Vězení

First topic message reminder :

Vězení je obrovská budova, která je ovšem pod zemí. Má dvě patra, která jsou přísně hlídaná.

Ve druhém patře jsou zločinci, kteří ještě svobodu uvidí. Ti, jejichž prohřešky nejsou až tak závažné.

V prvním patře jsou ti nejnebezpečnější zločinci. Zde jsou také vyslýcháni a občas dokonce mučeni, aby se z nich dostaly potřebné informace. Také tu buď čekají na smrt, nebo na soud od Feudálního pána. Mezi takové vězně patří například zrádci Kirigkure, které Oinini rovnou nezabili, ale přivedli sem. Toto patro je hlídáno dvě jednotkami ANBU, každá po 4 lidech. Jednotky se pravidelně střídají po 6 hodinách. Pokaždé je v jedtkách minimálně 1 medic.

Jakmile jsem uviděl, že jsem zasáhl nepřítele do srdce, věděl jsem, co mám dělat. Bylo to nesmírně těžké rozhodnutí, ale já vždy svoji práci dělal precizně, maximálně efektivně, nejlépe na sto procent. "Katsu..." Řekl jsem téměř neslyšně, s těžkým srdcem. Šíp v srdci Nozakiho explodoval v momentě, kdy Nozaki dopadl na zem. Alespoň tak jsem chtěl minimalizovat škody, které to napáchá na našich ANBU, i když jsem tím na druhou stranu zajistil to, že Ichishima nebude výbuchem tolik zasažen(výbuch byl ještě před vypálením ostatních šípů, takže snad i předtím, než použil Mujin Meisai).

Teď něco málo k šípům a samotnému výbuchu. Všechny šípy jsou opatřené výbušnými lístky(jak už jsem psal o pár postů výš). Z pochopitelných důvodů(průměr šípu, vyváženost, nenápadnost) je výbušný lístek menší, než klasické výbušné lístky a proto také vytváří menší explozi. Přes to byl ale výbuch životu nebezpečný i ANBU stojícím okolo, proto jsem čekal, až dokud Nozaki nepadne na zem. Čím dál(níž) bude epicentrum od hlav ANBU, tím to bude pro ně větší šance k přežití.
Pokud by někdo měl opravdu velkou smůlu a místo potrhané tkáně a popálenin by opravdu zemřel, jsem si vědom následků, které mohou z mého činu plynout. Mizukage-sama jistě potěšen nebude...

Na dva strážné jsem vystřelit nemohl, to mi plán celkem komplikovalo, ale nejhorší bylo, že se ten brýlatý mému šípu vyhnul. Okamžitě mi bylo jasné, že jeho rychlost bude vyšší než moje a proto bych si měl počínat obezřetně... Pak ale zmizel. Sakra...
Rychle jsem hodil luk na záda a vytáhl jsem jeden ze svých oblíbených mečů. Nacvičeným pohybem jsem složil pečetě(na Kawarimi no Jutsu) a obezřetně jsem vyčkával na útok. Spoléhal jsem na to, že když nejsem vidět, neví jaké pečetě jsem udělal a kdyby nějak odhalil moji pozici a zaútočil, s něčím si vyměním místo pomocí Kawarimi, Shunshinem se mu dostanu do zad a probodnu ho. To byl můj plán. Byl jsem návnada.
Taky jsem trochu doufal, že kdyby ucítil nějakou aktivitu mé chakry, považoval by to za nějaký pokus o jeho odhalení.

"Já si říkal, že na děvče je trochu... uhm." pokrčil jsem rameny a raději nedokončil myšlenku. To je tedy skvělé. Tak další medik na scéně. Bude načase ukázat, že jsem lepší a řádně mu nakopat prdel.
"První patro? Spolehni se. Za mnou." zavelel jsem a neomylně hledal cestu vězěňským komplexem. Pavučiny se rozpadly jako máslové cukroví. Chybělo nám pár desítek metrů když jsme zaslechli zvuky, které dávaly tušit jediné. Boj začal.

Mezitím Hineho klon skutečně dorazil na scénu a první věc, kterou udělal bylo to, že vyplivl salvu pavučinových sítí přímo na členy Hakuei. Díky tomu mohl Keigo zaútočit. Nozakiho tělo se sesunulo k zemi a v oblasti jeho srdce nastal výbuch. Mé zkušené oko usoudilo, že šance na přežití vypadají něco málo kolem nuly. Ichishima se opět vypařil. Můj klon reagoval na vzniklou situaci prostě. Přistoupil k bezvládnému tělu Nozakiho a položil na něj ruce. Původně jsem měl v plánu rychle vysát zbylou chakru rychle vyprchávající z jeho těla. To co jsem však zjistil mě naprosto šokovalo. Nebylo pochyb o tom, že stále žije. Jen hlupák by si myslel, že někdo z Hakuei zemře tak ubohým způsobem. Nozaki mohl cítit, jak se do jeho těla zahryzavá několikero kusadel.
"On přežil..." pravil klon užasle.
Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že se jedná o medika, neobtěžoval jsem se s trapnými pokusy o otravu a začal mu vysávat chakru. Dalšími adepty jsou osvobození vězni, kteří ještě sotva pár vteřin zůstanou pod sedativy. O ty se však případně postará originál Hine.

Jakmile se začali události vyvíjet jinak, než jsem chtěl, v hlavě se mi začal skládat nový plán. Bohužel, všechny moje plány zhatil Hine tím, že nenechal Michiko někde ještě chvilku bloudit po chodbě. Nevěděl jsem, co ta holka umí a ani mi nějak nedocházelo, proč bych jí měl poslouchat, udělal jsem to. Zrušil jsem všechny techniky, takže mě už bylo znovu vidět(taky hlavně pro to, aby mi to neodebíralo zbytečně chakru).
Pomalu jsem došel k pravému Hinemu.
"Zatim zajistim ty neschopný idioty..." Řekl jsem potichu a pomalu jsem přešel k jednomu ze zraněných(bohužel mnou zraněných) ANBU. Měl na sobě nějakou značku. To byl nejspíš důvod, proč se chovali tak, jak se chovali. Vzal jsem ho, špičkou meče pod krkem jsem si zajistil jeho poslušnost, nebo alespoň to že se nepokusí mě ještě oddělat a dotáhl jsem ho k Hinemu. "Vidíš tu značku? Myslíš, že by si s tím něco dokázal udělat prosím tě? Sou jako zpitomělý..."
Pokud to Hine dovolil, začal jsem mu tam postupně tahat všechny naše lidi, co jsem mohl. Přitom stále sledujíc ohnivou stěnu, za kterou byl Nozaki a také opodál stojícího Ishimu s jedním naším ANBU, připraven na nějakou záludnost z jejich strany. Když jsem byl hotov s tímdle, začal jsem brát vězně a dávat je zpátky do cel. Některý z ANBU měl jistě klíče.
Pak jsem se vrátil zpět k Hinemu a Michiko, i když u té jsem stál opravdu nerad a čekal jsem, až si to s nimi Michiko vyřídí. Teď jsem musel sledovat chování všech třech Hakuei, od kterých hrozilo nebezpečí... výborně. Meč jsem měl připravený na krytí a ruce na pečetě. Kdo ví, jak se to teď všechno vyvrbí.

Můj klon se rozpadl. Na Nozakiho několik pavoučků dopadlo a nechybělo mnoho, aby začali hladově vysávat veškerou jeho chakru. Hlas Michiko mě však donutil přehodnotit situaci. Samosebou v tom sehrál roli i oheň. Pavouci se rozutekli a poschovávali se ve škvírách, na stěnách, a každé očko bedlivě sledovalo vzniklou situaci.

Jinak jsem v pavučinách nezaznamenal žádný pohyb. Není pochyb o tom, že jsme na tuto šlamastyku sami. Zkoumavě jsem pohlédl na Michiko. Hakuei mají početní převahu. Jak se však debata mezi nimi bude odvíjet dále?

Keigo mi přitáhl jednoho nešťastníka z řad anbu. Hodil jsem na značku, která zdobila jeho kůži zkušený pohled. Nicméně jsem si nevěděl tak docela rady. Nepochyboval jsem o tom, že účinek po nějaké době vyprchá, avšak nebyly tu podmínky pro to, abych techniku do hloubky analyzoval. Laicky řečeno mi to připadalo, jako tlačítko na dálkovém ovládání, které mu přikazuje vykonat jistý úkon. Znovu jsem se podíval na toho ubožáka, který mi svými pohyby připomínal opilce. Nutno dodat, že i když jsem před misí vychlastal půl lahve rumu, tak jsem byl oproti němu akrobaticky založená baletka.
"Uklidíme je. Nemají pro nás význam." zamumlal jsem směrem ke Keigovi. Ve spolupráci se svými pavouky jsem dočasně zblbnuté Anbu pro jistotu spoutal a uklidil do jedné z prázdných cel. Zároveň jsem dohlédl i na navrácení vězňů do míst, kam patří a kam sluníčko nesvítí. Spoléhal jsem na Keiga. Já neustále pošilhával po narušitelích naší klidné mise. Taková to mohla být pohodičková zašívárna.
"Obtěžoval se s touto technikou ne proto, aby je použil v boji proti nám. Ale aby vyrovnal počty. Jsou jako opilí." pravil jsem směrem k Michiko a Keigovi.
"V porovnání s ostatními genjutsu, která jsem ve svém životě viděl, je toto dost amatérská technika."

Myslel jsem, že mě vomejou. Kdyby mi nepřišlo, že současná situace je příliš vážná, tak bych vylemtal další flašku tvrdého alkoholu a zapálil si cigáro. Navzdory tomu, že jsme proti sobě měli nepřítele, o kterém jsme získali pouze velmi stručné informace a nacházeli jsme se v dost nevýhodném terénu, já se usmál.
"Stateční zbojníci, kteří škodí bohatým a mocným! Klaním se vám, a vašemu přesvědčení. Chce to velkou dávku odvahy a sebezapření. Ať žije váš král, který sedí bezpečně schovaný za hradbami. A my, bezcenní pěšáci, pojďme na jeho počest prolít pár litrů krve!" začal jsem řehtat, protože toto už na mě bylo moc. Já to říkal, že jsou magoři! Já to říkal. Já to přece říkal! Otočil jsem pohled směrem na Michiko, která se zdála být opět v hluboké depresi.
"Jediné, s čím můžu souhlasit, jediné co není naprostý blábol ze všech těch žbleptů, které vypustil z úst je tento: Nebojuj na ničí straně. Nejsi nástroj Hakuei, nejsi ani shinobi z Kirigakure, který sdílí bitevní pole s Mizukage-sama. Jsi naprosto svobodná a já jen doufám, že tě zase uvidím usměvavou a rozpustilou jako tenkrát." dodal jsem povzbudivě a ukázal, že navzdory nepříznivé situaci nemám strach.

Maličký pavouček tyrkysové barvy vylezl Michiko na rameno. Měl modrožlutý zadeček a červenobílé nožky. Všech osm oček doslova zářilo a zdálo se, že jeho úkolem bude Michiko rozveselit a ohlídat. Možná ji trkla jistá podobnost s Mazlikem. Tohoto pavouka se mi nikdy nepodařilo rozmnožit, neboť se jednalo o opravdu zvláštní mutaci, která se jinde v přírodě nevyskytuje. Tento jedinec, byl dítětem ze zkumavky. Hotový zázrak.

Pozorně jsem poslouchal rozhovor, občas jsem s nechutí pohlédl na husté skvrny sražené krve na podlaze, které tam byly vinou mých šípů a pocházely z teď už zavřených vězňů a ANBU. Modlil jsem se, aby ty nepozorný imbecilové byli v pořádku. Zabíjet vlastní, to opravdu nebyl můj šálek kávy.
Když se domluvilo, Hine začal Hakuei zesměšňovat. Nemohu říci, že bych s jeho slovy nesouhlasil, ale ani souhlasit jsem s nimi nemohl. Přeci jen, bylo tu něco... "Lichotíš nám, Ichii-kun. To, že nás vnímáte jako hrozbu, jako celek a jako skupinu jen svědčí o tom, jak silnou se Kirigakure stala a to né díky síle jednotlivce, ale díky úsilí všech. Podle mě, jsme se... podle tvého tvrzení... vymanili ze světového standartu. Ve světě a to i v ostatních vesnicích, každý žije sám za sebe. My tady, v Kirigkure, žijeme jeden pro druhého. Společně bojujeme, umíráme při obraně našeho domova a staráme se jeden o druhého. Pro každého jednoho, z této vesnice, jsou ti ostatní jako rodina. A takovéto společenství podle vás stojí za zničení? Je snad naší vinou, že nás naše vzájemná pouta udělala odolnými, jako je kroužková košile? Víš, Ichii-kun, ani vy nemáte dost silné kopí, na proražení našeho brnění, které všichni dohromady tvoříme. Ti z Hakuei, kdo dnes neutečou, zemřou. A my pak protruchlíme několik dní a nocí, za naše padlé, jenom kuli vám. Jen pro to, že vám přijdeme až moc silní... Síla která chrání rodinu a není určená k útoku není zlá."
Pohledem jsem zkontroloval Michiko a pak Hineho. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli už můžu vyrazit, ale i já jsem si během jejich rozhovoru trochu odpočinul a byl jsem připraven se do toho pustit na plno. Škoda jen, že jsem si nemohl vzít zpátky vystřelené šípy. To by ty mamlasové už tuplem vykrváceli.
Pak se ale ohnivá bariéra složila a tam stál Nozaki. Obratně jsem plynulými pohyby zasunul meč do pochvy, přitom jsem druhou rukou sundával luk ze zad a pravou rukou jsem plynule přešel k toulci. Vzal jsem šíp, založil ho do tětivy, natáhl a zamířil na Nozakiho.
"Ten bastard..." Čekal jsem na pokyn ke střelbě, nebo alespoň na něco, co by mě ujistilo, že už můžu konat dle libosti.

V duchu jsem se proklínal, že jsem nevystřelil, když jsem měl příležitost.
"Mám sto chutí ho prošít skrz toho ANBU... Pff... prej stráž, akorát nám tu přidělávaj práci..." Šeptl jsem Hinemu, mezitím co Ichishima mluvil. Samozřejmě jsem nevystřelil, protože i přes moje silácký řeči, byl to můj kolega a člen vesnice, i když jsem na ně na všechny měl pořádnej vztek.
Jestli to ale přežiju, v hlášení zmínim, na jak vysoké úrovni nepřítel byl a taky to, že ovládal neobyčejnou techniku "maskování". Snad to budou mít jako polehčující okolnost...
Jak Ichishima mluvil, nutilo mě to se zamyslet víc a víc nad některými věcmi. "Zločiny proti lidskosti? Válka není zločin proti lidskosti... navíc útok na Iwu rozhodla aliance, stejně tak jako eliminaci Tsuchikageho." Namítl jsem, ale to už mě zřejmě nikdo neposlouchal. Začal jsem dozadu uskakovat před výbuchy. Využil jsem vzniklého kouře, schoval luk a složil pečetě(opět Meisaigakure no Jutsu). Vytvořil jsem ale ještě další pečetě(mizu bunshin s aktivovaným meisaigakure). To jsem prozatím viděl jako bezpečné maximum více-rankových technik, které mohu použít, abych s chakrou vydržel dlouhý boj.
Jeden z Keigů se hned přesunul pomocí shunshinu k Nozakiho levému boku a silným obloukovým kopem do hrudníku se ho pokusil dostat od toho ANBU. Hned potom se pokusil úskokem dostat dál od ANBU i Nozakiho a s mečem v ruce se na něj rozeběhl s úmyslem ho probodnout.
Druhý Keigo se mezitím rozhodl pro přímou konfrontaci s Ichishimou. Shunshinem se mu objevil za zády a mečem ho chtěl probodnout.
Těmito dvěma útoky jsem měl v plánu Hinemu odkrýt oba nepřátele, aby měl příležitost pro svůj vlastní útok. Jako vždy, byl jsem opět jen návnadou.

"Když ho neprošiješ přes srdce, tak ho dám snad dokupy." odpověděl jsem šeptem směrem ke Keigovi. Rozhodně jsem neměl v plánu podcenit nepřítele a držet se zpátky kvůli případným rukojmím. Než jsme se nadáli, začalo to tu bouchat. Udělal jsem rychlý pohyb rukou, jako kdybych snad mával na rozloučenou. Vystřelil jsem z dlaně pavučinové vlákno, přichytil je ke steně a prudce se vytáhl vzhůru. Jakmile jsem získal přehled o situaci, další vlákno jsem vystřelil přímo na obličej Ichishimy s úmyslem odvedení pozornosti a usnadnění Keigova manévru. Mezitím jsem se ke stěně doslova přilepil a tak jsem si uvolnil i druhou ruku a vytvořil si vlákno číslo dvě. Tento špagátek jsem omotal okolo našeho vycucávaného Anbu a bez ohledu na to, či jej Nozaki stále drží nebo ne, jsem svůj cíl vytáhl do výšky. Jestliže se Nozaki nešťastného Anbu stále držel, mohl si všimnout ostrého hrotu ze zlatého materiálu, který mi vylézal z úst. O tom, co jsem s ním zamýšlel nemohlo být pochyb.

Klon(Keigo, který byl u Ichishimi) minul. Byla to fatální chyba, dozajisté také částečně ovlivněna tím, že klony mají nižší potenciál, než jejich uživatel. I přesto se však alespoň pokusil rychlým přísunem a skloněním meče dolů útok dokončit. Nestihl to a rozplynul se na vodu, která částečně dopadla na Ichishimu. Svůj úkol ale klon splnil. Hine teď má jedinečnou příležitost Ichishimu vyřídit.
Mezi tím se pravý Keigo odporoučel ke zdi. I když byl značně otřesen, neztratil hlavu a okamžitě složil pečetě na Kawarimi. Hned jak pečeť dokončil, opět se zviditelnil, aby Nozaki přesně viděl, kde je. Keigo seděl zády opřený o zeď a napřaženou rukou, mířil dlaní na Nozakiho. "Hijutsu! Teryuu setsudan kasai!" Zařval jsem na něj přesvědčivě, jako by z mojí ruky mělo každou chvíli něco vylétnout.
Samozřejmě se nestalo nic. Mým jediným cílem bylo upoutat na sebe Nozakiho pozornost, aby měl Hine manévrovací prostor. Takové malé divadýlko.

Celkem se mi ulevilo, když se mi povedlo vytáhnout nešťastného anbu do výšky dřív, než přišel o život. Zároveň jsem však stále přilepený u stropu zaútočil. Musel jsem využít zmatku, který způsobil Keigo svými manévry.


"Ao Jorou." pousmál jsem se. Pavouci, kteří zatím jen tak lezli po stěnách, nebo se skrývali před zraky našich nepřátel zamířili na cíl a pálili. Vlákna ještě za letu změnila svou formu a vytvrdila se na maximum. Jelikož mířila na naše drahé Hakuei z různých směrů, bylo celkem těžké se vyhnout. Pokud by byl někdo z nich prošpikován, zůstal by zároveň uvězněný. Bez ohledu na to, či vlákno projde skrz textilii, nebo vnitřnosti nepřítele, neukončí svou dráhu dříve, než narazí na tvrdý materiál. Pokud si tedy přejete vytrhnout pavučinu z těla, bude nutné doslova se v místě zásahu přetrhnout.

Jelikož jsem měl v ústech již vytvořen malý oštěp, vystřelil jsem jej směrem, kterým byl namířen od samého začátku. A sice na Nozakiho. Pokud se tedy vyhl ostnům modrého pavouka, měl co do činění s tímto překvápkem. Neunikla mi však jistá změna stavu. A tím nemám na mysli těhotenství. Nozaki se nám nějako nafukuje... Ajaj, zažívací obtíže? Pochopitelně mi neušlo Keigovo počínaní. Vyslovil název jakési krutopřísné techniky a namířil rukou na toho maníka, který právě získal jakýsi odporný boost.

Skvěle Keigo! Náš kombinovaný útok bude mít jistě úspěch!

Jenže místo hustodémonskykrutopřísného jutsu jsem se dočkal... ničeho! Byl jsem z toho v šoku. Byl jsem natolik v šoku, že můj oštěp, který jsem v té chvíli vypouštěl z úst neletěl přímo, ale padáčkem. Ano, to jsem to perfektně načasoval!

Sáhl jsem do kapsy a strčil polomrtvému anbu pod jazyk chakrovou pilulku. Poté jsem jej velice esteticky přilepil ke zdi a nechal své pavouky, aby kolem něj utvořili krásný kokonek. Zatím, co on chrní, my se tu strháme. Dokonalé.

Rozpačitě jsem rozhodil rukama. "No co koukáš?... Tak to nevyšlo, se nepos*r." Řekl jsem směrem ke zjevně překvapenému Nozakimu. Můj plán samozřejmě vyšel, jen měl jednu chybičku. Nečekal jsem, že mi na to skočí i Hine... Ajaj... Jestli se todle někdo dozví, degradujou mě...
Když jsem z rozhození rukou nechal ruce spadnout zpátky podél těla, pravou rukou jsem neslyšně rozepnul jedno ze svých speciálních pozder na kunaie, na své pravé noze a nechal z něho pokrčením bohy všechny kunaie potichu vyjet(k Ichishimovi jsem natočen levým bokem, takže by to možná mohl i přehlédnout). Moje Kawarmimi bylo pořád aktivní, ale nepodcnoval jsem Ichishimovu genialitu. I když jsem se OPĚT pokoušel ho na sebe znovu nalákat, předstíral jsem alespoň nějaký pokus o zvednutí se, se zdánlivě vyčerpanými silami.
Měl jsem dokonce už i vyhlídnutý cíl, s kterým se vyměním.

(tedy abych to shrnul, Keigo sedí vyčerpaně opřený o stěnu, za pravým bokem mu leží skrytyé kunaie, které vyjeli z pouzdra a Keigo se pokouší neobratně vstávat tak, aby neodhalil kunaie na zemi... meč, který měl předtím v ruce, se válí někde po zemi, mimo jeho dosah, druhý meč má pořád za zády, uložený v pochvě )

Michiko? Na čí straně vůbec jsi?

Než jsem stačil své duchaplné myšlenky patřičně rozvinout, ta blecha se nalepila na strop stejně jako já. Jakmile jsem si všiml, že po mě jde chakrovým skalpelem, udělal jsem instinktivně to samé. Omluvil jsem se v duchu Keigovi. Poslední co jsem stačil sledovat bylo to, že se těžce zvedá ze země, ale ta rudovlasá potvora mě nenechávala vydechnout. Věděl jsem, že neudržím tempo se svým soupeřem na věčnost. Skutečně jeho technika připomínala další variaci Hachimonu. Naštěstí se nezdálo, že by Nozaki mohl lusknutím prstů vyhodit naši věznici do luftu.

Na mém těle se objevily stopy po extrémně silné, zlaté látce. Nemohlo být pochyb o tom, že mě Nozaki přiměl použít Nenkin no Yoroi. Spoustu ran od něj jsem vyblokoval spíš omylem a několik zásahů do kritických míst jsem přežil právě díky svému originálnímu brnění.

Pohyb Nozakiho jsem rozhodně nemohl sledovat pomocí svého zraku, informace jsem získával díky pavučinám a pavoukům v okolí. Protože jsem si nemohl být jistý tím, do jaké míry se Nozaki učinil ower power, netroufal jsem si zkoušet štěstí ryze jen za pomoci taijutsu. V okamžiku, kdy jsem měl jistotu, že se Nozaki opět blíží k mé osobě za účelem inhumace jsem neváhal a vyplivl na něj pavučinovou síť. V ten samý okamžik zaútočili i mí osminozí přátelé a vystřelili jeho směrem několik desítek smyček. Ano, skutečně jsem se jej snažil znehybnit, ulepit a řádně zamotat.

"Teď!!!!" Blesklo mi hlavou, když Ichishima bleskurychle pohnul rukou. Strachem se mi sevřelo hrdlo, málem jsem to nestihl.
Zmizel jsem a místo mě tam zůstaly jen dvě zbraně... Vyměnil jsem se se svým mečem, který jsem "ztratil" během mého pádu. Kunai který jsem tam nechal na zemi vedle meče explodoval(byl ze zpeciálního pouzdra, tudíž je to ten s velkým výbušným lístkem). To sloužilo k Ichishimovu rozptýlení. Hned jak jsem dopadl na nohy, zacílil jsem a hodil druhý kunai, který jsem si předtím připravil a vzal si ho do ruky. Hned jak byl v blízkosti Ichishimi, také vybouchl(pokud bych trefil, tak se nejdřív zabodnul a pak bouchl). Na nic jsem nečekal, naládoval jsem chakru do  nohou, s odrazem proti němu(až po explozi) jsem ji uvolnil, u toho tasil druhý meč a bodl jsem mu na nejpřístupnější vitální bod(srdce, plíce, žaludek, krk, oko, nebo třeba i tříslo, prostě co se nejlépe naskytlo v danou chvíli). Druhou rukou jsem byl připraven chytit ho za zápěstí a v krutu mu ho zomit, aby neudělal další znak.

Do prdele...

Vyvést Nozakiho z rovnováhy sice nebylo až tak složité, ovšem nedomyslel jsem následky jeho počínání. Než jsem stačil říct "pavučinka" řítila se na mě vlna čehosi. Mohly to být snad jeho větry, mohl to být závan jeho svěžího dechu, neměl jsem ponětí. Ten člověk posílil své tělo natolik impozantně, že kdyby si kýchl, popraskaly by stěny všude okolo. Nebyl čas na elegantní úhybné manévry. Zkrátka jsem přestal koncentrovat chakru do svých nohou a spadl na zem.

Pád jsem ztlumil svižným kotoulem a upřel zrak na Nozakiho. Keigo a Ichishima se nacházeli kdesi za mými zády a jen díky pavučinám a zvukům boje jsem mohl tušit, že jsou oba aktéři stále naživu.

Brnění na mém těle se opět posílilo. Z části chránilo i mou hlavu, avšak neomezovalo můj výhled. Mezi nechráněné části mého těla patřily i klouby, dost spojů se nacházelo i v oblasti páteře. Proti nepříteli Nozakiho formátu byla tato obrana nutná, avšak ztratit svou pohyblivost by se mohlo stát také osudné.
"Připomínáš mi jistého Shindachiho. Váš styl boje je diametrálně odlišný, přesto vidím jisté podobnosti." odmlčel jsem se a vytáhl z úst další zbraň ze svého téměř neomezeného arzenálu. Jednalo se o velmi dlouhou tyč, na obou koncích zakončenou ostřím. Zbraň, která měla Nozakiho udržet dostatečně daleko.
"Tvé tělo je slabé, proto jsi potřeboval chakru toho anbu. Mohu jen hádat jak dlouho tento nápor vydržíš a jaké bude mít následky pro tvou tělesnou schránku."

Zároveň mi neunikl podstatný fakt. Pavučina, kterou jsem na Nozakiho vyplivl nebyla tak účinnou zbraní, jak jsem předpokládal. Přeci jen, byla plná chakry. BYLA. Správně moji drazí. Minulý čas. Já idiot. Musím bojovat naprosto jinak. Vyhodil jsem do vzduchu flakonek s nazelenalou tekutinou a švihl svou zbraní tak, že se lahvička rozbila. Zbraň teď byla potřísněna a částečně i mé zlaté brnění. Experiment začal.
"Nechme tohohle nesmyslného boje. Odějděte. Není nutné prolévat krev, když můžete zachraňovat životy drahý pane kolego."

Hezké. Pomyslel jsem si, když jsem zjistil, že Ichishima perfektně odhaduje moje pohyby, přičemž ani neviděl, že jsem pečetě na Kawarimi skládal(dělal jsem je ještě v Meisaigakure no Jutsu). Nezbývalo mi nic jiného, než ústup, protože když jsem opět nezískal převahu momentem překvapení, celý plán již neměl smysl.
Takže jak jsem již řekl, v momentě, kdy se začal tvořit ohnivý kruh, jsem začal uskakovat dozadu(čiže směrem k Hinemu a svým tělem jsem možná i zakrýval jeho postavu). Při uskakování jsem zatasil meč a vytáhl luk.
Posledních deset šípů. Pomyslel jsem si úzkostlivě. Ihned jsem tři založil do tětivy a naráz je vystřelil proti ohnivé stěně. Úkolem samozřejmě bylo zasáhnout Ichishimu prostředním šípem a další dva mířili do prostoru, kam mohl unikat. Samozřejmě následoval i malý výbuch.
Počkal jsem, jakou budou mít šípy úspěšnost. Pokud vůbec lze Ichishimu ve formě ohně(jak to z mého pohledu vypadalo) zasáhnout a zranit, pokud mají výbuchy nějakou efektivitu.
Pokud byl efektivní samotný šíp a já třeba na moment spatřil Ichishimu, jak uhýbá, vystřelím po něm další šíp, ale né směrem, kterým uhýbal, ale do protipohybu(takže jakoby do prázdna). Uvažoval jsem totiž tak, že Ichishima bude očekávat, že po něm vystřelím a pak bude chtít náhle změnit směr. A v tom by ho měl můj šíp zasáhnout.
Po tomto útoku by mi zbývalo už jen šest šípů. Pořád sleduju plameny a snažím se udržovat si odstup.
Taky mě lákala myšlenka popravit Nozakiho. Stále jsem ho viděl jako hrozbu a obával jsem se útoku z jeho strany. Pořád tu byl ale Hine a já věřil, že mi záda pokryje. Popřípadě vyřídí Ichishimu, pokud ho mé útoky odkryjí.

Michiko?

Ta malá potvůrka se náhle zase objevila v mé blízkosti, dříve než jsem stačil vstřebat fakt, že Nozaki se skutečně vzdal. Můj odhad byl tedy správný. Jakožto medik vím o limitech lidského těla mnohé, a velmi dobře vím, že jejich překročení bývá impozantní, ovšem často s trvalými následky. Mezi nejzávažnější nežádoucí účinky patří i smrt. Ovšem než nastane, může vás onen naboostovaný protivník rozlousknout jak kuličku hrášku. Byl jsem rád, že Nozaki není pablb Shindachiho formátu. Dá se říct, že se mi ulevilo. Ne však nadlouho. Michiko jen potvrdila pár mých domněnek ohledně Nozakiho a vzápětí přidala do placu dost nemilou informaci.
"Nechápu co tím myslíš, že jej nemůžeme porazit. Ale chceš snad naznačit, že jeho smrtí se aktivuje něco jako "výbuch"?" nadhodil jsem. Proč by měla jinak Kirigakure patřit do historie? Jak jinak by ji tenhle Hakuei magor mohl ohrozit? Otočil jsem se směrem k jakémusi ohnivému ejchuchu. Mizukage-sama nás zabije až uvidí ten bordel...
"Dobře Michiko. Děkuju. Spoléhám se na tebe." věnoval jsem jí krátký pohled a narovnal si záda. Křuplo to. A pak jsem se začal drolit.

Z mého obličeje se oddrolila značná část zlatého brnění. A já pocítil, že mi cosi teče po tváři. Pot? Hic tu byl jako slušnej... Přejel jsem dlaní po obličeji a prohlédl si kapalinu, kterou jsem měl aktuálně jistě rozpatlanou po celém ksichtu.

Krev?

Trochu mě to dopálilo. V rychlosti jsem loupnul po Nozakim pohledem, který říkal - za toto mi zaplatíš. Přesto jsem se však musel pousmát. Zabral jsem se do souboje natolik, že mi uniklo několik řezných ran, které jsem inkasoval. Nebýt mého pancéře, stačilo by jen lehké pošimrání na krku a skončil bych.

Orientovat se v tom pekle nebylo vůbec jednoduché. Mí pavouci se pochopitelně plamenům vyhýbali, takže v místech, kde jsem je cítil jsem si mohl být jistý relativním bezpečím. Spěchal jsem. Prioritou pro mně bylo najít Keiga. To znamenalo urychleně oběhnout místa, kde se skrývalo největší množství mých pavouků. Vzhledem k tomu, že jsem neměl k ruce Amandu jich však zdaleka nebylo tolik, kolik bych si přál.

Ichishimova chakra je všude. On a ty plameny, jako kdyby snad byli jednou bytostí. V ruce jsem stále svíral svou zbraň a místo toho abych zoufale lokalizoval Ichishimu, zaměřil jsem se na Keiga. Naštěstí byl aktuálně jedinou osobou ve vězení, která vykazovala nějaký pohyb, který mohli mí malí osminozí pomocníci snímat. Netrvalo dlouho a věděl jsem jaký zvolit směr. Spatřil jsem Keiga. Evidentně opět střílel z luku. Přistoupil jsem k němu a i přes obličej umazaný od krve a dýmu mohl vidět, že výraz v mé tváři je více než vážný.
"Mám informaci. Pokud Ichishima zemře, je s náma i celou Kirigakure konec."

Byl konec. S tímto se nedalo nic dělat. Neměl jsem šanci v tak malém prostoru uhnout, při tak krátké vzdálenosti. Díra v zemi byla mimo můj dosah, nebyla tu žádná věc, za kterou by se dalo skrýt. Tedy... téměř žádná.
Když jsem uviděl Ichishimu, okamžitě jsem vystřelil šíp. Letěl obloukem, jen velice těsně minul strop. Byla jen otázka, jestli si ho Ichishima kuli své technice všimne a také otázka, jestli šíp stihne proletět, než technika dosáhne takové intenzity, že bude až u stropu. Byl to takový zoufalý pokus, "poslední výstřel".
Pak jsem se jen otočil zády k ohni, chytil Hineho za hlavu a i sním jsem si dřepnul, tak abych ho zakrýval vlastním tělem před ohnivo-větrnými čepelemi.(Jelikož jsme v přímém kontaktu, možná by ze mě mohl zkusit vycucnout alespoň ždibec chakry)
"Zab ho..." Hlesl jsem.
Proč jsem takovouto věc udělal? Důvodů bylo několik, všechny byly dobré. Hine je medik, to za prvé. Pokud by mě technika nějakým zázrakem nepřepůlila, jedině on by měl alespoň mizivou šanci mě dát do kupy.
Další důvod byl ten, že Hine byl silnější než já. Nerad jsem si to přiznával, nesnášel jsem, když jsem musel něco takového přijmout, ale byl to nepopiratelný fakt a navíc... takových lidí, kteří jsou silnější pobýhá po světě spoustu.
Třetí důvod... Ichishima ještě s Hinem pořádně nebojoval. Většinu času se soustředil na mě. Já už ho ničím překvapit nemohl. Hine ano.
Podtrženo sečteno, Hineho život byl mnohem cennější, než můj. A pro úspěch mise, který byl pro mě posvátný, bylo nutné zachránit jeho život, i za cenu ztráty svého(moc jsem na tu tvrzenou ANBU zbroj proti takovéto technice nespoléhal).