TRÉNINKOVÉ PROSTORY

"Ale.. Ale..."
To byla jen zdvořilostní otázka, na kterou se nečeká odpověď!
Sklesle jsem sklopila pohled k zemi.
"Moji práci za mě nikdo neudělá. Jen se mi to nahromadí, když tam nebudu. A Raikage to přece nebude dělat sám!"
Já si to sice většinou sama dělala, ale také ne vše, to by bylo nad lidské možnosti.
"Prosím?"
Tak přesvědčivá smutná psí kukadla jistě ještě neviděl.
Prosím, mohu jít pracovat? Rin! Jsi workoholička.
"A taky tam je Atsuka!"

"Yosh!"
Samozřejmě jsem ho chtěla trochu zapojit. Ale bude se mu to líbit. Pokud se ho Atsuka (Kumogakure no Akuma) nepokusí zabít, sníst nebo obětovat. A pokud tam nebude Raikage-sama a nebude nás chtít dát dohromady.
Tak či tak to bude zajímavý den.
Najednou jsem měla mnohem lepší náladu. Udělám všechnu svoji práci a budu mít volno.
To je přece dobré, ne?
Nechápala jsem, co se mu na tom nelíbí.

//Přesun

Do prostor jsem dorazil hned za Yunou. Naposledy jsme tu s Eleunim trénovali moji ruku. Ale to jsem zatím neměl v plánu proti Yuně použít.
Když mě vybídla, přikrčil jsem se, pravá ruka na mě kataně. Zatím jí nebudeme ukazovat, co všechno umíme, dokud nás k tomu nedonutí. Přikývl jsem. A ani netas katanu, dokud to nebude nutné. Povzdychl jsem si. To mi nemusíš říkat. Sám ji tasím jen když to je potřeba.
Pomocí Sunshin no Jutsu jsem se dostal asi metr před Yunu a vyrazil jsem pěstí proti jejímu břichu. Ruku z katany jsem již sundal.

Chvíli jsem nechápavě mrkal, když mi chytla mou ruku. Arigatou. Ještě se mám co učit. Poděkoval jsem ji. Skoro jsem slyšel Eleuniho povzdechnutí. Fakt potřebuji tým. Pomyslel jsem si.
Nohou jsem vyjel po jejích, s úmyslem je podseknout, zatímco dlaň levé ruky mířila na loket její ruky, která mě držela s úmyslem, přinutit ji pustit mou ruku. Druhá možnost byla pravou ruku proměnit...ale to jsem ještě zkoušet nechtěl.

Zamračil jsem se když uskočila. Stahovala se? Najednou se něco zablesklo. Neměl jsem chuť zkoumat, co to je a rychle složil pár pečetí. Kawarimi by mělo stačit. S tak dobrým načasováním, jakého jsem byl schopen, jsem techniku spustil.
Z oblaku dýmu poté vyrazily dvě mé podoby. Bunshin také není příliš náročný, zvlášť když tvoříte jen dva. Bunshin na ni běžel z levé strany, další z pravé. Já jsem se pomocí Shunsin přemístil za její záda a čekal, až budou oba mé klony dostatečně blízko, aby znejistěla. Poté jsem ji kopl do kolenních jamek ve snaze dostat ji na kolena.

A můj geniální plán je v pytli. Povzdechl jsem si. Prej geniální, hah. Uchechtl se Eleuni. Zamračil jsem se. Nenapadalo mě nic, co bych mohl udělat. Shunsin by mi nepomohl a žádný E rank taky ne. Na přeměnu ruky bylo pozdě a tasení katany...
Asi bych se měl vzdát, že? Zachoval jsem si nevýraznou tvář.

Kývnutím jsem poděkoval za lichotku a zvědavě pozoroval ten přívěsek. Netušíš, co by to mohlo být? Zeptal jsem se Eleuniho. Netuším. Odpověděl mi. Můj výraz v očích mluvil za vše: "Co to je?" Ale ústa mlčela. Pokud mi to chce říct, řekne.

S pochopením jsem přikývl a chvíli přemýšlel. Nemohl jsem si vzpomenout, že by použila jakékoli techniky, když jsme spolu bojovali. Nevím, jestli to mám brát jako lichotku, že mě porazila bezmocná osoba. Odpověděl jsem. Mí dva bunshinové již dávno zmizeli. Pozorně jsem se na něj zahleděl. Zajímavé...skoro jako by ten kámen nebyl z tohoto světa. Promluvil skrz má ústa Eleuni. Oba jsme se zarazili. Víš dobře, že nemám rád, když to děláš bez mého svolení. Ohradil jsem se. Já vím...nějak...jsem se zapomněl ovládnout. Gome.

Eleuni se zamysle. Kousek meteoritu...to by vysvětlovalo ten pocit. Jako bych ho už někde viděl, ale strašně, strašně dávno. Mimoděk jsem se usmál. Eleuni moc nostalgický nebýval, ale teď z jeho "hlasu" nostalgie přímo čišela.
Zdá se, že my oba jsme zvláštní. Podíval jsem se na Yunu. Ale každý z nás byl zvláštní jinak. Ona používala sílu, která byla z jiného světa a já používal sílu, která kdysi formovala živly.

Z kapsy na boku jsem vytáhl onigiri a zakousl se. Koneckonců, měl jsem hlad. Šáhl jsem pro druhou a tu nabídl Yuně. Ať už ji přijala nebo ne, opřel jsem se vedle ní o zeď a velmi, VELMI něžně položil katanu na zem. Pokud bylo něco moje psychícká slabina, byla to Kotowari.

Pousmál jsem se a druhé onigiri uklidil zpět do brašny. Poté jsem se podíval na Kotowari. Ano...Kotowari, to je ta katana, se dědí v rodině. Není ničím vyjímečná, ani nepatří k nejlepší ve svém oboru. Prostě je to spíše citová hodnota.
Povzdechl jsem si. A otec mi ji dal, i když jsem mu řekl, že tě mám v sobě.

Pozoroval jsem ji. Ten úsměv byl zvláštní, ale kdo dnes není? A zdálo se, že si toho přívěsku velmi cení. Když promluvila něco o kráse, uniklo mi jen Ano. Dále jsem ji pozoroval. Až po chvíli mi došlo, že mluví o hvězdách. Ach, hvězdy. Rychle jsem stočil hlavu ke hvězdám. Snad si toho nevšimla. Ano...nádhera.
Tupče. Ozval se Eleuni a jestli Bůh existuje tak ví, že já si tak nadával taky.