PARK SHIROGUMO

Chodila som s mega-slnečníkom nastaveným proti slnku za Rin ako prívesný vozík. Takmer som kopírovala jej pohyby. Keď sa zastavila, všimla som si jej výrazu a jej postoja. Nebola v poriadku.. teda, priślo mi totak že jej nálada zrazu klesla na bod mrazu. Ako sa ku mne otočila, takmer som sa jej pohľadu zľakla. Nevedela som jej odpovedať a tak mi neostávalo nič iné len ostať ticho, teda.. aspoň kým ma nejaká odpoveď nenapadne. Ako sa oprela o lampu, len som podišla k nej a nastavila som slnečník tak, aby na ňu nesvietilo slnko.
"Neviem.. či je lepší.. neviem o ňom nič. Celý čas som presedela v tvojej nemocničnej izbe." Neisto som sa pousmiala.
"Aaaa netreb blbosti baka ! Určite nie je v ničom lepší než ty." Vyplazila som na ňu jazyk.

Atsučina přítomnost byla neskutečně uklidňující. Nemít ji, zřejmě bych se rozhodla opustit svou milovanou vesnici.
Napadají tě hlouposti, Baka no Rin.
Také jsem si sobecky myslela, že není v ničem lepší než já. Nemůže být. Protože to bych nesnesla. Vzala mi toho už dost na to, abych ztratila ještě svoji sílu. Otočila jsem k ní pohled. Díky slunečníku to šlo bez problémů.
"Nevím, co bych dělala, kdybych tě neměla," vykouzlila jsem úsměv. Možná trochu falešný, ale i oči se mi smály. To je tak, když někoho máte velmi rádi a upřímně se na něj usmíváte, ale přitom myslíte na to, že byste někomu jinému nejraději vyškrábali oči. A to prosím, aniž byste ho znali.
Jen aby se mé chmurné myšlenky nevyplnily...
"Projdeme se ještě po parku nebo bys ráda šla rovnou za ním? Myslím, že bychom tu mohly ještě něco zajímavého zaslechnout, lidé v Shirogumo mají tendenci sdělovat své názory poněkud nahlas, pokud se dobře pamatuji."
Ušklíbla jsem se.
Pokud se pamatuji. Nebyla jsem tu tak dlouho!
Občas se na mě ještě někdo zkoumavě zadíval, pamatovali si mě. Jako Nanadaime Raikage. A to mě hřálo u srdce natolik, že jsem se dokázala usmívat. A spřádat plány.
"Zajímalo by mě, kde je Everest, když není Raikage," podotkla jsem zamyšleně.

Nedokázala jsem uvažovat vážně, když jsem ji měla vedle sebe. To zkrátka nešlo. A ani by to nebylo moudré.
"Jistěže nedám na drby," namítla jsem. "Ale to, co si lidé povídají o svém vůdci, by měla být alespoň z poloviny pravda."
Upřela jsem pohled k obloze a setkala se s černotou slunečníku.
"Zajímalo by mě, co si říkali o mě..."
...a co si říkali o tom, jak jsem vypadla ze hry.
"Co se vlastně stalo s Reinou?"
Potřebovala jsem zkrátka najít Everesta. Mohl by mi říct vše, co jsem potřebovala a i když často přebíhal z jedné strany na druhou, byl v tom tak prokouknutelný, že jsem mu dokázala stále věřit.
Mé myšlenky přerušil další čin Atsuky.
"Nevypadáš jako démon," rozesmála jsem se. "Ale o tom už chudáka Isase asi nikdy nepřesvědčíme!"
Ano, Isas. Když jsem ho poslala na tu misi, netušila jsem ani to, co najde, ani, že to pro něj bude doživotní trauma.
"Zajímalo by mě i to, kam se poděl on. Měla jsem ho ráda."
A navíc to byla moje vina, že se vytratil z našich životů. Odešel potom, co si myslel, že jsem zemřela.
Bůh ví kam.
"Bůh ví, jestli ještě vůbec žije," povzdechla jsem.

Pomalu jsem se procházel po parku. Neměl jsem co dělat, tak jsem si sedl pod strom a odpočíval. Nedaleko jsem viděl dvě ženské postavy, ale nijak mě nezajímali. Pomalu jsem zavřel oči a snil o své slávě.

Huh?
Překvapeně jsem se na ni otočila. Zírala jsem na náhlou změnu její energické nálady. Doslova. Na tváři se mi pak objevil takový hřejivý, skoro až mateřský úsměv.
"Ale Atsu..." 
Udělala jsem ten jediný nutný krok směrem k ní a pevně jsem ji objala. 
"To já bych se měla omlouvat. Dopustila jsem, abys musela poslouchat nevhodné otázky, na které nikdo nemůže znát odpověď. Ani já, ani ty, ani nikdo jiný. Jenom vítr a ten je lidem netlumočí."
Kousek jsem ustoupila. Vlastně měla pravdu. A já jí svými myšlenkami řečenými nahlas jen působím těžkou hlavu.
Nepřijatelné.
"Raději tedy pojďme rovnou za ním, souhlasíš?" Měla jsem tím na mysli Raikageho. "Druhou možností je zkusit najít sídlo klanu Hiashi a Everesta." 
Tam nebo tam. Rozhodila jsem rukama.
"Nechám výběr na tobě, Štístko."

"Dobrá," kývla jsem. 
Také se mi nechtělo její ruku pouštět. Vypadalo to zvláštně. Bývalá Kage a Démon z Kumogakure se drží za ruce a jdou tak ke kanceláři. Nepředstavitelné, pokud byste u toho nebyli nebo neznali jednu z nás.
Začala jsem si podvědomě v duchu pobrukovat jednu písničku. Ke kanceláři už to byl jen kousek. A tak jsme se za chvíli dostaly z parku pryč a zbývalo jen vyjít schody.

//Přesun

Z mého spánku mě probudila velká rána, vycházející z kanceláře Raikageho. "Co se tam asi děje" pomyslel jsem si a pomalu vztal. Pořádně jsem zívl a pak si mndnul oči. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si že ty dvě dívky někam zmizely. Přemýšlel jsem co teď podniknu. Napadlo mě, že bych si zašel na pořádné Dango. Pomalu jsem se vydal pryč z parku.
/Přesun