Knihovna

V knihovně můžete najít nejrůznější knihy: romány, detektivky, dokumentární knihy, deníky a další. Jsou tu také staré svitky, historie vesnice,....
V knihovně je také klid, dá se tu příjemně posedět a číst si nebo vymýšlet strategie na mise. Prostě jak je libo ^^

 
Trénink
Kombinace Hibashiri a Kamikaze,.hmmm,… Ničivá síla?! zabouchl jsem knížku v jedné ruce a díky prudkému pohybu se z knihy začal vznášet pomalu prach. Ve velkém sálu vylidněné knihovny se začal rozléhat můj kašel. Ksó! Knihovník, který u vchodu do knihovny za pultem podřimoval ve velkém křesle s nohama nataženýma o pult se tak lekl, že spadl z křesla. Gomen,… omluvným gestem jsem na něho mávl rukou a s roztržitým úsměvem jsem ho chlácholil, dokud si zase nesedl. Můj zrak opět přešel k zelené knížce. Byla celá zelená a zaprášená. Rukou jsem smetl prach ze zad knížky a objevil se černý nápis „Hrdina jménem Naruto“. Další snůžka legend o dávno mrtvém Hokagovi,... Na tváři se mi objevil celkem lhostejný výraz. Znovu jsem otevřel knížku a podrobněji jsem si přečetl tu pasáž, kde se kombinují techniky. Vnuklo mi to docela zajímavý nápad.
Na zem skápla malá kapka krve,… "Kuchyiose no Jutsu!" Přede mnou se objevila malá blondýnka asi metr šedesát vysoká. Sora!
 
„Ahoooj Nii-chan! Dlouho jsme se neviděli!“ hlasitě vykřikla a probudila zase knihovníka z jeho polospánku. Vrhnul na nás nevrlý pohled, ale teď jsem si ho nevšímal.
„Ksó! Sora-chan zase nová podoba?“ hleděl jsem na ní s otevřenou pusou. Tentokrát si zvolila dost provokativní vzhled i oblečení. Měla na sobě nebezpečně krátkou sukýnku, upnutou košili s odepnutými knofličky, což značně zvýrazňovalo její vnady. A k tomu všemu ještě měla vlasy uvázané do dvou culíků po stranách a ty její vykulený očka.
„Líbím se ti?“ provokativně se na mě ušklíbla a udělala dva pomalé kroky blíž.
Na zem skáply další dvě kapky krve. Nenápadně jsem si přejel rukou pod nosem a zase jsem se roztržitě zasmál. „No předtím to bylo lepší Sora-chan“ rukou jsem se začal škrábat ve vlasech a dál jsem se usmíval.
„Pche, tenhle úsměv znám. Vždycky když lžeš nebo ti je trapně, tak se takhle směješ. Vy lidi jste tak jednoduché bytosti“ vyskočila na nízký regál s knihama vedle mě a samolibě se na mě usmívala. Při čem si zapnula vrchní knoflíčky na košili.
Provokantka! ušklíbl jsem se a podal jsem jí knížku otevřenou na straně, kde je popsaná kombinovaná technika Hibashiri a Kamikaze. Když jsem jí dal knížku do ruky, všiml jsem si že na mě kouká tak trochu jako na blázna a pak mi to došlo. Neumí číst. Tentokrát jsem se provokativně ušklíbl já, ale nekomentoval jsem to.
„Umíš techniku Kamikaze, že?“ koukl jsem do jejích vykulených oči a ona jen přikývnula. „Takže tady se popisuje technika, která kombinuje větrné tornádo kamikaze s ohnivým kruhem hibashiri a vytvoří ničivé ohnivé tornádo.“ nadšeně jsem jí pověděl můj nápad napodobit legendu. Nevypadalo to že by měla zájem trénovat nebo snad o něco co se jí snažím říct. Jenom si prohlížela svoje nehty a broukala si u toho.
„Pojď, jdeme trénovat!“ pomalu jsem se zvedl a uklidil jsem knížku zpátky do zchátralého regálu „cestou se stavíme na tržišti a něco ti koupím“ ušklíbl jsem se, věděl jsem jak na ní. Sora rychle seskočila a dvěma rychlými kroky mě dohnala. Když jsem šel kolem knihovníka, ještě jednou jsem si hlasitě odkašlal aby si všiml že odcházíme.
 

/přesun

Zjavil som sa pred dverami knižnice. Po mojom zjavení sa objavil hustý biely dym, ktorý sa neprirodzene rýchlo rozplynul. Zvitok ktorý som stále držal v ruke som opatrne zasunul do kapsy na oblečení a potichu si zamumlal: Meno sa dáva deťom pri narodení. Pre normálneho človeka by to asi nedávalo žiadny zmysel, ale hlbší význam pre mňa znamenal, že titul je len začiatok dlhej cesty. Preto som sa rozhodol vojsť do knižnice. Ako jounin som potreboval pokročilé znalosti o ninjutsu, taijutsu a genjutsu. Najprv som sa chcel pozrieť na podrobný opis tréningu druhého elementu...Konečne som došiel k regálu ktorý som hľadal a vytiahol som z neho knihu v hnedom obale. Roztvoril som ju a začal čítať na najbližšej stoličke.

Zbieranie informácií o mojom tréningu sa blížilo ku koncu. Nieže by to bolo niečo ľahké. Množstvo hodín som strávil nad knihou. Oči ma už boleli. Ale toto bolo niečo iné. To nebola žiadna poézia, žiadne zložité taktiky. Toto bol opis tréningu ako byť silnejší. Bolo to ako rozprávka v ktorej hlavný hrdina trénuje svoju hlavnú zbraň. Ponoril som sa do toho ako kunai do vody a postupne som sa preniesol cez všetky dôležité kapitoly. Teraz bol rad na mne stať sa tým hlavným hrdinom. Knihu som si pre istotu zobral so sebou a vydal sa na cestu k tréningovej oblasti. Prešiel som cez všetky únavné regále so samými hlúposťami. Pred vchodom som zakýval na správkyňu knižnice a povedal jej že si túto knihu požičiam. Od narodenia som mal hrozne krátkodobú pamäť a veľa dôležitých vecí som zabúdal skôr, než som sa ich dozvedel. Preto som musel mať všetko dôležité pri sebe. Prekročil som prah vchodových dverí a v tej istej sekunde po mne zostal iba biely dym. Tento defacto rýchly spôsob presunu som si osvojil a bol som zaň rád.
/presun

Znova som vstúpil do knižnice. Dnes to bolo už druhý krát, čo sem vošiel ten istý človek, a to sa stávalo veľmi málo. Ale ja som preto mal vážny dôvod. Prišiel čas, kedy ďalšia generácia dostáva zodpovednosť za ochranu ostatných. Nadišiel čas, aby som bol silnejší. Nezostávalo veľa času do vojny, každý koho som videl, trénoval. A ja som nemienil byť stále v stopách svojho brata...
Prišiel som k správkyni, podal jej maličký lístoček papiera na ktorom bol odkaz od Mizukageho. Papier som pevne zvieral až doteraz v ruke, čo sa odzrkadlilo na jeho výzore. No staršia pani to prečítala asi v poriadku, pretože mi povedala, aby som ju nasledoval do skladu so zvitkami. Keď sme vstúpili bol som prekvapený. Nikdy som tu nebol, pretože väčšinu techník ma učili ostatný. Ale prekvapili ma zoradené zvitky do regálov podľa elementov. A nechýbali dokonca ani techniky kekkei genkai. V tom sa ma ale spýtala, aký zvitok potrebujem. "Budu to dve zvitky. Jeden s technikou Doton: Domu a ten druhý Doton: Moguragakure no Jutsu."Najprv na mňa pozerala trochu prekvapene, ale bež rečí mi ich podala. Bol som Hrdina Kirigakure. Podľa mňa som si tento titul nezaslúžil, ale dosť sa mi hodila takto nadobudnutá autorita. A ešte k tomu to vyzeralo, že stará pani si zabudla okuliare. Obidve techniky boli na pomerne pokročilej úrovni a ja som ich plánoval zvládnuť obidve za 7 dní. Šialený plán od šialeného človeka. Zvitky som si bez náznaku prekvapenia zobral a vydal sa k tréningovej oblasti a cestou som dúfal, že budem osamote.
/presun

Dobehol som ku knižnici celý udýchaný. Na tvári som mal jemný otlačok ruky a to mi ešte zbrzdila tú facku moja technika. Kto vie, ako by ma to bolelo ak by som ju nemal stále aktívnu. Oprel som sa z vonku budovu o stenu, skĺzol som po nej dolu a ostal som sedieť, vydýchaval som ako o život. Už v živote nevojdem do onsenu! Vykríkol som v svojej mysli. Keby nechodíš všade tak zamyslene a pozeráš sa kade ideš tak by sa ti nestalo, že pred sebou z čista jasna uvidíš dievča v uteráku. Aj keď Khairuni  nebol škodoradostný na tomto sa naozaj pobavil. Ja som ale zasa sčervenal lebo som si spomenul na to nahé dievča. Popravde... nikdy by som nečakal, že sa niečo také stane zrovna mne. Ešte by som pochopil ak by som otvoril a tam nejaký chalani, čo ma predtým šikanovali ale toto ... aj keď toto bolo lepšie. Skonštatoval som nakoniec a pomaly som vstal. Potom som vošiel do knižnice, kde som začal hľadať niečo, čo by sa mi teraz naozaj hodilo. Problém bol v tom, že som bol zasa myšlienkami úplne inde.

Pravdu povediac celú dobu, čo som tu bol, by som mal hľadať techniku, čo by sa mi hodila. Nebolo to tak, keďže som dlhú dobu bol zasnený, ale aj tak som pri tom dokázal hľadať. Nepodarilo sa mi ale nájsť nič. Bude lepšie, ak to nechám tak. Možno sa časom nájde niečo, čo bude pre mňa vhodné. Prehovoril som k svojmu drakovi. Kiseki ... napadlo ma, žeby som ti mohol poradiť niečo, čo by si sa mohol naučiť. Prehovoril ku mne môj dračí spoločník. A to si nemohol povedať sk... Z mojej konverzácie ma vytrhol niekto, kto vstúpil dnu. Tentoraz už som si dával väčší pozor na okolie, aby som zasa nedoplatil. Otočil som sa a všimol som si toho dievčaťa s predtým. Naklonil som hlavu na stranu lebo som tak trochu rozmýšľal, že či bude dobré ju pozdraviť. Nechcel som byť neslušný a preto som nakoniec prehovoril. "Ahoj ... " To bolo ale všetko, čo som povedal. Nebol som zvyknutý sa baviť s ľudmi a na nadviazanie konverzácie by som musel vedieť o čom sa rozprávať a to ešte s dievčaťom.

"Maj sa." Povedal som po tom, čo odišila. Ja už som tu tiež nemal, čo robiť preto som sa pomaly pobral preč. Khairuni... čo ma vlastne chceš naučiť? Opýtal som sa ho a pomaly som vyšiel z knižnice a mieril som preč. Choď na cvičisko ... po ceste ti toho poviem viac. Prehovoril ku mne a ja som sa teda vybral na cvičisko. Pri tom spustil o tej technike čo chcel aby som sa naučil.
(presun - cvičisko)

Dorazil jsem do knihovny a přívětivě pozdravil knihovnici. Čelenku, která ještě před pár minutama zdobila mou paži byla už dávno dole, nechtěl jsem aby na mě lidi koukali skrze prsty jen proto že jsem z Konohy. Naštěstí můj oděv ani zdaleka nevypadal jako oděv Shinobiho, občas se mi odmítnutí bojového 'úboru' Konohy včetně vesty opravdu hodilo. Mile jsem ji požádal ať mi ukáže oddělení s historií vesnice a iformacemi, vyhověla mi a já si vybral pár svitků. Udělal jsem si pohodlí u nejbližšího stolu a dal se do čtení. Pročetl jsem si základní historii a všechny dostupné informace, které byly veřejné. Tušil jsem že nic moc nenajdu a zabezpečení vesnice před několika lety mi taky bude k ničemu. Po nějaké době jsem se postavil, vrátil svitky a vydal se k východu. Třeba se mi někdy ty informace budou hodit, ale ke splnění mise mi nepomohou. (přesun)

Prošel jsem dveřmi knihovny, ani jsem se tu moc nezdržoval a vyrazil jsem rovnou do archivu.
"Nakagami Keigo, jdu se podívat na Kirigakure no Jutsu a Mizu bunshin no jutsu." Nahlásil jsem na recepci. Když si mě zapsali, vešel jsem dovnitř.
Prošel jsem regály a v jednotlivých sekcích jsem si našel ty dva svitky. Sedl jsem si k nimi ke stolu a začal jsem si je pročítat.

Ze svitků jsem se dozvěděl spoustu užitečných informací. Udělal jsem si důležité poznámky, ohledně pečetí a principů, na kterých ty dvě techniky pracují.
U Kirigakure no Jutsu hodně pomáhali pečetě, které pomáhali s nasměrováním chakry a přeměněním ji na mlhu.
U Mizu bunshinu to bylo o něco těžší, tam byl větší důraz na manipulaci chakry s podstatou, ale zase jsem měl výhodu, že jsem uměl už klasické klony.
Se svými poznámkami a nově nabytými vědomostmi jsem se vypravil zpět na základnu, abych tam započal praktický tréning těchto technik.

(přesun)

Cesta z přístavu do vesnice by mi za normálních okolností netrvala dlouho, ale zuřil tam boj. Chtěla jsem se do něj zapojit a pomoci, jelikož jsem teď byla ale půl roku mimo vesnici, a ještě k tomu bych se k nim připojila z opačné strany než doráželi posily vesnice, nerozhodla jsem se tak. Způsobila bych na bojišti zbytečný zmatek. Pochybovala jsem o tom, že by mě tam zrovna někdo poznal, i když mě např. Mizukage-sama znal. V tom všem stresu z boje by se mohlo stát však cokoli. Nehodlala jsem to riskovat. Obcházela jsem vesnici a hledala jinou cestu do ní.
Jak jsem čekala, po chvíli mě zadržela skupina Kirigakurských shinobi, kteří byli v plné pohotovosti. To že jsem se nezapojila do toho u brány neznamená, že bych nijak nechtěla pomoci. Ale nešlo to podle mých představ. Pochopitelně, když mě zadržela ta skupina shinobi, vyptávali se na řadu otázek, a nechtěli mi uvěřit. Měla jsem být oficiálně ve vesnici a starat se o své děti. To se nestalo. Považovali mě proto za lhářku, a navíc za jednu z té bandy fanatiků, Hakuei.
Nemohli ale s jistotou říct nic, a proto jsem skončila tady v knihovně. Do vězení mě nejspíš nevzali kvůli toho, že se tam asi také odehrála část boje s Hakuei, takže to tam nebylo bezpečné.
Jako vězeň jsem si nepřipadala. Začínala jsem si pomalu myslet, že mě tady ani nevzali kvůli toho, aby mě tu na nějakou dobu uvěznili, ale aby si podle údajů v knihovně ověřili mou totožnost. Sama jsem čekala netrpělivě na to, kdy se dozvím, co se mnou bude. Jsem toho názorů, že veškeré důležité informace o občanech Kiri má u sebe Mizukage-sama, takže mi to nesedělo s tím, co dělám tady. Možná pak někdo z anbu do kanceláře pro potřebnou listinu odskočí. Nevím.

Knihy přede mnou byly pokušením. Nemám v oblibě číst. Trvá mi to strašně dlouho. To nic nedělání bylo však nesnesitelnější než myšlenka, že bych jednu na chvíli otevřela. Vzala jsem si jednu, ale dřív než jsem stihla přečíst její název mě stihl vylekat Akuma. Mlčky přišel k mému stolu. Ani jsem ho neslyšela, a ani neviděla. Knihu jsem nechtěně upustila a upřela svůj zrak na Akumu, který se tvářil jako by zrovna přišel od zubaře.
Nezvedla jsem ji. Nebylo to možné kvůli tomu jeho pohledu. Civěl na mě jak tele na vrata. Po krátkém zamýšlení, jsem se rozhodla hrát jeho hru. Zavrtěla jsem se na židli a přehodila si levou nohu přes pravou s pohledem neustále upřeným na Akumu. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, a proto jsem si udělala pohodlí.

Rozhodla jsem se hned neodpovídat. Pořád jsem hleděla na Akumu, ale od teď vážnějším pohledem. Dovolil si mě obvinit z toho, že patřím k těm fanatikům. Mám doprovod v Kiri, když čelí nemilosrdnému útoku, ale to ještě neznamená, že musím být její nepřítel. Kdyby to ti shinobi, co mě tu zavedli, 100% věděli, nebyla bych tu.
Přemýšlela jsem, jak na jeho otázku odpovím, a jestli vůbec odpovím. Když mi nevěří ti shinobi, co mě zadrželi, nebude ani on, a proto jsem se rozhodla na jeho otázku nereagovat. Místo toho jsem zvedla knihu, kterou jsem nechtěně upustila, když mě Akuma vylekal, a otevřela ji. Už jsem na něj necivěla tak, jak on na mě. Věnovala jsem se knize. Nenápadně jsem však jednou za čas koukla na Akumu.