Jezero Kiri

First topic message reminder :






Pověst praví, že v tomto jezeře žil kdysi vodní drak. Byla to dračice, které stačilo slabě fouknout a zvedla se obrovská vlna. Vesničané jí začali říkat Tsunami. Dodnes někteří tvrdí, že obrys jejího těla vídají v období dešťů, kdy dračice nejradši vylézala z jezera a sedávala na břehu.
Také je to nejkrásnější místo ve vesnici, kde se dá příjemně odpočívat^^

"Tak dobře" pousmála jsem se složila jsem pečetě "Mizu bunshin no jutsu" zamrmlala jsem si pro sebe a vytvořila klona.Oba jsme si dali jednu jeho ruku kolem mé ho krku."A jdeme" ušklíbla jsem se "A práva,levá" říkala jsem si v hlavě.

//přesun

Celou dobu jsem stál o dva kroky za nimi v menším obláčku mlhy, takže mě nebylo moc dobře vidět. Ale já jsem viděl i slyšel úplně všechno. Jejich konverzace o dracích mi chvíli přišla docela zajímavá i v tomhle dostatečně šíleném světe. Když jsem viděl její změněné ruce, tak se moje zornice rozšířili a zase jsem na ní koukal trošku s údivem. Ale to už přede mnou stála a možná si všimla mého vykuleného výrazu, který jsem maskoval nepatrným úsměvem. Na její otázku jsem neodpověděl a rychle jsem se naklonil k malému dráčkovi, co k nám docupital.
Ksó! Ty se neumíš přetvařovat! sám pro sebe jsem si zaklel a pohladil jsem ho na hlavě a s úsměvem od ucha k uchu se mu podíval do kukadel. „Tvůj společník vypadá mile“ stále jsem se usmíval a ze vnitř mě hryzalo spoustu otázek ohledně těch draků. Ale podle toho co jsem viděl a slyšel mi tak něják došlo že něco zjistit bude složitější. Mezitím jsem se zase narovnal
„Jestli chceš, můžu ti tady dělat průvodce. Myslím, že tě tady nenechají se potulovat samotnou bez povolení. Zvlášť kdy-“ zarazil jsem se a nevěnoval tomu dál větší pozornost. Nemůžu říkat věci, které bych neměl vědět ani já. Chvilku nastala menší pomlka, ale pak jsem pokračoval „No ale asi by sis měla promluvit s Mizukage“ dokončil jsem svůj monolog. Zamyslel jsem se nad Mizukage, přece jen jsem jí už dlouho neviděl, taky bych se tam mohl kouknout. Ale co když tam nebude,…

Malé dráče bylo opravdu přítulné a příjemné na dotyk. Znovu jsem nad ním přejel pohledem a daroval mu ještě nepatrný úsměv a potom jsem se zase plně věnoval jeho paní. Pomalým tempem jsem se zase vydal směrem kde jsme se zastavili
"Když nebude mít Mizukage-sama žádné problémy tak ti dám klidně pokoj." zatvářil jsem se naprosto vážně, sledoval jsem cestu před námi a ona mi do obličeje nemohla moc dobře vidět přes vlasy "ale myslím že je to lepší než ANBU a Oinini v zádech" otočil jsem se k ní a můj vážný výraz se proměnil v sarkastický úšklebek.
"Naše Mizukage je ale hodná. Mladá úsměvavá žena, celkem sympatická. Ale nedoporučuju jí rozzuřit. Doufám že jí zastihneme" ohledně toho jsem měl docela pochybnosti a nejspíš to na mě bylo poznat. Zase jsem to zamaskoval mým roztržitým úsměvem, asi jsem kvůli tomu působil jako podivín.
"No ale,... ty říkáš že navštěvuješ vesnice a poznáváš život v nich" udělal jsem menší pomlku, ve které jsem přemýšlel nad svými výlety za bránu vesnice. "to musí být zajímavé. Já většinou dělám diplomatické mise, vlastně jsem takovej pošťák. A vždycky rád vypadnu na pár dní" ukončil jsem další svůj monolog a náhle se před námi začala rozestupovat mlha. Najednou začala být viditelnost mnohem lepší a před námi se rysovala cesta tvořená z kamenů, která se táhla do pomalu táhnoucího se kopce. Na jejím konci byl vidět dřevěný průchod, za kterým už začínali ulice Kiri

Pozorně jsem jí sledoval každý její pohyb a slovo. Je hodně bledá a její hlas je chladný a místy dost nejistý, dokonce by jí ani nevadili ANBU a co teprve Oininové. Její přístup mě překvapil, ale jistým způsobem jsem si o ní vytvářel obrázek. I přes to že vyvolává takový negativní dojem, něco na ní asi bude. Ale pořád ve mě byla ta část, která bylo ostražitá. Přece jen nemůžu věřit prvnímu cizinci, který mi připadá zajímavý.
ANBU, chmm,.. neměl jsem ty lidi moc rád, všude kde jsou se děje něco špatného a nad Oininy jsem se radši ani nepozastavoval. Když jsem jí poslouchal tak jsem si všiml že většina věcí co řekne, mi vlastně moc neřekne a většinou kdyby jsem náhodou měl něco zjistit, nastane ticho. Takže většinu informací o sobě zatajuje, moje podezřívavější já se asi zase probudilo. Neměl jsem v plánu se vyptávat, když se nic nedozvím.
"Tak snad nebude s povolením problém" v mém hlase nebyl cítit žádný konkrétní cit, řekl jsem to spíš chladně a docela odměřeně. "ale připrav si nějáký pádný důvod" nechtěl jsem být nepříjemný, ale tak něják jsem tušil že jestli řekne že je cestovatelka co rádá poznává jiné vesnice tak to nebude jen tak stačit. Zvlášť když tam nebude Mizukage-sama.
Došli jsme na konec cesty a otevírali se nám ulice před očima. Ještě naposled jsem se otočil a složil jsem rychle pečeťe a z úst mi vyletěl plamen který se zformoval do tvaru vlaštovky, která odletěla směrem k jezeru. Byla to nedokonalá forma mé techniky, ale udělal jsem to jen abych věděl kdyby se něco stalo Rukovi. Přece jen to byl mladší student mého týmu a chtěl jsem mít přehled. Pomalým krokem jsem se vydal směrem k budově kde je kancelář Mizukage.

/přesun

Shime Komu
A - Filler

Zase jsem přišel na moje oblíbené místo na kraji města. Hlavní důvod proč jsem si vybral zrovna jezero, je že je tu klid a to je to nejlepší pro moje studium. Chvíli jsem se zastavil a prohlédl si krásu tohoto místa a zhluboka jsem nasál čerstvý vzduch. Většina občanů Kiri si to moc neuvědomuje. Ladným krokem jsem přešel do stínu stromu a s klidem jsem se o něj opřel. Vedle mě stál velký kámen, takže mě nebylo moc dobře vidět. Odložil jsem tu velkou knihu, kterou sebou tahám. Z malého inventáře za pasem jsem vytáhl dva svitky se štětcem a malou lahvičkou inkoustu. Když jsem jeden svitek pomalu roztáhl, objevil se celý popsaný svitek. Pětistranná pečeť, celkem složitá. Kdysi se takové pečetě používali na pečetění očních technik. Nebylo lehké takový svitek sehnat a už vůbec ne levné.
Vzal jsem knížku a cíleně jsem nalistoval až do středu. Tahle knížka byla velice složitá, schovávala velké množství pečetí. Doprostřed jsem vepsal malou značku ve tvaru kruhu uprostřed přeškrtnutou a po délce kruhu jsem vypsal znaky z knížky.
Mám na to jen jeden pokus! vytáhl jsem nůž a rozřízl jsem si celou levou dlaň a prudkým pohybem jí přiložil na střed pečetě. Ve chvíli kdy první kapka krve padla na svitek, začal jsem cítit, jak mi pečeť saje chakru a písmo na svitku se začíná chaoticky pohybovat a začíná se spojovat. Vítr se okolo mě začal rychleji hýbat a inkoust se mi začal šplhat po levé ruce a během chvíle se ztrácel v rukávech. Cítil jsem, jak se mi inkoust doslova vrývá do kůže a čím jde výš, tím víc to bolí. Během chvíle se mi pečeť vyšplhala až do levého oka. Oka, které bylo zahalené vlasy. Bolest se mnohonásobně navýšila a měl jsem pocit, jako kdyby mi oko mělo vybuchnout. Cítil jsem, jak mi stéká teplá krev po obličeji a na chvíli jsem tou bolestí omdlel. Moje bezvládné tělo padlo do trávy.

Byl to opravdu jen moment, ale když jsem otevřel oči, respektive oko. Měl jsem pocit, jako kdybych ležel hodiny. Levé oko mě silně pálelo a na dotek jsem cítil tu kulatou překříženou pečeť se středem v oku. Rychle jsem se dobelhal k břehu jezera, abych se na sebe podíval a umyl ze sebe mojí krev. V odrazu jezera jsem uviděl, že moje levá část obličeje je pokrytá pečetí hlavně u oka celá pečeť se táhne od mé dlaně. Na obličeji se mi objevil zděšený výraz. Nevěděl jsem, co přesně stane a tohle jsem opravdu nečekal. Prohlížel jsem si pečeť na vnitřku mé ruky a na dlani byl stejný střed, jako na mém oku a vedli z něj spoje ke konečkům mých prstů.

V tu chvíli jsem byl opravdu vyděšený, experimentování s tajnými a vzácnými pečetěmi na svém těle by mi nemuselo projít. Zvlášť kdyby to nefungovalo. Rychle jsem se vrátil ke svitkům a aniž bych si všimnul, že rozevřený svitek je prázdný, rozevřel jsem rychle ten druhý. Byl taky úplně prázdný. Ve spěchu jsem přiložil levou ruku na prázdný svitek a z dlaně mi stejná pečeť, jen o něco menší přešla na svitek. Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv. Levé oko jsem plně otevřel a i přes lehce rudý pohled, jsem jím byl schopný vidět svojí chakru lépe než kdy jindy a zřetelněji. Rychle jsem odskočil od svitku a rychle složil katonovou pečeť „Katon: Housenka no Jutsu“ z mých úst vyletělo šest dost velkých ohnivých koulí směrem do vzduchu. Držel jsem otevřené levé oko a stále mě to docela bolelo, ale zaměřil jsem chakru na pečeť na svitku a v tu chvíli se ohnivé koule spojili a razantně změnili směr. Z oblohy velká ohnivá technika prudce zamířila do země na místo, kde ležel ještě před chvílí svitek s malou pečetí,…

Pomalu jsem došla k jezeru. Byl tu klid, jako vždy. A příjemně, ačkoliv se začínalo zatahovat. Hodiny pokročily a pomalounku se blížil večer. Posadila jsem se na břeh jezera a opřela se o kmen stromu. Vyzula jsem si kozačky a nohy smočila do studené vody. Zavřela jsem oči a jen tak odpočívala.

Šel jsem se projít k jezeru. Jen tak jsem se rozhližel a uviděl jsem Hitomi. Řekl jsem si: "hmm, co tady dělá takhle na večer?" sundal jsem si boty a šel jsem mělčinou směrem k Hitomi. Když jsem přišel k ní, tak jsem pozdravil. "Ahoj Hitomi-san. Jak se máš a co tady děláš takhle na večer?" usmál jsem se.

Zaslechla jsem zvuky ve vodě, přesto jsem oči neotvírala. Když byly kroky blízko u mě, z brašničky, kterou mám na stehně, jsem vytáhl kunai a ten jen těsně minul Naokiho hlavu. Prosvištěl kolem něj v tu chvíli, kdy mě pozdravil.
,,Tohle by mohl udělat někdo, kdo neumí pořádně mířit a trefit tě. Měl bys být pořád ve střehu." otevřela jsem oči a zaklonila hlavu, abych na něj viděla. Na pozdrav jsem se usmála.
,,Jen tak odpočívám." odpověděla jsem na jeho otázku. Pravda, už se dost setmělo, přišla jsem sem ještě za světla. A zase uběhl další den..

"Wow!" lekl jsem se toho kunaie a chytil ho do ruky. "Ale notak. Jsem pořád ve střehu." usmál jsem se. "Ale prosim, příště buď opatrná." a podal jsem kunai Hitomi "Hmm." lehl jsem si vedle Himi a koukam na nebe. "Jojo, je to nádhera takováhle pohoda."

Převzala jsem si od něj kunai a točila s ním na prstě. ,,Netrefila bych tě. A i kdyby, nebylo by to nic vážného." vyplázla jsem na něj jazyk. Když si lehl, posadila jsem se tak, aby měla stále dobrý výhled před sebe, ale i na něj.
,,Máš dobré reflexy." pokývala jsem hlavou a nakonec se postavila. Dívala jsem se na oblohu. Byla poseta hvězdami, ale...Ty nebyly vidět. U nás v Kiri moc často ne. Za to měsíc svítil jasně a osvětloval jedno jediné místo v jezeře.
,,Daisuke se onehdy zmínil, že by ses rád stal šermířem." prohodila jsem v návaznosti na ty reflexy. Sundala jsem si zbraně a položila je ke stromu. Chvíli jsem se rozmýšela, zda odložit i zbytek. Jenomže...Raději ne, zavrtěla jsem hlavou. Oblečená jsem tedy vstoupila do jezera a plavala právě k tomu místu, kde byl svit měsíce nejjasnější.

"Himi co to děláš?" zasmál jsem se. "Kam chceš plavat?" sundal jsem si zbraně a položil jsem je také ke stromu a šel po hladině vedle Himi "A můžu se zeptat co tam chceš hledat?" pousmál jsem se "A vůbec, proč se koupeš v oblečení?"

Chvíli jsem se jen tak plácala uprostřed toho měsíčního svitu a rozhlížela se kolem sebe. Tak nakonec nepřišel...Mohla jsem to očekávat..Hořce jsem se pousmála a soustředila chakru do nohou. No vlastně jsem se ani soustředit nemusela, bylo to už tak jednoduché. Vylezla jsem na hladinu a postavila se naproti Naokimu. No jo, zase někdo vyšší než já. Musela jsem malinko zaklonit hlavu, abych se mu dívala do úrovni očí. Voda ze mě kapala, tekla mi po kůži a já se cítila trochu osvěžená. Schladila jsem si hlavu.
Rozhodla jsem se mu nakonec odpovědět, ale jen na jednu z jeho položených otázek. ,,Musím. Nebo se mám před tebou vysvléknout do kalhotek?" usmála jsem se na něj nevinně a počkala si na jeho reakci.

Pousmál jsem se a začal koktat "Ne, ne. Já ne-ne-ne. Do kalhotek nemusíš. Jenom prostě.." zhluboka jsem polkl a řekl jsem. "Prostě mně je to fuk jestli ty tu budeš v kalhotkách nebo ne Himi. Jsme skoro rodina, tak mně je to jedno." pousmál jsem se. "A Himi co budeme dělat?" zeptal jsem se a sedl si na hladinu vody.

Dala jsem si ruku před ústa a tiše se zasmála. Cvrnkla jsem ho do nosu.
,,Nevysvléknu se. To se přece nedělá." pousmála jsem se a vyždímala si mokré vlasy. Malé kapky vody dopadaly i na Naokiho. No, jeho chyba, že se zrovna posadil.
,,Dneska už nic." protáhla jsem se a podívala se na měsíc. Zase jsem si posmutněla.
,,Ještě než odejdu na ostrov, tak tě začnu trénovat na šermíře." rozešla jsem se zpátky ke břehu. Tam jsem si zase připevnila všechny své zbraně na tělo. Poskládala jsem pečetě.
,,Kdo ví, třeba někdy získáš legendární meč, stejně jako Daisuke." pousmála jsem se zase. ,,Psychicky se tedy připrav na můj trénink. Uvidíme se doma." zamávala jsem mu, dokončila poslední pečeť a pomocí Shunshin no Jutsu jsem se přenesla od jezera do centra Kiri. Odtamtud jsem se vydala zpět domů.

,,Ale no tak, můj nos a ještě k tomu jsem mokrý mno. Děkuji, Himi." usmál jsem se. ,,Hmm, stát se šermířem, mno jo, ale na to budu potřebovat pořádný trénink." pokýval jsem hlavou. Když Himi odcházela, zavolal jsem na ni: ,,Neboj, budu připraven na ten trénink!" zamával jsem jí a šel si pro zbraně. Sebral jsem je a protáhl se. ,,Tak hurá domů."