Přísně střežené vězení

Zde jsou uvěznění nejhorší zločinci a zrádci Konohy.

Došel jsem do vězení, pokud mě tady viděli, tak vězení jsem obvykle připravil o další obyvatele. Pomalu jsem se soukal do nejnižších poschodích, zahlédl jsem mého bratrance koutkem oka. Nevyjadřoval jsem se. Šel jsem dál, do těch nejhlubších cel, kde seděli zločinci, kteří spáchali ty nejtěžší zločiny a tady čekali na smrt. Jenže smrt přišla o něco dříve. S pokřiveným úsměvem jsem se zastavil před "klecí." Bylo mi to jedno, má cesta byla pryč..Otevřel jsem ji a z mé ruky se vynořilo několik hadů, které pevně omotaly pět vězňů. Toužil jsem jim zlomit vaz a utrhnout hlavu z těla, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem soustředil čakru a zmizel.

Náhoda tomu snad chtěla, že jsem prošla až do míst, kde se nacházel Itama Senju, který nejspíš dny trávil tak, že spoluvězňům vyprávěl o svém nejhorším životním zážitku jménem Faito Dansaku. Při té vzpomínce jsem se musela pousmát. S odstupem času mi to přišlo skoro vtipné. Úsměv mi však z tváře zmizel, když jsem si vzpomněla na to, co jsem způsobila tím, že jsem zůstala mezi živými.

Dva shinobi v maskách si ode mě vzali Jishakovo bezvládné tělo a umístili jej do cely. Nepochybovala jsem o tom, že pro Hokage-sama nejednou poskytne cenné informace. Poté jsem se otočila a stejnou cestou odkráčela pryč, z tohoto depresivního místa.
Přesun

Tahle cela byla pěkný hnus. Odsávala mi čakru a já jsem se nemohl dostat ven ani pomocí Hiraishin.
Kdybych tak věděl jak na to. Nehodlal jsem tady chcípnout!!

Nevím proč jsem chtěl jít zrovna do vězení, ale Itama určitě bude vědět, co žabí sennin myslel.
Stráže mi dali možnost s ním na chvíli mluvit. Otevřely mi celu a já vstoupil. Bál jsem se, ale měl jsem s ním dobré vztahy, alespoň jsem si to myslel. "Strýčku Itamo?"

Ani jsem nepocítil známou čakru, tak uklidňující, až se mi zní dělalo špatně. Vyhublý, zesláblý a přišel jeho syn!!!
"Tobiru? Čemu vděčím za tvou návštěvu?" ušklíbl jsem se a nenávistně na něj pohlédl. "Přišel ses mi vysmívat!?"

Vypadal hrozně, nechápal jsem, jak mohl zradit. Vlastní Senju! Vlastní krev!
"Jsi první Senju, který zradil, navždy se zapíšeš do historie. O to ti šlo? Ne, nepřišel jsem se vysmívat, ale popovídat si o Otogakure, víš o ní něco, co jsi neřekl?"

Vstal jsem, dělalo mi to ohromné potíže, navíc jsem byl v řetězech, ale Tobiru byl blízko.
"Ne, nic nevím, ale pochopíš to Tobiru. Senju klan není to co byl, díky Assasinovi. Ty jeho experimenty, hraje si s lidma, je to zrádce! Nosí se jako páv, bojuje jen za sebe. Hledá sílu a touží po velké moci. Ty ho takového neznáš, proč jinak by se naučil Edo tensei? Je stejný jako Orochimaru, jako Kabuto.."

Natáhl jsem se dal mu pěstí takovou silou, že spadl zpátky na to svoje špinavé lůžko.
"Takhle o mém otci mluvit nebudeš!" sevřel jsem ruku v pěst takovou silou, až mi praskaly klouby. "Bojoval jsem po jeho boku a postavil se před ránu. Umřel pro vesnici, zatímco jsme se dívali, jak tohle můžeš říct!?"

Kdybych byl při síle, tak bych se té ráně dokázal lehce vyhnout, ale tohle. Vypadlo mi několik zubů a zvedal se znovu. Tentokrát jsem pravou ruku schoval za záda.
Tobiru. "Vážně? Vážně? On? Sobec číslo 1!? Assasine Senju! Nesnáším tě! Za to co jsi mi provedl.." zakřičel jsem zoufale až tak, že mi vytryskly slzy z očích. Vypadal jsem hrůzostrašně, jako Sirius black v Azkabanu xD
Když byl Tobiru dostatečně blízko vztáhl jsem k jeho břichu ruku schovanou za zády. "Gogyo Fuuin!" zbytková čakra, na dvě jutsu. "Neměl si sem chodit," zašeptal jsem mu do ucha. "Neříkej to Raikimu." dodal jsem ještě a pomocí hiraishin no jutsu zmizel k prvnímu místu setkání, byl jsem tam naposledy, měl jsem tam jít znovu, než mě chytili, pořád mě hlídali, nemohl jsem zmizet dřív. Teď se naskytla ta pravá chvíle. přesun

"Néé.." zakřičel jsem a už jsem padal do mdlob. Ta jeho pečeť pálila, ochromila mé tělo natolik, že jsem se nemohl ani pohnout.
Itamo..ne..Je to moje chyba

Měl jsem jako každý den obchůzku a kontroloval cely. Chtěl jsem zkontrolovat Itamu, ale on tady nebyl. Místo toho tu byl...HOKAGEHO SYN!
"Heej!" zařval jsem na stráže, kteří to tu měli hlídat.
"Jste normální? Je tu Hokageho syn, ten nás zabije, až zjistí že Itama utekl a místo toho jsme mu dovolili jít sem. Proč jste ho pustili?"
Podívali se na mě jako na blázna. "My ho pustili?"
"Bože, rychle to otevřete," otevřeli klec a vešel jsem. Otočil jsem ho a uviděl pečeť na břiše.
"Tohle nedokážeme..Pečeť pěti živlů, to může odblokovat jedině sannin nebo Hokage.." vzal jsem ho na ramena a otočil se ke strážím. "Vyhlaste pohotovost, zkontrolujte ostatní.."
"Hai Sempai!"

Pracovala jsem doma na zahradě když mě zničeho nic vyrušil nějaký chlápek s ANBU. Nejdříve jsem ho moc nechápala, protože mluvil strašně rychle, ale když mi to zopakoval, zmohla jsem se jen na přikývnutí. Někdo utekl z vězení. Z našeho vězení. To se snad ještě nikdy nestalo! Rychle jsem se skočila převléknout a ještě jsem si sbalila do bočního a zadního pouzdra nějaké zbraně(kunai apod.) a také vojenské pilulky a následně už jsem společně s Murim vyrazila na cestu k věznici. Byla jsem ráda, že jde se mnou na misi Rokuro a doufala jsem, že si stihl dostatečně odpočinout. "Tak jsme tady," broukla jsem s menším úsměvem k Rokurovi. Hold jsem byla optimistická a mračit jsem se nehodlala.

Jakmile jsem se postavila před Uchihu, dostala jsem i hned další pochvalu. Murasaki zavrčel a já ho umlčela pohledem alá "přestaň nebo tě nechám vykastrovat." Následně mé tváře chytli opět lehkou červeň a já se začala uculovat jako malé děcko. "Děkuju, tobě taky," špitla jsem tiše, že musel napínat uši, aby mě vůbec slyšel.
Následně jsem se vydala za Rokurem, který se odebral na místo kde se to přihodilo. Na většinu věcí jsem přikývla, že jim rozumím. Popravdě jsem zatím o žádném Jishakovi neslyšela, ale já byla celkově málo informovaná, ne že by mi to nějak extra vadilo.
Ani jsem moc nezpozorovala, že se Rokuro zastavil, takže jsem do něj opět vrazila. Naštěstí jsme tentokrát ani jeden nespadli. "Promiň," zahuhlala jsem opět s tvářemi rudými jako rak. Hold jsem měla na takové věci strašnou smůlu. Poslouchala jsem tedy Uchihu a jakmile domluvil, převzala jsem složku o tom chlápkovi a rychle si všechno přečetla. "To by neměl být problém, že Murasaki?" Povytáhla jsem tázavě obočí a zahleděla jsem se na psíka, který čučel jako by nevěděl co se po něm chce. Nakonec jen tiše zavrčel což znamenalo souhlas, tedy alespoň pro mě. Následně se Muri pořádně narovnal a zavětřil..

Ať se Muri snažil jak chtěl, skoro nic nenašel. Tedy samozřejmě, cítil tady chakru někoho silného, ale to bylo tak všechno. Ten kdo pomohl Jishakovi z vězení byl velmi silný. "Vážně se vypařili, Murasaki je nemůže vyčmuchat," zamumlám za chvíli a na jeho další větu jen přikývnu. Na každé misi si dávám pozor i kdyby měla být sebeméně lehká. Takhle opatrná jsem začala být až od smrti mého kamaráda na chuuninských zkouškách, ale od té doby se pro mě většina věcí změnila.. "Kam se tedy vydáme? Můžeme prozkoumat okolí jestli je Murasaki neucítí," navrhnu po chvíli s menším úsměvem. Nenapadlo mě nic jiného než tohle, a podle mě se stejně nic jiného nedá dělat, když neví kam se vypařili.

"Jo s tím souhlasím. Dobrý na tom je, že si teď s Murim pamatujeme jejich pach, takže je potom můžeme vyčmuchat.. Pokud tedy budeme poblíž místa kde se schovávají," pronesu s menším úsměvem a podrbu chlupáče na hlavě. Ten jen slastně zavrní a dloubne mě do nohy. "Jo poměrně se hodí," i když né vždy je to pravda.. Někdy třeba něco nestihneme ucítit nebo uslyšet. "Už se nemůžu dočkat až uvidím tvé schopnosti v akci," vypláznu na něj jazyk a usměju se. "Tak kam navrhuješ, že by jsme se měli vydat jako na první místo? Muri je nemůže zatím nijak vystopovat," dodám s dalším úsměvem. Vím, že je Murasaki cítí maximálně tak v cele a u cely, ale sám neví kudy se mají vydat.. Nechali jsme to proto na Rokurovi, kterého jsme tímto zvolili za velitele mise.