Jezero Kiri

First topic message reminder :






Pověst praví, že v tomto jezeře žil kdysi vodní drak. Byla to dračice, které stačilo slabě fouknout a zvedla se obrovská vlna. Vesničané jí začali říkat Tsunami. Dodnes někteří tvrdí, že obrys jejího těla vídají v období dešťů, kdy dračice nejradši vylézala z jezera a sedávala na břehu.
Také je to nejkrásnější místo ve vesnici, kde se dá příjemně odpočívat^^

Šouravě jsem mířila k jezeru a sledovala převážně oblohu než okolí. Bude pršet? Nebude pršet? Proč neprší? Já chci déšť. Povzdechla jsem si a začala jsem v duchu vyzývat i samotného ďábla aby zapršelo. Milovala jsem déšť s bouřkou už to bylo ale horší. Konečně jsem dorazila přímo k jezeru a zastavila se pár metrů od zlodějíčka. "Tak..zkusíš mě znova okrást? Není tu okolo tolik lidí..skvělá příležitost ale bohužel ti furt nemám co nabídnout. Smutný život chudého shinobiho." Ušklíbla jsem se a přesunula pohled na hladinu jezera.

"To je asi pravda." Uznala jsem a dál sledovala vodní hladinu. Já sama jsem se k vodě často přirovnávala. V jednu chvíli je klidná a v druhou chvíli sebou smete a zničí vše na čem ostatním záleží. Nad jeho otázkou jsem se neznatelně pousmála..čekala jsem jí už když jsem sem šla. "Jsem zvědavá osoba...co na ti na to mám říct." Pokrčila jsem výmluvně rameny a sedla si do trávy. "Teď jsem na řadě já. Proč jsi mě sem pozval?" Oplatila jsem mu otázku a unaveně přivřela oči abych si líp dokázala vychutnat klid, který tu byl. Když jsem tu vlastně byla naposled vyrušil můj klid pár, který to tu trochu rozjel. Při té vzpomínce jsem se ušklíbla. Toho zajíčka jsem už dlouho neviděla.

Jakmile ze sebe začal soukat odpověď otevřela jsem oči a přesunula pohled na něj. Během jeho odpovědi se mi začal podivně rozšiřovat úsměv. Bylo jasné, že si to právě vycucal z prstu na místě. "Ah..jistě. Je zvláštní potkat zlodějíčka, který se tímhle způsobem stará o ostatní." Zatvářila jsem se uznale.
"Říkej mi Yumi nebo Mio. Slyším na oboje. Á jak ti mám říkat já? Nechtěj po mě abych zůstala u zlodějíčka..je to moc dlouhé." Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a snažila se odhadnout jeho věk. Na tyhle věci jsem nebyla moc dobrá. Když jsem si myslela, že je nějaké osobě 50 bylo jí 20. Když jsem si myslela, že je jí 20 bylo jí 45! Někdy jsem se díky této neschopnosti určit věk dostávala do velmi zvláštních situací.

"Tak mě teda těší Kangae." Zadívala jsem se opět na hladinu. Po jeho další otázce jsem chvilku mlčela a pak se nostalgicky zakřenila. "Proč myslíš?" Nadzvedla jsem obočí a ani nečekala na nějakou odpověď. "Když jsem byla mladší nebyla jsem zrovna andílek no." Ne, že bych zrovna teď byla...vlastně jsem podle mě byla ještě horší ale to je vedlejší a nikdo to nemusí vědět. "Děláš to často? Vezmeš peněženku a nakonec tu osobu někam vytáhneš? Teda vlastně jí zachráníš aby nebyla ve vesnici kde je narváno?" Lehce jsem si rýpla a utrhla si stéblo trávy se kterým jsem si začala hrát.

Začala jsem si stéblo namotávat na ukazováček a sledovala své počínání. "Tak to jsem ti vděčná až do konce svého života." Prohodila jsem s lehkým úšklebkem a pak k němu zvedla oči. "To je hrozný." Poznamenala jsem. "Yumi nebo Mio.." dodala jsem aby pochopil o čem vůbec mluvím. "Vyber si jedno, takhle z toho chytám husí kůži." Zazubila jsem se a stéblo přetrhla. "Tím si nejsem tak jistá. Asi bych tě chvíli nechala se trápit." Zamrkala jsem nevinně a utrhla další stéblo po tom co na něj začal pískat. "Mm jak to přesně děláš?" Nadzvedla jsem zvědavě obočí a sledovala ho. Já jsem na trávu nikdy pískat nezkoušela, uměla jsem to na prsty ale na trávu teda ne.

Drtivá většina si z těch dvou jmen vybírala Miu i když to bylo v podstatě moje druhé a vedlejší jméno. Co se dá dělat Yumi mi bude asi do smrti říkat jen matka. Zazubila jsme se v duchu a když mi dal nové stéblo chvilku jsem zkoumala v čem je lepší než to moje předešlé. Jeho přednášku jsem pozorně poslouchala což bylo nezvyklé ale asi to bylo tím, že jsem se opravdu chtěla naučit pískat na trávu. Po tom co mi pomohl spojit ruce a vše připravit jsem to teda zkusila. Nejdřív to znělo jako když umírá krysa ale ke konci už by se to dalo považovat za pískání. "Děkuji za výuku. Budu se v tom zlepšovat až se budu zase nudit." Usmála jsme se spokojeně a dala si pramínek vlasů za ucho. "Jsi velice dobrý učitel." Uznala jsem a bylo to pravda. Jakmile se mě někdo něco snažil naučit půlka věci co řekl šla na procházku a druhá půlka se utopila ve studně takže jsem si z výuk moc do života nebrala. "Možná by jsi se tím měl živit. Co vlastně děláš?"

"No nič, budem musieť ísť, mám pred sebou ešte veľa práce s učením techniky a potrebujem si trochu odpočinúť. Predsa len nie som tak úplne ešte v poriadku." Pousmiala som sa ako na Kisekiho, tak aj na mladého draka. Bolo neskoro, a ja som cítila, že na mňa dolieha únava. Potrebovala som sa vyspať.
"Som rada, že som mohla spoznať draka a presvedčiť sa o tom, že tento druh nepatrí len do mytológie. Dúfam, že sa ešte uvidíme, majte sa!" Kývla som im rukou na pozdrav, než som sa otočila, vzala si do ruky zvitky a svižným krokom odtiaľ odkráčala. Tých dvoch neďaleko som si nevšímala, prečo by aj? Boli to úplne cudzí ľudia, nepotrebovala som sa k nim montovať ani nič také.

To, že jsem dobrá studentka pro změnu nikdo neřekl mě. Uchechtla jsem se a pak nedůvěřivě přimhouřila oči nad jeho odpovědí na mou otázku. V podstatě mi připadal jako jedno velké tajemství. "Hmh." Přesunula jsem svůj nedůvěřivý pohled jinam a povzdechla si. "Fajn." Prohodila jsem a utrhla jsem další stéblo trávy, které jsem opět namotávala na ukazováček. Netušila jsem na co se mám zeptat abych dostala aspoň nějakou odpověď, která by mi napověděla co je za člověka a tak jsem radši mlčela.

Když zamířil do vody mlčky jsem ho sledovala. Po jeho pobídnutí jsem ještě chvíli seděla na místě a nereagovala na to. I když mě to stálo hodně přemáhání. Voda byla prostě moje láska a slabost. Nakonec jsem se přestala tvářit jak kdyby mi zničil dětství a s širokým úsměvem se vyhoupla na nohy. Sundala jsem si botky a zamířila za ním do vody. I když byla studená mě se husina vyhnula. Spokojeně jsem strčila ruce do kapes od kraťasů a začala ve vodě přešlapovat. I nadále jsem ale neprolomila ticho, které tu bylo.

Spokojeně jsem si užívala vodu a přemýšlela nad tím co říct. Něco na co bych mohla dostat normální odpověď nebo něco co by neznělo hloupě. Když nakonec prolomil ticho pousmála jsem se nad jeho otázkou. "Ne, klidně bych do ní šla celá." Při té představě jsem se pousmála víc. To už by mi možná zima byla ale určitě by to nebylo nic hrozného. Snad. "Tobě snad ano?" Zeptala jsem se lehce škodolibě.

"Za co?" Nadzvedla jsem překvapeně obočí a sjela se pohledem abych zjistila jestli udělal něco za co by se měl omlouvat a pak se vrátila k němu. "Um" Čekala jsem jestli to nějak víc rozvine nebo ne. Rozhodně jsem si za celou dobu nevšimla ničeho. Že by zase peněženka? Sáhla jsem si na peněženku...ale byla tam.

Mlčky jsem ho sledovala a přestala přešlapovat ve vodě. Když to začal vysvětlovat, že mi z osobního života může říct jen málo začalo mi to docházet. Po tom co ukázal dokonce i pečeť to bylo jasné. "Ah" Sklopila jsem oči a promnula si zátylek. "Takže nejsi Kangae. Á pravděpodobně se nikdy nedozvím jak se doopravdy jmenuješ že?" Prohodila jsem a podivně se pousmála. "Dobře..cokoliv do 12 let. Kolik ti je teď? Nebo to se taky neříká?" Nadzvedla jsem obočí a snažila se přijít na důvod proč by nemohl říct svůj věk. Vrátila jsem se pomalu na břeh a sedla si do trávy.

Devítka.. Zajela jsem si rukou do vlasů a sledovala jak se snaží trestat vodu. Já mám teda štěstí...buď narazím na týpka s dětmi a nebo na Anbu. Hořce jsem se uchechtla a zavrtěla nad tím hlavou. Když mi pak řekl věk zvedla jsem k němu oči a chvíli na něj jen tak civěla. Začaly mi cukat koutky a pak jsem se prostě začala smát nad tím, kolik smůly člověk může mít. Lehla jsem si na záda a zakryla si rukou oči, zatímco jsem se pobaveně usmívala. Bylo to celkem ironické když vezmu v potaz, že jsem si dobírala Shirui kvůli tomu, že uhnala genina. A teď jsem byla vlastně jako ona, protože jsem uvažovala nad tím, že by stál za hřích.  "Devatenáct." Odpověděla jsem mu a nepřestala se usmívat. Vyhoupla jsem se zpět do sedu abych na něj viděla. "No nevím, já bych spíš řekla, že to bude talentem. Jen tak se tam prostě člověk v takovém věku nedostane." Prohodila jsem a protáhla se.