PARK SHIROGUMO

Můj poslední víkend, tak jako ten minulý, a ten před tím, a ten před tím jsem strávil na svém nejoblíbenějším místě v Kumo. Sice jsem nebyl bůh ví jaký milovník přírody že bych víkendy musel trávit zrovna v parku. Mě šlo spíše o ten klid co tu je. Lidi si totiž přírody cení, takže tu nebývá moc hluku a já tak mám spoustu času na své víkendové aktivity, které tvoří z 90% spánek. Člověk si tak náramně odpočine a je připraven na cokoliv co se v následujícím týdnu může stát. Tak stejně jsem se na to díval i já. Celý víkend jsem tu prospal na jedné nádherné větvi, ze které jsem měl rozhled na větší část parku. Tentokrát jsem se rozhodl že si trochu prodloužím víkend a tak jsem zde zůstal jak v pondělí tak i dnes. No říkal jsem si že kdyby se dělo něco hrozného, tak to buď uvidím nebo si mně zde někdo najde. Rozhodl jsem se proto relaxovat do doby než mě někdo vyruší. Upřímně trochu jsem doufal že to nebude nikdy. Takovou pohodu si prostě člověk užívá a já nejsem žádnou výjimkou. Zůstal jsem proto skoro nehybně ležet na větvi stromu, ale přitom jsem pozoroval celý park.

Moje kroky vedly od brány přímo do milovaného parku. Chodila jsem sem často i jako Kage, někdy jsem si dokonce troufla vzít si sem papíry. Nebyla jsem v tom nejvzornější, i když jsem se snažila dát si na ně pozor. Na čerstvém vzduchu mi to šlo prostě lépe od ruky. Sem tam jsem někomu známému kývla na pozdrav. Pomalu jsem zjišťovala, že mám jména mnohých lidí rozmazaná. Už jsem s nimi dlouho nebyla v kontaktu. A i mé týdny v Konoze se na tom podepsaly.
Ach, Rin, měla bys jít za Kagem...
Jenže já jsem se ještě chtěla toulat. Posadila jsem se na jednu z laviček pod rozložitým stromem poskytujícím dostatek příjemného stínu a ochrany před případným lehkým mrholením. Přemýšlela jsem, těkala pohledem po okolí a užívala si to ticho a klid.

Vzhlédla jsem.
"Ken-kun," nadhodila jsem menší úsměv. "Potkala jsem v Konoze tvůj budoucí tým. Už ti ho otec stihl přidělit?"
Ne, že bych podceňovala Raikageho, ale mnohdy se zdálo, že má na mysli jiné věci než například to, jestli je jeho syn již sensei. I jako Tokubetsu Jounin měl skvělou úroveň. Ostatně jsme naši poslední společnou misi skvěle zvládli. Při vzpomínání se zdálo, že můj pohled zněžněl. Měla jsem ráda nostalgii. A vždy jsem se v ní dokázala utápět.
Kde jsou ty časy...

Pozvedla jsem obočí.
"Mám takový pocit, že se podceňuješ," rozesmála jsem se.
Jeho další slova mě ale zarazila. Poslední dobou jsem skoro nepracovala, tomu v Konoze se nedalo říkat mise.
Já vím, ale... On ne!
"Zrovna jsem se vrátila z mise," zalhala jsem tedy.
Ale jen malinko!
"...A tady je najednou tolik klidu, až je to překvapivé. Pěkné. Nostalgické..."
Došla mi přídavná jména.
"Vždyť jistě víš, jak to myslím..."

"Tak nějak," přikývla jsem s úsměvem.
Tohle se mu povedlo.
"Když už jsme u práce a volna, co jsi měl na práci ty?"
Dlouho jsme se neviděli.
"A je tu vůbec něco nového?"
Na první pohled se zdálo, že se nic nezměnilo. Ale všichni moc dobře víme, že zdání klame.

Rozesmála jsem se.
"Zpomal, zpomal, prosím," dodala jsem rychle. "Raději než hledat odpovědi na tyto otázky tě příště vezmu s sebou!"
Když mi došlo, co jsem řekla, musela jsem dodat ještě něco.
"Tedy pokud to Raikage dovolí."
Opustila jsem Konohu a již jsem chtěla zpátky. To mi připomnělo, že jsem musela oznámit jeho otci své poznatky a to, co jsem viděla u brány.
"Jsme-li u toho, mohli bychom za ním zajít ihned?"
Ačkoli mi odpočívání a milý rozhovor byly příjemné, povinnost volala.

Zarazila jsem se.
Velmi mi to sluší?
Chvíli jsem na něj hleděla překvapeně, téměř jsem nevnímala jeho další slova. Odhnula jsem si vlasy z očí. Nepřítomným pohledem jsem se dívala kamsi skrze něj.
"Cože?" pohodila jsem po chvíli dlouhou hřívou a zeptala jsem se a přitom jsem v duchu byla stále někde jinde.
Rin?
To bylo zvláštní, mluvila jsem sama se sebou.
Jsi na zajíčky?

Na mém krásném stromečku jsem si proležel skoro týden, než se stalo to co jsem nechtěl aby se stalo. Začalo se to tu zalidňovat a co hůř, všichni měli chuť se všemi mluvit. Ta pohoda co tu byla když jsem přišel byla prostě fuč. Začal jsem přemýšlet kam bych mohl jít, abych si mohl tuto pohodu zopakovat. Moc rozumných míst mě teda nenapadlo. Další takové částečně izolované místo byly Tréninkové prostory. Jediný kdo tam mohl rušit byli nějací Genini. Ti mi zrovna moc nevadili, naučil jsem se je ignorovat. Seskočil jsem tedy ze stromu, dopadl asi 2 metry od Rin a Kena. "Brej večír přeju...." řekl jsem jim, podrbal jsem se zezadu na hlavě a s nevinným úsměvem jsem se vytratil co nejrychleji to šlo. 

(Přesun)

Nežli jsem mu stihla odpovědět, seskočil kousek od nás ze stromu nad vedlejší lavičky nějaký spáč. Často jsem podobně odpočívala. dokonce jsem si občas pro podobné kratochvíle brala s sebou do parku papíry z kanceláře. Byl tu čerstvý vzduch, příjemné prostředí, vše, co bylo třeba. Vzdáleně jsem si vybavila Jouninovu tvář, když jsem se za ním otočila, ale na jméno jsem si nemohla vzpomenout. Kumogakure měla mnoho shinobi. Pak mě překvapil pozdravem. Zřejmě nebyl příliš vnímavý, když nepoznal bývalou Kage a pozdravil s takovým tónem, jako kdyby míjel póvl nebo jednoduše někoho, koho považuje za minimálně o dvě společenské vrstvy níž. Nikdy jsem nevyžadovala příliš autority, dokonce ani jako Kage. Ale tohle pro mne bylo ponižující. Neodpověděla jsem. Na takový pozdrav odpovídat by bylo pod mou úroveň.
"Jsem v pořádku," otočila jsem se místo toho na Kena. "Omlouvám se, zamyslela jsem se."
Jemně jsem skousla rty, snad z nervozity.
"Co kdybych jako omluvu nabídla tykání?" nadhodila jsem po chvíli s již přítomnějším úsměvem.

Měla bych jít za Raikagem. Měla bych zkontrolovat sídlo. Dlouho jsem se nestarala o summony. Měla bych najít svůj budoucí tým.
Zvedla jsem ke Kenovi pohled.
"Ne, vlastně ne," nadhodila jsem menší úsměv.
Co můžeš udělat hned, odlož na pozítří a budeš mít dva dny volna.

Skryla jsem překvapený pohled.
Rin, na co myslíš? Jsi na něj stará!
"Jistě, proč ne," pokrčila jsem rameny. "Ačkoli Raiton no Yoroi neovládám, používám vlastní upravenou verzi, kterou jsi už ale viděl. Kuroi Kaminari no Yoroi."

Zamyšleně jsem poslouchala jeho otázky.
"Blesk je náročný pro všechna nervová zakončení, je praktický schopný je zastavit," dodala jsem. "A Raiton no Yoroi je technika, která při dlouhodobém používání nebo při zvykání si na něj může mít na nervy nepříznivý účinek. To může způsobit nutnost pomalejšího pohybu, ale odpověď zní ano. Pokud to je tento problém, pak si na to tvé tělo zvykne."
Přemítala jsem, jestli se toto stávalo i mě, ale pravděpodobně ne. Měla jsem v bleskových technikách dlouholetou praxi, když jsem se začala učit Kuroi Kaminari no Yoroi.
Jeho další otázka mě zarazila.
"Vlastně až před dvěma lety," pokrčila jsem rameny. "Po úspěšných Chuuninských zkouškách jsem se stala asistentkou Raikageho bez jisté hodnosti a v době války převzala vesnici, tedy jsem tuto hodnost jaksi přeskočila. Když jsem se stala Raikage, bylo mi dvacet. A teď je mi sedmadvacet, takže Jouninkou jsem se stala až ve dvaceti pěti."
Uf. Složité počty!

(Mimochodem, Ken-kun, máš postavu v neaktivních. xD)