsem ale chuť se před Kenem trochu předvést, jeho slova mě potěšila. Natáhla jsem dlaň před sebe.
"Hikari."
Zatímco jsem jednu ruku držela stále před sebou, druhou jsem složila jednoduchou pečeť. V dlani se mi poskládala koule z blesků. Doslova. Jako kulička z drátů, které jemně lechtají na dlani a ze které neustále vyskakují další a další výboje.
"Taková hloupá technika," pokrčila jsem rameny. "Vlastně je k ničemu. Využívá ji většina Geninů k procvičení udržení chakry Kuroi Kaminari. Při troše šikovnosti nepřítele na chvíli oslepí, ale mnohem lépe funguje jako antistresový míček."
Antistresový míček z blesku?
Sama jsem nevěřila tomu, co jsem dokázala říct.

Huh?
Jeho otázka neměla žádný smysl.
"Slovo 'antistresový' většinou znamená 'proti stresu,' ano," nechápavě jsem ho sledovala. "Pravda je, že to prostě... uklidňující. Uklidňující a hypnotizující. Jemně to mrazí a hřeje zároveň, jako každý blesk. Trochu je to neskutečné. Trochu to je příjemný pocit vědění, že jsi jediný na světě, kdo může tuhle antistresovou pomůcku mít."
Co víc k tomu říct, že?
"Od všech pocitů trochu," uzavřela jsem téma. "A proto je to antistresový míček."
Ačkoli to nedává smysl...

Pravda!
"Někdo by měl být v kanceláři!"
Jakmile jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na něco, co byla má povinnost, okamžitě jsem byla myslí jen u toho.
"Děkuji za připomenutí, musíme okamžitě vyrazit. Práce volá."
Lepší volání práce, než kdyby volal Raikage-sama.
"Tedy... Pokud nemáš nic proti."