Kancelář Mizukage

First topic message reminder :


Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.

Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její Kuchiyose no Jutsu - sněžná liška. (Vysvětlení: Zástup Mizukage vyndá potřebný dokument, na který liška položí packu a tím se pečeť zruší xD)

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
(Přihlásí-li se mi nějaká sekretářka, budu jen ráda xD)
BTW: Neberte to doslova, opravdu u toho nebudu v jednom kuse, ale budu se snažit to kontrolovat ^^

Faito

"Nemusíš být zklamaná. Byla to perfektní práce. Věřím, že než by našli tu pravou Hirin, klony by je dokonale zmátly a ty bys byla už dávno pryč. Jen to chce prostě zlepšit. A věřím, že ty se zlepšíš." zastavil jsem ji mezi dveřmi a zkusil ji alespoň trochu povzbudit. Já byl u ANBu několik let, než jsem se stal Oininem a následně kapitánem. Chce to čas...

Edit: Po pár hodinách mě to konečně trklo! Vstal jsem a vyšel rychlým krokem z místnosti
//přesun

Pomalu jsem vyšel od jezera hlavní cestou, ale o něco svižnějším tempem takže Killunia byla zhruba dva kroky za mnou. Cítil jsem její zvláštní, odlišnou chakru a tak bych poznal kdyby se mi během cesty ztratila, nebo snad utekla. V téhle chvíli mi nebylo vidět do obličeje, přece jen jsem byl vyšší a ona stála zamnou. Chvíli jsem přemýšlel nad tím co mi řekla. A fakt že nedokáže lhát zní jako klišé z Béčkového filmu, ale proč by mi to říkala,... Nejsem od toho abych jí soudil nebo něco podobného. Věřil jsem jí že je tu jen jako člověk, který chce poznávat svět a ostatní místa. Ale že jí věřím já, to nic neznamená.
"Já po tobě nechci aby jsi lhala, všichni máme nějáké tajemství" ozvalo se po chvíli tiché chůze ulicemi. "Ale k-" tentokrát jsem se znovu zarazil. To že je zvýšená pohotovost kvůli válce o které bych neměl vědět jsem zase jen polknul. "Uvidíme,..." řekl jsem chladným hlasem. Moje roztržité já zmizelo a začal jsem být o něco vážnější. Atmosféra se ochladila.
Cesta od jezera ke kanceláři byla krátká, a najednou jsme se objevili před ani né tak velkou jako spíš hodně vysokou budovou. Vypadá doslova nekonečně, protože ze země není vidět na vrcholek přes všudypřítomnou mlhu. Vždycky když jsem vcházel do budovy, měl jsem pocit že mě někdo sleduje protože na vrchu jsou schované hlídky ANBU.
Pomalu jsme vstoupili a vešli po dlouhém schodišti. Když jsme šli tak bylo slyšet skřípání některých schodů, opravdu by to chtělo změnu. Nakonec jsme došli až do posledního patra a možná jsem si trochu oddychl. Přišli jsme do vylidněné chodby a já Killunie ukázal dveře a tím jí dal i náznak aby zaklepala.

Když přistoupila ke dveřím, koukl jsem na ní a všiml jsem si její chůze. Vypadala z těch schodů celá strhaná. Její "utrpení" mě v tu chvíli začalo docela uspokojovat a na mé tváři se zase objevil škodolibý úsměv. Nešlo ho přehlédnout, z ničeho nic jsem zářil jako sluníčko a když si toho všimne tak se pokusím nahodit lehce soucitný výraz s kapičkou úsměvu. 
Po té co zaklepala se neozvalo žádná výzva k vstoupení. Tak jsem udělal krok ke dveřím a,.. no,.. normálně jsem přiložil ucho ke dveřím a za dveřmi bylo úplné ticho. Ani žádná chakra nebyla cítit. Tak jsem se zase otočil na Killunii a když jsem se nadechl že jí povím to co je zřejmě (To že tam nikdo není), tak se mi na tváři zase objeví lehký úsměv při pohledu na ní. Místo slov jsem přešel za ní a opřel se o zeď naproti kanceláři s rukama založenýma na hrudi. Vedle mě byla dlouhá kožená lavice kam by jsme si určitě sedli oba a s námi ještě další člověk, ale nechtěl jsem aby se cítila nesvá. 
Pokynul jsem rukou aby si sedla na lavici se slovy "Stejně tam teď nikdo není, můžeme buďto počkat a nebo přijít později" udělal jsem menší pomlku ve které se na mé tváři objevil škodolibý úsměv "ale to by znamenalo že ty schody budeme muset vyjít znovu" řekl jsem sarkasticky.
Snažil jsem se aby nebylo ticho, pak by to bylo divný. I přes to co jsem říkal, hlavou mi poletovala myšlenka o tom co říkala. Nemůže lhát. Hrál jsem si s myšlenkou to vyzkoušet, ale asi by mi to neříkala kdyby mi nevěřila aspoň trochu. Ale co když chce abych si přesně tohle myslel,..

Sledovat její počínání bylo docela vtipné. Na její tváři se usadil trochu nasupený pohled a já svoje myšlenky skryl za masku s vážnějším výrazem, ale moje maskování je žalostné. Chvíli jsem na ní jen hleděl opřený o tu zeď a všiml jsem si že asi přemýšlí. Pohledem jsem sjel na její ruku a když jsem to začal nenápadně zkoumat, tak se od schodů vynořil malý dráček. Úplně bych na něj zapomněl. Vypadal že ho ty schody zmohli víc než jeho paní a když došel tak jen bezmocně padl na zem. Tentokrát jsem svoje pocity držel pevně za svojí vážnou maskou.
Potom Killunia zvedla svého společníka, položila ho na lavici a sedla si vedle něj. To co řekla snad poprvé nebyla jen chladná slova bez nějáké emoce jiné než nejistoty. Moje provokace jí očividně dost podráždila. Mohl jsem odejít, ale zůstal jsem bezeslova stát a sledoval chvíli převalující se dráče. Zajímalo by mě jestli si připravila nějáký pádný důvod. klidně jsem stál a čekal jestli někdo příjde. Nenápadně jsem si je prohlížel její ruku a po chvíli jsem si všiml že nevidím žádnou ochranou čelenku. Na ruce, na krku, na čele,.. žádnou nemá. Co je vlastně zač? sám pro sebe jsem se zeptal, ale tak něják jsem tušil že od kohokoliv jiného bych se dozvěděl víc než od ní. V tu chvíli mě napadalo spoustu otázek, ale nevypadala moc že by se se mnou chtěla bavit.
"Takže co hodláš říct?" tiše jsem pronesl s pohledem upřeným na dveře před námi.

Faito

Vyšel jsem schody před kancelář a vida dva návštěvníky od jezera, pokynul jsem jim, ať jdou dál. Odvázal jsem zbraně, dl je všechny na stojan, až na jednu. Tu jsem si nechal pod stolem. Posadil jsem se a nechal je ještě chvíli čekat. "Tak co byste rádi?" zeptal jsem se celkem vlídně, i když neznalec by to už mohl označit za chladný tón.

Faito

Podíval jsem se na Akia a pak onu ženu probodl pohledem. "Důvod?" zeptal jsem se už trochu méně přívětivě. Je válka, lidi, cožpak to nedokážete pochopit? problesklo mi hlavou. Hledal jsem čelenku, možná marně, ale bylo vidět, že bych rád měl více informací než jen důvod, proč tu chce pobýt nějaký čas.

Chvíli jsem jí jen sledoval a než jsem se rozkoukal tak se na schodišti začalo ozývat lehké vrzání. Můj pohled okamžitě padl na místo odkud by měl někdo přijít a kdo nepřišel,... Faito. Když kolem nás prošel tak nás jen pozval dovnitř a otevřel kancelář. Když jsme vstupovali tak jsem si všiml že se Killunia trochu pozastavila, ale myslím že jsem se zmiňoval že nemusíme potkat Mizukage. Vstoupili jsme do kanceláře a já vešel jako poslední a zavřel za námi dveře. Můj pohled okamžitě zaujal muž v křesle, pořád jsem z něho měl docela respekt. Promluvil a jeho hlas zněl opravdu chladně, což u něj není niják zvláštní. Lehce jsem se uklonil na pozdrav a čekal co teda Killunia řekne,...
Nejistým hlasem ze sebe vyžbluňkla svojí žádost aniž by řekla nějáký důvod. Neznal jsem Faita sice zrovna nejlépe, ale věděl jsem že to nebude stačit. Moje domněnka se rázně potvrdila. Když se na mě podíval, trochu mě zamrazilo ale nedal jsem to niják najevo. Udělal jsem jen pohled, který říkal "věřte mi" a uvnitř jsem křičel. Pohlédl jsem nejistě na Killunii a pohledem trochu uhýbal Faitovi.
Tak co, máš nějáký důvod? problesklo mi hlavou. Předstoupil jsem před ní a tak trochu vystoupil ze stínu do kterého se nyní dostala Killunia.
"Je to moje civilní návštěva" pronesl jsem naprosto vážně a chtěl jsem zdůraznit že je civilní. A tím že jsem řekl že je to moje návštěva jsem tak něják doufal že se nebude ptát na moc podrobností i když jsem věděl o asi říct. Vlastně jsem ani tak něják nevěděl co je zač a proč to dělám. A taky jsem doufal že mu neukáže svojí ruku. "Postarám se o to, aby se nic nestalo. A aby nedošlo k žádnému úniku informací" druhou část věty jsem řekl o dost potišeji, ale myslel jsem tím něco ve smyslu že to beru na sebe i kdybych měl zabít. Zpečetil jsem to tím, že jsem udělal velkodušné gesto. Přiložil na srdce. Možná jsem tak napůl lhal, ale ve výsledku bych se o to dokázal postarat. Jen jsem měl obavy že když to zjistí tak na mě pošle Oininy a nebo půjde rovnou sám!! V hlavě jsem měl zmatek ale na mém obličeji byl vážný výraz, ani jsem nemrkl,...

Faito

Změřil jsem si Akia pohledem a pak se mu podíval přímo do očí. Není moc lidí, kteří ten pohled snesou. Probodával jsem ho skrz naskrz a vypaloval jsem mu svůj výraz do paměti. "Jste si oba vědomi toho, že pokud dojde k nějakému porušení zákona z vaší strany, úniku informací či jiné nepříjemnosti, budete oba zatčeni a potrestáni po zásluze? Akio, máš za ni plnou zodpovědnost. Nehodlám tu z toho dělat policejní stát. Pokud ale selžeš, poneseš následky."
Pak jsem se ještě otočil k té ženě: "Poprosím vás o jméno, pozici a jméno vesnice, ze které jdete. Dříve se nosily vzkazy od kagů, to už teď asi neplatí, takže si vás tu jen zapíšu..."

Faito mě probodával pohledem a tentokrát jsem neuhnul a oplatil mu to chladným pohledem. Stejně už jsem zalhal, není cesta zpět. O případných následcích jsem moc dobře věděl, ale když se nic nestane,... můj pohled přešel opět na Killuniu a když mluvila, jako kdybych jsem se zase zmenšil a nebyl tam. Překvapilo, přece jen mohla být ráda že jí tu nechá pobývat. Začala se ptát na draky, ale zase to jsou jen hádanky. Trochu jsem se zamyslel nad lidmi z Kirigakure a nikdy jsem neviděl nikoho kdo by pobíhal s dračí rukou, nebo něčím podobným.
Do skládačky jménem Killunia Nekotatsu jsem mohl přidat další část. Genin z Konohy. Konohu bych chtěl taky vidět je to prý krásná vesnice, kde je mnohem míň uživatelů Suitonu. Jen při pomyšlení na studenou vodu mě trochu zamrazilo. Když mluvila o Hokagovi, znělo to trochu útočně. Ale co já vím, jednooký Hokage je docela dobrý člověk. Ale dál jsem to moc neřešil, spíš jsem čekal na Faitovu reakci a přemýšlel jsem jen nad tím kdy konečně vypadnu z týhle zaškatulkovaný místnosti.

Faito

"O nikom zvláštním nevím, ale asi by se to dalo rychle zjistit." řekl jsem a zcela úmyslně přešel její žádost o její potrestání. Je to logické- pokud se za ni zaručil, buď ji zná nebo lhal. V každém případě se do toho namočil sám. "Dobrá, tady máte povolení zůstat ve vesnici. Můžete navštěvovat vše kromě cvičiště a knihovny." řekl jsem nakonec a podal Killunii dekret. "Ještě něco?"

Vypadalo to že nakonec to není zas takové fiasko. Když pominu fakt, že stojím před nejděsivějším chlapem jakýho můžu potkat a ten do mě vypaluje díru očima tak je to fajn. Opět promluvil celkem chladně a né že bych to moc vnímal, viděl jsem se už venku. Stejně ten člověk nemůže přece být až takový necita. Na tváři se mi objevil úsměv, který jsem směřoval Faitovi. Přišel jsem blíž ke stolu, sáhl jsem za pas a na první pokus jsem nahmatal dlouhou dýku a vedle ní hned svitek. Rychlým pohybem jsem vytáhl docela malý svitek s červenými okraji. Na prostředním bílém podkladu stálo "Katon: Hibashiri" a dal jsem ho na stůl před něj. Bezeslova jsem přešel jakoby ke dveřím, měl jsem se k odchodu a čekal jsem jestli Killunia nemá ještě nějákou žádost,...

Dál se nic zvláštního nestalo. Killunia už neměla další otázka a tak jsem jí otevřel dveře a jedním okem si prohlédl muže sedícího za stolem a rukou jsem udělal gesto *jsem na odchodu, čau*. Vyšli jsme z kanceláře a jakmile se za námi zabouchli dveře, moje kamenná tvář jakoby změkla. Hlasitě jsem vydechl rukou jsem si promnul oči protože jsem měl pocit že mi jeho pohled spálil panenky. Já se jednou zblázním, můj lenivý život byl fajn. Sice nezajímavý, ale fajn. A teď jsem vsadil krk na tuhle holku. Hlavou mi lítalo plno negativních myšlenek, Faito mi do hlavy docela nasadil brouka tím jeho pohledem. 
Z mého hlubokého zamyšlení mě vytrhla Killunia. Moje hlava se rychle otočila za její hlasem a její úsměv pro mě byl docela překvapení. Průvodce? hmm,.. pomyslel jsem si a na mé tváři se objevil nepatrný úsměv ale neodpověděl jsem. Pomalu jsem se vydal krátkou chodbou kde schodišti a před ním jsem se na ní otočil já a udělal taky škodolibý úsměv. Sešli jsme schody a zastavil jsem se u východu a počkal na ní. Když mě došla znovu jsem se na ní podíval.
"Neříkala jsi že se chceš jen tak toulat?" řekl jsem potichu a na tváři se mi objevil úsměv. Ráda cestuje a poznává vesnice. Hledá draky o kterých nic nevím. Mluví v hádankách a zajímavé fakta obchází. Nepřipadalo mi že potřebuje někoho jako jsem já. Můj plán byl jednoduchý. Složil jsem malou pečeť aby se uvolnila předešlá technika a pak jsem na novo vytvořil nového ptáčka. Doslova jsem vdechnul život plamenům jež vycházeli z mých úst a na její pravé rameno přistála malá pěnkava. Nebyla hmatatelná, byl to jen oheň.
"Teď budu vědět kde jsi. Nebudu tě slyšet, ani vidět." ujistil jsem jí. Aby si nemyslela že jí chci šmírovat nebo tak něco. Na tváři se mi možná objevila vráska navíc a úsměv ustál, ale myslím že takhle to bude lepší. "Když budeš v nebezpečí, nebo se něco stane, stačí na ptáče pustit menší část chakry a já budu vědět. Neboj, tenhle nepálí. Když budu ít problémy já, ptáče zmizí,... A slib mi že se nic nestane" vlídně jsem se usmál a čekal jsem na její slib.

Moje technika před mými oči nabrala na velikosti. Docela mě to překvapilo a v tu chvíli jsem nedokázal vydrat ani hlásku. Přivřel jsem oči. Její oheň se mi vzpíral, nebyl obyčejný. Navíc v technice bylo chakry tak akorát. Musel jsem udržování techniky věnovat mnohem více koncentrace. Takže se budu muset neustále soustředit na techniku. Než jsem stihl něco namítnout, dívka i s drakem se ztratila v ulici přede mnou. Se zavřenýma očima se pomalu vydám stejným směrem a během chvíle se ztratím v davu. Tyhle ulice jsem bez problému dokázal procházet i po slepu aniž bych někoho srazil nebo něco podobného.
Ale nic neslíbila,... vrtlo mi hlavou a trochu jsem začal mít obavy. Jelikož jsem technice věnoval většinu své pozornosti, věděl jsem kde přesně je a podle všeho to bude moje zábava na celý večer. Sledovat tmavé odery chakry,..hmm,.. Slepeckým krokem jsem se nejistě zastavil na křižovatce a přemýšlel jestli mám jít do Baru. Ale kdybych zase přebral, nedělalo by to dobrotu a tak jsem se velkým krokem vydal směrem k tržišti. 

/přesun

Přišla jsem před budovu a vyšla jsem po schodech.Když jsem je vyšla byla trochu jsem se zadychala a proto jsem usoudila jsem,že nejsem ve formě.Zaklepala jsem na dveře počkala jsem až mě vyzvou,potom jsem vešla s usměvem na tvaři."Zdravím Faita-sama" pozdravila jsem.

Faito

Seděl jsem v kanceláři a připravova jsem nějaké odvedenecké papíry, když vešla Hirin. "Zdravím..." usmál jsem se...usmál jsem se? No, ti, kteří mě znají, by to rozhodně za úsměv považovat mohli. Prakticky mi jen cukly koutky a můj pohled nebyl tak ledový. "Co potřebuješ?"

Byl jsem doveden před kancelář Mizukage. Tam jsem ale zjistil, že mě přijme jen její zástupce a že tam někoho má. Posadil jsem se tedy před kancelář, složil zbraně na klín a čekal.

"Mno týden je za na my a tak by to chtělo další lekci" pousmála jsem se

Faito

"A jseš si jistá, že jsi na další lekci připravená?" zeptal jsem se a začal jsem psát dva dopisy.

"Ano,jsem" řekla odhodlaným tonem