Kancelář Mizukage

First topic message reminder :


Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.

Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její Kuchiyose no Jutsu - sněžná liška. (Vysvětlení: Zástup Mizukage vyndá potřebný dokument, na který liška položí packu a tím se pečeť zruší xD)

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
(Přihlásí-li se mi nějaká sekretářka, budu jen ráda xD)
BTW: Neberte to doslova, opravdu u toho nebudu v jednom kuse, ale budu se snažit to kontrolovat ^^

Usmiala som  sa. Nuž Hitomi, a tu sa stretávame na bode mrazu... zasa. Prehrábla som si vlasy a pousmiala som sa. Pokračovala som, Viem akú moc Reina má, zažila som to na sebe... preto ťa prosím, nemysli na mňa. Kirigakure je aj môj domov a som schopná kvôli nemu položiť život. Buď oslepnem, umriem alebo upadnem do bezvedomia na dosť dlhý čas. To ale neznamená žeby som tú techniku nemohla použiť. Si síce Mizukage a teší ma že ňou si... ale si aj moja sesternica a máš rodinu na ktorú musíš v prvom rade myslieť. Privrela som oči.
To čo sa stalo pri bráne, prečo som nebola oboznámená zo situáciou? Robíš to isté ako vtedy keď sme bojovali... už ani neviem proti komu... a nechávaš ma za sebou? Tak to ťa musím sklamať, vtedy som bola zbabelá pretože nado mnou ešte stále visel Manzou-sama ale teraz tomu tak už nie je. Už som sama sebe pánom, tak ako to malo byť. Oči som zavrela.
Bola som doma Hitomi, prečo si nikoho za mnou neposlala? Pomohol by nám aj ten ninja z Tsuki a teraz by si v sebe nenosila bijuu. Nosil by ho niekto iný alebo by sa mu vôbec nepodarilo dostať von. Čo urobíme ak po tebe pôjde UCHIHA? Uvedomuješ si to!? Pootočila som hlavu a zahryzla som si do pery, dosť... DOSŤ. Bolí to, kso bolí to Hitomi že si zo seba spravila Jinchuurikiho. Daj ho niekomu inému, si príliš dôležitá... si dôležitá ako pre dedinu tak aj pre tvoju rodinu... Otvorila som oči a zdvihla som sa. 
Idem sa tú techniku učiť a o niečo ťa poprosím... nenechávaj ma sedieť v tme... už som tam strávila dosť dlhý čas a pokiaľ tam budem ešte dlhšie tak neručím čo sa môže a... nemôže stať... Smutne som sa pousmiala a kývla som na Meizua. Jednoduchými pohybmi rúk som sa stratila v chumáčoch snehu. 

(Presun)

Zamračila jsem se. ,,Tak zaprvé, Yuuki..Reinu do toho nepleť, přece jsem tě o to prosila, pokud si nevzpomínáš." olízla jsem si suché rty a pokračovala dál. ,,Zadruhé jsem neměla možnost s tebou mluvit. Když zaútočil Nanabi, tys měla být nemocnici, ne doma, Yuuki, pokud vím. A potom jsem tě neviděla, šla jsi pryč." povzdychla jsem si.,,Nenechávám tě za sebou. Pokud máš tento pocit, omlouvám se. Jsem Jinchuuriki. Nebojím se, Yuuki. Možná to byla chyba, možná ne, to zatím nevím. Věř i ty mně, že to bude v pořádku." pokusila jsem se o úsměv. Yuuki už ale byla pryč. Povzychla jsem si a promnula spánky. Přivřela jsem oči. Vážně jsem nebezpečí pro vesnici? A není každý jinchuuriki stejný? Proč bych měla být výjimkou?...
,,Meizu, co ty? Co říkal Hokage?" otevřela jsem oči a poívala se na něj.

Malinko jsem se pousmála. ,,To tak bývá. Je to úděl Kageho." povzdychla jsem si dnes už po několikáté a opřela se o pohodlněji o křeslo.
,,Alespoň nějaká dobrá zpráva. Snad to bude co nejrychleji." otevřela jsem šuplík a vytáhla z něj odměnu za misi C-ranku (100 ryo). Vstala jsem a došla k Meizovi. Odměnu jsem mu podala.
,,Dobrá práce..A děkuji." zvlnila jsem rty v menší úsměv.

Ačkoliv si odměnu převzal, nevrátila jsem se zpět ke stolu. Místo toho jsem se posadila na gauč.
,,No...Mise momentálně není žádná. Brzy se jich možná naskytne více." zaklonila jsem hlavu, čímž jsem se zátylkem opírala o hranu gauče.
,,Zase tak zlé to není, ale hlad trochu mám." pousmála jsem se. ,,Až tu bude úplný klid, pak si pro něco zajdu." zavřela jsem oči. Pak mě něco napadlo.
,,Nebo...Můžete zajít do tržnice a přinést mi něco dobrého. Když se Vám podaří uhádnout, co mám ráda, budete to mít jako misi D-ranku." zasmála jsem se a zase zavřela oči. Byla to hloupost, ale je pravdou, že bych si něco dala.

Kdž souhlasil, otevřel jsem oči. Usmála jsem se na něj a vyprovázela jsem ho pohledem. Na gauči jsem se natáhla hned jak odešel, respektive vyskočil z okna. Zase, ušklíbla jsem se. Chmm, ten gauč je vážně pohodlný. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Myslela jsem na Daisukeho a Kairi. Oba jsem dlouho neviděla a stýskalo se mi. Stýská se i jim?...

Neslapa jsem, měla jsem zavřené oči, takže jsem zaslechla šustění, které Meizu vydával. Oči jsem ale nechala zavřené. Během chvíle jsem však cítila příjemnou sladkou vůni. To už mě oči donutilo otevřít.Hlavu jsem měla opřenou o opěradlo, čímž jsem se na Meiza dívala obráceně O.o . Převzala jsem si od něj Dango a usmála se. Pak jsem se posadila, čímž jsem mu ovlnila místo, aby se mohl také posadit.
,,Trefil jste se. Mise splněna." pochválila jsem ho a do jedné kuličky se zakousla. ,,Amaii."

,,Děkuji." pokývala jsem hlavou a už ve mně zmizela druhá kulička. Měla jsem ráda sladké, takhle mi to krásně zažene hlad, který jsem měla. Po dlouhé době, když nebudu počítat tu chvíli v lázních a setkání s Nanabim v mé hlavě, jsem se cítila opravdu uvolněná.
,,No dobře. Tak ti budu tykat." namířila jsem na něj párátko s poslední kuličkou danga, div jsem ho nepíchla do nosu. Chtěla jsem k tomu ještě něco dodat, ale vypadlo mi to z hlavy.
,,Už na mě leze skleróza." zašklebila jsem se.

Omluvně jsem se usmála. ,,Nechtěla jsem." omluvila jsem se, když jsem dojedla poslední kuličku. Přiložila jsem si párátko ke rtům a podívala jsem se na něj.
,,Vlastně chtěla." přikývla jsem. ,,Ale nemám ponětí, co to bylo." pokrčila jsem rameny a neodolala jsem. Prostě jsem si párátkem musela napíchnout jednu z jeho kuliček. Vložila jsem si ji do úst a nevinně se usmála.

Od srdce jsem se zasmála s ním. Vzala jsem si od něj poslední kuličku.
,,Děkuji...Zase se ti podařilo rozesmát mě." usmála jsem se. Opřela jsem se o gauč a zaklonila hlavu.
,,Být hlavou vesnice je těžký a jen málokdy se můžu takhle uvolnit. Zvláště v posledních dnech." povzdychla jsem si, tentokrát ale s úsměvem. Byla jsem spokojená. Nebyla sto stoprocentní spokojenost, ale cítila jsem se opravdu dobře. Naklonila jsem hlavu tak, abych na něj viděla, opřenou hlavu jsem ale nechala.

,,Pak jsi svůj úkol splnil." pokývala jsem hlavou s úsměvem. Jen nerada jsem se zvedla, ale musela jsem. Došla jsem k šuplíku, vybrala z něj odměnu a huspla znovu na gauč.
,,Zasloužíš si to." podala jsem mu 50 ryo za D-rank misi.
,,Někdy to udělám určitě. Teď už si svou práci dodělám." zašklebila jsem se na svůj stůl, na kterém se válely všemožné papíry.
,,Pořád čekám na prince na bílém koni, který by mě zachránil, ale stále se ne a ne objevit." olízla jsem si rty. Byly trochu ulepené a hlavně sladké od Danga.

Zase stojíme před budovou Mizukage a nemůžu si pomoct, ale den ode dne vypadá vyšší. Když se nám podařilo vyjít ty schody, Sora začínala mít svůj den,…
„Umm,Niichan? A co dostaneme za misi?“ zvědavě na mě zírala.
„Víš Sora-chan to je tak různě, například dobrý pocit“ usmál jsem se „a peníze“ a můj úsměv se rozšířil.

Došli jsme ke dveřím kanceláře a zaklepal jsem. Zatímco Sora nejspíš přemýšlela nad tím kolik dostane peněz. Já jsem přemýšlel nad tím, co všechno řeknu Mizukage-sama. Vypadáme docela zmláceně, já mám ruku v závěsu a Sora je celá pobitá. Ksó! Aspoň vím, že si příště nemám hrát na drsňáka.

Pousmála jsem se, když mi vrátil ryo za misi.
,,V tom případě děkuji, žes mi znovu donesl dárek na rozveselení." naklonila jsem trochu hlavu na stranu. Všimla jsem si, že docela znervózněl. Zprvu jsem nevěděla, proč. Nakonec mi to došlo. To kvůli tomu olíznutí? Pobaveně jsem se usmála. Zajímavá situace.
,,Vlastně ano. Myslela jsem na někoho konrétního." pokývala jsem hlavou a mile se usmála. Uviíme, zda ho napadne, koho mám na mysli.

Povzdechla jsem si a pak zakašlala "Jsem duch?Nebo neviditelná? Nebo ti mladí neumí pozdravit starší?" řekla jsem tak aby mě slyšel,pak jsem se podivala na Akia se Sorou"No ikdyž nejsou o tolik mladší.Jsou pěkně domlácení" proletělo mi hlavou.

Klidně a pomalu jsem přišel před kancelář. Zaslechl jsem zevnitř nějaké hlasy. Po chvíli jsem zaklepal na dveře a čekal na pobídku vejít.

Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a pozorovala jeho reakci. Nervozní byl slušně, ale mně se to líbilo. Konečně jsem měla nad někým na vrch a nebyla jsem to já, kdo byl v rozpacích.
Vyrušilo mě ale klepání. Chvíli jsem teda nad jeho nápadem přemýšlela, pak jsem zavrtěla hlavou.
,Příště určitě, dnes už to tu dodělám. Snad to nebude na dlouho." pousmála jsem se. Natáhla jsem se k němu a cvrnkla ho do čela. Pak jsem hned odťapkala ke stolu.
,,Dále." křikla jsem přes dveře ap očkala, kdo vstoupí. Mezitím jsem se pohodlně usadila ve svém křesle.